ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nezapomeňte na kříže

 

krize2TEXT A FOTO: RICHARD GRÉGR

 

Důvěrně je známe, a přece jako by nebyly. Křížky, kapličky, boží muka. Do krajiny patří tak samozřejmě, že si jejich přítomnost často ani neuvědomujeme. Ale běda, kdyby jim hrozilo nějaké nebezpečí!

 

Když bylo paní Outratové z pražských Cholupic nejhůře, věřila, že až jednou dojde ke křížku na rozcestí v polích, uzdraví se. Bývala to obyčejná litinová boží muka s ukřižovaným Kristem na kamenném podstavci a stávala kousek za vesnicí. Kdysi tam chodívala s holkami, ale teď pro ni byla daleko. Pokaždé se vrátila z nemocnice s přesvědčením, že nyní už to určitě půjde. Ale zdraví se navracelo pomalu. Když se paní Outratová k místu konečně dostala, zhrozila se. Kovové ukřižování bylo zrezivělé, lak oprýskaný a kameny v podstavci uvolněné. Bylo zřejmé, že teď potřebuje pomoc kříž. Sousedé ji v tom nenechali. „Nosila jsem tam vodu do malty,“ usmívá se paní z rohového domku. Proč křížek stojí právě na rozcestí v polích? „Prý se tam kdysi pohřbívaly oběti epidemie záškrtu,“ připomíná paní Outratová dávnou a trochu tajemnou pověst. Archeologický průzkum místa sice neexistuje, ale odlehlá poloha by tomu napovídala. Jak byly takové epidemie kruté, je zřejmé ze zprávy, že na jaře roku 1905 během dvou měsíců v nedalekých Modřanech zemřelo na spalničky na třicet předškoláků. Kdo ví, kdo kříž postavil? Cholupice patřily pod břežanské panství, které roku 1715 získal pražský arcibiskup František Ferdinand, hrabě z Küenburgu. Arcibiskupským majetkem byly až do roku 1949. Kříž byl v místě důležitým orientačním bodem. Ve starých zápisech najdeme názvy U cholupického kříže, či Na dílích ke kříži. I dnes se ulice na tomto okraji obce jmenuje Ke Křížku. NEJSOU JEDINÉ Stejně osaměle, sotva patnáct minut chůze cestou necestou, stávala v polích malá kaplička zasvěcená sv. Anežce. Poutníci tudy chodili z Dolních Břežan ke Komořanům. Cesta možná vedla k dávným Hostašovicím, vesnici, po které nezůstala ani stopa. Jen místě na silnici z Cholupic do Točné se dodnes říká U poustek, a výraz poustka znamenal místo zpustlé, zpustošené. Je ovšem možné, že opravená kaplička s opuštěnou vsí žádnou souvislost nemá. Stojí sotva dva tři metry od hranic Velké Prahy, kde zástavba už dávno smazala dojem opuštěného místa. Kdosi dávno cítil potřebu ji právě tady, tehdy v polích na samotě u cesty, postavit, a ona teď mezi uniformními moderními domky připomíná staleté člověčenství.

 

POSLEDNÍ LOUČENÍ

Podobných připomínek dávno zapomenutých časů nacházíme v krajině desítky. Také na návsi v Točné je vedle jednoduché zvoničky křížek. Další stojí mezi stromy vedle cesty mířící do údolí do Zbraslavi. Paní z domku nad křížkem tvrdí, že vyzařuje silnou energii. Po třetím křížku v Točné zůstal jen sokl. Patřil k těm, u kterých se lidé loučili s nebožtíkem, když jej vyprovázeli na hřbitov v sousední vesnici – v tomto případě v Modřanech. Podobný, v lepším stavu, stojí na silnici na okraji Vinoře, kde končil katastr Přezletic.

 

SUBTILNÍ ARCHITEKTURA

Kapličky i křížky u cest mohou leckomu připadat jako architektura velmi subtilní. Zatímco sochy světců či aspoň kamenné kříže už byly dílem pro sochaře nezřídka i renomovaných jmen, postavit sokl z cihel či kamenů a upevnit litinový dřík s odlitým ukřižovaným Kristem zvládl i zednický mistr. Kříže jeden jako druhý se běžně odlévaly v železárnách. Takovou prací nepohrdla ani vysočanská Kolbenka. První z jejích odlitků najdeme podle kronikáře Prahy 5 Miroslava Kurandy na proseckém hřbitově. Typické kříže na Hořovicku, Rokycansku, ale i třeba Písecku zase pocházejí z komárovských železáren. Neopomenutelné kouzlo těmto křížkům dodává poloha. Stojí většinou tam, kde stát mají: u cesty, pod stromem či mezi dvěma stromy, na rozcestí. Představují tak výrazný krajinotvorný prvek. Většinou vznikaly ve druhé polovině 19. století, kdy už sedláci měli dostatečný majetek, který mohli investovat i do této drobné stavby. Často chtěli tímto způsobem vyjádřit své poděkování za záchranu života či prostě jen projevit svou víru. Každý neměl takové možnosti jako druhá manželka Václava IV. královna Žofie. Ta, když sjela s koněm do bažin, nechala na konci 14. století postavit v Kočí dodnes obdivovaný chrám sv. Bartoloměje. Poutníkovi pak kříž připomněl, že ani na cestě není sám, k lidem je blízko a k bohu též. Spousty křížů najdeme v Železných horách. Také jižní Čechy jsou kapličkami i zastaveními proslavené.

 

CHRÁNÍ POLE

„Pane Bože, žehnej úrodě naší l. Páně 1861, J. Lehovec, sedlák z Tehoviček,“ hlásal kdysi nápis na litinové tabulce na kříži. Josef Lehovec býval sedlákem v čp. 107, dnes se statek nazývá Hoffmanův a z jedné budovy byla nedávno upravena lékárna. Tehovičky už tvoří jen pár domků na okraji Kolovrat, obce na jižním okraji Velké Prahy. Je tady pěkná, nedávno opravená zvonička, přibylo informační středisko i nové cyklistické stezky. I kříž opět stojí u silnice do Uhříněvsi. Odborník by ho popsal jako litinový a bohatě profilovaný korpus s osazeným Kristem, umístěný do rýhy profilovaného podstavce, na jehož čelní stěně je vytesáno planoucí srdce. Chránily ho odnepaměti dvě zdaleka patrné mocné lípy. Když se řeklo u křížku, snad každý věděl, kde to je. Pokud ne, nebyl z kraje. Každý rok se tady scházeli lidé k procesí, které se pak ubíralo do uhříněvského kostela na svatodušní pobožnost. Průvod s družičkami v krojích vypadal malebně. A křížek se choulil ve stínu lip a chátral, a také stromy stárly. Jedna z lip musela být v roce 1999 pokácena. Na jejím místě byla vysazena a pomalu roste nová lípa. Na opravu polozapomenutého kříže však peníze chyběly. Nakonec našel svého zachránce. Potřebných pět tisíc korun poskytla jedna z místních obyvatelek. Ani si nepřála být jmenována. Když si pro kříž přijela pasířská firma, aby ho odvezla do své dílny k opravě, lidé zavolali policii. Mysleli, že jde o zloděje. Prostě všichni věděli, že kříž tu existuje, že patří ke krajině – a to i zchátralý.

 

HRDOST RODU

Jedny z nejstarších pražských božích muk stojí na konečné městského autobusu v Sobíně. Podle pověstí tady za bitvy na Bílé hoře býval polní lazaret. Je tak pravděpodobné, že zemřelí zde mohou být i pohřbeni. Archeologické nálezy však nic takového nepotvrdily. Barokní výklenková kaplička tady vznikla až po půldruhém století od bitvy – roku 1776. Stojí na soklu, je postavena z opuky a nad římsou má zděný jehlan. Patří k nejpůvabnějším v Praze. Nedávno také prošla opravou, a to i zásluhou finanční podpory Jaroslavy Nohové z pražských Dejvic. Návštěvníka malé obce upoutá i vysoká štíhlá novogotická zvonička. „Ke cti a chvále Boží zbudováno od obce Sobínské léta Páně 1885,“ čteme na desce na přední stěně. V Sobíně nikdy nestál kostel, a tak se tehdy místní dohodli a vybrali mezi sebou peníze. Plány připravil zbuzanský zednický mistr V. K. Panoš a František Hrdlička se synem Josefem ji postavili. V obci pak konečně mohl zvon provázet lidské činnosti, jak bylo zvykem. Oba stavitelé tak dali navždy směr svému rodu. V zápise o šedesát let později, v roce 1943, čteme, že „…obecní zastupitelstvo svěřilo opravu paní Kateřině Hrdličkové, která s pietou jí vlastní o tuto svatyni naší obce vždy pečovala a ozdobou ji podpořila“. Její rod o zvoničku pečuje už ve čtvrté generaci. Zvonička nyní prožívá krušné časy. Stavitelé v roce 1885 nepomysleli na to, že tudy bude jednou jezdit městský autobus, a tak když silničáři v zájmu bezpečnosti ulici rozšířili, „odnesly“ to dávné a původní schůdky. Kapličku nyní budou auta míjet v těsné blízkosti. Zasvěcenci vyjadřují obavy, zda její zdivo vydrží stříkance mokrého sněhu s chemickým posypem.

 

krize

 

NENÍ TO SNADNÉ

Na okraji Sobína odnepaměti stával křížek. Když se jej pražská část Zličín, pod kterou Sobín spadá, rozhodla před několika lety obnovit, nebylo snadné sehnat vhodný kříž. Nakonec si ho jeli vybrat do farnosti Budyně nad Ohří. Ve stáji si vybrali mezi starými kříži, které tam stály opřené o zeď. Jinde o ně už nebyl zájem. Odborníci sice tvrdí, že jeho paprsky měly být upraveny jinak, ale kříž se leskne v plné kráse. Není to ovšem vždy tak jednoduché. Po třicetileté válce byl postaven v Sobíně před statkem čp. 13 kříž ze sliveneckého mramoru, pod kterým byl podle pověsti pohřben jezdec i s koněm. V roce 2004 ho restaurovala akademická sochařka Marcela Kačerová. Ale pak se opravoval statek i chodník a u kříže postavili sloup elektrického osvětlení. Strážci pořádku dbali hlavně o to, aby osvětlili silniční zatáčku. „Těžko si lze představit složitá jednání, než se lampu podařilo o pár metrů odsunout,“ tvrdí referentka odboru ochrany prostředí na zličínské radnici Jarmila Hindová.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group