ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Milovníci houpání

 

houpani2TEXT A FOTO: JIŘÍ MAREK

 

Stříbrné mince zvoní ve větru na pestrých čepcích žen. Malý chlapeček saje mléko ze snědého prsu maminky, která se nestydí kojit před vousatým Evropanem. Moje první setkání s lidmi Akha proběhlo na korbě otevřeného mikrobusu.

 

Vydat se za laoskými Akhy do jejich přirozeného prostředí není zrovna jednoduché. Akhové obývají nepřístupná místa v horách, vesnice budují většinou na vrcholech kopců. Moje výprava za Akhy začíná poměrně dobrodružně. V jedné z malých turistických kanceláří se vyzbrojuji nekvalitní mapkou a vydávám se do kopců. Po celodenním pochodu víceméně obhospodařovanou kopcovitou krajinou se mi daří dostat na okraj džungle. Na noc se uchyluji do přístřešku, který využívají venkované při žďáření porostů. Následujícího rána se vydávám pěšinou do nitra džungle. Asi po dvou hodinách chůze zaregistruji na temeni kopce střechy chatrčí. Hnán objevitelským nadšením si ani nevyměňuji obuv a pouze v sandálech a kraťasech se deru přímo vzhůru. Na kopci na mě bohužel nečeká vesnice, ale znovu jen skupina opuštěných přístřešků. O den později se tedy znovu ocitám v turistické kanceláři provozující „měkkou“ ekoturistiku a organizující treky.

 

PROTI ZLÝM DUCHŮM

„Co jsi prosím tě dělal?“ ptá se mě pobaveně Som Hak, malý sympatický chlapík, kterého mi přidělili jako průvodce. S množstvím čerstvých hlubokých škrábanců po celém těle vypadám asi dost žalostně. Bez dlouhého otálení se nicméně vydáváme na cestu. První část trasy absolvujeme na korbě pickupu a za časného dopoledne se ocitáme ve vesnici Ban Nam Kap Tai obývané lidmi etnika Lahu. Dál už vyrážíme pěšky. Po několika hodinách pochodu konečně přicházíme k vesnici kmene Akha, obehnané polospadlým plotem. Na strmých svazích jsou na kůlech vystavěné domy bez oken. Při vstupu stojí na okraji cesty jakási trojnožka z bambusových prutů a na ní připevněné torzo mršiny. Som Hak mi vysvětluje, že se jedná o zbytek psa obětovaného na ochranu proti zlým duchům. Akhové mají silnou víru v tradiční náboženství. Věří ve velké množství dobrých i zlých duchů a všechny jejich skutky musejí být v souladu s duchovním světem. Obávanými zlými duchy jsou duchové mrtvě narozených dětí a duchové žen, které porodily dvojčata nebo znetvořené děti. Pokud se narodí dvojčata nebo znetvořené dítě, musejí být ihned zabity. Mrtvá tělíčka musí matka pohřbít hluboko v džungli. Otec pohřbeného dítěte či dvojčat musí spálit dům a na nějakou dobu se ženou odejít z vesnice. Náčelník potom celou vesnici rituálně očistí. Přibíhá k nám skupina dětí. Se zájmem pozoruji asi dvanáctiletou energickou dívku. Čiší z ní výbušná směs hrdosti, nespoutanosti a dravosti. Mentalita vlka. K jakému kmeni děti patří, prozrazují hned na první pohled typické akha čepičky pošité korálky a stříbrnými mincemi. Akhové mají kvůli svým ozdobám dokonce vlastní stříbrotepce, ačkoli často používají na zdobení čepců staré koloniální mince. Vesnice se jmenuje Ban Hoi Hok, žije v ní asi tři sta obyvatel a snad proto, že se nachází ještě poměrně blízko k civilizaci, má školu (jako jediná z navštívených akha vesnic, jak se ukáže později). Škola prý byla nedávno postavena z grantu Evropské unie. Problém spočívá v tom, že grant skončil a laoské úřady se odmítají podílet na provozních nákladech. Děti tak mají školu, ale také naprostý nedostatek sešitů a tužek. Muži v další z akha vesnic postavili (také za peníze EU) obydlí pro návštěvníky, ve kterém přespáváme. K Akhům tak jako platba za ubytování proudí alespoň malá část peněz od turistických kanceláří.

 

ZAMILOVANÝ GIBBON

Brzy ráno opouštíme vesnici. Zdálky od potoka je slyšet táhlé ostré volání. Som Hak říká: „To zpívá mladý chlapec, jeho píseň patří dívce ze vsi. Dává jí tak přede všemi najevo, že ji má rád.“ Chvíli poslouchám, když Som Hak pronáší: „Je to trochu podobné volání gibbona.“ Asi na něj v tu chvíli pohlížím příliš s despektem, protože dodává: „Hele, slyšel jsi někdy gibbona? Neslyšel!“ Při příchodu do další vesnice zdravíme houf dětí a mládeže v jejich jazyce: „Jo mu ma!“ Všichni bez výjimky nám ale odpovídají laoským „Sabajdí!“ Jsme přijati v domě buseha, tedy jakéhosi starosty. Předávám mu jako dárek mačetu. Když pak vidím, jak ji věší k trojici jiných, říkám si, že to nebyl úplně ten pravý, kdo můj dar využije. Akhové nemají vytvořené společenské skupiny a všichni jsou si společensky rovni. Výjimku tvoří dva nejvyšší představení vesnice. Prvním je náčelník, dzoema, nejvyšší autorita, ochránce tradic a šaman v jedné osobě, který je chráněn před vnějším světem. Druhý vůdce, buseh, řeší vnější záležitosti, komunikaci s úřady a je prostředníkem mezi náčelníkem a vnějším světem. Som Hak je skvělý. Má neustále dobrou náladu a při pochodu džunglí co chvíli zastavuje a ukazuje. Pepřovník, ratan, kytku s repelentním účinkem, zázvor, místo, kde před rokem porodila medvědice medvídě… Také mi ukazuje listy byliny (v jeho jazyce se jmenuje stoug), z níž Akhové připravují černou barvu k barvení bavlněných látek, a bylinu tungh rour, která prý zastavuje krvácení při porodu a jeho ženě zachránila život. Další z bylin tian krün se prý nakládá do rýžové pálenky a výluh užívají „chlapci, kteří se nechtějí ženit“. Že by mužská antikoncepce? K večeru přicházíme na kopec na dohled vesnice Ban Nam Luk. Som Hak mi ukazuje zbytky vojenských zákopů ze 70. let minulého století. Horské kmeny tehdy bojovaly s podporou peněz od CIA na straně Američanů proti komunistům. Podle přístupu současné komunistické vlády k minoritám se zdá, že to komunisté příslušníkům kmenů dodnes nezapomněli.

 

DOMEČKY LÁSKY

Sedíme na lavičkách v prostoru blízko houpačky, kterou jsem původně pokládal za předimenzovanou konstrukci sloužící při porážce všudypřítomných prasat. Som Hak mi ale vysvětlil základní informace o svátku houpání, největším a nejoblíbenějším svátku Akhů. Každoročně za úplňku na přelomu srpna a září, tedy v době, kdy dozrává rýže, nastává nejdůležitější společenská událost roku. Nejprve Akhové postaví ve své vesnici houpačku. Spojí čtyři tenké pokácené stromy do tvaru pyramidy. U jejího vrcholu jsou zavěšeny liány či provazy, ke kterým je připevněno dřevěné sedátko. Pohoupat se musí každý obyvatel vesnice od náčelníka až po babičky, všichni oblečeni do svátečních oděvů. Nejdříve se houpají ženy a dospívající dívky. Ty přijímají při té příležitosti vždy další novou část oděvu jako znak postupu na cestě k dospělosti. Oslavy trvají čtyři dny, potom je houpačka ponechána jako symbol a dominanta vesnice po celý následující rok. Zpravidla poblíž houpačky bývá vytvořeno rovné prostranství s lavičkami. Na tomto místě se večer scházejí chlapci a dívky, zpívají, tančí, baví se a probíhá tady namlouvání. Mladým Akhům je ponechán značný prostor pro nadšené experimenty. Chlapci si odvádějí dívky do „domečků lásky“, kde mohou mít sexuální styk. Vše probíhá za jasně stanovených (byť velmi liberálních) pravidel. Když dívka čeká dítě, je například vyžadováno, aby k němu měla také budoucího tatínka. Akhové věří, že pohlavní styk dává chlapcům sílu a dívkám zralost a společně s bohatstvím působí jako ochrana proti zlým duchům. Protože se zlí duchové bojí pohlavního styku, jsou i na vnitřních bránách ve vesnici často zobrazeny kopulující páry.

 

V DOMĚ STAROSTY

Později mi Som Hak říká, že jsem na nocleh pozván do domu buseha. Je už poměrně pozdě a vzhůru je pouze busehův otec – starší rodu. Podle dědových pokynů si rozestýlám deky vedle něho v mužské části domu. Ani ve snu jsem nedoufal, že jednou poznám takto zblízka kulturu lidí žijících podle po staletí neměnných pravidel a rituálů. Že budu usínat vedle člena rady starších kmene, který si zachoval do dnešní doby způsob života obdobný tomu, jakým žili kdysi severoameričtí indiáni. To vše paradoxně na území komunistického totalitního státu. Probouzím se brzy ráno a z lůžka pozoruji ženy, které začínají u ohniště v opačném rohu obydlí připravovat snídani. Zdravíme se, ale jazyková bariéra je absolutní a vnímám, že je svou přítomností ruším. Raději rychle vstávám a opouštím dům. Společnost Akhů je v zásadě polygamní, ale dnes má většina mužů jen jednu manželku. Druhá manželka je ní je neplodná nebo neporodí syna, druhou manželku mívá také náčelník. Většinu prací kromě stavby domu či lovu obstarávají převážně ženy a děti. Poměrně jednoduchý a běžný bývá rozvod. Pokud je důvodem neplodnost ženy, nedostává dotyčná žádnou kompenzaci. Pokud se „špatně chovala“, přichází o věno a o děti. Je-li na vině manžel, platí ženě a její rodině odstupné deset až dvacet (stříbrných) francouzských koloniálních piastrů používaných na zdobení čepců, prase a několik láhví rýžové pálenky.

 

CHARISMATICKÝ NÁČELNÍK

Ve svěžím ránu je vesnice ještě téměř liduprázdná. Nedaleko vidím jen postavu Som Haka. Společně pak procházíme mezi houfy drůbeže a pobíhajících prasat. Chce mi ukázat zbytek letecké pumy, který se dosud válí u jednoho z domů. Najednou říká: „Podívej, to je náčelník!“ Na prostorné terase sedí na bobku vedle malé holčičky charismatický muž v tradičním tmavém akha oděvu, jen na hlavě má jakousi polovojenskou kšiltovku. Usmívá se a proto si troufám požádat, zda ho mohu s dcerkou vyfotit. Když se naše oči setkají, mám lehce nepříjemný pocit. Jakoby dokázal proniknout až na dno mé duše. Fotím snímek a ptám se Som Haka: „Ty ho znáš?“ – prý trochu, jmenuje se Dja-U. Náčelník představuje nejvyšší autoritu. Je zodpovědný za dodržování mravního kodexu Akhazang („cesta Akhů“), stanovuje postihy za prohřešky proti kodexu. Udržuje a ostatním předává vědomosti o historii Akhů a jejich filosofii. Je zodpovědný za komunikaci s duchy a předky a za ochranu vesnice, zdrojů obživy a vody. Léčí nemoci a provádí veškeré důležité rituály související s narozením, smrtí či svatbou. Náčelník rozhoduje i o přestěhování vesnice. Po nalezení vhodného místa pouští na zem syrové vajíčko. Pokud se rozbije, duchové souhlasí. Na místě dopadu vajíčka si postaví náčelník nový dům, okolo kterého vznikne nová vesnice. Po snídani se vydáváme na další pochod. Ban Nam Luk byla poslední vesnicí Akhů, kterou jsme navštívili. Na kopci za vsí hledím na nekonečné hradby hor národního parku Nam Ha, na jehož okraji se nacházíme. Kolik podobných vesnic asi skrývá? Ptám se Som Haka na pěstování opia. Tady v Laosu je prý na ústupu. Kouří převážně jen staří lidé a náčelníci používají opium jako lék. Malá políčka máku jsou prý ukrytá na nepřístupných místech vysoko v horách. Za občasného Som Hakova hecování typu „Že nevylezeš támhle na ten strom?“ sestupujeme z kopců do nižších poloh. Brzy se před námi objevuje vesnice jeho etnika Khamu, což značí, že jsme se přiblížili blíž k standardní laoské civilizaci.

 

houpani

 

ROZČAROVÁNÍ V THAJSKU

O pouhých několik dnů později překračuji hranici Thajska a poté se vydávám do vesnic Akhů severně od města Chiang Rai. Přicházím k vesnici Ban Adu. Na jejím dolním okraji stojí téměř hotová stavba nového křesťanského kostela. Skoro u každé z chatrčí stojí solární panel, jinak je to ale na pohled stejná vesnice, jaké znám z Laosu. Hned při příchodu se na mě vrhá skupina obézních žen a nutí mi předražené napodobeniny dětských akha čepiček. O několik domů dál mi děda nabízí opium. Děkuji, ale nechci. Nikde žádná hrdost, žádné kroje, žádná hospodářská zvířata. Vybavuji si odmítavé hrdé posunky Akha žen z Laosu a na chvíli podléhám zoufalství. Procházím další vesnice – Ban Aja, Ban Apa, Ban Jalae. Krajina okolo cesty nese známky, že byla v minulosti obhospodařovaná. Teď zarůstá bambusem a keři. V jedné z vesnic si chci vyfotit skupinku dětí. Z blízkého domu se ale ozývá křik. Přichází žena a s hněvem mi říká, abych nejprve zaplatil. Vlastně se tolik nestalo. Zdejší Akhové žijí ve větším blahobytu, než ti laoští. Muži se nechávají najímat od Thajců na námezdní práce a uživí rodinu. Ženy nemusejí těžce pracovat, sázet po kopcích rýži a starat se o zvířata. Děti chodí do školy. Tradiční domy Akhů jsou pozvolna nahrazovány většími domy z trámů a prken se střechami pokrytými vlnitým plechem. Jen v jedné z vesnic ještě objevuji na vrcholu kopce – houpačku.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group