ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Odpočívej v pokoji

 

odpocivej2TEXT: MICHAL DVOŘÁK

 

Když na začátku roku požádali Dánové naše úřady o povolení k exhumaci Tycha Brahe, rozpoutalo to etickou diskusi. Na jedné straně většinou chápeme vědecký záměr a touhu po bližším poznání historie, na straně druhé tušíme, že bychom měli ctít klid zemřelých.

 

Vždyť kultura národa se pozná také podle toho, jak se chová k mrtvým. Kde je hranice mezi šetrným výzkumem a znesvěcením? V minulosti lidé nalézali mnoho důvodů, proč bylo potřeba mrtvé vyrušit. Už v pravěku docházelo k prvním rituál ním exhumacím. Z paleolitu se sice mnoho hrobů nedochovalo, pohřební zvyklosti měly totiž v té době různé podoby včetně nadzemních pohřbů, ale několik prozkoumaných hrobů jasně ukazuje, že do nich byli nebožtíci uloženi opakovaně. Z doby bronzové pak známe případy, kdy lidé svého blízkého pohřbili, aby po čase vyzvedli některé části těla a v novém obřadu je uložili na jiné místo. U jihomoravských Rebešovic archeologové nalezli hrob z doby únětické kultury s bezhlavou kostrou. Bylo však poznat, že hrob byl narušen až po pohřbu. Lidé si tehdy přišli pouze pro lebku, kterou pak přenesli na jiné místo. Podobný hrob, z něhož byly po pohřbu vybrány ostatky, je také u Pavlova.

 

MOKRÉ A SUCHÉ OSTATKY

Dnes se můžeme pouze domýšlet, jaké rituály provázely první exhumace a opětovné pohřby. Inspirací nám mohou být některé praktiky přírodních národů. Například na Madagaskaru lidé dodnes pochovávají své blízké do země nadvakrát. Exhumace jsou zde velmi důležitým obřadem, Malgašové je nazývají famadihana. Dobu exhumace určuje sám mrtvý. Teprve když se pozůstalým zjeví ve snu a postěžuje si, že se mu stýská, tak může k famadihaně dojít. Lidé pak vyzvednou ostatky, očistí je a opatří novým rouchem, promlouvají k nim, procházejí se s nimi po místech, která měl nebožtík rád, a pak je vracejí zpět do hrobu. Lidé mrtvého ujistí o své lásce a ten se jim odvděčí požehnáním. K podobným rituálům dochází i v jihovýchodní Asii, například na Taiwanu. Podle francouzského sociologa Roberta Hertze tyto rituály znázorňují pohyb zemřelých ze světa živých do světa mrtvých. Při prvním pohřbu příbuzní odstraní tělo ze světa živých, ostatky jsou „mokré“, tělo tlí a oslabuje se jeho vazba na pozemský život. Po tuto dobu lidé truchlí. Po nějakém čase tělo exhumují, očistí kosti a „suché“ ostatky opětovně pochovají, tedy přenesou do říše předků. Teprve tímto je pohřeb dokonán ke spokojenosti mrtvých i živých.

 

UKRADNI SI SVÉHO SVATÉHO

Mezi nejstarší exhumace lze zařadit také ty, které lidé prováděli s úmyslem hrob vyloupit. Je s podivem, že ač se lidé těla i ducha zemřelého báli, tak když šlo o majetek, šel strach stranou. Vylupování hrobů se tak táhne celými lidskými dějinami, tedy alespoň od doby, kdy lidé začali vybavovat zemřelé cennostmi. Loupeže se však netýkaly jen pohřbených pokladů, ale velmi často také mrtvých samotných. Kdo by nechtěl mít doma třeba stehno svého oblíbeného světce? Zvyk odebírat části mrtvých těl z rituálních důvodů je velmi starý, známe mnoho případů skalpování nebo rituálů spojených s kanibalismem. Některé pohanské zvyky převzali i křesťané, velmi populární například bylo odstřihávání vlasů a nehtů zemřelých. Lidé věřili, že v nich sídlí štěstí a síla života – rostou přeci i po smrti! Skutečnost je ale prozaičtější. Dehydrovaná kůže se po smrti smršťuje, a tak se nehty a vlasy delší pouze zdají. Každopádně mýtus byl velmi rozšířen a posmrtné pedikúry nebyla ušetřena ani Anežka Česká, jejíž nehet z palce u nohy se snažila odříznout jedna z řeholnic, nebo Alžběta Durynská, které lidé bezohledně ostříhali vlasy, nehty, látku, jíž měla ovinutý obličej, a dokonce jí zohavili i uši a ňadra. Krádeže částí nebo celých ostatků byly ve středověku tak rozšířené, že jen málokterý světec zůstal v místě, kde byl zprvu pohřben. Velmožové křesťanského světa pořádali loupežné výpravy hlavně do Říma a omlouvali si je tím, že právě ve Věčném městě jsou hroby světců zanedbávány. Další omluvou těchto znesvěcení bylo, že kdyby svatý opravdu chtěl zůstat v hrobě, tak by přeci nikomu nedovolil, aby jej přenesl. A nakonec – během přesunu ostatků docházelo k mnoha zázrakům. Úspěch tajných akcí se často rozkřikl, a tak se ostatkům vydávaly naproti stovky nemocných, kteří při pohledu na kosti světce odhazovali berle. Důsledkem loupežných výprav je, že moderní archeologie našla v Římě pouze jediný neporušený hrob mučedníka, sv. Hyacinta.

 

OLOUPENÍ PAPEŽOVÉ

Osudy ostatků světců často mapují politické vztahy Evropy. Kdo zrovna vládl regionu, měl na ně právo. A tak se kosti svatých často přemisťovaly z jedné země do druhé a v klidu nespočinuly třeba po celá staletí. Mnoho se posmrtně nacestoval i zavražděný biskup Vojtěch, který byl nejprve pohřben v hnězdenské katedrále, v roce 1039 ho Břetislav I. nechal převézt a pohřbít v kapli u rotundy sv. Víta, při přestavbě chrámu absolvoval ještě jeden přesun, aby nakonec při posledním vyzdvižení kněží oddělili lebku a uložili ji v relikviáři. Ještě pohnutější byl osud těla krále Václava IV. Královna Žofie ho kvůli nepokojům nechala tajně pohřbít ve zbraslavském klášteře. I tak ale v roce 1420 lítá lůza klášter vydrancovala. Vzbouřenci Václava exhumovali, obložili senem a lili do něj pivo. Mrtvého krále pak tajně pohřbil jistý rybář Moucha na své zahradě, odkud byly ostatky teprve v roce 1424 přeneseny na Pražský hrad a slavnostně pochovány. I při znesvěcování mrtvých ale platí, že čím výše zesnulý stál na společenském žebříčku, tím více lidí toužilo vyřádit se na jeho těle. Neušli tomu ani papežové. Těla Inocence III. či Sixta IV. lupiči okradli ještě před pohřbem. Nebylo také výjimkou, že mrtvá těla papežů zůstala ležet nahá někde na slámě. Neuctivě se ale dokázali chovat i sami papežové ke svým předchůdcům. V roce 897 nechal Štěpán VII. exhumovat papeže Formosa, kněží mrtvolu oblékli do papežského ornátu a posadili na trůn. Pak proběhl soudní proces, při němž byl Formosus ze svého úřadu sesazen. Usekli mu dokonce dva prsty pravé ruky, čímž zrušili všechna požehnání, která Formosus udělil. Tělo pak pohřbili na hřbitově pro poutníky, ale Štěpán VII. ho nechal nakonec opět exhumovat a vhodit do Tibery.

 

V KOTLI UVAŘIT

Exhumace ale přeci jen občas probíhaly za účelem projevení úcty mrtvému. Podle nařízení čtvrtého lateránského koncilu z roku 1215 se nesměly uchovávat ostatky svatých mimo relikviáře, a tak bylo mnoho těl vyzdviženo, očištěno a uloženo do krásných zdobených nádob. Zajímavý případ exhumace se stal v Portugalsku ve 14. století. Král Alfonso IV. nechal zavraždit manželku svého syna Pedra. Když Pedro nastoupil na trůn, nechal manželku exhumovat, obléci do královských šatů a šperků a posadit na trůn. Dvořané se pak v zástupu mrtvé královně klaněli a líbali její ruku. Teprve pak následoval slavnostní pohřeb. Některé středověké praktiky se nám mohou zdát více než podivné, například vaření mrtvých těl ve velkém kotli. Týkalo se to hlavně významných lidí, kteří zemřeli v zahraničí. Když v roce 1227 zemřel v jižní Itálii durynský vévoda Ludvík IV. při tažení do Svaté země, tak ho jeho spolubojovníci přechodně pochovali v Otrantu. Teprve po návratu z křížové výpravy tělo exhumovali, povařili v kotli, aby se oddělilo maso od kostí, měkké tkáně opět pohřbili a kosti se slávou přenesli do vlasti. Kdo by se také trmácel stovky a tisíce kilometrů s rozkládající se mrtvolou? Navíc suché ostatky jsou přeci jen cennější než měkké. Řezání a vaření těl sice zakázal papež Bonifác VIII. v roce 1299, ale praktikovalo se ještě v 15. století.

 

UPÍR MUSÍ VEN

Málokdo si mohl být ve středověku jistý posmrtným klidem méně než lidé obvinění z vampyrismu. Nemrtví upíři přeci vylézali z hrobů, aby škodili lidem i dobytku, a proto byla nutná opatření, která by jim to znemožnila. Těla upírů se v hrobě probodávala kůlem, zatěžovala balvany nebo poutala. Často se pohřbívala v poloze na břiše. Takové upírské hroby archeologové nalezli v Praze-Motole (11. století), u Vraclavi (11. století) nebo v Prostějově (17.–18. století). Ani tato opatření ale některým upírům nezabránila v tom, aby živé strašili. To pak došlo i na exhumace a opětovný pohřeb lebky nebo jiných částí těla. Nejspolehlivější obranou před upírem bylo jeho spálení. Mnoho mrtvol tak z hrobů mířilo přímo na ohnivé hranice. V českých zemích tomu učinila přítrž až Marie Terezie, která zakázala otevírání hrobů a hanobení těl z důvodů protivampýrských opatření. Obavu středověkého člověka z upírů můžeme pochopit. Stačilo, aby se mu ve spánku zjevil duch nedávno zemřelého blízkého, k tomu přestala dojit kráva, a upír byl na světě. Když se pak při exhumaci zjistilo, že mrtvé tělo je velmi zachovalé, plné krve nebo dokonce v jiné poloze, než bylo pohřbeno, tak byla příčina neštěstí zřejmá a upír skončil v plamenech. Vysvětlení takových jevů je však možná hrůzostrašnější než všichni upíři světa. Lékaři znají řadu nemocí, které provází ztuhlost těla či zpomalené dýchání – katalepsie. Proto se dnes provádí důkladné ohledání každého těla. Ve středověku byl ale prohlášen za mrtvého každý, kdo nejevil známky života, a tak v hrobech skončilo mnoho lidí v kómatu. Asi nejznámější případ vampyrismu však nepochází z tmářského středověku, ale z konce 19. století z USA. Tehdy v městečku Exeter na Rhode Islandu postihla rodinu Brownových tuberkulóza a krátce po sobě zemřela matka a dvě děti. V roce 1892 pak zemřela dcera Mercy. Lidé z města věřili, že někdo z mrtvých musel být upír, proto otevřeli všechny hroby. Zatímco těla matky a dvou dětí jevily stopy rozkladu, tak Mercyino tělo nikoliv. V chladných podmínkách Rhode Islandu a dva měsíce po pohřbu ani nemohlo. Pro rozlícené vesničany to však byla jasná známka vampyrismu, a tak tělo spálili, popel smíchali s vodou a tu dali vypít poslednímu dítěti Brownů, nemocnému Edwinovi, aby jej uchránili od nemoci. Zemřel o dva měsíce později.

 

odpocivej

 

NASTUPUJE VĚDA

Ve dvacátém století dochází k rituálním exhumacím už jen málokdy. Mnohem více se jich provádí kvůli přesunutí těla na jiný hřbitov, ohledání z nařízení soudu a velmi často také z vědeckých důvodů. Hroby jsou pro archeology a antropology vynikajícím studijním materiálem, jsou svědectvím své doby. Dosti populární bývají exhumace a následné studium ostatků panovníků a významných osobností. Takové operace se však dnes řídí mnoha přísnými pravidly. Loni bojovali španělští vědci o exhumaci básníka Federica Garcíi Lorcy, Italové by rádi vyzvedli tělo Galilea Galilei, aby zjistili, zda netrpěl oční vadou. Dánové by rádi odebrali vzorek Tychových ostatků, aby je podrobili analýze, což je asi největší příčinou kritiky exhumace slavného hvězdáře. Dnešní zkoumání se totiž provádějí spíše méně invazivními metodami. Ne vždy tomu tak ale bylo. Výjimečnou osobností české antropologie byl profesor Emanuel Vlček, který v minulém století exhumoval a prozkoumal desítky našich panovníků a významných osob. Závěry jeho bádání veřejnost ohromily, prokázal genetickou příbuznost našich knížat a králů, podrobně popsal jejich tělesné vlastnosti a dispozice nebo prodělané nemoci. Metody zkoumání jsou však dnes na úplně jiné úrovni, a tak se odborníci k některým Vlčkovým závěrům již nepřiklánějí. „K výsledům práce profesora Vlčka se staví skepticky nejen antropologové, ale i archeologové,“ říká Jana Maříková-Kubková z Archeologického ústavu Akademie věd ČR. „Ostatky byly vyjímány bez respektu k prostředí, ve kterém se vyskytovaly, a archeologové mnohdy nebyli přizváni. Ztratila se tak řada důležitých informací. Tehdejší kolegové také pravděpodobně nepociťovali jako etický problém odebírání oděvů a předmětů z hrobů. Dnes se v maximální míře snažíme nenarušovat klid mrtvých nebo je alespoň vrátit se vším, čím byli na poslední cestu vybaveni.“ Způsob, jakým profesor Vlček své průzkumy prováděl, však k minulému století patřil, a z pohledu dnešní vědy je obtížné jej posuzovat. „Pravdou ale je, že Vlčkova dokumentace byla vždy velmi pečlivá a podrobná, takže ji lze i nadále využívat,“ podotýká Miluše Dobisíková z Antropologického oddělení Přírodovědeckého muzea při Národním muzeu a dodává, že díky průzkumům se zachránily leckteré kosterní pozůstatky, které by jinak byly určitě zničeny. Emanuel Vlček by sice dnes ani přes svůj věhlas neměl v průzkumech ostatků tak volné ruce, ovšem možná také díky jeho mimořádnému vlivu mělo Československo v minulém století velmi podstatné postavení. Bylo jednou z mála zemí, kde se při nových stavbách vždy prováděl archeologický průzkum. V případě Tycha Brahe odpočívajícího v Týnském chrámu nejspíš k exhumaci dojde. Žádná ze zúčastněných stran totiž nevidí v jejím provedení problém. Kardinál Vlk prohlásil, že pokud budou mít archeologové povolení úřadů a nebudou obavy z poškození památky, tak nemá důvod bránit tomuto výzkumu, který možná skutečně přinese nové poznatky. A samozřejmě, pokud vědci budou s ostatky zacházet citlivě. Aleš Pištora z pražského arcibiskupství dodává: „Úcta k ostatkům zemřelých by měla být respektována vždy. To však není specifikum učení katolické církve, to plyne z úcty člověka k člověku.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group