ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Závratě na první železnici

 

zavrateTEXT: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ, FOTO: FILIP LAUREYS

 

Zatímco učebnice dějepisu bez ostychu tvrdí, že první železnice světa spojovala Liverpool a Manchester, skutečný primát drží trasa nacházející se o něco jižněji, avšak stále na britských ostrovech.

 

Po cestě mezi městy Canterbury a Whitstable, která je dnes na počest slávy zdejších mořských plodů pojmenována „Crab & Winkle Way“, jela první parní lokomotiva táhnoucí osobní vlak už o čtyři měsíce dříve. Tato železnice si však u pasažérů velkou oblibu nevysloužila.

 

PŘIDUŠENÍ V TUNELU

„Když vlak dosáhl půlky tunelu, bylo mi z výparů tak zle, až bych byl přísahal, že kdyby byla cesta dvojnásobná, nevyvázl bych z ní živý,“ popisuje projížďku nejstarší železnicí světa jeden z pasažérů, jenž ji absolvoval po jejím znovuotevření v roce 1846. „Představa, že bych měl tímhle hrůzným zážitkem projít ještě jednou na zpáteční cestě, mě donutila vrátit se pěšky. Projíždění tunelů dává lidem se sklony ke klaustrofobii zabrat běžně, ale takový horor jako bylo tohle, jsem si dodnes ani nedokázal představit!“ Toto podrobné líčení se objevilo v listopadovém čísle časopisu Kent Herald. Magazín Canterbury Journal & Farmers’ Gazette naopak linku vychvaloval s tím, že nabízí bezkonkurenční ceny. Ještě aby ne. Při cestě do Whitstable se vlak šinul tunelem, zaplněným kvůli spádu štiplavým kouřem, jenž naplňoval otevřené vagony od podlahy po střechu. Projet se podél někdejší železniční cesty na kole je dnes o poznání příjemnější. Na každém kilometru (pardon, míli) čekají člověka nádherné rozhledy; romantická krajina, jak ji známe ze slavných literárních děl. Zlatavá políčka se vlní od obzoru k obzoru, protínaná prašnými cestami a zelenavými mezemi. Na loukách se pasou krávy a ovce, tmavé keříky těžknou pod trsy ostružin a ve vzduchu voní spálené dřevo. Při troše štěstí typicky zamračenou anglickou oblohu prosvítí sluneční paprsek a obrázku ještě dodá na idyličnosti.

 

POTÁPĚČSKÁ HELMA

Roku 1830 dovezla první parní lokomotiva na světě vlak s pasažéry do Whitstable. Toto přímořské městečko je jedním z nejromantičtějších míst v hrabství Kent, možná v celé Británii. Proslavilo se však nejen nezapomenutelnými západy slunce, jež se zde potápí do mořských vln, ale hlavně chovem výtečných ústřic, stavbou lodí, pašeráctvím a vynálezem potápěčského obleku (v roce 1828). Ostatně, že historie a sláva Whits table je neodmyslitelně spjatá s mořem, je patrné už z expozic městského muzea. Ve zdejším přístavu, otevřeném před bezmála dvěma staletími, se stále pracuje. K molům připlouvají lodě s nákladem ryb, po plážích se válejí hromady rybářských sítí a na trhu prodávají v dřevěných stáncích všemožné mořské plody, čerstvé pečivo a tradiční suvenýry ze škebliček a mušlí. Dějiny whitstableského přístavu jsou zároveň historií zdejší železnice. Právě zde se nacházela původní stanice nejstaršího vlaku světa. Když byla roku 1839 parní lokomotiva Invicta, která kvůli převýšení nikdy netáhla vagony po celé trase, vyřazena z provozu a železnice se dostala do finanční krize, byla linka dočasně uzavřena. O sedm let později ji opět otevřela Jihovýchodní železniční společnost, která se rovněž jala dělat velké změny v přístavu. Budovaly se pece na koks, které připravovaly palivo pro lokomotivy, jež už dokázaly absolvovat celou cestu bez vyřazení. Někdejší depo bylo proměněno v jakýsi maják, jehož ostré světlo, dnes vystavené ve whitstableském muzeu, námořníci viděli z dálky až desíti mil. KE SLAVNÉ BRÁNĚ Šlápneme do pedálů, obkroužíme novou železniční stanici, naposled se rozloučíme se zástavbou pitoreskních anglických domků s cihlovými zdmi, dřevěnými okny a nepatrnými věžičkami a vyjedeme na proslulou „Crab & Winkle Way“. Někdejší železnici tu už nepřipomíná takřka nic, přestože místy cyklostezka její trasu přímo kopíruje. Jede se skrz pole, louky i les Clowe Wood, kde se prašná cesta prodírá porostem smrků, borovic, buků a kaštanovníků. Na jaře jsou paseky poseté modravými fialkami a zvonky, lesní podrost krášlí pryšce a tam, kde se cesta blíží ke zvlhlé půdě, vyrůstá hustý rákos. Kdesi ve větvích zpívají slavíci a datlové neúnavně bubnují na mohutné kmeny. Když má člověk štěstí, může spatřit i sluku lesní, brhlíka či dlaska tlustozobého. Přírodní symfonie utichá, jak se blížíme ke Canterbury a krajinu pokrývají zoraná pole. Přestože zde stále můžete slyšet skřivany, jejich populace se kvůli lidské činnosti v posledních třiceti letech ztenčila na polovinu. Poslední zatáčka, mineme univerzitu a jakýsi kostelík, utvářející obyčejnému kruhovému objezdu kulisu jako z pohádky. Pak už se cesta svažuje po rušné silnici, aby naposled překřížila novou železnici a skončila před majestátní Západní bránou, jedním z nejslavnějších vstupů do Canterbury. Právě odsud se před polednem třetího května roku 1830 ozývala střelba kanonů, jež uctívala historicky první rozjezd osobního parního vlaku.

 

CANTERBURSKÉ POVÍDKY

Canterbury, město, v němž se mísí atmosféra dlouhých a slavných dějin s mladickým nádechem kosmopolitismu, proslavil hlavně Geoffrey Chaucer a jeho poutníci, kteří sem začali putovat po roce 1170, kdy byl v místní katedrále zavražděn arcibiskup Thomas Becket. I když je ve městě nespočet historických památek a muzeum, ukrývající mimo jiné lokomotivu Invicta, většina návštěvníků nejdřív míří do Canterburských povídek, fascinující audiovizuální expozice, přibližující jak dílo Geoffrey Chaucera, tak život ve středověku. Návštěvníci se spolu se spisovatelem a poutníky vydávají z The Tabard Innu v Londýně do svatyně Thomase Becketa v canterburské katedrále a cestou potkávají modely postav v životní velikosti, poslouchají hudbu i zvuky středověku a seznamují se s humornou, romantickou, ale i pochmurnou stránkou lidského bytí tak, jak je právě Chaucer vystihl nejlépe.

 

zavrate2

 

U CÍLE CESTY

Tam, odkud kdysi vyjížděla parní lokomotiva táhnoucí první železniční pasažéry, dnes cestu končíme. Nejstarší železnice však paradoxně prosperovala spíš díky nákladní dopravě, za druhé světové války byla využívána k zásobování přístavu a definitivně ji uzavřeli roku 1952. Vstoupit do dějin jí však bylo předurčeno ještě jednou: o rok později, když jedné lednové noci silná bouřka zničila hlavní železnici na východ a Whitstable zůstal odříznutý od světa. Tehdy byla dnešní „Crab & Winkle Way“ na několik týdnů opět uvedena do provozu, aby zdejším obyvatelům zajistila živobytí a připomněla svou slavnou minulost. Dnes je však opět zapomenutá, zanedbaná v dějepisných učebnicích a schovaná kdesi v archivech. Jen ty lány polí a lesy na cestě jsou tichými svědky velkého rekordu, jenž se zde udál jednoho květnového dne roku osmnáct set třicet.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group