ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŠANOVÉ - ZAJATCI VE VLASTNÍ ZEMI

Barmští králové od nepaměti považovali Šany za podřadnou rasu. Ani současná militaristická vláda Myanmy, dřívější Barmy, se na Šanský stát nedívá nijak přívětivě. Správní celek, zabírající téměř čtvrtinu země, totiž leží v centru nechvalně známého Zlatého trojúhelníku u hranic s Čínou, Laosem a Thajskem. Je domovem většiny z celkem 135 etnických menšin Myanmy, pašeráků rubínů a safírů, povstaleckých armád a opia, jež je financuje.

LIDÉ BEZ NÁRODA
Samotné pojmenování Šan je zkomolenina slova Siam, dřívějšího názvu Thajska. Pojmenovali je tak Barmánci, protože jim Šanové připomínali vzhledem Thajce a Laosany. Samotní Šanové si říkají Tai a Thajci jim pak říkají Tai Yai, doslova „starší bratři Thajců“. Stejně jako jejich thajští sousedé vyznávají buddhismus a uctívají i animistické duchy naty. V přísné vesnické hierarchii zastávají mniši druhé místo, hned za bumongem - náčelníkem vesnice. Tetování na rukou a prsou jsou u šanských mužů považována za znak dospělosti a většinou jsou právě kombinací náboženských symbolů.
Charakter Šanů symbolizují i barvy jejich vlajky. Žlutá je barvou buddhistů a zároveň naznačuje, že obyvatelé šanského území jsou žluté rasy. Zelená zobrazuje jejich zalesněnou krajinu a zemědělství, základ šanské ekonomiky. Červená symbolizuje jejich statečnost. Bílý disk uprostřed zastupuje měsíc, protože Šanové se považují za stejně čisté a klidné bytosti.
Jejich původ se datuje až do 2. století př. n. l. Tehdy se oddělili od kmenů v jihočínských provinciích Kuang-si a Kuej-čou a prchli z rozpínající se čínské říše na jih k řece Salwin v severovýchodní části dnešní Myanmy. Postupem času jejich moc v zemi zesílila a od 13. do 16. století už ovládali většinu Barmy. Pak se ale jejich území rozštěpilo do třiceti malých státečků se svými vlastními náčelníky, kteří museli platit daně barmskému králi. V té době začal vznikat dnes tak silný odpor k nadvládě Barmánců. Za britské kolonizace byla Šanům povolena samospráva. K barmské nezávislosti na Velké Británii a vytvoření samostatného státu Barma se přihlásili pouze pod podmínkou, že po deseti letech dosáhnou autonomie. Volba šanské autonomie byla zaručena i v ústavě, barmská vláda ji však nikdy nepovolila. Veškerá snaha šanských i jiných etnických vůdců o vyjednání slušnějších práv pro svůj lid skončila roku 1962, kdy dosavadní režim ve vojenském puči svrhl generál U Nei Win. Od té doby zemi vládne vojenská diktatura odmítající vzdát se moci a násilně potlačující jakoukoliv opozici.
V demokratických volbách v roce 1990 drtivou většinou hlasů zvítězila Národní liga pro demokracii charismatické Aung San Suu Kyi a za ní s druhým největším počtem hlasů skončila Demokratická liga šanských národností (SNLD). Militaristická junta však výsledky voleb anulovala a okamžitě začala členy opozičních stran systematicky perzekuovat. Se stejnou rychlostí však vznikla řada odbojových hnutí, s největším počtem právě v Šanském státě. Barmská armáda tam postupně rozmístila desetitisíce vojáků a vybudovala početné vojenské základny. V partyzánské válce v horském terénu se vláda zaměřila na rozsáhlé protipovstalecké akce, jejichž terčem bylo i civilní obyvatelstvo. Cílem kampaní bylo zabránit vesničanům v jakékoliv podpoře a skrývání rebelů. Celé vesnice jsou proto často nuceny přesouvat se na strategická místa poblíž vojenských základen, kde jsou lidé více pod kontrolou. Největší přemísťovací program vláda uskutečnila v letech 1996-1997 ve střední části Šanského státu. Na 300 000 lidí ze 1400 vesnic bylo tenkrát nuceno odejít ze svých domovů do vojenského prostoru, kde neměli žádné zázemí. Většina z nich se dodnes nemůže vrátit a odhaduje se, že jich asi polovina uprchla přes hranici do Thajska.
Součástí vládních relokačních programů a boje proti rebelům je také nucená práce vesničanů, kterou vládní činitelé nazývají „dobrovolnou“. Lidé musejí bez nároku na mzdu dřít v otrockých podmínkách, většinou na stavbě silnic nebo jako nosiči pro armádu. Výjimkou není ani práce dětí, které jsou zpravidla zaměstnávány při drcení a nošení kamenů. Tyto praktiky jsou běžné především v Šanském státě a dalších šesti státech s větší populací etnických menšin, kde operuje nejvíce protivládních armád. Vládní vojáci, kteří jsou, stejně jako nejvyšší generálové, zpravidla většinového barmského původu, s nimi nakládají opravdu nevybíravě.
Častá je údajně smrt zastřelením, když se někdo pokusí utéct zpět do své vesnice. Amnesty International uvádí případ rodiny z vesnice Nanzing. Otec se svým jedenáctiletým synem a osmnáctiletou dcerou utekli z pracovního tábora do rodné vesnice, aby mohli sklidit rýži na svém poli. O několik dní později je vojáci v jejich domě zastřelili. Podobně jsou prý bez soudu popravovány stovky vesničanů. Nejčastější cestou za svobodou je tady útěk do Thajska. Odhaduje se, že jen během posledních čtyř let přes hranici uprchlo přes sto tisíc Šanů. Ani za hranicemi ovšem nejsou v bezpečí; thajské úřady totiž odmítají udělit Šanům, na rozdíl od Karenů a jiných etnických skupin, statut uprchlíků. Není jim tak ani přístupná mezinárodní humanitární pomoc. Po příchodu do Thajska se považují za ilegální přistěhovalce - jsou ptoto buď uvězněni a pokutováni, nebo v horším případě posláni zpět.

MAKOVÉ HLAVIČKY NENAJDETE
„V Myanmě už žádné opium nemáme,“ řekl mi jeden úředník. Ale každý ví, že mají a hodně. Jenže vláda v Rangúnu nestojí o čmuchaly ze zahraničí, a tak spoustu oblastí, především u hranic s Thajskem a Čínou, cizincům uzavřela. Samozřejmě hlavně kvůli jejich bezpečnosti, ale také zřejmě proto, aby nevyšly najevo nemilé skutečnosti. Třeba to, že v pašování drog má údajně prsty i značná část barmské armády.
Konzumace opia se datuje už od raných dob řecké říše. Číňanům drogu dovezli arabští obchodníci za vlády Kublaj-chána ve 13. století. Opium bylo vysoce ceněno pro své léčebné účinky a horské kmeny v jižní Číně začaly mák, z něhož se opium vyrábí, pěstovat na svých kopcovitých políčkách. Mák totiž dobře roste i na svahovitém terénu a v půdě chudé na živiny, i když je zapotřebí rozlehlé plochy - na výrobu jednoho kilogramu opia je třeba dvou tisíc makovic. Když se po 2. světové válce v Číně chopili moci komunisté, mnoho těchto kmenů uteklo před perzekucí přes hranice ke svým jižním sousedům, především do Šanského státu. S sebou si vzaly svou jedinou tržní plodinu - mák. A tam se začalo pěstovat a obchodovat ve velkém.
Výnosný obchod s drogami se stal hlavním finančním zdrojem pro mnoho vznikajících povstaleckých armád, bojujících za samostatnost či autonomii na barmské vládě. Největší podíl na výrobě získaly etnické skupiny Šanů, Wa a Kokangů. Paradoxně boj proti těmto skupinám spojil vojenskou vládu se zeměmi, které by ji jinak bojkotovaly kvůli porušování lidských práv, včetně USA. V zájmu války proti drogám přistoupily k tolerování a finanční podpoře diktátorů. Vláda v Rangúnu toho obratně využila a dnes spojuje téměř všechny rebely s drogovým obchodem.
Jednou z největších a asi nejznámějších takových armád je Šanská spojenecká armáda šansko-čínského Khun Saa. Začal nejdříve pracovat pro Kuomingtang, nacionalistickou stranu generála Čankajška, jejíž vojáci prchli z Číny do Barmy. Odtud podnikali vojenské akce přes hranici proti čínským komunistům. Brzy své akce začali financovat ze zisků z prodeje drog (s nenápadnou podporou CIA) a Khun Saa zaměstnali jako svého místního poradce a dodavatele. Ten se v 60. letech osamostatnil a založil vlastní pašeráckou organizaci a soukromou armádu, která se rozrostla na 20 000 vojáků. Tu vybavil moderními zbraněmi, včetně ruských protileteckých raket, a založil i vlastní vojenskou akademii. Khun Sa skupoval opium od horských kmenů v Myanmě, Laosu a Thajsku a po zpracování na heroin ho exportoval přes Thajsko a jižní Čínu na světové trhy. V roce 1996 se překvapivě vzdal vládě výměnou za svobodu a možnost legálně podnikat v dopravě a výstavbě silnic. Jeho odchodem však drogový obchod nijak neochabl. Členové jeho rodiny zůstávají do pašování stále zapojeni v Laosu a Thajsku a spekuluje se i o Khun Saových tajných vazbách. Říká se také, že jeho autobusová společnost snad přepravuje víc než jen pasažéry.

NA BRIGÁDĚ V PLANTÁŽÍCH ČAJE
Je ještě tma, když mě ráno před pátou U Mang budí. Vylézám zpod dek na dřevěné podlaze a sedám si k rodinné snídani u ohně, na němž syčí zčernalá konvice. Všichni do sebe narychlo házejí vařenou rýži, zelí a fazole, vše, co bylo včera k večeři. Spláchnou to několika šálky černého čaje, a pak už mě pobízejí, abych sebou hodil. Dávám si na záda proutěnou nůši a běžím do tmy za ostatními, kteří svižným tempem mizí v kopcích za vesnicí. Cesta na plantáž trvá asi hodinu, a když tam docházíme, zrovna vychází slunce. Jako by to měli vesničané načasováno. Chodí sem ostatně takhle každé ráno. U Mang mi posunky vysvětluje, co a jak trhat, uvazuje mi na hlavu široký proutěný klobouk a posílá mě k řadě čajovníků, na jejíž konec ani nedohlédnu.
Na brigádu jsem se nabídl kvůli jejich babičce. Když na mé zvědavé otázky o čajovém byznysu se žertem navrhla, abych tu zůstal a pracoval na plantážích s nimi, bez váhání jsem přijal. Odpracuju si jejich bezmeznou pohostinnost, na vlastní kůži poznám práci zdejších vesničanů a získám jejich respekt, myslel jsem si s nadšením. Brzy ale začínám litovat. Slunce rychle stoupá a vedro se stává nesnesitelným. Větve škrábou a lístky nejdou utrhnout tak jednoduše, jak se zdálo. Navíc se mi obrovská nůše, na rozdíl od ostatních, vůbec neplní. Ze všeho nejhorší je stupňující se hlad. Přitom oběd, tipnul bych na rýži s fazolemi, je tak daleko...
Pěstování čaje je v šanských horách jedním z nejčastějších zemědělských odvětví. Ve zdejších kopcích se ostatně jiným plodinám moc nedaří. Snad kromě opia, které se však musí ukrýt dál od očí všudypřítomných vládních špiclů. Nejkvalitnější lístky se sklízejí v suché sezoně od března do května. To je pro vesničany zároveň nejrušnější a nejnamáhavější období a cena sklizeného čaje je nejvyšší - kolem 2000 čatů za kilo. Deštivé a posléze studené období je naopak časem odpočinku a levného čaje, kdy se kilogram prodává asi za 1000 čatů. Rozdíl v kvalitě pozná i nezasvěcený laik. Tzv. „čínský“ čaj, který se zdarma podává k jídlu v každé barmské restauraci, je nevalné chuti a pochází právě z mimosezonní sklizně či odpadu kvalitnějších lístků. Pro labužníky a hosty se kupuje chutnější „horský“.
Čaj je tady neodmyslitelná součást jakéhokoliv rituálu, návštěv, jídel a pohoštění. Neříká se ani „jít na návštěvu“, ale „jít na čaj“. Při cestách vesnicemi šanských hor jsem vypil dva až tři litry čaje denně, a to jen coby součást tradičního pohoštění. Podle čaje a jeho servírování se dá často poznat i charakter hostitele. Pozorný hostitel nabídne kvalitní čaj a často svému hostu dolévá. Na svých návštěvách jsem nikdy nemusel po konvici ani sáhnout.
Důkazem toho, že i obchod s čajem může být v chudém Šanském státě výnosný, je sedmatřicetiletý pan Džo Lu, v jehož domě v palaungské vesnici Hu Qued jsem strávil pár dní. Jeho čtrnáctičlenná rodina vlastní většinu okolních čajových plantáží a dva krásné dvoupatrové domy. Vrcholem luxusu jsou čtyři masivní židle a stůl z týkového dřeva. Všichni ale stejně sedí na zemi, drahý nábytek je pouze ukázkou společenského statutu rodiny.
Když k večeru mizí rudé slunce za kopci na západě, sběrači se vracejí od svých keřů. Většina z nich stihla nasbírat pět, někteří i šest asi desetikilových nůší mladých čajových lístků. Já se mohu pochlubit jednou a půl. A to jsem kdysi na svých bramborových brigádách patřil k nejrychlejším. U Mang se směje a plácá mě po zádech. Asi chce říct, že to je jen otázka cviku a praxe. Zítra už mě tu ale stejně neuvidí. Respekt jsem u vesničanů asi nezískal, zato vzrostl můj obdiv a úcta k nim. Oni tu budou zítra znovu, jako zřejmě každý den do konce svého života. Nemají možnost sebrat se a zmizet, když je to přestane bavit.

POTOMCI DRAKA A SLUNCE
Nejpestřejší etnickou skupinou ve zdejších horách jsou Palaungové. Podle pověsti se vylíhli z vejce zrozeného ze spojení draka a slunce. Podle antropologů přišli z jižní Číny někdy ve 12. století. V zákonech Palaungů neexistují jinak časté zákazy sňatků s příslušníky jiných klanů, a tak se postupem času asimilovali i do jiných společností. Spojení se Šany jsou u nich dost běžná. Tradičním obydlím palaungských vesnic je až 30 m dlouhý dům z bambusu stojící na dřevěných kůlech asi dva metry nad zemí. V něm žije několik rodin najednou, někdy více než padesát lidí pohromadě.
Jediná etnická Barmánka ve vesnici Pan Piye je jednadvacetiletá učitelka Nyuk Še, kterou sem po škole poslala vláda na dvouletou praxi. Za pytel rýže a patnáct dolarů měsíčně. Domů se za poslední rok neměla šanci podívat. „Tady mi všechno vynahradí,“ usmívá se mladá učitelka, „zvou mě k sobě na jídlo nebo mi nanosí vodu ze studny. Většina vesničanů v tomhle kraji je negramotná, tak jsou mi asi vděční, že aspoň jejich děti naučím číst a psát.“
Palaungové se od Barmánců kromě jazyka, hodně podobného thajštině, liší hlavně mongoloidními rysy. Nejsnadněji se ale poznají podle pestrobarevných šatů. Ženy zpravidla nosí pruhovanou červenomodrou sukni z ručně tkané bavlny omotanou jako válec okolo pasu a černou blůzu s červeným lemem. Kolem pasu jim visí několik stříbrných nebo alespoň dřevěných obručí. Ty mají symbolizovat past na zvířata nastraženou lovci z kmene Li-su, do níž se prý kdysi nešťastně chytil Roi Ngoen, anděl, od něhož někteří Palaungové odvozují svůj původ. Obruče prý svým nositelkám zaručují ochranu. Starší ženy si pravidelně holí hlavu a přikrývají ji jakousi bílou kápí omotanou černým šátkem.
Skoro v každé větší vesnici mají alespoň malý buddhistický klášter, v němž modlitbami, muži odděleni od žen, tráví každé ráno asi hodinu. Buddhismus přišel do Barmy už v 5. století a většina Palaungů se dnes prohlašuje za buddhisty, ale nevzdali se ani tradičních animistických rituálů. Nejčastější je uctívání natů, zlých duchů jinak neživých věcí jako řek, kamenů a stromů nebo zesnulých příbuzných. Naty je třeba si usmířit, aby nenapáchali škody na úrodě či zdraví rodiny, popřípadě nezpůsobili záplavy a jiné přírodní katastrofy. Usmiřují se obětinami rýže, ovoce, květin, svíček, tabáku nebo pálenky. Svatyně natů často stojí hned vedle buddhistického chrámu a lidé se u nich často zastaví s obětinami po cestě z modliteb.

DĚTI JEZERA INLE
Zvedá se studený vítr, všichni se na dně člunu choulíme do bund. Ani vycházející slunce nás moc nezahřeje. Z hlučného motoru nikdo nemáme radost, ale jezero Inle je 22 km dlouhé, takže s pádly bychom se moc daleko nedostali. Rybáři veslují nohama. Stojí přitom na přídi, rukou přidržují horní konec a nohou obtočenou kolem vesla s udivující hbitostí a silou dávají svůj vratký člun do pohybu. Důvodem je snazší přehled. Voda je zde mělká a vestoje tak rybář vidí podvodní řasy a hyacinty, do nichž by se mohl člun zamotat, a hlavně bublinky ryb. Ryby chytají pomocí kuželovitých pastí ze sítí napnutých na dva metry vysokých bambusových rámech. Síť hodí do vody na rybu a zarazí kostru pasti až do dna. Pak se snaží dlouhým jehlovitým čtyřzubcem uvnitř svou kořist nabodnout. Nepřipadá mi to příliš efektivní. Na dně většiny rybářských člunů se taky plácá jen několik středně velkých ryb. Prý ale není sezona. Ryba, kterou jsem měl včera k večeři, byla dovezena až ze vzdáleného hlavního města Rangúnu.
Ve vesnicích kolem celého jezera i na něm žije kolem 150 000 lidí, většinou etnických Inthů, jejichž jméno doslova znamená „děti jezera“. Říká se, že sem přišli někdy v 17. století z jižní Barmy, když byli unaveni válkami mezi tamními Barmánci a Thajci. Inthové se dobře přizpůsobili životu na vodě a jezerních ostrovech, z nichž některé jsou plovoucí. Na vodě dnes stojí sedmnáct vesnic, zpravidla tvořených dřevěnými domy stojícími na vysokých pilotech, mezi nimiž se dá pohybovat jen na člunech. Inthové se na vodě naučili i farmařit. Na plovoucích ostrovech vytvořila kombinace vodních hyacintů, půdy a bahna vysoce úrodná pole, jež vesničané ke dnu připevňují bambusovými tyčemi. Na nich pak pěstují rýži, zelí, květák, rajčata a fazole.
Další formou obživy je zdejší tabákový průmysl, pokud se tak dá říkat malým továrničkám - rodinným firmám v bambusových chatrčích na vodě. V nich se vyrábí hse-bo-leik, malé doutníčky balené do sušených listů a na jednom konci zúžené, nejoblíbenější kuřivo v celé zemi. Velké listy stromu thanak-hpek se plní drcenou směsí tabákových listů a stonků, oslazených před sušením dužninou tamarindu, a drobnými kousky dřeva, jež mají zjemnit kouř a ustálit hoření. Filtr na tlustším konci se vyrábí z kukuřičných slupek zabalených v novinovém papíru. Baličkami jsou tradičně ženy a jejich zručné prsty ubalí za den až tisíc doutníčků.
Hlavním zdrojem příjmu je ale cestovní ruch. Jezero Inle je dnes jedním z nejnavštěvovanějších koutů Myanmy a na jezeře vyrostly i luxusní hotely na vodě. Turisty vozí motorové čluny po místních továrnách na hedvábí, klenotnických dílnách a plovoucích restauracích. Přímo ze člunů vám tu také nabízejí dřevěné sošky Buddhy, měděné zvonečky, svaté obrázky a jiné cetky.
Lidem od Inle však hrozí vážná krize. Hladina vody v jezeře každým rokem klesá. Je to způsobeno hlavně úbytkem dešťů a přílišným rozmnožením vodního hyacintu. Zvyšující se počty turistů a jejich hotelů a následná zátěž místního ekosystému však také hrají velkou roli. Vláda zde zavedla program hloubení jezerního dna, vše se ale dělá ručně a pomalu. Naděje na zvýšení hladiny a vyřešení problému tedy mizí každým dnem.

NA VESNICKÉ SVATBĚ
Najít Myintike, vesnici kmene Taung Yoe, kam mě na dnešek pozvali na svatbu, není žádný problém. Stačí následovat ostatní vesničany, všichni se sbíhají do stejného místa. Kolem domu svatebčanů už v improvizovaných přístřešcích sedí davy klábosících lidí a popíjejí čaj. Platím finanční svatební dar ve výši jednoho dolaru, úředník do účetní knihy zapisuje moje jméno, bydliště a výši příspěvku. To až půjdou místní zase na moji svatbu, aby se nepřeplatili. Pak mě paní domu, matka nevěsty, usazuje k ostatním mužům a nabízí pohoštění - čaj a pražené buráky s fazolemi. Obřad už jsem prošvihl, stejně jako spousta dalších lidí, kteří teprve přicházejí. Nikomu to ale očividně nevadí. Hosté se živě baví, popíjejí a kouří, a když se uvolní místo v jídelním stanu, hrnou se za svým gratis obědem. Brzy mám pocit, že se sem všichni přišli jen najíst. Jdu alespoň poblahopřát novomanželům, kteří sedí stranou a nikdo se s nimi moc nebaví. Nevěsta se hned pozná podle nových zářících šatů s barevnými výšivkami. Sňatek dohodli rodiče. Ženichovi je osmnáct let a jeho choti, která je o něco vyšší a statnější než on, teprve patnáct. Nezdá se, že by ze svatby byli nadšeni. Oba se tváří poněkud rozpačitě a odevzdaně, jako by sem vůbec nepatřili.
Na večer se nic moc divokého nechystá, tak zůstávám na večeři v rodině pana U z kmene Danu. Jejich prostorný dům jim může závidět celá vesnice. Před pěti lety ho postavili za necelých čtyři sta dolarů, dnes by prý stál třikrát tolik. „Měli jsme štěstí,“ říká pan U, „dnes jde všechno nahoru.“ Vláda v roce 1995 zakázala stavět z tradičního kvalitního týkového dřeva, které se dnes těží jen na vývoz. Většina domů se tedy staví ze železa, pokud na něj lidé mají. Takových je ale čím dál méně.

U ŠANSKÉHO KRÁLE
Jedním z mnoha království, která kdysi tvořila dnešní Šanský stát, bylo Hsipaw, dnes jen malé městečko na silnici do Číny. Poslední den své cesty po Šanském státě jdu navštívit jeho bývalého krále, žijícího ve svém ho sao pha, paláci stojícím na severním okraji města. Usměvavý bělovlasý muž, který mi otevírá bránu, ovšem jako král vůbec nevypadá; bílá škrobená košile, kalhoty s nažehlenými puky a náramkové hodinky. Navíc trvá na tom, abych mu říkal jeho anglickým jménem, pan Donald. „Když jsem studoval v anglickém Oxfordu, nikdo nemohl mé šanské jméno vyslovit, tak jsem si zvykl na Donalda a už mi to zůstalo,“ vysvětluje a provádí mě po svém chátrajícím sídle. V zahradě s přerostlou trávou leží zbořený altánek, vedle procházíme kolem prázdného bazénu zaneseného listím. I ohromný dům, kde rodina bydlí, zřejmě pamatuje lepší časy. „Nemám už téměř žádný příjem, tak není za co to všechno opravit,“ omlouvá se. Sedáme si uvnitř a za světla svíček - elektřina taky není - srkáme horký čaj. Bavíme se o šanské kultuře, barmské kuchyni, Václavu Havlovi, jehož Donald obdivuje, a samozřejmě o politice Myanmy, v níž se stále ještě angažuje. „Nechceme přece tak moc. Nejde nám o úplnou nezávislost, to by nás pak hned spolkla Čína. Jde nám jen o autonomii, která nám byla před více než padesáti lety přislíbena.“ Trochu pesimisticky namítám, že autonomie pro jeho stát je, stejně jako demokracie v celé Myanmě, asi to poslední, co má současná vláda na mysli. Ptám se, jestli opravdu věří, že k tomu dojde ještě za jeho života. Jen se usmívá a pak mi vypráví příběh svého traktoru.
V roce 1994 mu vláda zabavila soukromý traktor. O několik měsíců později jej vrátila, zcela zničený a nepoužitelný. Na důkaz mi dává prohlédnout album s fotografiemi zdemolovaného vozidla. Nikdo nevěřil, že by motor ještě někdy mohl naskočit. „Když jsem se pustil do opravy, koukali na mě přátelé jako na blázna,“ směje se Donald, „prý že nejsem mechanik a že to je stejně beznadějné. Tak jsem to nechal zkusit každému, kdo měl chuť pomoct.“ Další fotky ukazují krále a jeho pomocníky, jak se se zamazanýma rukama hrabou v motoru. „A vidíš, povedlo se,“ klepe nadšeně na poslední fotografie v albu, kde jásající muži poskakují kolem bafajícího traktoru s Donaldem za volantem. „Tak vidíš, tenkrát mi taky nikdo nevěřil,“ říká s patrnou hrdostí v hlase. A mně v té chvíli poprvé připadá jako král.
září 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group