Archiv vydání magazínu Koktejl

Text a foto: Jan Veber

Věnuje-li se člověk při fotografování ptáků jednomu ptačímu druhu nebo skupině, má daleko větší šanci na zajímavý snímek. Tak tomu bylo i v Rumunsku, kam už pravidelně jezdím fotografovat hlavně vlhy pestré, mandelíky hajní a dudky chocholaté.

Jsem samozřejmě rád, když se mi před objektiv dostane jakékoliv zvíře, ale z těchhle tří opeřených krasavců mám vždy největší radost. Seděli jsme s mým kamarádem Liborem u staré ruiny domu. Někam za nás létal dudek s krmením a vůbec jsme mu nevadili. Dal jsem se do hledání hnízda v přilehlých stromech, celý poškrábaný od nízkých akátů a křovin jsem se přes opuštěnou zříceninu bez střechy, oken a dveří vracel bez úspěchu k Liborovi. Najednou moji pozornost upoutala malá štěrbina v podlaze. Už jsme našli dudky v hromadě kamení i ve staré hnízdní noře po vlhách, ale v zemi? Klekl jsem si a přiložil oko k otvoru. Zespoda se ozvalo slabé zasyčení dudčího dorostu. „Mám je!“ volám na Libora, a ten jen nevěřícně kroutí hlavou. Ani nemůžeme dospat. Hned druhý den ráno stavíme improvizovaný kryt a zasedáme za naše fotoaparáty, kryti maskovací sítí. Dudek prolétá otvorem po dveřích, ale je opatrný, něco mu tady přece jen nehraje. Asi dvakrát odlétá a zase se vrací. Čekáme bez jediného hnutí s prsty na spouštích. V tom dudek dosedá nedaleko hnízda a zajímavě se ozývá. Mláďata vykoukla podívat se, cože se to tam venku zajímavého děje a dospělý dudek s načepýřenou chocholkou jim nabízí chutnou svačinku. Ještě udělal krok a junioři se začali o to intenzivněji dožadovat přinesené pochoutky. „Cvak, cvak!“ to oba naše fotoaparáty protnou svými závěrkami ticho zbořeniště a dudek s nadávkami odlétá. „Máš to?“ ptáme se jeden druhého unisono. Kontrolujeme si ještě navzájem displeje fotoaparátů a chvatně balíme. Nechceme dudky rušit dalším setrváváním v blízkosti hnízda a za chvíli již vyrážíme vstříc dalším fotografickým dobrodružstvím krajem dunajské delty.