ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Čas vlků

 

vlci2NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL PETR SLAVÍK

 

Mraky jsou spíše černé než šedivé. Těžce a plíživě táhnou svůj náklad prvního sněhu po obzoru rovném jako stůl. Mají zpoždění. Je konec ledna.

 

Příroda jindy odpočívající pod příkrovem sněhu stále vyčkává. Když studený vítr ze severu připlácne první mokrou vločku zubří matce na nozdry, nervózně odfrkne. Něžně trkne sotva odrostlé tele, aby ho donutila k pohybu. Je čas na cestu. Malé rodinné skupinky zubrů se vydávají hledat ostatní svého druhu, aby vytvořili stádo schopné ubránit mláďata ve svém středu. Krajina se změní na bílou, noci jsou světlé a mrazivé. Tehdy se prvně ozve osamělé teskné volání. Hlas svolávající smečku k lovu. Nastala doba hladu – přišel čas vlků! „Nemáte moc velkou šanci na úspěch!“ je první nepříliš optimistická věta, kterou slyším na ředitelství Bělověžského národního parku. „Dokud nenapadne sníh, nemají zubři důvod opustit prales a pokud na ně narazíte… bude to spíš zázrak. Navíc, speciální povolení k volnému pohybu v nejchráněnější části parku musí podepsat ředitel. A ten bude až v pondělí.“ „… je pátek,“ trošku nesmyslně argumentuji. „Bohužel se nedá nic dělat, ale zkuste to tady a tady,“ ukazuje lesník místa na mapě parku. Druhý den ráno necháváme za sebou roubené chaloupky na konci Bělověže. S fotografickým vybavením na zádech a vepřovými řízky v kapsách vcházíme do pralesa poblíž polsko-běloruských hranic. Procházíme lesem, který kdysi pokrýval převážnou část Evropy. Od Labe po Dněstr. Z Karpat až k Baltskému moři. Tehdy známý svět končil na hranicích antických kultur. Těch pár odvážlivců, kteří se vydali do pralesů barbarského severu, se vracelo s historkami, při kterých tuhla krev v žilách. Vlkodlaci, divoké kmeny, krvežíznivé šelmy, neprostupný les, sníh a mráz. Když jsem tím lesem procházel, měl jsem blízko k tomu, abych těm dávným vyprávěním věřil. Prales, který měl v tu dobu spát pod sněhem, byl nepřirozeně temný. Holé větve prastarých dubů se odrážely v černých tůních bažin. Mraky jako by seděly v korunách stromů, které shlížely na polské krále, ruské cary či litevská knížata. Po staletí zde lovila šlechta východní Evropy. Snad se tu zastavil čas. Otiskl se v kůře půltisíciletí starých stromů, v lišejníku na kraji cesty i v bledě fialovém kvítku, který do této roční doby nepatřil. Jak snadné je na takovém místě pochopit národy, nehledající své bohy v chladu kamenných chrámů nebo ve zlaté nádheře a zbytečné pompéznosti kostelů. V tom tichém lese čekajícím na příchod zimy nás provázel křik sojky. Škodolibé volání upozorňovalo vše živé na vetřelce. „Tady je snad Krakonošovo,“ sedl si parťák Mirek na vyvrácený kmen a vytáhl řízek. „Už je jíme tři dny!“ ušklíbl se nad okoralým chlebem a studenou okurkou. „Zpátky půjdem tudy!“ ukázal s plnou pusou na mapě rovnou černou značku. „To je státní hranice, jestli ti to nevadí,“ zkoušel jsem namítat. „Nevadí!“ A bylo rozhodnuto. Vymýceným prostorem se šlo dobře. Než se ozvalo: „Stát!“ Ten povel pochopíte v jakémkoli jazyce. „Co tady děláte?“ začal výslech starší z pohraničníků. „Fotím pro správu parku,“ odpovídám. Zvedl vysílačku, aby si informaci potvrdil na ředitelství. „Ještě že to nebyli Bělorusové! Teď bychom asi seděli někde jinde,“ smál se Mirek večer v restauraci Carská u pálenky se zubří trávou. V hospodě z bývalého nádraží bylo teplo a útulno. Nevadilo, že stojí na kolejích, které už nikomu neslouží.

 

JAKO DUCHOVÉ

Ráno pršelo. Seděl jsem v tom studeném dešti zachumlaný do pláštěnky na lávce přes říčku Narewka a čekal na bobry. Ty dlouhé minuty před svítáním byly mokře studené. Bobr se neukázal. Ale ustal déšť. Bylo cítit, že se mění počasí. Odpoledne jsme sedli do auta a jeli se podívat k přehradě Semianówka, severně od hranic národního parku. Byla stejná jako prales. Temná hladina rozčeřená větrem. Nevlídná obloha nad ní. Místo v letních měsících bohaté na vodní ptactvo zelo prázdnotou. Jen norek zvědavě vysedával na potopené rybářské loďce. Ještě zkoušíme pozorovatelnu blízko vesničky Maruszka. Ani tam není život. Jediným světlým okamžikem dne je chvíle, kdy došly řízky. Na zpáteční cestě míjíme Kosy most a stačí jediný pohled, aby Mirek otočil terénní mazdu doleva. Jedeme krokem lesní cestou, které se říká Wilczy szlak. „Stejně tu nic…“ velké zvíře přeběhne cestu. „Bylo to?“ „Jo, byl!“ Zastavíme auto a pomalu se mezi stromy plížíme k místu, kde nám lesník udělal fixou křížek na mapě. Tady v zimě přikrmují zubry. Opravdu tam jsou. Pět. Šest. Stojí mezi stromy. Už skoro není světlo. Třesou se mi ruce. Myslel jsem, že už jsem mazák, že se ovládám. Ta lovecká horečka se vrátila. Mačkám spoušť fotoaparátu bez sebemenší šance na dobrý snímek. Zubři mizí. Pohybují se jako duchové. Není slyšet ani praskot větvičky! Snad tam ani nebyli.

 

Z OČÍ DO OČÍ

Sněží! Konečně. Celou noc, celý den. I další noc. Svět kolem nás se změnil. Během jednoho dne. „Zubři potřebují tři až čtyři dny, aby si zvykli na změnu. Sníh je pro ně něco nového,“ informuje mě Mateusz o situaci v parku. „Ale já tolik času nemám!“ vztekám se na přírodu i člověka, který mi chce pomoci. Odpoledne ležím na břehu Siewianovky. Teploměr ukazuje minus deset. Vítr na čerstvě zamrzlém jezeře tu zimu násobí. Vydra lovící na tenkém ledu si se mnou hraje na schovávanou. Vynoří se. Zmizí. Je tu ještě? Třesou se mi ruce zimou. Najednou se vydrápe s čerstvě ulovenou rybou. Propadne se do slabé krusty na hladině, aby o pár metrů dál vylezla na pevný led. Po dvou hodinách zimou skoro nemluvím. „Zzzzzzkusíme Wilczy zlak?“ koktám na Mirka, který vyhrabuje auto ze závěje. Zaparkujeme džíp tři sta metrů od místa, kam lesníci nosí zubrům v zimě seno. „Zůstanu v autě, abych viděl, kdyby přišli!“ navrhne Mirek, když vylézám z auta. „Obejdu to, udělám čtverec a přijdu z opačné strany. Třeba na ně narazím cestou.“ Znáte ten pocit, když jdete zimním lesem? Něco jde za vámi? Ne! Křupe sníh. Třete o sebe mokré nohavice. Zabýval jsem se tím vlastním světem hry na strach a každých padesát metrů se zastavil. Klekl jsem si, abych viděl pod nízké větve smrků. Najednou tam byli. Dívali se na mě. Asi stejně překvapeně jako já. Než jsem sundal kryt z objektivu, byli pryč. Chvíli jsem sledoval jejich stopy, než jsem se vrátil na cestu. Mířili ke krmelci. Když jsem se dostal na místo, byli pryč. Zůstaly jen stopy. Na cestě stály laně. Začalo sněžit. Mirek v autě usnul. „Stávej, vole, chodí ti jeleni po zádech!“

 

vlci2

 

PŘÍLIŠ BLÍZKO

Na čerstvě napadaném sněhu jsou stopy rysa. Ta kočičí cesta je čitelná jako kniha. Tam a zpět. Klikatá cestička lovce. Sníh tiše padá a maže ten příběh. V té chvíli, když si čtete v prastaré knize stop, je zahlédnete. Byli dva, tři, šedé stíny v zasněženém lese. Čas vlků. Je jich tak málo, že stádo zubrů těžko ohrozí. Je naše poslední ráno v Bělověži. Přijíždíme na louky mezi lesem a vesnicí Babia Góra. A jásám. „Jsou tam!“ podávám dalekohled Mirkovi. Opravdu tam jsou. Velké stádo na kraji lesa. Je to poslední šance! K lesu je dvě stě metrů otevřené plochy, pár keřů a několik vrbiček. Lezu po čtyřech padesáti centimetry čerstvého sněhu a vteřiny jsou delší, než bych chtěl. Bojím se udělat chybu. K autu je daleko a k zubrům blízko. Když dorazím k vrbičkám, přelezu po břiše na cestu. Přes mladé vrby jsem neviděl a teď se koukám zubří mámě s teletem do očí. Je blíž, než je zdrávo. „Nedělej to!“ šeptám jí potichu. V té chvíli se otočí a zmizí v oblaku sněžného prachu a s ní celé stádo! Půl hodiny na to už sedím v autě na cestě domů. Hustě sněží. Mirek Kaňkovský řídí auto se zkušeností závodníka rallye. Ve vyhřáté kabině se mi brzy začnou klížit oči. Ve snu zaslechnu to dávné volání lovící smečky. Je přece čas vlků!

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group