ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VRAŽDA NA ŘECE KWAI

 

kwaiNAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL IVAN BREZINA REPRODUKCE: JEATH War Museum V KANCHANABURI

 

Našich životů se zmocnily mediální obrazy, které jsou často skutečnější než samotná realita. Podle některých myslitelů je to zločin. Snad nejlépe je tahle bizarní proměna vidět v místech, kde kdysi zemřely desetitisíce lidí.

 

„Pracujte radostně a s elánem,“ řval na tisícihlavý zástup vyhublých Britů, Australanů, Holanďanů a Američanů namol opilý japonský plukovník Saitó. „Bude-li třeba, postavím ten most třeba na vašich kostech!“ Tak se to aspoň seběhlo ve slavné knize Pierra Boulleho (1954). V roce 1957 podle ní byl natočen ještě slavnější film Davida Leana, vyznamenaný sedmi Oscary a spoustou dalších cen (www.filmsite.org/bridge.html). Ten příběh jistě znáte. Skupina britských válečných zajatců pod velením plukovníka Nicholsona má pro své japonské věznitele postavit kdesi v džungli strategicky důležitý most. Nicholson ale s odvoláním na ženevské konvence odmítne pracovat. Velitel tábora, krutý Saitó, ho zmlátí a nechá přivázaného na slunci. Sám je ale pod tlakem – pokud totiž most včas nedokončí, kodex samurajské cti ho donutí spáchat sebevraždu. Nicholsona proto nakonec nenechá zemřít, ale propustí ho. Jenže psychicky zlomený Angličan začne most náhle pociťovat jako své životní poslání: „Ten starý tvrdohlavec snil celý život o tom, že po něm zbude nějaké trvalé dílo. A protože neměl příležitost vybudovat město nebo aspoň katedrálu, zahryzl se do toho svého mostu…“ Britského vojáka, který pochybnosti o mravnosti lidského jednání nahrazuje bezduchou disciplínou, dovede jeho obsese až k rozhodnutí postavit pro nepřítele lepší most, než by si nepřítel postavil sám. Pak ale přiletí britské komando a most podminuje, aby ho mohlo vyhodit do povětří právě ve chvíli, kdy po něm bude slavnostně projíždět první vlak. Když se Nicholson hrdě prochází po mostě, objeví nálože. „Ctihodný blbec, který nemohl dopustit, aby bylo jeho dílo zničeno“, krajanům přeřízne kabely a zburcuje plukovníka Saitó. Probere se až ve chvíli, kdy Japonci zastřelí člena komanda, který se pokouší zmáčknout detonátor. „Co jsem to udělal?!“ vykřikne Nicholson zoufale a smrtelně raněn sám padá na detonátor. Parašutistům ale nezbyde než most i s projíždějícím vlakem rozstřílet z minometu. Jenže ve skutečnosti to bylo všechno trochu jinak.

 

ŽELEZNICE SMRTI

Začátkem prosince 1941 vpadli Japonci do Thajska. Premiér Phibun se s nimi ale rychle dohodl na spojenectví a v lednu 1942 vyhlásil válku Anglii a Spojeným státům. Když o pár dnů později japonská armáda zaútočila na sousední Barmu (dnešní Myanmu), Britové ji nedokázali zastavit. 7. března 1942 Japonci dobyli Rangún a do konce května ovládli celou zemi. Z Barmy chtěli pokračovat dál na západ. Toužili ovládnout Indii a někde v Perském zálivu či ve Střední Asii se setkat s vítěznými německými vojsky. Na moři ale Japonce ohrožovalo spojenecké loďstvo. Řešení? Železniční síť, vybudovanou v Barmě Brity, se stratégové země vycházejícího slunce rozhodli napojit na thajskou dopravní infrastrukturu. Umožnilo by jim to přepravovat až 3000 tun vojenského materiálu denně. O železničním propojení Bangkoku s Rangúnem snili už začátkem 20. století britští inženýři. Plán thajsko-barmské železnice ale nakonec zamítli jako neuskutečnitelný. Trať by totiž vedla přes nesmírně obtížný terén plný říčních údolí, bažin a hor. Kdosi spočítal, že by to vyžadovalo 600 mostů o celkové délce patnáct kilometrů. Jenže Japonci měli proti Britům obrovskou výhodu: otroky. Ze všech okupovaných asijských států svezli do Thajska šedesát tisíc západních válečných zajatců, tzv. POW (zkratka z anglického „prisoners of war“). Brity, Holanďany, Australany a Američany doplnilo dvě stě tisíc Malajců, Thajců, Indů, Číňanů, Barmánců… 415 kilometrů dlouhý úsek železnice, který měl spojit thajský Nong Pladuk a barmský Thanbyuzayat, se začal stavět 22. června 1942. Pracovní čety postupující proti sobě se 17. října 1943 setkaly asi v thajské Konduitě, ležící osmnáct kilometrů jižně od hraničního Sedla tří pagod. V prosinci byla železnice definitivně hotová. Původní odhad zněl, že se bude stavět nejméně pět let. Japonci to stihli za šestnáct měsíců. Cena byla děsivá. Přesná čísla nejsou dodnes známa, ale na stavbě „železnice smrti“ zahynulo asi 100 000 asijských dělníků a 16 000–18 000 západních zajatců. Pokud by byly od sebe železniční pražce vzdáleny dva metry, znamenal by každý z nich jeden lidský život. Zabíjelo přepracování, podvýživa, malárie, dyzenterie, nemoc beri-beri… Pracovní podmínky si v ničem nezadaly s nacistickými koncentračními tábory. Japonci totiž podle samurajských zásad cti považovali zajetí za největší hanbu (jedinou čestnou volbou pro ně byla sebevražda). Kdo se nechal zajmout, byl míň než zvíře. Stal se jen tělem, určeným k vysátí pracovní síly a pak k likvidaci. Známý je příběh Kanaďana Herberta J. Edwardse, který jako zázrakem přežil ukřižování – trest za pomalou práci. Bývalý vězeň Fred Seker zase vzpomíná na sadistu přezdívaného Koňská tvář, který „lenochy“ s extatickým výrazem ve tváři bodal bajonetem. Otročení začínalo v pět ráno a končilo v devět večer. Sedm dnů v týdnu se vězni, vyzbrojení jen nejprimitivnějšími pracovními nástroji, museli prokopávat skalami, klestit džungli a přenášet celé hory zeminy. Hlad je rychle měnil v kostry potažené kůží. Jejich těla se pokrývala tropickými vředy, které způsobovaly hluboké hnisající rány na končetinách. Když na jaře 1943 vypukla epidemie cholery, vybírala si desítky mrtvých denně. MOST Č. 277 Jeden ze stovek mostů na „železnici smrti“ postavili vězni asi pět kilometrů od thajského města Kanchanaburi v místě zvaném Tamarkan. Dostal číslo 277. Řeka, přes kterou vedl, se původně jmenovala Mae Klong. V roce 1960 ji ale Thajci přejmenovali na Kwai Yai. Bylo to právě v době největší slávy Boulleho knihy a Leanova filmu. Literární fikce přemohla skutečnost. Thajci si prostě uvědomili, že vymyšlená historka tomuhle místu zajistila nesmrtelnost. Proč to nevyužít? A co na tom, že je to jen nudný a obyčejný most, jak už mosty bývají? „Bez výletu k mostu na řece Kwai není žádná exotická dovolená v Thajsku úplná,“ tvrdí turistické průvodce. Pokud zavítáte do thajské metropole Bangkoku, není nic jednoduššího než zajet se na filmovou „legendu“ podívat. V jedné z nesčetných turistických kanceláří na ulici Khao San si prostě koupíte celodenní tematický výlet a je to. Nebude vás to stát víc než pětistovku. V ceně je láhev pitné vody, průvodce a oběd. Vyjedete ráno a na večeři jste hezky zase zpátky. Výlet začíná trochu nekrofilně. Po válce byly totiž hroby z táborů podél trati exhumovány a ostatky vězňů svezeny na tři obrovské válečné hřbitovy. Největší z nich je v Kanchanaburi jen pár kilometrů od mostu. Leží zde kostry celkem 6982 západních otroků čtyř národností. Z místa jejich posledního odpočinku se díky mediálnímu obrazu stalo jakési zvrhlé poutní místo. Jeden za druhým tu dnes zastavují klimatizované autokary, chrlící davy západních turistů. „Kdo byl přistižen při lenošení nebo sabotáži, byl přivázán ke stromu, zmrskán trnitými pruty a ponechán tak celé hodiny, zalitý krví, nahý, vystavený tropickému slunci a mravencům,“ slabikují si výletníci z Boulleho knížky, obcházejí hroby a natáčejí se u nich videokamerami. Projdou se po mostě, který Thajci jen kvůli nim pečlivě opravili. Žlutý turistický vláček je pak zaveze k Průsmyku pekelného ohně. Jméno mu daly noční směny, které Japonci zavedli, aby stavbu maximálně urychlili. Lámání skal tu po západu slunce osvětlovaly velké vatry, které vězňům připomínaly peklo. Dnes na jejich místě stojí stánky s pohledy a plastikovými modely mostu. Opodál se můžete svézt na slonu nebo se vyfotit s hravou opičkou.

 

kwai2

 

REALITA ZAVRAŽDĚNÁ FIKCÍ

Na řece Kwai se lidské utrpení a smrt změnily v atrakci. Ve válečném muzeu, ukrytém v přesné replice jedné z bambusových chatrčí někdejšího koncentráku, na vás čekají dobové fotografie a memorabilia: zčernalá hliníková lžíce, klubko rezavého ostnatého drátu, motyka, používaná na stavbě, omlácený plechový hrníček... Jeden z výtvarně nadaných vězňů zachytil v sérii lehce kýčovitých obrazů táborový život. Turisté tak mohou na chvíli nahlédnout do světa na kost vyhublých ploužících se mátoh, které pomalu zabíjí vyčerpávající práce a chronická podvýživa. Při takové podívané jednomu pořádně vyhládne. Ještě štěstí, že dnes už most přes řeku Kwai neobkličují strážní věže s kulomety, ale desítky restaurací. Jejich majitelé sledují zástupy turistů se stejně číhavými pohledy, jako kdysi japonské stráže britské vězně. Literární a filmová fikce sem každý rok přiláká půl milionu západních výletníků. Terasy těch nejlepších restaurací nabízejí výhled na fádní železobetonovou konstrukci, která kdysi stála tolik lidských životů. Sedíte tam, upíjíte Coca-colu a v duchu dáváte za pravdu francouzskému filozofovi Jeanu Baudrillardovi, který v knize Dokonalý zločin (česky 2001) tvrdí, že autentická realita prý „zavražděna“ svými virtuálními obrazy. Všeho kolem nás se zmocnila simulace, kterou díky všudypřítomným médiím považujeme za skutečnější, než je skutečnost sama. Co je ale horší? Vražda desetitisíců lidí, nebo vražda reality? Nic z toho, o čem Boulle píše, se totiž nikdy nestalo. Most nezničilo britské komando, ale americký bombardér, který na něj 24. června 1945 svrhl nový typ rádiem naváděné pumy. Výbuch rozmetal tři z jedenácti kulatých oblouků. Japonci je po válce v rámci reparací nahradili hranatými oblouky, na které hrdě připevnili nápis „Made in Japan“. Podle některých názorů je Boulleho kniha protibritsky zaměřenou parodií (autor byl Francouz). Skutečný velitel stavby mostu, plukovník Philip Toosey, totiž na rozdíl od literárního Nicholsona stavbu co nejvíc zdržoval a sabotoval. Jeho muži záměrně špatně míchali beton, místo hlíny podkládali pražce listím, které hnilo a propadalo se, a do dřevěných konstrukcí ukrývali hnízda žravých termitů. V Leanově filmu se most stavěl dva měsíce, v realitě osm. Ve filmu byl zničen při průjezdu prvního vlaku, v realitě přes něj vojenské transporty jezdily skoro dva roky. Film se nenatáčel v Thajsku, ale na Cejlonu (dnešní Šrí Lanka), kde filmaři vytvořili dokonalou kopii mostu. A tak dále, a tak podobně – prostě simulace na simulaci, podvod na podvod. Ale vlastně, co na tom? Po pikantní thajské specialitě a kávě si koupíte pohledy a trička s fotografiemi filmových hrdinů, pózujících ve virtuálních kulisách zajateckého tábora. Kdybyste je doma neukázali, uvěřil by vám vůbec někdo, že jste na tom slavném místě skutečně byli? Aby hoteliéři k řece Kwai přilákali výletníků ještě víc, začali před pár lety vždy v den výročí bombardování mostu pořádat speciální festival. Nechybí na něm promítání Leanova filmu a ohňostroj, jehož rachocení má divákům asociovat výbuchy pum. Barevné záblesky je prý nejhezčí sledovat z paluby discoparníku zakotveného přímo pod mostem. Možná si při tom vzpomenete na poslední slova majora Clintona, která ve filmu zanikají v rachotu hroutících se mostních pilířů: „Šílenství! Šílenství!“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group