ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nade všemi národy je lidství

 

lidstviNAPSAL MICHAL DVOŘÁK, VYFOTOGRAFOVAL MAREK WÁGNER A ARCHIV MILOSLAVA STINGLA

 

Málokdo viděl takový kus světa jako Miloslav Stingl. Je legendou mezi cestovateli, na svém kontě má desítky knih a etnografických studií, zdobí jej řada významných ocenění, ale setkáte-li se s ním, zaujme vás v první řadě svou skromností a jakousi zvláštní úctou. Prostou úctou k člověku.

 

Možná právě proto, že na cestách viděl tolik rasových, náboženských a kulturních rozmanitostí, mluví o všech lidech jako o sobě rovných a výjimečných jedincích. Velikostí a barevností světa byl ale slavný český etnolog okouzlen už od dětství. V jednom z rozhovorů pro magazín Koktejl kdysi poznamenal, že má stále někde založen svůj atlas z dětství, kam si vlastnoručně nakreslil asi sto dvacet map. A že se jej pokusí najít… Povedlo se vám to? Sešit jsem ještě nenašel a ani nevím, jestli ho někdy najdu. Nicméně můj oblíbený spisovatel Antoine de Saint- -Exupéry říká, že všechno, co jsem, jsem ze svého dětství. A tak i já nejenže Vy máte od dětství dvě lásky – cestování a literaturu. Považujete se za šťastného člověka, když se můžete celý život věnovat oběma? Obecně se za šťastného člověka opravdu považuji, protože nemůže být nic krásnějšího než splnit si sen. A mně se splnily dokonce sny dva. Jak v cestování, tak v literatuře jsem, doufám, nějakých úspěchů dosáhl. Ale je pravdou, že mě dodnes trochu mrzí, že jsem literaturu nebo nějakou školu tvůrčího psaní nemohl vystudovat. Tehdy tomu u nás byla blízká filmová dramaturgie, ovšem na úřadech mi lakonicky sdělili, že třetí doktorát už by byl příliš a že by pro mě stejně neměli umístěnky. Ale psaní nakonec stojí a padá s pílí a talentem, takže jsem možná ušetřil spoustu času a nervů. Čím tedy pro vás psaní je? Je to touha podělit se se zkušenostmi, zaznamenat pomalu mizející světy nebo společnost v osamění? V první řadě se chci podělit o zážitky. Když mi jednou bylo dáno poznat určité znalosti, tak jsem povinen je nesobecky předat dál. Nesdělený poznatek jako by nebyl. Jinak je ale pro mě psaní, přiznám se, drogou. A to největší štěstí nastává, když dokončím rukopis a už nepovažuji za nutné změnit ani písmenko. Pak už ale nesu svou kůži na trh… Většinou jste cestoval sám. Platí to i pro vaše poslední cesty? Cestuji stále sám, ačkoliv už z jiných důvodů než v začátcích. Prakticky do revoluce jsem nemohl cestovat jinak, protože jsem měl peníze sotva pro sebe a i tak jsem přespával, kde se dalo, a jedl občas jednou za tři dny. Později jsem ale zjistil, že by mě společnost jsem třetí cestu kolem světa uskutečnil podle svého dětského plánu, ale hlavně jsem si splnil sen, který jsem měl od nejmladších let – tedy být cestovatelem. A protože mi už jako poměrně mladému vycházely knížky v zahraničí, tak jsem měl zajištěný přísun deviz, za které mi bylo umožněno cestovat. A jak přibývalo knížek, tak přibývalo i cest, které jsem za honoráře pořádal, a díky tomu jsem dodnes navštívil sto padesát zemí. O tom se mi jako malému klukovi opravdu jen zdálo. kohokoliv jiného zdržovala. Představte si, že bych jel třeba do Ekvádoru spolu s entomologem, kterého by samozřejmě zajímal hmyz, a nikoliv indiáni. Navíc se mi tak dařilo lépe pronikat do společenství domorodců. Musel jsem se naučit jejich jazyk, což jde lépe, když vedle sebe nemáte nikoho, s kým byste si popovídal česky nebo anglicky. A je tu ještě třetí důvod, a to je ponorková nemoc. Nevýhodou pak je, že všechna tíha leží jen na vás. Je to, jako když hodíte neplavce do vody – buď se utopí, nebo se naučí plavat. Máte nějaký svůj cestovatelský nebo etnologický kodex? Tedy něco, na co byste nikdy nepřistoupil, ale také co byste nikdy nechtěl udělat indiánům, domorodcům? Moje základní heslo zní: Dělej lidem dobře. Takže bych nikdy nikomu neublížil. Jsou pak věci, které člověk zkrátka nemůže překousnout. Například když mi Papuánci přesně před čtyřiceti lety nabídli lidské maso, a dokonce jsem věděl, ze kterého člověka, tak jsem zkrátka musel odmítnout. Samotné odmítnutí je velkou urážkou a dá se říci, že i ublížením, ale já jsem v takových případech používal šikovnou výmluvu. Tvrdil jsem, že mi to nedovoluje mé náboženství, což je argument, který funguje. Náčelníci také respektovali, když jsem ze stejného důvodu odmítal nabídky k sexu s jejich manželkami nebo dcerami. Jen jeden lakonicky poznamenal, že mám dost hloupé náboženství. Jak vůbec vypadá svět, třeba právě v Polynésii, v době, kdy křesťanské tradice vštěpované misionáři vyklízejí půdu konzumnímu způsobu života? Nehrozí mnohem rychlejší odklon i od starých kmenových tradic? Za posledních čtyřicet let, kdy cestuji, se svět proměnil neskutečně. Místa, která jsem kdysi navštívil, bych dnes mnohdy nepoznal, spousta věcí a jevů, o kterých jsem tehdy psal, je dnes úplně jinak. Vždy, když misionář nebo třeba etnolog pronikne poprvé k nějakému kmeni, tak ho silně ovlivní. Domorodci najednou vidí, že existuje i jiný svět. A tento proces proměny se díky médiím neuvěřitelně zrychluje. Stalo se někdy v historii něco podobného? Vzdáleně tomu můžeme připodobnit conquistu amerického území. Tenkrát ale šlo hlavně o dvě věci, tedy získat duše a tamní bohatství. Dnes je to ale úplně jiná konverze. Mohl bych to nazvat kulturní globalizací. Je asi nevyhnutelná. Bylo by krásné, kdyby někde zůstala zachována místa, kam by nesměl nikdo kromě etnologů, kteří by jezdili studovat místní nedotčené obyvatele. Ale tím bychom jim upírali právo na pokrok, ať už jej chápeme jakkoliv. Nám by se také nelíbilo, kdyby nás někdo jiný nutil chodit v krojích a tancovat lidové tance. Troufnete si odhadnout, jak na tom budou etnika za padesát let? Tak to bych rád věděl. Zajímavé jsou tendence severoamerických indiánů. Nastává něco, co bych nazval indiánskou renesancí. U řady velkých etnik, například u Navajů, je zřetelná snaha obnovit národní kulturu, obohatit jazyk o nová slova. Právě jazyk je pro národní identitu asi to nejdůležitější. Dokud budou etnika svůj jazyk používat a pojmenovávat jím nové jevy, tak bude živá i jejich kultura. Vaši zatím poslední knihu Havaj je nejlepší provází motto Nade všemi národy je lidství. Jaký je tedy člověk? Já myslím, že hodný a dobrý, že máme přímo v genech uloženu dobrotu, a nikoliv zlo. A to si myslím navzdory všem válkám a utrpením, které člověk způsobil sám sobě i ostatním. Toto motto by mohlo být v preambuli charty Spojených národů a měli bychom se jím řídit také my, etnologové. Nejezdíme přece k Papuáncům nebo indiánům, jezdíme k lidem. Mezi námi není jediný rozdíl a pro etnologa tedy nemůže být nic odpornějšího než rasismus. Nedávno se po České republice pohyboval váš přítel Erich von Däniken. Jste si navzájem inspirací? Já bych řekl, že ano. Nevím tedy, nakolik jsem já inspiroval jeho, ale on mi nabízel nové pohledy na věci a jevy. Má neuvěřitelnou představivost, což pro mě bylo velmi osvěžující. Na Tahiti jsme kdysi sledovali nádherné plastiky, takzvané tiki, a já marně přemýšlel, proč má jedna z nich k nebi vztyčené čtyři ruce. Ovšem Erich pohotově odvětil, že to není socha člověka, ale vrtulníku. Vědci někdy ustrnou na svých pravdách, za které nevidí. A takoví lidé, jako je Erich, spolehlivě nikoho ustrnout nenechají. V šedesátých letech jste prožíval nezapomenutelné okamžiky, kdy jste do některých míst vstupoval jako vůbec první běloch. Láká vás zažít ještě jednou něco podobného, pokud je to vůbec ještě možné? To už dnes bohužel možné není. Mohou být místy ještě izolované oblasti například v Amazonii, ale tam nedovolí brazilská vláda vkročit nikomu. Ale nejizolovanější oblastí asi zůstává Nová Guinea, i když se za poslední desetiletí také hodně otevřela. Pamatuji se, že kdysi tam bývala jediná silnička, na kterou Papuánci přicházeli z dvousetkilometrové dálky, aby viděli auto a také nás. Tam jste byl také sám? Výjimečně s průvodcem, jinak bych se tam nedostal. Byl to napůl Holanďan, napůl Papuánec a díky němu jsem pořídil spoustu krásných fotografií místních obyvatel. Za každý snímek jsme ale museli dotyčného povozit asi dvě stě metrů v autě a darovat mu jednu australskou minci. Jednou přišel Papuánec s asi desetiletou dcerou, tedy podle jejich měřítek už dospělou. Svezli jsme je, tatínek vystoupil, ale dcera zarytě seděla vedle mě a z auta nechtěla. Po chvíli přemlouvání jsem ji lehce postrčil do ramene, což ona opětovala. Zkusil jsem to silněji – ona také. To už se ale můj průvodce hurónsky řehtal. Teprve když se uklidnil, tak mi prozradil, že jsem se právě oženil. S desetiletou domorodou dívkou uprostřed guinejského pralesa? Přesně tak. Pro mě to byla dost prekérní situace, malér až na půdu, protože dívka i její otec ve mně viděli skvělého ženicha. Byl jsem bílý, měl jsem auto, i když nebylo moje, a kapsu plnou australských mincí. Nakonec se mi ale podařilo vykoupit, dal jsem otci pětadvacet mincí a holka konečně z auta vystoupila.

 

lidstvi2

 

Od té doby mám morální ponaučení, že oženit se je drahé, ale mnohem dražší se rozejít. Na druhou stranu kdo dnes může říci, že měl za ženu desetiletou papuánskou dívku? Vrátím se ke knize Havaj je nejlepší. To je vlastně doslovný překlad rčení, jakým nazývají toto souostroví jeho původní obyvatelé. Které místo je nejlepší a nejkrásnější pro vás? Domov, vždy jsem chtěl žít v Čechách. Ale Havaj je opravdu nádherná a rád bych se tam ještě počtrnácté podíval. V našich představách je plná pláží a krásných dívek, ale málokdo už ví, že je tam také kouzelná a bohatá domorodá kultura. Jeden z ostrovů se jmenuje Niihau a kromě jeho majitele, který se shodou okolností jmenuje Robinson, na něj nikdo nesmí. Polynésané tam žijí skutečně stejným způsobem jako před dvěma sty lety a já bych se k nim chtěl pokusit dostat. Ale rád bych také ještě navštívil Papuu-Novou Guineu a chtěl bych se ještě vrátit k indiánům, protože to je moje velká láska. Vy jste dokonce náčelníkem indiánského kmene Kikapú. Jak se tvářila tehdejší komunistická nomenklatura, když vás chtěli přijet indiáni dekorovat? Indiáni nejdříve kontaktovali naše zastupitelství v USA, které si s touto žádostí nevědělo moc dobře rady, a tak ji předalo československému ministerstvu zahraničí. Úředníkům ta žádost nijak závadná nepřipadala, možná proto, že indiáni byli tehdy naši rudí bratři, a tak volali k nám do ústavu, jestli přijmu indiánské náčelnictví. Sekretářka mi vzkaz vyřídila, ale protože bylo shodou okolností apríla, tak jsem jí samozřejmě nevěřil. Teprve když volali podruhé, tak už jsem věděl, že Kikapové opravdu touží po tom, abych byl jejich čestným náčelníkem. Dekorovat mě přijeli do Prahy, uskutečnilo se to ve Strahovském klášteře a přiznám se, že tohoto ocenění si vážím nejvíce ze všech. Je totiž známkou toho, že jsem se jako cizinec dokázal stát součástí nějakého etnika, slovy Karla Maye jejich bílým bratrem. Poslední otázkou opět navážu na jeden z vašich rozhovorů pro Koktejl. Jak daleko jste s luštěním písma domorodců z Velikonočních ostrovů? Moc daleko nejsem. Ale bojím se, že písmo rongo rongo asi nikdy rozluštěno nebude, protože texty se zachovaly všehovšudy jen na šestnácti holích. Pomohl by nám nález něčeho podobného, jako byla Rosettská deska, tedy jeden text psaný několika jazyky. Ale kdo ví, o rozluštění se pokoušejí i velmi šikovní lidé, kteří dešifrují válečné kódy, tak třeba se jim to jednou povede.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group