ikoktejl

Ostrov draků

 

   Noční ponor

Nastalo šero, kotvili jsme v poklidné zátoce a pozorovali divoká čuňata a jelínky hledající něco k snědku na plážích malebného ostrůvku. Ná­hle Milan ohlásil noční ponor. Věděli jsme, že tady někde v Sera Bay je vráček asi v osmi metrech. Je to kostra malé rybářské bárky, okolo ní pestrý život a klidná voda.

V plné zbroji jsme se vydali rovnou k vraku. Bylo nás šest, což je celkem velký rozruch na tak malý vrak, a proto jsem chvíli čekal, než na mne přijde řada a budu se také moci pokochat. Z počátku jsem měl co dělat, abych nenarazil do dřevěného žebroví a nerozvířil písek na dně. Bylo to tajemné a krásné. Ve vraku se ukrývala sépie a ochotně pózovala a měnila barvy, když na ní bleskaly fotoaparáty. Z povzdálí to vypadalo na vodnickou diskotéku. Na dně u vraku jsme objevili krásného krokouše, který dělal jakoby nic a taky dostal pořádnou dávku záblesků.

V okolí vráčku ve vodě prosvícené měsícem jsem pátral za pomoci kuželu světla z baterie po pestrém životě místních vod. Najednou jsem narazil na skoro 20 cm velkého kraba. K mému zklamání už nejevil známky života. Tak jsem se osmělil a začal ho prozkoumávat. Svojí malou baterkou jsem ho pošťuchoval a snažil se ho otočit na záda. Nahle jsem měl pocit, jako by mi klepetem baterii trochu zmáčkl, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Vždyť už je tuhej... Jenže chyba. Svou posmrtnou ztuhlost pouze fingoval, a když se celkem jasně pohnul – chtěl zřejmě zmizet mezi korály, vyděsil mě tím tak, že jsem pořádně zpanikařil a odskočil od něj dobrý metr. Tep se mi značně zrychlil a ten padouch v klidu zalezl mezi korály. Cestou k lodi jsme objevili ještě jednu velkou krokodýlí rybu – zploštěnce (Papilloculiceps logiceps) a dalšího kraba. Na lodi jsme si pak emocionálně sdělovali zážitky a zasmáli se mému krabovi...

 

   Ježík

Další z nočních ponorů jsme uskutečnili v poměrně nenápadné zátoce na lokalitě Loh Wenci. Hned po zanoření jsme potkali středně velkou želvu, která se asi nestihla dostatečně nakrmit přes den a tak to doháněla večer. Bylo to nečekané setkání a v záři světel se mi tento elegantní, krunýřem opancéřovaný tvor zdál poněkud větší než ve skutečnosti. Nenechala se ale příliš vyrušovat a pokračovala ve své noční pouti bez známky vzrušení. Lehce zabrala a zmizela v noční temnotě. Při obdivování noční krásy a hry barev korálů v záři našich reflektorů se neudálo žádné velké drama až do chvíle, kdy jsme narazili na nevrlého ježíka. Našteloval si fotoaparát s blesky a jal se fotit. Vyděšený ježík se ale nehodlal dát zadarmo a vyrazil do boje s vetřelcem. Vystřelil kosmickou rychlostí proti němu, ale cestou narazil do blesku. Leknutím se nafoukl k prasknutí, zůstal viset v prostoru a už jenom tak hrozil obvyklým obranným reflexem. Netušil, že tak poskytne dychtivému fotografovi možnost vytvoření krásného snímku. Ježíku, děkujeme a pozor na skutečné predátory!

 

   Japonci

Batu Bolong je skála vyčnívající z kanálu mezi ostrovy. Tuto lokalitu jsme se pokoušeli pokořit dvakrát. Je to velmi pěkné, životem oplývající místo, a také asi dost známé všem zdejším provozovatelům potápění, neboť tu bylo velmi rušno.

Ne všichni měli takový komfort jako my. Byli vyvezeni na gumáku, vyklopeni v plné zbroji do proudu a po ponoru zase v plné zbroji dopraveni až kamsi daleko na pevninu. S úsměvem, v pohodlí na lodi, jsme čekali na vhodný okamžik pro zanoření. Jelikož se zde proudy rychle mění, stává se tato skála velmi nevyzpytatelnou. První zanoření jsme tedy poklidně provedli za skaliskem ve stínu proudů. Číhali jsme na velké ryby. A měli jsme štěstí. Ze vzdálené temnoty se náhle objevil skoro třímetrový žralok, chvíli okukoval situaci a asi usoudil, že zde příliš neposvačí, otočil se a zmizel v temnotě. Prohledávali jsme svažitou část skály, když náhle zazněl signál od istruktora. Asi ve 26 m se objevila velká želva, což si nemohl žádný fotograf nechat ujít. Nastal velký fotolov. Skoro celá skupina se jala pronásledovat želvu, mířící do hlubin. Dostihli ji až někde ve 36 metrech. Cestou spotřebovali dost vzduchu a v nepříliš dobré viditelnosti pořídili pár matných záběrů... To my mazanější :) jsme vyčkali v 18 metrech, když se náhle objevila pěkně vybarvená želvička, ochotně pózující při své odpolední svačině. Byl to povznášející zážitek a trval dost dlouho, dokud to želvu neomrzelo. Pak zamířila k okraji skály, kde pro nás končila hranice bezpečného ponoru a my se jali stoupat k hladině.

Druhý ponor na Batu Bolog nebyl už tak vydařený. Chtěli jsme zvolit jinou část skály směrem k jedné z věží na straně, kde je celkem silný proud. Plán byl jasný. Nikdo se nesmí příliš odlepit od skály ani od skupiny a s proudem doplaveme do zakryté části, kde jsme byli posledně.

Krásný začátek plný života nám zpestřil zájezd japonských „profi“ potápěčů na dvou gumákách. Tihle nemotorové se nechali složit do proudu a snad ani nevěděli, jak používat žaket. Plácali se v pětimetrové hloubce, hrabali rukama nohama a pouštěli divoké bubliny na všechny strany. No bylo to k popukání.

Jenže to nebyl konec tohoto „adrenalinového ponoru“. Když jsme se dostali v poklidu za jednu z věží, náhle se začalo dít něco divného. Proud si dělal, co chtěl, a chvíli nás táhl tam a pak zase zpět. Nezbývalo, než ukončit ponor. Signál byl jasný, všichni k sobě a nejkratší cestou nahoru mezi skaliska, kde je klid.

Mezi tou hordou potápěčů jsem měl co dělat, abych rozpoznal ty svoje. Ještě chvíli na deku a pak do člunu. Ani tohle nebylo snadné, dva gumáky zoufale sbíraly ty svoje vyděšené trosky a doufaly, že někoho neutrhne proud na volné moře. I náš člun měl co dělat, než se k nám dostal. Nakonec vše dopadlo dobře, a na nedobrovolně zkrácený ponor zůstala úsměvná, ale také poučná vzpomínka.

 

   Komodský národní park

Okolí Komoda neposkytuje zážitky pouze z potápění, ale je zde možné uskutečnit trekový výlet za varanem komodským, jinak také nazývaným komodský drak. My jsme navštívili Rinca Island, prostřední ze tří ostrovů, na kterých varani žijí.

Historek o varanech jsme vyslechli mnoho, a tak jsme byli plni očekávání. Jednoho rána jsme zajeli do nenápadné zátoky ozelenělé mangrovy, spustili kotvu a rychle vyrazili ke vstupu do parku, než se vyrojili domorodí prodejci. Z okolního porostu na nás zvědavě jukali drzí opičáci makakové a napětí houstlo.

Prošli jsme branou za přístavním molem směrem k osadě rangerů. Cestou jsme narazili na lebku z buvola a pár podivných kostí, což značně zvyšovalo napětí. Ještě jsme se nedostali ani k oficálnímu vstupu do parku a už k nám z dáli pelášil malý, sotva dvoumetrový varánek. Odborně ;) jsme dle viditelných žeber a mrštného pohybu usoudili, že tenhle hoch ještě neobědval. Opatrně, ze vzdálenosti asi 20 m, jsme začali obdivovat a fotografovat tohoto tvora.

Po zaplacení poplatku (29 USD/os.) jsme mohli vyrazit na trek. Už v osadě rangerů se pod kůly, na nichž stojí chatrče, povalovali ohromní, evidentně přecpaní varani a téměř nejevili známky života.

Ve vnitrozemí jsme narazili na samici, která hlídala hnízdo, kde zahrabala vejce. Později jsme potkali divočáka, jelínka a v dálce zahlédli i buvola, prý také velmi nebezpečného tvora.

Na ostrov jsme se vrátili ještě jednou ke konci týdne. Mezi tím trochu sprchlo a tak se vyschlá koryta naplnila trochou vody a blátem. To poskytlo vláhu a koupel buvolům, a nám skvělý zážitek. Skoro jsme si na ně mohli sáhnout a kousek vedle tůně ležel velký varan – úhlavní nepřítel buvola, ale – tvářili se spokojeně. Varani totiž loví buvoly, někdy i v organizované skupině. Běžné je, že se jim podaří buvola kousnout a už jen čekají, až začne jejich smrtelný jed účinkovat. Asi po týdnu buvol pojde a může začít hostina. Přežraní varani pak dlouhé dny jen leží ve stínu a tráví maso i s kostmi.

Vše vypadá bezpečně. To, že si musíte dávat pozor, připomíná jen vidlicovitá hůl opatrného průvodce a historky o ztracených nebo kousnutých turistech...

Při návratu na loď vás ještě obklopí domorodci na člunech a budou z vás tahat peníze za dřevěné varany a perlové náhrdelníky. Berte tyto suvenýry, dají se usmlouvat za prima cenu a někoho tím doma určitě potěšíte. Rozhodně si ale návštěvu parku nenechte ujít, je to příjemné zpestření potápění.

 

   Drift

Velmi lákavými a pro mne naprosto novými ponory byly tzv. drifty. Na začátku vás vypustí ze člunu a necháte se proudem unášet podél ostrůvků ve zhruba patnáctimetrové hloubce. Jelikož je proud silný a viditelnost do 15 m, je velmi snadné se odpoutat od skupiny a tím se i ztratit.

Což byl také můj případ. Dychtivý po fotografii chobotnice jsem ztratil kontakt se skupinou a ve snaze dohnat je jsem se pustil po proudu za podory svých ploutví. Pravidlo na driftu bylo do tří minut po odpoutání od skupiny se vynořit s bójí. Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěl zahájit výstup, se u mne objevil tryskový plavec Richard. Domluvili jsme se, že budeme pokračovat. Viděli jsme ještě několik mant a dalších ryb, když se začala zvětšovat hloubka. Rozhodli jsme se ponor ukončit, vystoupali na dekompresní zastávku a vypustili bóje. Proud nás unesl pořádně daleko a jen díky bójím jsme se neztratili.

Cestou jsme potkali chobotnice, velké želvy a hlavně nádherné manty. Pokud se vám podaří zachytit se dna nebo se schovat před proudem za kámen a pozorovat tahle andělská stvoření, jak se ladně pohybují nad vámi, pak je to opravdu povznášející setkání. Zkoumavě nás obeplouvaly a mávaly na nás svými „křídly“. No prostě nádhera. Poslední ponor, poslední drift a mávající manty byly skvělým rozloučením s komodským dobrodružstvím.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group