ikoktejl

Petře vyprávěj...

Petře vyprávěj…

 

   s Petrem Katzem hovořil Vašek Kříž

 

Jako patnáctiletý kluk jsem se dostal v roce 1962 do potápěčské společnosti, která se tehdy pravidelně scházela v hříměždickém lomu u Dobříše. Jedněmi z prvních, s nimiž jsem na břehu žulové prolákliny navázal kontakt, byli bratři-dvojčata Pavel a Petr Katzové, pozdější neopomenutelné solitéry československého potápění. Čas oponou trhnul, jak říká klasik, ale s Petrem Katzem mám příležitost se vídat i dnes, po téměř padesáti letech. Je to vždy jednou ročně, když přijede ze své, dnes již domovské Austrálie, aby se vrátil na místa svých činů. Společně pak zavzpomínáme v naší oblíbené restauraci s příznačným názvem Svět. Tentokrát jsme si pozvali ke stolu i čtenáře Oceánu…

 

   Petře, vrátíš-li se dnes zpátky, do druhé poloviny padesátých let, a zrekapituluješ všechna následující léta, bylo dobře, že právě potápění určilo běh tvého života?

Když to vezmu z dnešního pohledu, tak se to rozhodně vyplatilo. Ale byla to tenkrát svým způsobem nouzová cesta. Protože tím, co mě přivedlo k potápění, nebyl můj vlastní interes, ale nechuť učit se angličtinu na jazykové škole. Rodiče, aby můj nezájem otupili, mi věnovali originální vydání Cousteauovy knihy Silent world – Svět ticha. Samozřejmě vůbec netušili, jaké semeno tím zasejí, a že jeho úrodu budu sklízet po celý život. Možná víc než slova v knize mě tehdy zaujaly fotografie, na kterých byli potápěči pod vodou. A korunu tomu nasadil stejnojmenný film, který jsme s bráchou viděli asi o rok později. Ale to už jsme se na potápění vrhli sami. Paradoxně tím, co nás na něm tak zaujalo, byla nemožnost si obstarat výstroj a pořádné informace. To nás nutilo bádat. Kdybychom si mohli potápěčskou výstroj lehce pořídit a zmizet s ní několikrát ročně v mořských hlubinách, asi by nás to brzy pustilo a vrhli bychom se na něco úplně jiného. Takhle nás vymýšlení potápěčských udělátek dokonale zaměstnalo a vlastně nám, respektive mně, vydrželo až do dneška. Ještě na okraj, v padesátých letech byly v biografech k vidění sovětské velkofilmy, jako třeba Pád Berlína nebo Tanková brigáda, a nevzpomínám si, že by některý z nich vyprovokoval v někom touhu být vojákem. Zato znám spoustu ostatních potápěčů, kteří se k téhle zábavě dostali právě díky filmům jako byl Svět ticha a nebo Hassova Výprava Xarifa.

 

   Profese konstruktéra potápěčských zařízení, která tě proslavila nejen v socialistickém Československu, ale zajistila ti slušnou obživu a uznání i v Austrálii, ta vznikla proto, že jsi byl nadšeným potápěčem, anebo kvůli tomu, že jsi uměl kreslit technické výkresy a konstruovat?

Tak i tak. Všechno jsme si museli ze začátku vymýšlet sami, věděli jsme jenom, jak dýchací regulátor vypadá zvenku. Vnitřnosti jsme museli vykoumat sami. Napřed to moc nefungovalo, naše první automatiky buďto pořád syčely a pouštěly vzduch nepřetržitě, nebo ho nepouštěly vůbec. Až nám kdosi přinesl francouzský časopis, ve kterém byl regulátor rozkreslený. To byl převratný okamžik. Ale to už jsme s bráchou byli zaměstnanci podniku Technoplyn a měli jsme jisté možnosti. Třeba jako obal prvních funkčních automatik nám posloužila pouzdra manometrů. Jeden z nich je dnes dokonce v depozitáři Technického muzea.

 

   Televize s tebou bude natáčet dokument a podle scénáře začnete právě ve zmíněném depozitáři a skončíte v Hříměždicích. Rve ti to dnes srdce, když vidíš místo, kde vše začalo? Zatlačíš slzu? A proč to byly právě Hříměždice, které se staly kolébkou, nebo přesněji jednou z významných kolébek našeho potápění?

Srdce mi to nerve, to ne. Už jsem tam v posledních dvaceti letech dokonce i několikrát byl a bez následků. A proč to byly právě Hříměždice? Důvod je jednoduchý, byla tam čistá voda. Viděli jsme na sebe a kdyby se někdo začal topit, byla i větší šance ho vytáhnout. To myslím samozřejmě v legraci. Ale Hříměždice nám brzy přestaly stačit, a když jsme zjistili, že kolem dokola je ještě mnoho podobných zatopených lomů, navíc některé s lákavým obsahem válečné výzbroje, bylo jasno. Rozlétli jsme se po okolí.

 

   Nezůstalo však jenom u lomů, válečné relikvie jste tahali, často i za dohledu policie, také z řek, hlavně z Vltavy v Praze. Našli jste například vysílačku v zátoce Haďák, o které se dlouho myslelo, že je to slavná odbojová vysílačka inženýra Formise z období války. A jak jste se k tomu vůbec dostali, ve Vltavě bylo potápění přece zakázáno?

Vymysleli si to novináři, to s tou vysílačkou. My ji předhodili policii a potichu jsme sebrali jednu pistoli a vzduchovku, které ležely vedle. V Praze jsme se potápěli hodně pod mosty, hlavně pod Mánesovým a pod Karlovým. Na požádání Národního muzea a taky policie, pardon, Veřejné bezpečnosti. Nálezy to bývaly všelijaké, třeba pětilitrové láhve s acetonem. U Libeňského mostu jsme našli ruličky kovových korunových mincí. Mysleli jsme, že jsou neplatné, a tak jsme je nechali ležet na navigaci. Pár jsem jich vzal domů a teprve tam mě žena upozornila, že jsou pořád platné. Nebo na dně ležela hromada elektrických vrtaček, tak asi dvacet kusů. Kdo je tam mohl hodit? Jo…, taky jsme tam našli takovou větší pružnou kouli, ale teprve na břehu jsme zjistili, že to je černá tlačenka! Ovšem sranda šla stranou, když jsme začali u Čechova mostu tahat panzerfausty. Původně jsme tam šli vytáhnout zbytky kovové výzdoby mostu, které se tam dostaly při revolučních bojích v roce 1945, a o které nás památkáři požádali. A ejhle, nebyla to jen kovová slunce, byly to i pušky, pistole a revolvery. A taky zmíněné protitankové hračky. Taky jsme tam našli kulomet, ten jsme si opřeli o pilíř, že ho zkusíme později nějak vylovit, ale už k tomu nikdy nedošlo. Třeba tam někde v bahně leží dodnes… Taky byly slušné úlovky v přístavu pod Libeňským mostem v Holešovicích, u uhelných skladů. Tam jsme jednou v noci, když hlídač spal, natrefili na velikánský kožený kufr. Nešel otevřít, tak jsme ho vytáhli z vody, vážil snad metrák, že ho zkusíme druhý den s nářadím otevřít. A aby nám ho nikdo neukradl, zaházeli jsme ho uhlím. Když jsme tam za pár dní přišli, nebyl tam ani kufr, ani ta hromada uhlí. Skončilo to všechno na nějakém šífu.

 

   Když jsme u těch pokladů vytažených z vody, tenkrát existovaly i úžasné sklady barevných kovů, hlavně hliníku a duralu. Vše převážně z letadel. Byla to místa plná vhodného materiálu pro výrobu potápěčských přístrojů, povalovaly se tam třeba láhve od luftwaffe a sovětské kyslíkové dýchače KP14 a KP18 z migů.

To jsem chodil ještě do školy, když jsme řádili u kbelského letiště mezi nahromaděnými letadly, tahali jsme z toho ledacos. A i jinde, třeba v Hostivaři a nebo v Kovošrotu na Maninách v Libni. Tam bylo věcí, třeba vystřelovací sedadla ze stíhaček, knyply... Součástky pro potápěčské přístroje jsme tam objevili až později, zato v hojné míře. Mimo to na vysočanské Harfě byla sběrna gumy. Mezi pneumatikami se našlo ledacos, taky hromady plynových masek a vrapových hadic z nich. Ty jsme kupovali po pětikoruně od místního hlídače. Byl to tenkrát v Hříměždicích velice žádaný materiál.

 

   Zmínil jsi se, že jste byli s bráchou v šedesátých letech zaměstnaní v Technoplynu. Kam tě potom osud zavál?

Z Technoplynu jsem šel do Výzkumného ústavu stavebních hmot a konstrukcí. Seděl jsem tam a vymýšlel hydrauliku. Pracovalo se tu s vysokými tlaky a to byla velká výhoda. Mistr v dílně byl príma chlap a nic pro něho nebylo nemožné. Tak jsme taky sem tam stihli vyrobit kompresor. Pobyl jsem tam pár let a pak jsem odešel za Bohoušem Jandáčkem, který zrovna založil v roce 1969 slavný Sportklimex. A začal s automatikou Tajfun, respektive s něčím, z čeho potom Tajfun vznikl. Byla to původně italská automatika, kterou dovymyslel napůl s Jirkou Holcem. Když to ale dali dohromady, tak to moc nefungovalo. My už jsme v té době produkovali ve výzkumáku něco, s čím se dalo potápět. Chodili jsme s Bohoušem na bazén a on viděl, že se nám z těch našich vynálezů daří dýchat, poprosil mě, jestli bych se na prototyp té jejich automatiky nepodíval. V roce 1970, to už jsem byl členem kolektivu Sportklimexu, jsme vrhli do světa první sérii Tajfunů.

 

   V roce 1980 jsi, jak uvádíš ve svých pamětech, po čtyřicetiminutovém čekání v mrazu na tramvaj číslo osmnáct dospěl k rozhodnutí opustit republiku. Věděl jsi už, že půjdeš do Austrálie a budeš tam pracovat v potápěčské firmě?

My jsme se ženou věděli, že chceme do Austrálie, ale co tam budu dělat, jsem netušil. Dokonce se mi naskytla možnost pracovat ve Švédsku u firmy Poseidon, kde mě znali, protože jsem s nimi na tehdejší dobu poměrně úzce spolupracoval při uvádění jejich výrobků na československý trh. Mohl jsem nastoupit v USA ke Scubapru. Ale nás lákala Austrálie, bylo tam teplo, korálová bariéra a vůbec… A tak mi aspoň poskytli adresu na šéfredaktora australského potápěčského časopisu. Po příjezdu do Sydney jsem ale otevřel telefonní seznam a podle něho jsem zavolal do nejbližší firmy, do Sea Hornetu. Zeptal jsem se jich, jestli by neměli místo. A oni, že ano. Hned druhý den jsem nastoupil. Ptali se mě, co bych chtěl dělat a tak sem si to všechno prohlédl a podle toho, co jsem viděl, mně bylo hned jasné, kde začnu. Oni třeba vůbec neměli měřicí panely na seřizování automatik, dělali to všechno od oka z dovezených dílů od firmy Sportsways, se kterou tehdy spolupracovali. Sea Hornet sice začal vyrábět svoje automatiky už v roce 1960, ale nikdy to nebylo nic moc, proto ta spolupráce se zavedenou americkou firmou. A vždycky to byly ústenkové automatiky, v Austrálii se nikdy nevyráběly hadicovky. Mělo to jednoduchý důvod. Osvědčenou tradici. Ted Eldred už v roce 1951 vymyslel ve své firmě Breathing Appliances slavnou Porpoise, první ústenku na světě, na což je Austrálie dodnes hrdá. Díky tomu třeba australská Navy měla jako první na světě, v roce 1954, ve výzbroji už tento druh automatik.

 

   Takže ty jsi vyvedl Sea Hornet ze středověku…

No to ani ne, firma byla ale původně zavedená na poněkud jiný druh výroby, na harpuny, odtud název Sea Hornet. Až s mým příchodem se to začalo trochu měnit. Po osmi měsících jsem to ale zabalil a odešel k firmě Andersen, která sice nedělala potápěčskou techniku, byla však zaměřena na výrobu lodí. A měla kvalitní konstrukci. Se Sea Hornetem jsem však dál pracoval na kontrakt. V podstatě až do penze. Přes firmu Andersen jsem se dostal do úzkého kontaktu s námořnictvem, i vojenským. Asi po osmi letech dostal Sea Hornet obrovskou zakázku z USA na automatiky pro Jižní Ameriku, kde tehdy vypukla zlatá horečka. Masově se tam začaly používat regulátory na dlouhých hadicích, takzvané Narghile a z firmy mě oslovili, jestli bych si s tím neporadil. Z té doby se tradují moje fotografie, jak nabírám druhé stupně lopatou a vozím je kolečkem na hromadu. Vyrobilo se pár tisíc automatik, ale pak to Američani zrušili. Asi došlo zlato. Přesto mi dal Sea Hornet důvěru a znovu mě zaměstnal, ovšem za poněkud jiných podmínek. I technických. Nakoupili CNC stroje a výroba se pak soustředila na vlastní produkci. V Andersenovi jsem se rozloučil, nedokázali to pochopit, i peníze přidávali. To jsem zase nechápal já, nebyl jsem taková hvězda…

 

   No, s tou hvězdou-nehvězdou opatrně. Vždyť se Sea Hornet přetahoval o tvoje vynálezy i se slavným Apeksem a Beuchatem! Řekni nám, jak ti tyhle firmy sebraly patenty…

Tam šlo o můj vynález rotačního členu v druhém stupni, kterým se mění Venturiho efekt (pro upřesnění – otočný kroužek v místě vstupu LH hadice do druhého stupně. Poznámka V. K.) To jsem tenkrát zkonstruoval pro automatiku Command Air od Sea Horneta, a ten to nechal patentovat. Za půl druhého roku vyšel Apeks s tím samým. Tak jsme je upozornili, že je to patentová záležitost. Oni kontrovali tím, že to náhodou objevili ve stejné době taky, ale že to nestačili patentovat. Argumentovali tím, že to ve stejné době vystavovali na výstavě potápěčské techniky v Japonsku. Dokládali to jakousi nesmyslnou fotokopií cestovních dokladů jejich zaměstnance, který tam tou dobou byl. My se s nimi ale nesoudili, to nemělo smysl. Stálo by to jen prachy a k ničemu by to nevedlo. To samé s Beuchatem. Tam do toho byla navíc zatažena roztržka mezi těmito dvěma výrobci. Práskali jeden druhého, jako kluci na dvorku. Když jsme u těch mých patentů, taky jsem vymyslel podvodní pneumatickou houkačku. Ve stejné době však vyšel Hammerhead s něčím podobným a marketingově úspěšným, takže to od něj Sea Hornet koupil a tohle jsme dali k ledu. Vyšlo to výhodněji. Pak mám ještě pár zlepšováků na ventilech, hlavně pro hasiče a důlní záchranáře. Dneska ale Sea Hornet produkuje pouze automatiky pro armádu a námořnictvo pod názvem B Commander. Civilní trh v Austrálii je v moci několika dalších, převážně amerických firem. Pro ně dělá Hornet dneska už jenom harpuny. 30–40 000 ročně! Spearfishing zažívá ve světě znovuvzkříšení, ať se to někomu líbí a nebo ne. Nejde však většinou o klasický pobřežní lov, ale o lov velkých ryb na otevřeném moři. A tomu odpovídají i harpuny, nejsou to žádná šidítka, která nakonec končí zastrčená někde v garáži. Tohle je sport pro velký kluky. Ale s tím já nemám nic společného.

 

   Jak jsi zakončil kariéru v Sea Hornetu?

Přesně v den, kdy jsem se dožil 65, jsem odešel do důchodu. Před pěti lety. Ale pořád tam mám židli a občas na ní i sedím, když je potřeba. Glen, majitel firmy, stále hledá mého nástupce, ale nedaří se mu to. Mladý kluci chtějí mít komfort velkých firem a starým se do něčeho takového silně specializovaného nechce. Nám, když jsme byli mladý, nic jiného nezbývalo, než přemýšlet a tvořit. Mladí to dnes vidí jinak.

 

   Co dělá dneska australský důchodce, mimo toho, že jezdí jednou za rok za kamarády do Čech? Potápíš se ještě? Kdy jsi byl naposled ve vodě?

Potápím, čestný pionýrský… Jsem zainteresovaný v australské sekci HDS-SEAP (Historical Diving ­Society South East and Pacific), a se stejně starými kluky podnikáme občas výlety spojené i s potápěním v moři. S dobovou výstrojí, samozřejmě. Napřed si to vyzkoušíme na setkáních v bazénu a pak vyrazíme do drsné přírody. Asi měsíc před odjezdem jsem byl s nimi mezi opravdovými korály. A hlavně s kvalitní výstrojí. Měl jsem na zádech hadicového Slavíčka se sedmilitrovou originál láhví. A taky starou masku. Jen ploutve a šnorchl byly novější. Šnorchl proto, že pořád nemůžu sehnat ten krásnej ze starých časů, s pingpongovým míčkem v uzávěru. Ten kdybych někde našel, to by si mě kolegové považovali…

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group