ikoktejl

Vrak Al Qamar Al Saudi Al Masri

Vrak Al Qamar Al Saudi Al Masri

 

   Text Petr Slezák

   Foto Petr Slezák, Jana Hřebejková

 Klesáme podél sestupového lana do modré hlubiny. Viditelnost je úžasná. Sleduji hloubkoměr, dvacet metrů, třicet metrů… Sluneční paprsky z hladiny se sbíhají do bodu, kde pod námi v modru mizí lano. Čtyřicet metrů, padesát metrů... Najednou se v té dech beroucí modré barvě začne rýsovat tvar obrovského vraku.

 Noční Mayday

125 m dlouhý a 19 m široký trajekt Al Qamar Al Saudi Al Masri s výtlakem 7697 t byl spuštěn na vodu v roce 1970 jako Trekroner. Z Baltského moře byl v roce 1971 přesunut do Středozemního moře a dvakrát změnil v sedmdesátých letech jméno – nejprve na Dana Corona, později jako Dana Sirena II byl v roce 1983 prodán rejdařství Al Sabah Maritime Services Co. Ltd se sídlem v saúdskoarabském přístavu Jeddah a přejmenován na Al Qamar Al Saudi II. V roce 1988 byl prodán do Alexandrie rejdařství Khaled Ali Fouda shipping company a v roce 1989 přejmenován na Al Qamar Al Saudi Al Masri.

Trajekt s kapacitou 718 pasažérů a nákladovým prostorem, do kterého se vešlo 120 automobilů, byl nakonec využíván jako pravidelná linka mezi egyptským Suezem a saúdskoarabským přístavem Jeddah.

Na své poslední cestě se trajekt vracel do Suezu s 527 pasažéry a 63 členy posádky na palubě. 18. května 1994 pozdě v noci došlo poblíž ostrovu Shadwan k výbuchu ve strojovně, který následně způsobil prasknutí palivového potrubí a obrovský požár. Ten se velmi rychle rozšířil po celé lodi. Kapitán vydal rozkaz k vysílání signálu mayday, na což odpovědělo několik plavidel v okolí. Požár se šířil tak rychle, že se někteří pasažéři snažili zachránit skokem do moře. Jedním z plavidel, které zachytily nouzové volání, byl 25 mil vzdálený americký torpédoborec USS Briscoe, který pod velením kapitána Adrew J. Pittse okamžitě změnil kurz a spěchal hořícímu trajektu na pomoc. V místě zkázy vydal kapitán torpédoborce rozkaz k okamžité záchraně cestujících i posádky trajektu. Vrtulník z amerického plavidla evakuoval lidi přímo z hořícího trajektu i z moře. Posádce USS Briscoe se při celonoční záchranné operaci podařilo zachránit velkou část pasažérů i posádky trajektu.

19. května ráno se trajekt potápí. Při nehodě zahynulo pouhých 8 osob, 13 jich je pohřešovaných, 50 lidí se zranilo. 15 členů posádky USS Briscoe bylo později za činnost v této záchranné akci vyznamenáno medailí amerického námořnictva.

   Příprava na hloubkový ponor

Je pondělí 30. 3. 2009, a my po týdenním tréninku technických hloubkových ponorů v okolí egyptské Hurgady vyplouváme směrem k ostrovu Shadwan. Moře je celkem klidné a ani v nejmenším nepřipomíná počasí posledních dní, kdy nás vlny a vítr často limitovaly při volbě potápěčské lokality. Míjíme útes Shaab El Erg a po další hodině plavby připlouváme na místo, kde v hloubce 85 m leží vrak trajektu. Vlny téměř ustaly a vítr se utišil. Ačkoli s sebou máme zodiak, počasí nám dovolí připlout s lodí až k místu sestupu a pohodlně skočit do vody.

Vrakový ponor do hloubky 85 m vyžaduje od potápěčů dlouhý a postupný trénink, obsáhlou výstroj, se kterou musí být dokonale sžití, a především velmi podrobný plán ponoru. Vše začíná hledáním ideální dýchací směsi pro plánovanou hloubku. Ideální směs znamená, že je v ní takové množství kyslíku, aby jeho parciální tlak v hloubce nepřekročil kritickou mez a nezpůsobil kyslíkovou toxicitu CNS. To je stav, který může skončit utonutím potápěče. Množství dusíku je v takové ideální směsi sníženo na přijatelnou úroveň ve smyslu snížení jeho narkotického účinku. Prakticky to znamená, že z hlediska dusíku je hloubkové opojení této ideální směsi rovno hloubkovému opojení ve 30 m se vzduchem, což je stav, při kterém se pokročilí potápěči kon­trolují. Obojího (O2 i N2) je tedy ve směsi méně než ve vzduchu. Zbytek je doplněn heliem, které není narkotické. Má ovšem jiné vlastnosti, se kterými musí technický potápěč také počítat a zohlednit je v plánu ponoru. Dýchací směs kyslíku, dusíku a helia se nazývá trimix.

Dalším krokem plánu je volba dýchacích směsí pro výstup a dekompresi. Zohledňují se fyziologické aspekty jednotlivých plynů a hlavním smyslem je zkrátit dekompresi na co nejkratší čas bez rizika dekompresní nemoci. Jakmile v plánu ponoru stanovíme dýchací směsi, určíme si čas na dně a následně s využitím dekompresního softwaru spočítáme dobu trvání jednotlivých dekompresních zastávek. Máme-li dekompresní profil ponoru, je třeba zkontrolovat množství jednotlivých dýchacích směsí a na základě osobní spotřeby každého jednotlivého potápěče zjistit, zda nám na vypočítaný profil ponoru stačí zásoba dýchacích směsí i s určitou rezervou pro případ řešení neočekávaných situací. S ohledem na výše uvedené faktory naplánujeme hloubku ponoru, čas na dně, použité směsi, velikosti láhví a minimální nutný tlak směsí v láhvích. Teprve teď se dostáváme k naplánování směrů plavání a míst, na která se na vraku chceme zaměřit.

   Al Qamar Al Saudi Al Masri

Na ponor jdeme čtyři Bob, Fred, Vláďa a já. S Janou jako jistícím technickým potápěčem máme domluveno, že za námi klesne tak, abychom se potkali 25. minutu v 55 m u výstupového lana, kde zkontroluje, že je vše OK. Honza je připraven na lodi, kdyby bylo třeba řešit nouzovou situaci.

Sedíme vzadu na dive decku lodi, s pomocí podpůrného týmu připínáme stage láhve a pomalu skáčeme do vody. Na hladině se přesouváme k bóji na sestupovém lanu. Chvíli se vznášíme na hladině, v mysli si procházíme plán ponoru a navzájem čekáme, až dá každý ze čtveřice potápěčů signál OK a ukáže palcem dolů. Vypouštíme kompenzátory a podle lana klesáme do modré hlubiny. Od hladiny dýcháme směs určenou pro sestup a pro hlubokou část výstupu, protože ve směsi v lahvích na zádech je příliš málo kyslíku na to, aby se dala dýchat od hladiny bez rizika ztráty vědomí.

Kolem hloubky 50 m se v tom modru, ze kterého se až točí hlava, začne pod námi rýsovat tmavý obrys obrovského vraku. Sestupové lano je přivázané přibližně ve dvou třetinách směrem k zádi. Náš plán je 20 minut na vraku. Je nám tedy jasné, že obeplout celý 125 m dlouhý kolos nestihneme. Před ponorem jsme se dohodli, že půjdeme k přídi.

Vrak trajektu leží na pravoboku, stejně jako např. Salem Express. Levobok lodi s okny levobočních kajut jsou v hloubce 67 m. Tady zastavujeme, navzájem se ujišťujeme, že je všechno v pořádku, míjíme levoboční jeřáby záchranných člunů a pokračujeme sestupem podél nástaveb hlavní paluby směrem k přídi. Dostáváme se na hloubku 83 m a po své levé ruce pozorujeme jednotlivé sekce hlavní paluby trajektu. I tuto část požár dost poničil. Střecha hlavní paluby je zřícená a leží i s několika záchrannými čluny na dně. Míříme dále k přídi a mezi 9. a 10. minutou ponoru se dostáváme ke kapitánskému můstku. Okna můstku, jakož i všechna ostatní okna vraku jsou beze skel a dá se tedy celkem snadno nahlédnout dovnitř. My jsme pro tento ponor žádné průniky neplánovali. Jednak s ohledem na relativně krátký čas na dně a také proto, že to byl náš první ponor na tomto vraku a chtěli jsme tím pádem vidět co nejvíce.

Od můstku již rozeznáváme příď vraku. Minuty ale běží neúprosně. Prohlížíme si motor navijáků kotev i kotevní řetězy, doplaveme k přídi vraku a 13. minutu se otáčíme zpět. Míjíme kapitánský můstek a dále plaveme na úrovni levoboční promenádní paluby, takže se dostáváme z 83 m na 75 m a dále pak na levoboční stranu lodi v hloubce 67 m. Cestou zpět k výstupovému lanu nahlížíme do oken kajut. Požár zcela zničil všechny přepážky, takže se vnitřní prostory zdají velké a otevřené. Již teď se nám honí hlavou plány na další průzkum tohoto vraku včetně průniků do jeho nitra. Čas vymezený naší první návštěvě se však chýlí ke konci a my 20. minutu ponoru připlouváme k lanu a zahajujeme výstup. Čeká nás asi osmdesátiminutová dekomprese. Vše běží podle plánu. Měníme směs, v 55 m se potkáváme s Janou, se kterou si vyměňujeme signál OK, a pak podle dekompresního profilu zvolna stoupáme vzhůru. V hloubce 21 m opět měníme dýchací směs. V 6 m si bereme čistý kyslík, a protože je proud, musíme se držet lana. Je nám tam trochu těsno, protože nás proud snáší všechny čtyři na jednu stranu. Jana nám odebírá vydýchané láhve, takže se tam vejdeme lépe. Poslední dekompresní zastávka je nejdelší, ale docela to utíká. Za celý týden jsme trochu rozmazlení dekompresí u korálového útesu, kdy je pořád na co koukat. Po přibližně dvaceti minutách v 6 m proud ustává, tak se pouštím lana a jen tak se vznáším. Chvílemi obeplouvám kluky kolem dokola, chvílemi se zase držím lana. Bob s Vláďou se vynoří první a 104. minutu od zanoření se dostáváme na hladinu i já s Fredem. Přímo u bóje čeká Mohamed na zodiaku, aby odebral zbylé stage láhve. My se na hladině zvolna přesouváme k lodi, která je na té neuvěřitelně klidné hladině jen asi 30 m od nás.

Byl to úžasný ponor. Občas se mě někdo ptá, proč se potápíme technicky. Proč lezeme do takových hloubek, proč s sebou taháme tolik láhví, proč si to komplikujeme různými dýchacími směsmi. Odpověď je celkem jednoduchá. Prostě protože to jde a protože je to nejbezpečnější způsob, jak navštívit tak úžasnou lokalitu jako vrak trajektu Al Qamar Al Saudi Al Masri.

Na přípravě a realizaci ponoru se podíleli: Jana Hřebejková, Jan Musil, Bob Háj, Petr Kerhat, Vladimir Lyapin. Díky.           

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group