ikoktejl

Tuláci světovými oceány

   Text Saša Dlouhý
   Foto Markéta Dlouhá Márová

 Po půldruhém roce se vracíme do Argentiny k poloostrovu Valdes se smíšenými pocity. Stále živé jsou naše zážitky z předešlé cesty, kdy jsme poznali nejen podvodní svět této části Atlantiku, ale i velkou část čtyřicetimilionové jihoamerické země. Tentokrát však nebudeme cestovat, vracíme se na známá místa, nebudeme se potápět, a co víc, chceme z těsné blízkosti sledovat umírání zvířat, která se od nás minule nechala s důvěrou natáčet z těsné blízkosti.

Máme vyhrazen i výrazně kratší čas. Po dobu jednoho týdne chceme zůstat v hlavním městě Buenos Aires a čtrnáct dní budeme pokoušet štěstí zahrabaní v rozpáleném písku pláží Punta Norte na severní straně Valdesu. To musíme podstoupit, abychom měli možnost zachytit kosatky při jejich útocích na lachtany, kdy celým svým tělem vyjíždějí z vody na břeh a pomocí silného ocasu se dostávají zpět do svého přirozeného prostředí. Jsme si vědomi toho, že nemůžeme získat žádný nový unikátní materiál, pokud nějaký vůbec budeme mít. Veškeré známé fotografie i záběry nejrychlejších kytovců ležících na pláži pocházejí z tohoto místa. Místní populace kosatek si osvojila unikátní způsob lovu a předává si ho z generace na generaci. Filmové týmy, profesionální fotografové přírody a z komerčních důvodů někdy i movití nadšenci se tady po dobu asi šesti týdnů střídají každý rok v březnu a v dubnu. Všichni se pokoušejí lépe zaznamenat to, co bylo již nesčetněkrát publikováno. Nám zrovna vychází stejný termín pro natáčení jako filmařům z Channel Discovery a National Geographic, kteří jsou tady poněkolikáté. Přesto se tohoto přírodního divadla chceme zúčastnit. Jednak bychom rádi doplnili novou sekvenci do dokumentárního filmu o Valdesu, ale zároveň jsme přitahováni úkazem, který se neopakuje nikde jinde na světě.

   Orca

Kosatka patří do čeledi delfínovitých. Ze všech delfínů je největší, měří přes 9 metrů. Pro svůj sofistikovaný způsob lovu bývala nazývána killer whale – velryba zabiják. Dnes již méně užívané označení bylo nahrazeno všeobecně přijatým názvem orca. V původním jménu, chybně přeloženém ze španělštiny, neodpovídalo nejen zařazení pod velryby, ale ani výraz zabiják. Není znám jediný případ, kdy by záměrně napadla člověka. Pouze výjimečně dojde k tomu, že je malá loď zaměněna s její kořistí. Avšak okamžitě poté, co kosatka zjistí svůj omyl, útoku zanechá. Jediné projevy agresivity byly u ní pozorovány v zajetí. Zejména v osmdesátých letech bylo odchyceno velké množství mláďat pro odchov pro účely zábavního průmyslu. K popularizaci tohoto živočišného druhu přispěla nejen mořská akvária, ale i filmová produkce. Většinou se jednalo o snímky nevalné kvality bez opory v základech skutečného života kosatek. Nejznámější byl asi film Zachraňte Williho s populárním samcem Keiko. Velká učenlivost kosatek, která je při představeních využívána, je podmíněna jejich vysokou inteligencí, mozek mají několikanásobně větší než člověk. Inteligence lidská by ale měla naopak pochopit, co představuje ohraničený prostor akvaparku pro takové zvíře. Žije ve skupinách, které buď vedou kočovný život a toulají se napříč světovými oceány, především těmi s chladnější vodou včetně oblastí okolo pólů, nebo se zdržují pouze v určité oblasti a nemigrují. Jednotlivé smečky mají stabilní osazenstvo a ke změnám ve skupinách dochází jen přirozenou cestou – úhynem nebo narozením. Hejna jsou rodinná, zahrnují i několik generací. Jejich složitý sociální systém je založený na mateřské linii. Tím je dána stálost oddělených skupin, mezi kterými nedochází k míchání. Každá z nich má dokonce svůj dialekt, podle kterého jsou rozpoznatelné. Kosatky si navzájem předávají zkušenosti, které se týkají především specifických způsobů získávání potravy. Nahánění sleďů, atakování mláďat jiných kytovců včetně těch největších, vyjíždění na ledové kry za tuleni nebo tučňáky nebo například lovení lachtanů a lvounů na rozhraní vody a souše. Sami několikrát pozorujeme, jak starý samec trpělivě učí svou družku technikám lovu. Ačkoliv je sám nasycen, opakovaně vyjíždí na břeh, aniž by ulovil jediné lachtaní mládě. Samice ho sleduje v těsném závěsu a po několika nájezdech nanečisto sama zaujímá vedoucí pozici, ale akci už končí s potravou v zubech. Díky stabilitě stád kosatek je možné dobře identifikovat jednotlivé členy skupiny. Samec je vždy větší než samice, může mít i dvojnásobnou váhu, činící až kolem 10 tun. Pohlaví se snadno rozliší podle ploutví. Samčí jsou větší, a to jak prsní a ocasní, tak i hřbetní. U starších samců je charakteristický vysoký trojúhelník hřbetní ploutve, podle kterého se dá určit věk jedince. Skupina kosatek u Punta Norte má 15 členů, kteří dostali i svá jména. My nejčastěji pozorujeme téměř padesátiletého samce Mela s jeho partnerkou Sol. Když uvážíme, že se tito kytovci dožívají maximálně 80 let, tak se dá říct, že Mel je na vrcholu svých sil.

   Sledovaní kosatek

Po dobu celých dvou týdnů provádíme každý den stejnou monotónní činnost. Ráno zkontrolujeme techniku, zbavíme ji všudypřítomného prachu a písku, který na ní ulpí i přes používání ochranných obalů, vyčistíme objektivy a filtry. K náhradním bateriím přibalíme zásoby vody a nějakou housku. Bohužel jen jednou si s sebou bereme láhev výborného červeného. Do rozpálené písečné výhně není zapotřebí tahat více než jeden argentinský Malbec, nicméně ani na ten se správci parku nedívají s pochopením. Proto konzumaci vzorků z místní vinné produkce necháváme raději k večernímu prohlížení záběrů. Pravdou je, že k navození opojného stavu ani žádný alkohol nepotřebujeme. Poté, co si vyhrabeme svou „díru“, rozestavíme stativy a nastavíme kamery, zaujmeme klidovou polohu, kterou smíme porušit jen v případě nutné potřeby. A i na tu se musíme odplížit. Naše chování má však své opodstatnění. Lidé z organizace Orca Research, kteří pobyt organizují, sledují celoročně kosatky na mnoha místech celého světa. Nejlépe vědí co dělat, abychom dosáhli dobrých výsledků a zároveň nerušili zvířata v jejich prostředí. Nejedná se ani tak o kosatky, které se vyrušit nenechají a dobře rozpoznají, co se děje na břehu a na koho mají zaútočit. Dokladují to i pokusy přírodovědců na místní pláži, kam se postavili před vyjíždějící kytovce a ti je nechali bez povšimnutí. Jde spíše o malé lachtany. Ti si chvíli zvykají na naši přítomnost a pokud je vyplašíme, tak nebude potrava a my pojedeme domů s prázdnou. Uvědomujeme si, že je takové uvažování cynické a po prvním útoku kosatky, který vidíme, máme dokonce potřebu lachtany ochraňovat. Postupně si ale zvykáme a dobře víme, že by se toto divadlo odehrávalo i bez nás, a že je součástí koloběhu života. Z těsné blízkosti několikrát denně sledujeme, jak jedna z kosatek trpělivě čeká v mělké vodě a po chvíli již dokážeme odhadnout, kdy se odhodlá k útoku. Ne vždy malého lachtana zabije okamžitě. Někdy ho v tlamě odvleče na volné moře, kde si s ním dokáže i desítky minut pohazovat nebo hraje s malým tělíčkem něco jako volejbal s ostatními členy skupiny. Na vlastní oči vidíme, že kosatka je vedle člověka jeden z mála tvorů, který dokáže zabít i z jiných důvodů, než je opatření potravy.

Díky počasí, relativně klidnému moři a samozřejmě i velké dávce štěstí pořizujeme nakonec záběry, v které jsme ani nedoufali. Asi by nebylo vhodné použít výraz krásné, když obsahují detailní pohledy na drcené tělo malého lachtana v čelistech kosatky, ale možná spíše fascinující. Zároveň trochu více chápeme něco o zákonitostech přírody a o jejích neměnných cyklech.