ikoktejl

Václav Kříž

Václav Kříž

 

   Ptala se Inna Václavová

   Foto archiv Václava Kříže

 

 Václav Kříž – potápěč, novinář, fotograf, historik. S potápěním začal ve 13 letech, když tato činnost byla ještě tak vzácná, jako nyní lety do vesmíru.

Téměř bez výstroje a s mladickými představami čerpanými z filmů Hanse Hasse a později ze skromné literatury, pašované přes železnou oponu ze zahraničí, poznával tajemný podvodní svět a stal se jedním z průkopníků potápění v České republice. Poznali jsme se těsně po tom, kdy jsem se stala šéfredaktorkou časopisu Oceán. Byli jsme oba ve správný čas na správném místě: já – obyčejný větroplach, ponořující se na všech frekventovaných potápěčských lokalitách – a on – znalec podvodní historie, fotografie, filmu a literatury, který propadl potápění na celý život.

…Robert Ballard postavil ponorku, se kterou se ponořil k Titaniku. Znáš tohle jméno?

- Ne, nikdy jsem o něm neslyšela.

- A Hanse Hasse, Jana Mertu, Petra Katze?

- Ne, co je to za lidi?

- Bože, svatá nevědomost! Vždyť jsou to nejznámější potápěči a vědci!

Zakroutí hlavou a zahloubá se do vzpomínek.Vypráví o potápění a jeho hrdinech, o lidech, kteří za železnou oponou našli sílu a odvahu jít za svým snem. Noří se do minulosti a mě strhává s sebou, do těch dávných časů, kdy to, co je teď běžné, bylo jenom nesplnitelnou touhou. Otevírá mi dveře do malých dílen, kde se vyráběly důmyslné přístroje a miniponorky, seznamuje mě s lidmi, kteří by již dávno odešli do zapomnění. Vypráví o tajemných lomech a ženě, která se potápěla s hady, o německé filmařce Leni a Pavlovi Grossovi…

Ano, stal se mým učitelem, který může za přerod obyčejného „vzduchodecha“ na šéfredaktora potápěčského časopisu. Je pro mne studnou informací, je mým tvrdým kritikem a současně oporou. A za to všechno mu od srdce děkuji!

 

   Za starých časů většina mladých kluků snila o tom, být letcem nebo kosmonautem, ale ty sis vybral tichý podvodní svět. Co bylo impulzem a kdo byl tvým učitelem?

Na konci padesátých let nebyla kina zrovna přeplněná kvalitními filmy. Těmi z mála, které byly přijatelné i pro puberťáky, jako jsme byli my, byly filmy J. Y. Cousteaua Svět ticha a Hanse Hasse Dobrodružství v Rudém moři a Výprava Xarifa. Tyto tři filmy ovlivnily celý můj další život. Navíc vyšly v té době i Cousteauovy knihy Svět Ticha a Dech moře. Mně se navíc dostala do rukou i Hassova fotografická publikace Ich tauchte im den 7 meeren – Potápěl jsem se v sedmi mořích. Jako kluk jsem si přísahal, že Hasse překonám, že se budu potápět určitě v osmi mořích! Díky shodě náhod jsme se s kamarádem Radkem dostali ve správnou dobu (v roce 1961, v mých čtrnácti letech) na to nejsprávnější místo – do pražského bazénu AXA, kde tehdy vedl potápěčský výcvik Vašek Rott, snad ten nejkvalitnější instruktor a člověk, jakého jsme mohli potkat. Skaut tělem i duší, vyznavač přírodního způsobu života a potápěč par excellence. Ten nás naučil mnohému, základy jeho výchovy si v sobě nesu dodnes. Mimo jiné nás naučil jednu důležitou věc – potápěč, když vstupuje do vody, tak to nesmí šplouchnout ani vlnka. Aby se ryby nepolekaly. Kdepak nějaké skákání a mlácení kolem sebe! A to nemám rád dodnes! Někdo se před ponorem pokřižuje, já si pokaždé, ale skutečně pokaždé (!) vzpomenu na Vaška Rotta. Je to takový můj obřad a poděkování. A skáču jen v nejnutnějším případě.

 

   Neměli jste ani pořádnou výstroj. Jak jste to řešili?

Výstroj, to byl tvrdý oříšek. První masku mi sice přivezl známý z Rakouska, byl to systém Hans Hass, jak na ní bylo napsáno, ale to ostatní, to už byla pravá potápěčská chudoba. Šnorchl vyrobený ze spartakiádní obruče (mám ho schovaný ve své „Síni slávy“ dodnes) a ploutve vyřezané z tvrdé gumy s přinýtovanou koupací botičkou. Taková byla realita. O dýchacím přístroji se nám mohlo ještě nějaký čas jen zdát. Až o rok později jsem si vyrobil ze součástek, posbíraných na leteckém smetišti ve Kbelích, svůj první aqualung. S automatikou KP14 a láhvemi od Luftwaffe. S tímto přístrojem jsem se nechal z mladické blbosti i přejet parníkem ve vltavském průplavu v pražské Stromovce! Naštěstí bez následků.

 

   Určitě jste se v takových nebezpečných začátcích neobešli bez incidentů. Jak jste je všechny přežili?

Ono jich kupodivu zase tolik nebylo. Asi byl Rottův výcvik skutečně kvalitní. Ale kolem nás jsme zažili ledacos. Hlavně experimenty s kyslíkovými přístroji, které prováděla známá hříměždická parta té doby, Pavel Gross, Jarda Čaj a Pavel Kraus. A několik dalších. To byly poučné incidenty, které se naštěstí všechny obešly bez následků. A pro nás, potápěčské ušáky, to byla víc než dobrá škola. Můj největší a skutečně nebezpečný incident se stal až ve zralé době, o mnoho let později, v roce 1979. Při ponoru v zatopeném dole Čermná na severní Moravě nedaleko Vítkova. Objevili jsme s kamarády z Nového Jičína opuštěný břidlicový důl a rozhodli se prozkoumat jeho systém zatopených štol. S kamarádem Honzou Liškou jsme se dostali při průzkumu do kaverny se vzduchovou kapsou. Vynořili jsme se na hladinu a začali komentovat situaci… Víc si nepamatuji. Probudili jsme se až o několik minut později, protažení na návodčím laně zatopenou štolou mezi povalenými trámy naším bdělým návodčím Milanem Benešem (který již, bohužel, není dlouho mezi námi a kterému bych rád děkoval každý rok 3. března ve výroční den našeho znovuvzkříšení). V kaverně bylo v atmosféře pouze 0,7 % kyslíku! Nic zdravého pro nás. Při této příležitosti bych chtěl připomenout, jak vteřinové rozhodnutí může ovlivnit bytí a nebytí člověka. Těsně před ponorem mi blesklo hlavou, jestli se k Honzovi připnu úvazkem a nebo jestli budu plavat vedle něho. Jednalo se o celkem nenáročné proplavání štoly v křišťálové vodě a v hloubce asi dvou metrů. To cvaknutí karabiny mi zachránilo krk a vyučilo na celý život.

 

   Jak se na vás a vaše potápění dívala veřejnost? Vždyť za socialismu byl takový tehdy nezvyklý koníček krajně podezřelý, či ne?

Copak veřejnost, ta se dívala dobře, potápění bylo v té době hodně atraktivní, dělalo ho strašně málo lidí a bylo to zajímavé dobrodružství. U vody jsme se skoro všichni znali a ta troška informací, která se dostala do oběhu v TV a nebo v časopisech, to bylo jen ku prospěchu věci. Horší bylo, že to skoro nešlo bez Svazarmu. My byli ze začátku v potápěčském kroužku u akvaristů ve Vagonce Tatra Smíchov, potom v přírodovědné sekci Národního muzea, ale to skomíralo na úbytě a tak jsme, chtíc nechtíc, skončili s Radkem v náruči polovojenského Svazarmu, v tehdy známém Shark Clubu. Ale zas tak strašné to nebylo. Naopak, za poměrně málo úliteb jsme dostávali docela kvalitní materiál a relativní volnost. Jen jsme museli změnit název, Shark Club zněl papalášům až příliš imperialisticky. A tak jsme zvolili cestu nejmenšího odporu a někdy na začátku sedmdesátých let se přejmenovali na Aquasport Praha. Sice to na Svazarmu taky okomentovali, ale milostivě nám dovolili se tak nazvat. A klub funguje do dneška.

 

   O vodotěsných pouzdrech na filmové a fotografické přístroje, které jste už tenkrát dokázali vyrobit, se mohou naši čtenáři dočíst na straně… Neuvažovali jste už rovnou také o ponorkách?

Řeknu upřímně, neuvažovali. Ale byli mezi námi tací, třeba Jirka Císař z Mělníka, který si takovou miniponorku (jmenovala se Dorea) vyrobil. Ovšem Pavel Gross, ten s ponorkou udělal díru do světa, a to hodně velikou. Po emigraci do Švýcarska zkonstruoval a spoluvyrobil slavné GEO, se kterým dr. Fricke objevil u souostroví Komor zapomenuté prehistorické ryby latimérie. Ale mě samotného ponorková touha nijak nepoznamenala. V několika ponorných zařízeních jsem sice byl, ale pokaždé jen jako zvědavý čumil, nikdy jsem se netoužil v ocelovém doutníku potopit. Před lety jsem měl dokonce nabídku, podívat se v ponorce Alvin ke slavnému vraku Bismarcku. Ale nijak mě to neoslovilo, možná taky kvůli financím, ty byly víc než horentní!

 

   Vymysleli jste nějaká zařízení, která se používají dodnes?

Já osobně rozhodně ne, patent na šnorchl ze spartakiádního kruhu si nedělám. Ale kolem mě se tu a tam nějaký vynález objevil. Skoro za všechny může vynálezecky víc než potentní Pavel Gross, ten vymyslel kromě spartakiádního šnorchlu a Gea i podvodní domlouvátko walkie-talkie, spolupracoval na prvním modelu dekompresmetru a podobně. Dnes vyvíjí vlastní rebreather. Já vždycky jen pečlivě napodoboval a kopíroval všelijaké technické fígle na zahraničních kejzech – pouzdrech na fotoaparáty. A to většinou z těžce dosažitelných tiskovin, ať už z potápěčských časopisů a nebo katalogů, které jsme dopisy vyškemrali a které nám výrobci (možná) škodolibě posílali.

 

   Jaký byl největší sen mladého potápěče Vaška Kříže?

Největší sen? Tak to vím naprosto přesně. Největší touhou mladého Vaška Kříže bylo prodávat v potápěčském obchodě. Pochop, potápěčský obchod, něco takového v socialistickém Československu vůbec nebylo, znali jsme takový krám jen z letáků ze západní ciziny. A být obklopený celý den vším tím nádherným vybavením, o kterém jsme každodenně snili, to byl opravdu velký sen. Pár let po revoluci jsem byl okolnostmi donucen v jednom takovém potápěčském obchodě asi 14 dní prodávat, děkuji pěkně, už nikdy více. Je to stejné, jako být prodavačem v obchodě s autopříslušenstvím a nebo s věcmi pro domácnost. Pak se mi samozřejmě splnilo mnoho dalších snů, třeba potápět se na Bahamách nebo na Maledivách, v zemích o kterých jsem si nikdy nemyslel, že je na vlastní oči uvidím. A to dneska považuji za splnění svých chlapeckých snů první kategorie, to ano.

 

   Než jsi se začal věnovat publikační činnosti, spolupracoval jsi s prvními potápěčskými časopisy. O čem se v nich psalo, když bylo v té době cestování téměř nemožné?

Hrdě přiznávám, že mám doma úplně všechny potápěčské časopisy, které vyšly v  Československu. Ať už to byla první čísla časopisu Potápěč, nebo další ročníky Vodní revue. V té jsem byl po revoluci dokonce redaktorem. Těmi časopisy jsem žil, byly pro mne nejen pomyslným spojením se světem, ale také s ostatními potápěči v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Psalo se v nich o nových technolo­giích a zprostředkovával se nám tak, byť značně okleštěný, ale přeci jen nějaký přehled o nových výrobcích, nových zemích a také jsme díky nim poznávali i skutečné persony potápěčského světa. Třeba manžele Taylorovy z Austrálie, velké filmaře a znalce žraloků. Jejich články s jejich svolením překládal Vašek Fürst a my je hltali a těšili se na další. Byli pro nás jak obyvatelé Marsu, v tak rozdílném světě žili. Od Valerie Taylorové mám dodnes schovaný osobní dopis. Moje koketování s časopisy začalo nabývat vážných rozměrů v polovině sedmdesátých let, kdy jsem začal pravidelně přispívat svými fotografiemi a později i články nejen do Vodní revue, ale i do dalších, dnes již zapomenutých magazínů, jako byl třeba Signál nebo Zápisník.

 

   Tvůj profesní obdiv k německé režisérce a fotografce Leni Riefenstahlové tě na několik let vyřadil ze „slušné“ socialistické novinářské společnosti. Jaký to mělo pro tebe dopad a čím tě vlastně ta rozporuplná osoba tak fascinovala?

Jo, Leni…, to byla záležitost… Ale mohl jsem za to sám, pěkně jsem si naběhnul. O Leni Riefenstahlové jsem toho v polovině osmdesátých let zas až tolik nevěděl, jen to, že to byla dáma v letech, která se někdy v 65 letech začala potápět a svými podvodními snímky dosáhla světové proslulosti. A že předtím natočila v nacistickém Německu pár propagačních filmů. To bylo asi tak v kostce všechno. Mně se tenkrát na ní hrozně líbilo, že se začala potápět tak pozdě a že toho ještě pod vodou tolik stihla. Její filmařská kariéra mně byla dost utajená a ani mě tolik nezajímala. Na rozdíl od funkcionářů strany, kteří seděli ve vydavatelství Naše vojsko a věděli o ní všechno. Nebo si to aspoň mysleli, že vědí. Taky byli kapánek starší a mnozí ji znali nikoliv zprostředkovaně. Každopádně můj oslavný článek o německé režisérce – potápěčce a podvodní fotografce putoval do stoupy a s ním i moje další spolupráce s vydavatelstvím. A nejen s ním. Ale všechno špatné bylo k něčemu dobré. Novinářský zákaz v Československu mě vyprovokoval k publikování po celém světě. A tak, zatímco v Čechách ani ťuk, tak v Austrálii, v Anglii, v Německu a USA mně vycházely fotky a články poměrně často. Ale ke konci osmdesátých let už to trochu povolilo. Dnes je to jen úsměvná vzpomínka na moje naivní počínání v době komunismu.

 

   Jak se změnil tvůj život, když padly hranice a máš teď k dispozici moderní výstroj a špičkovou fototechniku?

Jako většině z nás, život se mi změnil hodně. Po revoluci jsem byl několik let na volné noze, jezdil jsem po světě a fotil. Pak přišlo zklidnění, dokonce jsem byl nějaký čas i šéfredaktorem dnes již zaniklého potápěčského časopisu Riff. Před více než deseti lety jsem ale skončil a odešel do stabilního zaměstnání, které však má s novinařinou a fotografováním dost společného. To ovšem neznamená, že bych se přestal potápět a fotit pod vodou. Fotím pořád, ve sladké vodě i v moři. V tom ale jen o dovolené, bohužel. Pořád jsem však nepřestal dělat na diapozitivy, i když jen široké scény pod hladinou. Na makro a blízké záběry už taky používám digitál.

 

   6 NEJ Vaška Kříže

Nejtěžší situace pod vodou: Asi když mě jako mladého kluka přejel při potápění parník.

Nejkrásnější ponor: Každý ponor s delfíny. Jsou to téměř mystická setkání.

Nejoblíbenější lokalita: Isles Medas na španělském pobřeží Costa Brava.

Největší vzor: Fotograf David Doubilet z National Geographic a filmař Bernard Dellmott z původního Cousteauova týmu.

Největší životní výhra: Život! Při potápěčském incidentu v zatopeném dole Čermná v roce 1979.

Nejbližší plány: Fotografování na Lembeh Strait v Indonésii. Říkají mu „nejdražší hnojiště na zeměkouli“. To, co tam je k vidění při viditelnosti asi tři metry, to není ke spatření nikde jinde na světě!

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group