ikoktejl

Konfigurace výstroje

Konfigurace výstroje při potápění

s otevřeným okruhem

 

   Připravil David Skoumal

 Žijeme na prahu nového tisíciletí. Ze všech prognóz se nám v potápěčském světě mimo jiné splnila tato – konfigurace výstroje otevřeného okruhu je pro potápění ve volné vodě dořešena a my nemusíme jít trnitou cestou pokusů a omylů a ztrácet čas vymýšlením vymyšleného a odzkoušeného.

 

   Abychom toto brali jako reálný fakt, je třeba se podívat do

historie

Svět rekreačního potápění se vyvíjel od konce druhé světové války, což bylo umožněno technikou, která byla na úrovni tehdejší doby a byla k dispozici. Láhve na 150 barů byly postupně vystřídány láhvemi 200 a vícebarovými, tříláhvové konfigurace, s kterými začínal J. Y. Cousteau vystřídaly jednoláhvové či dvojláhvové konfigurace láhví s větším objemem.

Dřívějším standardem byly láhve se samostatným postrojem a jedním ventilem. Regulátory – plicní dýchací automatiky klasického typu (umístěné na zádech a vybavené vrapovými hadicemi) byly postupně nahrazeny modely s odděleným prvním a druhým stupněm – ústenkou. Kontrola tlaku v láhvi spočívala v pasivním čekání na náhlé zvýšení nádechového odporu, potom potápěč musel otevřít tzv. rezervu ventilu a zahájit výstup k hladině. Nácvik krizové situace – potápěč bez vzduchu – byl řešen sdílením ústenky každé dva nádechy. Tento problém je následně vyřešen pomocí záložního druhého stupně – ústenky zvané octopus.

V 70. létech se objevují první kompenzátory vztlaku, vycházející ze záchranných vest, které navíc měly dobrou vlastnost, že udržely obličej potápěče v bezvědomí nad hladinou.

Nutnost kompenzace vztlaku se záhy ukázala jako prioritní a proto vývoj BCD kompenzátorů šel cestou designu kompenzátoru a ne primárně záchranné vesty. Téměř souběžně vznikají první BCD žakety a BCD křídla, v počátcích zvané pro svůj tvar jitrnice.

Světový trend rekreačního potápění dospěl do podoby, která je bohužel často vidět ještě i dnes.

Potápěč je vybaven jednou láhví se stlačeným plynem, ke které je většinou jedním popruhem s plastovou sponou nekvalitní výroby připevněn BCD žaket s plastovým nosičem. Jednoventilová konfigurace často se systémem kostky a třmenu (Yoke), dýchací automatika obsahující jeden první stupeň, primární druhý stupeň s krátkou hadicí a záložní druhý stupeň octopus (většinou žluté barvy, s hadicí o něco delší – asi 90 cm), který se vleče v různých držátkách bez ladu a skladu.

Pro většinu rekreačních výcvikových systémů je toto vrchol evoluce a pro plácání se v mělké vodě tropických moří je naprosto dostačující.

Naštěstí šel vývoj v potápění i jiným směrem. Pro průniky do zatopených jeskynních systémů a vraků bylo třeba přizpůsobit výstroj, která měla umožňovat hlubší a delší ponory. Mnoho z koncepce, která se zdárně osvědčila v nejnáročnějších podmínkách, lze pak následně aplikovat i pro rekreační potápění. Uceleně se potápění za hranice běžných limitů začalo nazývat anglicky Extended range diving a v 90. létech vydavatel časopisu Aqua Corps Michael Menduno přišel s termínem technické potápění.

Jednou z prvních myšlenek tohoto potápěčského směru bylo zvětšení objemu dýchacích plynů. Evropa byla stále poplatná francouzskému přístupu. Francouzští jeskynní potápěči přišli s koncepcí dvou nezávislých láhví, které se dají libovolně spojit popruhy atd., a je možné k nim připevnit různé postroje, nosiče, BCD kompenzátory atd.

Americká potápěčská komunita začíná používat set dvou láhví napevno spojených propojkou – můstkem v modifikaci prof. Benjamina.

 

   Výhody a nevýhody jednotlivých způsobů spojení dvou láhví:

Francouzský způsob spojení dvou oddělených láhví je jednoduchý, umožňuje spojení libovolných láhví. Jeho hlavní nedostatek je nemožnost použití primárního regulátoru s dlouhou hadicí, dále nutnost střídání dýchání z obou láhví, což zvyšuje možnost free flow (samovolného průtoku) a klade daleko větší nároky na správné plánování spotřeby. Oba regulátory musejí být vybaveny samostatným vysokotlakým manometrem, který je však nejslabším článkem výstroje.

Česká propojka z 80. let – snaha o vylepšení oddělených láhví spojením propojkou, osazenou vývody k regulátorům a eventuálně k manometru. Hlavní nevýhodou tohoto systému bylo to, že při selhání regulátoru došlo ke ztrátě celého objemu dýchacího média, při uzavření ventilů došlo k uzavření přívodu všeho.

Benjaminova propojka – zde je těžko říci, kdo přesně ze skupiny Mount, Martz, Ikehara, Lockwood, Benjamin přišel s návrhem propojení pod kuželkami ventilů, ale bylo to opravdu první funkční řešení, používané dodnes. Jedny z prvních konstrukcí měly levý ventil umístěný uprostřed propojky. Při selhání regulátoru nám umožňuje uzavření ventilu tento vadný regulátor izolovat a dýchat celý obsah láhví z druhého regulátoru. Při selhání těsnění mezi propojkou a ventilem ztratíme však celý objem dýchacího média.

ISO Manifold – vývoj Benjaminovy propojky dospěl do stadia, v jakém ho známe dnes. Přidáním ISO ventilu, umístěného uprostřed propojky, můžeme v případě selhání těsnění propojky tento ventil uzavřít. Izolujeme jednu stranu. Druhou, kde je porucha, sice ztratíme, ale zbyde nám polovina zásoby dýchacího média.

LOLA propojka – nejdokonalejší. Při selhání propojka umožňuje uzavřením ventilů na obou stranách propojky oddělit láhve od sebe a zachovat celý objem dýchacího média. Původně byl tento systém vyvinut pro flexibilní spojení dvou láhví a možnou demontáž v jeskyni, vývojem se upravil na pevné propojení dvou láhví s možností ovládání všech ventilů pod vodou. 

Po spolehlivém propojení láhví je zde další problém, a to jak celý systém připevnit na záda. Prvním řešením byly jednoduché postroje či plastové nosiče, které záhy vystřídalo revoluční řešení pevnou zádovou deskou, tzv. back plate. První model vyrobil v roce 1979 Greg Flanagan z dopravní značky. Model se velmi brzy rozšířil mezi celou komunitou floridských jeskynních potápěčů v čele se Sheckem ­Exleym, Billem Mainem atd.

Ruku v ruce šel vývoj funkčního kompenzátoru vztlaku – BCD (Buoyancy compensator device). Ty první, podobné záchranným vestám, byly pro nevhodné umístění kompenzačních prvků nahrazeny kompenzátory s vaky umístěnými vzadu a na bocích. Takže se vyvinuly nám známé BCD žakety – tyto však mají spoustu nevýhod (zvětšují profil, nafouknuté svírají břicho a hrudník, neumožňují variabilitu doplňkové výstroje, jsou z velké míry vyrobeny z plastů, často jsou jednoplášťové konstrukce…). Pro náročnější ponory jsou tedy naprosto nevhodné. Z popudu floridských jeskyňářů se vyvíjí BCD Wing – křídlo, zčásti umístěné na zádech pod zádovou deskou. První kusy se lepily z automobilových duší a později se začaly designovat specificky pro různé objemy. Křídla jsou většinou dvojplášťová, na jejich konstrukci jsou kladeny ty největší nároky. Objevila se i křídla s tzv. měkkými zády, kdy pevná deska je nahrazena popruhy (Zeagle, Dive Rite Trans Pac.), nicméně se moc neujala.

Mezi floridskou komunitou je spousta mimořádných osobností, a na tomto místě je potřeba vzpomenout velikánů jako Sheck Exley a Bill „Hogarth“ Main. Sheck přinesl mimo jiné použití dlouhé hadice primárního regulátoru. První pětistopová (150 cm) délka byla záhy vystřídána dnes obvyklou sedmistopovou (210 cm). Tento prvek výrazně zvyšuje bezpečnost potápění – umožňuje sdílet dýchací plyn ve všech možných situacích, i v úzkých prostorách, kde potápěči budou plavat za sebou.

Bill Main začal vytvářet konfiguraci výstroje, která se vyvíjela ve spolupráci s ostatními a byla na jeho počest nazvána Hogarthiánskou. Jejím motem bylo „Nahraďte příliš mnoho techniky technikou kvalitní, a to co není životně nezbytné, je zbytečné s sebou brát“. Tato minimalistická cesta se ukázala jako správná, a dosud není vytvořeno nic lepšího. Celý systém funguje jako dokonalá skládanka, kde každý detail je důležitý. Nicméně pro dobré zvládnutí a plné pochopení všeho je nezbytný kurz u někoho, kdo dané problematice rozumí (naštěstí v naší zemi je spousta znalých instruktorů). Podle Billa Maina je mimo jiné pojmenováno i správné vedení dlouhé hadice – tzv. Hogarthiánskou smyčkou. Z původních myšlenek se vytvořil propracovaný systém výuky, nazvaný DIR (Doing It Right – Dělejte to dobře), a pro výuku tohoto systému vzniká výcviková agentura GUE (Global Underwater Explorers).

Dokonalost celého pojetí je v tom, že Hogarthiánská filozofie je aplikovatelná kdykoliv – od počátečních kurzů OWD až po technické potápění se směsmi v uzavřených prostorách.

Pro většinu ponorů je to jediná správná konfigurace výstroje, mimo jsou jen extrémní situace, kdy je nezbytná konfigurace s láhvemi po bocích z důvodu nízkého profilu (Side Mount konfigurace), či láhve zcela oddělené od těla potápěč tlačí před sebou (No Mount konfigurace) z důvodu úzkého prostupu v těsných pasážích jeskyní a vraků.

Hogarthiánské pojetí konfigurace výstroje je tedy aplikovatelné i pro výstroj naprostého začátečníka v kurzu OWD.

Základem je vždy kvalitní technika, jak pro primární výstroj, což je dýchání a vztlak, tak i pro sekundární – doplňkovou výstroj. Nebudeme zde polemizovat o značkách automatik a další výstroje, ale o hlavních, námi požadovaných vlastnostech.

1. Láhve s dýchacím plynem – pro tzv. back gas (láhve s plynem na zádech) musejí být láhve vztlakově negativní i prázdné, aby nás neovlivnily ztrátou vztlaku v případě ztráty plynu.

Běžně vyhovují láhve ocelové a některé duralové, oblíbené objemy jsou 8, 10, 12, 15, 18 litrů a provozní tlak 200 barů (20 MPa), kdy se vzduch a nitrox chovají ještě jako ideální plyn.

Ventily jsou vhodné takového tvaru, který nám umožní je uzavřít, kdykoliv budeme potřebovat. Doporučené připevnění regulátoru je šroubením DIN G5/8, které je bezpečnější než kostka a třmen, navíc za těsnící prvek (O-kroužek) si zodpovídá majitel regulátoru.

Při dalším vývoji potápěče je vhodné mít láhev vybavenou dvojventilem, který umožní připevnění dvou nezávislých regulátorů, což je daleko bezpečnější, než mít jen záložní druhý stupeň.

Pokud se potápěč rozhodne pořídit přístroj – dvojče, doporučená velikost je 2 x 10–12,2 x 15–18.

Láhve napevno spojené nerez kruhy a propojené propojkou-můstkem, odzkoušený je ISO Manifold, či ještě lépe systém LOLA. Zda mít propojku s čelními či obvodovými O-kroužky již bylo námětem mnoha planých diskusí, je to jen technologická záležitost montáže – modely s obvodovými O-kroužky jsou variabilnější k rozměrovým variacím spojovacích kruhů. Systém LOLA obsahuje výhody obou typů propojek.

2. BCD kompenzátor – zde jednoznačně křídlo – wing. Jeho užitné vlastnosti naprosto převyšují jakékoliv žakety, je to výstroj pro potápění, ne pro parádu. Pro mnoho potápěčů zblblých katalogy sice vypadá velice spartánsky, ale sami poznáte úžasný komfort během ponoru. V zásadě můžeme doporučit jednoduché křídlo, beze všech stahovacích gumicuků. Tento tvar křídla je nejefektivnější a nejméně negativně ovlivňuje profil potápěče.

Objem křídla dle použitého přístroje, pro jednoláhvovou konfiguraci se používají modely s objemem 10–18 litrů, pro dvojláhvový přístroj modely s objemem 15–30 litrů. Většina renomovaných výrobců křídel je dělá poctivě – dvouplášťová konstrukce, z toho je zevní obal z cordury či obdobných materiálů, tvarově slušný inflátor a hlavně připevnění k přístroji je vždy dvojbodové – dvěma popruhy, vybavenými nejlépe nerezovými sponami či šrouby u dvojláhvového přístroje. Back plate – zádový nosič většinou kovový (nerez, hliník). Ten první slouží zároveň jako nejdokonaleji umístěná zátěž, ten druhý je zase vhodný pro snížení váhy leteckého zavazadla. Kompletní postroj z pevných popruhů, které obsahují dnes velmi dobře propracovaný systém D-kroužků, sloužících k uchycení další výstroje. Lze si vybrat mezi pevnými a stahovacími popruhy.

Na našem trhu je velký výběr křídel světové špičky, např. DTD-DUX, LOLA, OMS.

Začátečník si může hned ze začátku pořídit jednu láhev se spolehlivým ventilem a křídlo určené pro jednoláhvovou konfiguraci, zádovou desku s popruhy. Do budoucna změní s výměnou přístroje za dvojče jen jiný model vlastního křídla, vše ostatní včetně zádové desky a postrojů zůstává.

3. Regulátor – plicní automatika. Toto je jistě nejdiskutovanější část výstroje. Regulátor je srdcem naší výstroje, šetřit na něm je hazard se životem. Myšleno šetřit na kvalitě. I světová špička se dá pořídit za rozumný peníz. Požadované vlastnosti – slušný nádechový odpor a tím vyhovující měrná dechová práce, spolehlivost, dostupný servis. Pro naše podmínky je vždy dobré, když je regulátor určen pro potápění ve studených vodách. Zde se nenechte mýlit výrobky firem ze středomořské riviéry, které viděly led tak možná ve sklenici s kokakolou. Lze doporučit firmy ze zemí, kde se s potápěním ve studených vodách potýkají dnes a denně.

První stupeň by měl být vyvážený, pokud chceme regulátor do studené vody, tak vřele doporučuji uzavřený membránový model. Druhý stupeň – ústenka – je většinou pravostranná, hadice k ní vede z potápěčovy pravé strany. Oboustranné regulátory jsou sice hezká věc, nicméně nám nepřinesou žádný profit, stejně hadice budeme vést zprava.

Důležitým prvkem je dlouhá hadice primárního regulátoru, v nouzi postačí i 90 cm dlouhá hadice k octopusu.

Všechny rozumné potápěčské výcvikové systémy učí sdílet v krizové situaci (potápěč bez vzduchu) s buddym svůj primární regulátor, a pak si v klidu vzít svůj záložní, který je bezpečně umístěn v neměnné poloze na krku. To, co se osvědčilo v extrému – při sdílení plynu za nulové viditelnosti v úzké jeskyni, je možné velmi efektivně použít i při řešení ztráty plynu u začátečníka.

V dalším vývoji si potápěč zakoupí pouze druhý první stupeň regulátoru, a tím má již dva zcela nezávislé regulátory, které jsou uchyceny na dvou nezávislých ventilech. V případě selhání regulátoru a úniku plynu jsme schopni zastavit ventil porouchaného regulátoru a dál dýchat celý objem přístroje záložním regulátorem.

Celá konfigurace výstroje vyplývá z obrázku, vedení všech hadic je vždy řešeno s ohledem na maximální bezpečnost a následně komfort. Hadice jsou schovány, nebrání přístupu k ventilům a zároveň se nemohou nikde zachytit.

Pokud máme jeden či dva regulátory, vždy máme pouze JEDEN kontrolní manometr jednoduché masivní konstrukce na hadici. Žádné elektronické vylomeniny a bezdráty.

Spolehlivost je u nich vždy nižší a navíc u bezdrátů neprovedete valve drill (kontrola uzavření a otevření ventilů ve vodě před ponorem) protože manometr přestane fungovat.

Manometr je nejslabší článek naší výstroje, jeho zdvojení vede k nárůstu selhání o 100  %, lidově řečeno – jeden maňas = jeden problém, dva maňasy = dva problémy. Při uzavření ventilu se záložním regulátorem, na kterém je manometr, je situace dále uspokojivě řešitelná, jak – to vám vysvětlí zkušený instruktor. Jednoduchý manometr, žádná sdružená konzola, se kterou většinou nezkušený potápěč orá po dně a neustále se zachytává. Umístění dalších přístrojů z konzoly – jako jsou počítač či hloubkoměr, hodinky a kompas je daleko vhodnější na zápěstí.

 

   Takže souhrnně ke konfiguraci primární výstroje:

Každý rozumný a dobře vzdělaný potápěč začátečník se může začít potápět s jednoláhvovým přístrojem, vybaveným spolehlivým ventilem. Láhev je dvojbodově spolehlivě připevněna k zádové desce s BCD křídlem. Regulátor má záložní druhý stupeň na smyčce okolo krku a primární regulátor je na dlouhé hadici – alespoň octopusové 90 cm dlouhé.

Pokud si začátečník pořídí hadici 150 či 210 cm, je dobré, aby byla vybavena klipem poblíž ústenky primárního druhého stupně. Když ji nepoužívá, je ústenka bezpečně uchycená k pravému ramennímu D-kroužku. Vedení hadice Hogarthiánskou smyčkou. Jednoduchý manometr je vlevo u pasu, taktéž je dobré mít ho přichyceného klipem k levému D kroužku na bederním popruhu.

Zkušenější potápěč si pořídí druhý první stupeň regulátoru a dvojventil, který se dá ovládat i pod vodou. Konfigurace obsahuje dva nezávislé regulátory – první primární s dlouhou hadicí k druhému stupni a inflátorovou hadicí k BCD křídlu, druhý záložní s druhým stupněm na krátké hadici, umístěným na krku, a vysokotlakým manometrem. Záložní regulátor navíc může obsahovat inflátorovou hadici k záložnímu BCD = suchému obleku.

Potápěč, který si posléze pořídí dvojče – set 2 x láhev, vybavený propojkou, a liší se pouze tvarem křídla, zde je lépe dokoupit pouze model křídla pro daný set láhví. Vše ostatní zůstává beze změn – zádová deska, regulátory…

Už od počátku používáme výstroj, která se osvědčila během vývoje a v nejnáročnějších ponorech. Celá filozofie bezpečného potápění a zvládání krizových situací nás provází od našich začátků a díky ucelenému pojetí výstroje a její konfigurace ji máme v povědomí.

Naším cílem je přece potápění a ne neustálé řešení, jak vést tu či onu hadici, vzpomínat, jak jsem to měl minule, kde mám záložní automatiku a manometr atd., a nedejbože skočit do vody se zavřenými ventily, na které si nedosáhneme...

Dobře propracovaný výukový systém a zkušený instruktor znalý problematiky jsou nezbytným základem vašeho bezpečného potápění. Navíc žijeme v zemi, kde máme jak výrobce, tak i prodejce kvalitní techniky, kteří se sami potápějí v extrémních podmínkách a jsou schopni posoudit vhodnost jednotlivé výstroje. Takže co víc si můžeme přát, a mne může jen těšit, že v poslední době přibývá na frekventovaných lokalitách více a více potápěčů s bezpečnou konfigurací otevřeného okruhu.          

 

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group