ikoktejl

Unikátní Dive Centrum - Severní pól

Unikátní Dive Centrum

 

   Text a foto Natalia Červjakova

   Překlad Petr Slezák

 Počet lidí, kteří se potápěli na severním pólu, je několikanásobně menší než počet lidí, kteří kdy letěli do vesmíru. Náš tým nebyl pouhým rozšířením seznamu polárních cestovatelů. Expedice ­RuDive Group napsala zcela novou kapitolu v dějinách arktických výprav. Poprvé v historii bylo na driftujícím ledovci přímo na zeměpisném severním pólu postaveno dive centrum, díky jehož zázemí bylo možno uskutečnit sérii ponorů bez nutnosti každodenního návratu zpět na základnu. Základním táborem byl přímo pól.

Severní pól – ledové hlubiny na samém vrcholku světa, kde se potkávají všechny poledníky. Potápění mezi ledovými krami v prostředí, kde člověk může přežít jen krátký čas, je vrcholem ice divingu. Asi se to již nedá chápat jako rekreační potápění, ale jako seriózní potápěčská expedice, vyžadující dlouhou přípravu a zodpovědný přístup.

S nápadem na potápění na severním pólu přišel před několika lety náš kolega Andrej Rožkov. Stal se organizátorem a vedoucím polární potápěčské expedice, ze které se však nikdy nevrátil. Země ledu si vzala jeho život 22. dubna 1998. Andrej sice tragicky zahynul, ale jeho myšlenka žila dál a následující rok byla pod vedením Michaila Safonova zorganizována druhá polární expedice na Andrejovu památku. Cíl expedice, aby každý člen uskutečnil jeden ponor, byl splněn, ale touha jít dál byla silná.

Polárník Chris Pola, který byl na severním pólu více než desetkrát na lyžích a který byl členem jedné z našich potápěčských expedic, říká: „Severní pól je jako virus. Každý, kdo se tam vypraví, riskuje, že ho chytne a bude se chtít vracet a vracet.“ Ukázalo se, že na tom něco je. V letech 2000 a 2001 zorganizoval Michail Safonov další dvě expedice na pól. Po následujících sedmi letech příprav a sedmi sezonách na Bílém moři vznikla nová expedice – Severní pól 2008. Tentokrát byl však cíl expedice jedinečný. Vybudovat na pólu zázemí umožňující sérii ponorů pod ledem. Takový počin zde ještě nikdo neuskutečnil.

 

   Trénink před expedicí

Tento unikátní potápěčský projekt svedl dohromady sedm zkušených účastníků, mezi nimiž byl Michail jako vedoucí expedice a já. Podívat se jednou na severní pól bylo mým snem. Zrealizovat takový sen se mi ale zdálo stejně reálné, jako cesta třeba na Jupiter. Když potom v únoru přišla nabídka zúčastnit se expedice v roli instruktora a fotografa, neváhala jsem ani minutu a odpověděla ano. Termín expedice byl plánován na polovinu dubna. Finálem příprav bylo týdenní soustředění všech členů v potápěčském centru Polární kruh na Bílém moři. To se uskutečnilo v březnu. Během šesti potápěčských dní jsme především trénovali souhru a pokročilé techniky potápění pod ledem, využitelné v těch nejnáročnějších mořských podmínkách. Rovněž jsme testovali výstroj, se kterou jsme měli v plánu potápět se na pólu, abychom vychytali všechny nedostatky. Před takovou expedicí každý obvykle pořizuje nějakou novou část výstroje. Ať již to je automatika, suchý oblek nebo rukavice, vše musí být spolehlivé – to znamená důkladně vyzkoušené a otestované. Souhru týmů jsme zaměřili na to, aby se sladily jednak buddy týmy, ale i týmy návodčích a jisticích potápěčů. Hlavní prioritou byla naprostá soběstačnost. Při potápění pod ledem na Bílém moři je součástí servisu dive centra poskytnutí pomocného personálu, který zajišťuje řezání děr v ledu, pomáhá s jištěním potápěčů, obstarává zázemí a pomáhá s přípravou výstroje. Tento komfort jsme si na pólu nemohli dovolit, proto jsme budoucí expediční tým připravovali na úplnou samostatnost. Někdy to bylo velmi náročné, ale nikdo z týmu to nedal najevo, neboť všichni byli v „předexpediční náladě“. Tým se sehrál celkem rychle. Přesto ale cyklus dvou ponorů zabral všechny hodiny denního světla a část večera. Ale jak se říká – těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Každý tréninkový den přinesl nové otázky a náměty pro diskusi a my jsme tak měli možnost vše probrat do detailu.

 

   Techniky potápění pod ledem

Při potápění pod ledem se držíme standard PADI Ice Diver, které doplňujeme technikami a postupy získanými několikaletou praxí s potápěním pod mořským ledem v potápěčském centru Polární kruh.

V podstatě existují dva typy ice divingu. Při prvním se využívá přirozených míst vstupu do vody a ponor je do značné míry limitován tvarem samostatných ledových ker, proudy a místy s otevřeným přístupem na hladinu. Při druhém – více rozšířeném – typu se jedná o potápění pod souvislou vrstvu ledu. Místem vstupu i výstupu je uměle vyřezaná majna (pozn. překladatele: Majna = ruský termín označující uměle vyřezanou díru do ledu kulatého, trojúhelníkového nebo čtverhranného tvaru). To je i náš způsob potápění. Buddy tým je na laně, které mají potápěči přivázané okolo hrudníku nebo zámkovou karabinou připnuté k výstroji. Komunikace mezi potápěči a návodčím probíhá pomocí signálů (záškuby lanem). V průběhu ponoru se potápěč blíže k návodčímu a návodčí vzájemně ujišťují o tom, že signály jdou oběma směry. Jakékoli zpoždění by mohlo mít v případě nouze kritické následky. Hlavní komunikace však probíhá mezi potápěči pod vodou. Veškeré problémy řeší tým tam, kde je, a nouzové vytažení návodčím je chápáno jako jedna z posledních variant. Kvůli extrémně nízkým teplotám a náročnosti ponorů pod ledem není příliš rozumné riskovat svou bezpečnost ponorem pod ledem jen s cívkou, tak jako ve vracích či v jeskyních. Teplota vody -2 ˚C může způsobit problém, se kterým se v teplejší vodě (i když v uzavřeném prostředí) nesetkáte. Buddy systém pod vodou je kopírován i buddy systémem návodčích, jejichž hlavním úkolem je i v těch nejnáročnějších podmínkách zareagovat rychle. Úkolem návodčích je komunikovat s týmem pod vodou, pomáhat s nastrojením a odstrojením, pomáhat s výstupem z majny, poskytnout horkou vodu na zamrzlou část výstroje.

Lano je na ledu pevně přivázané k samořeznému šroubu a ten je zavrtán do ledu tak, aby byla jistota, že se konec lana neuvolní. Délka lana závisí na podmínkách a na zkušenostech potápěčů. Obvykle ale nepřesahuje 40 m. Ve výjimečných případech může být delší. Na severním pólu jsem měla možnost užít si 50 m průniku pod ledem. Takové privilegium jsem si ale mohla dopřát jen z pozice instruktora a hlavně fotografa expedice.

Před pár lety jsme při ponorech pod ledem v potápěčském centru Polární kruh zavedli tzv. check stop. Je to krátká zastávka na začátku ponoru hned u majny, během které se vyzkouší oba regulátory. Několik nádechů a výdechů z každé automatiky se sledováním tlakoměrů vám řekne, zda přístroj funguje, jak by měl. Přínosem této zastávky je i to, že si potápěč procvičuje výměnu hlavní a záložní automatiky, což přispívá k zautomatizování postupu, který se může hodit v nouzi. Potápění je pak pro něho bezpečnější. Check stop rovněž pomůže potápěči aklimatizovat se na okolní podmínky, což sníží jeho stres a připraví ho na ponor. Takovou zastávkou navíc předejdete všem problémům způsobeným nepozorností nebo nemožností kontroly na suchu, jakými mohou být např. zavřený ventil, vydýchaná láhev atp. Ze všech těchto důvodů je check stop absolutní samozřejmostí při všech našich ponorech pod ledem.

 

   Výstroj

Při ponorech na severním pólu jsme používali běžnou rekreační výstroj do chladné vody:

12l ocelové láhve s dvojventilem typu V

Dvě sady regulátorů do studené vody − Aqua Lung Legend Glacia a Titan Glacia

Neoprenové suché obleky Aqua Lung, Bare, Poseidon a Waterproof

Tříprsté suché neoprenové rukavice Neopro

Elektrické vyhřívací vesty

Kromě prověrky výstroje během tréninkového týdne v Polárním kruhu jsme měli dokonalý servis, abychom minimalizovali pravděpodobnost problému s výstrojí na severním pólu. Hlavním cílem byla naše bezpečnost a určitá míra pohodlí.

 

   Cesta na pól

Datum expedice bylo nakonec stanoveno na 11. 4.–18. 4. Duben je jediným měsícem v roce, kdy je potápění na severním pólu možné. Předtím je tam příliš velká zima a tma a od konce dubna je stav ledu nepředvídatelný, což by mohlo mít katastrofální následky.

Polární sezona začíná každoročním vybudováním driftující polární základny Barneo. Ta se staví na 89. rovnoběžce několik desítek km od pólu. Název základny vznikl humorným způsobem, kdy se před léty jeden radiooperátor hlásil stejným volacím znakem, jako je název ostrova Borneo na rovníku. Nějak se to ujalo, ale aby se předešlo diplomatickým problémům s Malajsií, změnilo se „o“ na „a“. Tak vzniklo Barneo.

Hlavním přínosem stanice je vybudování přistávací dráhy pro letadla z kontinentu. Před sedmi lety jsme létali z Katangy v Krasnojarské oblasti na dalekém severu centrálního Ruska. Nyní jsme letěli ze Špicberk.

V roce 2008 byla stanice Barneo postavena 150 km od pólu. Postavit ji blíže by bylo obtížné a nebezpečné kvůli neustále se pohybujícím ledovým krám poblíž pólu. Hlavním kritériem místa pro vybudování stanice je dostatečně silný led pro přistávací dráhu pro letadla.

Od doby naší poslední výpravy na severní pól se Barneo velmi změnilo. Namísto několika neútulných nafukovacích stanů připomíná dnes základna vesničku s kompletní infrastrukturou. Po pravdě řečeno, nikdo z nás nepředpokládal takové zázemí a takový komfort. Ruská polární stanice Barneo je jedinou základnou na severním pólu. Létají na ni expedice z celého světa. Provozovaná a udržovaná je společností Polus Arctic and Antarctic expeditionary centre a cestovní kanceláří Vicaar. Do její výbavy patří velké vytápěné stany, helikoptéry, sněžné skútry, buldozery. Kromě technického a materiálního vybavení pracují na Barneu úžasní lidé. Jako by svým přátelstvím a vřelostí kompenzovali to mrazivé arktické počasí. Naši polární průvodci Vadim a Jevgenij byli toho důkazem.

Po příletu na Barneo jsme téměř okamžitě začali nakládat vrtulník. Většina naší výstroje, kterou jsme poslali napřed, na nás již čekala. Přestože jsme pečlivě vybírali a brali jen to nejnutnější, vážila naše výbava téměř tunu a zabrala celý nákladní prostor vrtulníku. Spolu s námi letěli dva cizinci s láhví šampaňského. Na náš dotaz, co tam proboha letí dělat, odpověděli, že letí navštívit své blízké. Znělo nám to trochu absurdně, ale průvodce nám vysvětlil, že letí za svými příbuznými, kteří jdou již několik dní na pól na lyžích. Kromě polárníků na lyžích cestují lidé na severní pól se psími spřeženími nebo seskočí padákem. My jsme se tam jeli potápět pod led.

Z ptačí perspektivy vypadá ledová čepice Země jako nekonečná bílá planina pokrytá ledovými pahorky a rozvrásněná dlouhými řekami – prasklinami v souvislém ledu. Čím blíže jsme byli k pólu, tím více řek a prasklin pod námi bylo. Ledová aktivita je tady mnohonásobně vyšší než u 150 km vzdáleného Barnea.

Před námi stál nelehký úkol – najít vhodné místo pro tábor. Postavit první mobilní ice dive centrum na světě znamenalo najít led dostatečně silný pro stavbu zázemí a zároveň dostatečně tenký pro vyřezání majny. Ideální se nám zdálo přistát poblíž některého ledového pahorku. U praskliny nebo řeky v ledu to není bezpečné. Může se vlivem pohybu ledových desek zavřít nebo naopak příliš zvětšit. Naši piloti společně s legendárním polárníkem Viktorem Bojarskym, který nás na pól doprovázel, odhadovali tloušťku ledu ze vzduchu a hledali místo vhodné k přistání. Byl to neobyčejně zodpovědný úkol, neboť množství paliva v nádržích vrtulníků dovolovalo splést se jen jednou. Plně jsme Viktorovi důvěřovali. Je to polárník se zkušenostmi z obou pólů. Přistáli jsme necelé 3 km od zeměpisného severního pólu. Když se vrtulník opět vznesl, pomyslela jsem si: „Tak a jsme tady – a jsme v tom sami.“

 

   Aktivita ledu

Na pólu jsme strávili čtyři dny a tři noci. Bez sledování hodinek jsme brzy ztratili pojem o dni a noci. Slunce se točí nad obzorem stále ve stejné výši – žádný východ, žádný západ.

Ledová pokrývka na severním pólu je obrovská bílá poušť, posetá mnohakilometrovou sítí ledových pahorků a prasklin. Ledové pahorky vznikají sbíháním ledových ker. Ty jsou tlačeny větrem a především mořskými proudy směrem k Atlantiku. Ta síla je tak velká, že dokáže rozlámat 4 m tlustý led na kousky. Ledové kry jsou z větší části potopené ve vodě. Jen malá část vyčnívá nad hladinu. Tato vyčnívající část ledových ker má v průměru výšku kolem 3 až 4 metrů. Najdete však i opravdové ledové hory. Pod vodou dosahují ledové kry (jak jsme později viděli) hloubky kolem 15 m. Ledová vrstva však není jednotná. Tloušťka několik let starého ledu je v průměru 4,5 m, ale může dosahovat až 8 m. Led, který teď vznikl, měl sílu 1,8 m. Najdou se ale i slabší místa. Tam, kde jsme měli vyřezanou majnu, byla ledová vrstva tlustá 60 cm a během sedmi hodin zamrzla deseti centimetry nového ledu. Přestože necítíte ani pod vodou ani na hladině žádný pohyb, led se neustále pohybuje rychlostí několika km za den.

 

   Dive centrum

Základnu jsme vybudovali u jednoho ledového pahorku tak, že obytné stany a vše potřebné k přežití bylo na jedné straně a majny se stanem na výstroj na druhé straně. Rozhodli jsme se tak, protože tloušťka ledu byla na obou stranách různá. Led je v oblasti zeměpisného severního pólu v neustálém pohybu, může se rozlomit a vytvořit tak řeku otevřené vody během několika hodin. Stejně tak rychle se mohou několika tunové ledové kry spojit a zmrznout dohromady. Z tohoto důvodu naši průvodci pravidelně kontrolovali okolí tábora, aby nás stihli včas varovat před potenciálním nebezpečím.

Potápěčské centrum, které jsme na pólu vybudovali, tvořil jeden velký stan na skladování výstroje. V něm jsme se připravovali na ponory a rozehřívali po nich. Stan byl neustále vyhříván, takže výstroj mohla proschnout. Láhve jsme plnili venku čerstvým polárním vzduchem. Přístroje jsme sestavovali ve stanu, aby předčasně nezamrzaly a aby se zároveň trochu ohřály láhve. Obojí zvyšuje bezpečnost potápění pod ledem, zejména je-li teplota vzduchu nižší než -20 °C a teplota vody -2 °C.

V ledu jsme vyřezali dvě majny. Jednu jen pár metrů od ledového pahorku, dost velkou, aby se do ní pohodlně vešli tři potápěči. Druhá menší měla sloužit pro případ nouze, kdyby se kry pohnuly a uzavřely hlavní majnu. Tu druhou jsme vyřezali ve větší vzdálenosti. Pro každou sérii ponorů se musely obě znovu vyřezávat, neboť celkem rychle zamrzaly tlustou vrstvou nového ledu.

Když jsme expedici připravovali, měli jsme v plánu uskutečnit každý šest ponorů. Na místě jsme ale zjistili, že to není úplně reálné, a že díky měnícím se podmínkám také nemusíme udělat ani jeden ponor. Nakonec jsme uskutečnili tři série ponorů. Hlavním faktorem bylo usušení výstrojí. Stejně jako při tréninku na Bílém moři jsme se střídali ve třech skupinách. Dvě dvojice a jedna trojice si postupně měnily pozice návodčích, potápěčů pod vodou a jisticího týmu, který byl připraven řešit náhlé nepředvídané situace.

Při několikadenním pobytu v prostředí, kde je teplota pod nulou, je jednou z nejzákladnějších podmínek přežití udržet se v teple. Stany, ve kterých jsme spali a které nás chránili proti větru a sněhu se daly celkem rychle vyhřát plynovými hořáky na teplotu 15–18 °C. To už je dostatečné pohodlí k tomu, abyste se převlékli.

Teplé jídlo, ke kterému jsme se scházeli u jednoduchého stolu, nás zahřálo stejně, jako celá atmosféra, kdy expedice odpočívala a diskutovala o zážitcích.

 

   Pod ledovou vrstvou

Sedím na hraně majny a připadám si jako na prahu dveří do jiného světa. Křišťálově čistá voda odráží světlo a 70 cm tlustý led se zdá tenký. Ploutve mám ve vodě a pod nimi zeje tmavá hluboká propast. Jsme tři. Vadim a Vladimir jsou na jednom laně a já na jiném. Hořím nedočkavostí. Beru do ruky fotoaparát a sklouznu pod led. Teprve teď při zanořování si uvědomím, jak je led tlustý. Abych se dostala na spodní stranu, musím se ponořit téměř metr hlubokou šachtou.

Viditelnost je úžasná. Z rozlohy toho prostoru se až tají dech. Nikdy jsem dosud neviděla tak čistou vodu. Z pohledu pod sebe se mi trochu točí hlava. Spodní strana ledu je poseta velkými ledovými krápníky fantastických tvarů. Stěna ledových ker dosahuje až do tmavé vody kdesi pode mnou. Ve vodě se vznáší maličký mořský anděl (Clione limacine).

Nejdříve jsme provedli check stop a všechna bezpečnostní opatření včetně kontroly nouzové majny. Nebyl žádný spěch a přístup všech byl velmi zodpovědný. Ledová nebesa se táhla tam, kam až oko dohlédlo. Pomalu jsme se vznášeli v neutrálním vztlaku a mířili ke stěně ledových ker. Ohlédla jsem se za sebe, abych zkontrolovala, jestli nejsou lana zamotaná nebo překřížená. Byla v pořádku a bylo vidět, jak mizí v ledovém otvoru, kterým pod vodu prosvítaly paprsky nízkého polárního slunce rozpouštějící se v hlubině.

Ledové kry pod vodou na severním pólu jsou beze sporu tím nejúžasnějším, co se dá pod ledem vidět. Masa různě velkých kusů ledu spojených do jednoho celku dosahuje hloubky 15 m a je více než 10 m široká. Kry tak vytvářejí členitý trojrozměrný prostor pod ledem. Struktura této ledové masy je však poměrně nestabilní. Jednotlivé ledové bloky se mohou pohybovat a představují tak pro potápěče určité nebezpečí. Je lepší se jich tedy moc nedotýkat a jen světlem svítilny prozkoumávat ledová zákoutí, klenby, stropy a kaverny.

Jak jsme plavali okolo těch ledových stěn, uvědomovali jsme si sílu přírody a vlastní nepodstatnost. Přestože jsem za sebou teď měla dva měsíce ice divingu na Bílém moři a celkem deset let zkušeností s potápěním pod ledem, cítila jsem určité napětí. Ačkoli by se mohlo zdát, že výstroj, led, lana, parťáci, zkrátka vše je jako jindy, není tomu tak. Právě to magické místo severního pólu posouvá zážitky a vjemy na jinou úroveň.

Pohled ze spodní části ledových ker do hloubky je úžasný. Je zde skoro úplná tma. 15 metrů ledu nepropustí téměř žádné světlo. Při horizontálním pohledu přechází bílý led po pár desítkách metrů v temnotu. Díky tomu je majna zcela zřetelně viditelná i z větší vzdálenosti a my můžeme sledovat, jak naši návodčí jistí druhý konec lana. Náš tým končí první ponor a vrací se zpět. Na mělkých krách, kterými prosvítí sluneční paprsky, pozorujeme žluté krevety. Ty se živí jednobuněčnými mořskými řasami, žijícími na povrchu ledových ker. Ve volné vodě tu a tam vidíme žebernatky. Mořští andělé vznášející se jakoby ve stavu bez tíže upoutávají naší pozornost svým jasným červenooranžovým zbarvením. Náhle pod ledem spatříme něco zcela neočekávaného. Chobotnici držící v chapadlech kus mořských chaluh. Hlavonožci obecně v arktických vodách nežijí. Chobotnice, kterou jsme našli, byla k našemu zklamání již mrtvá. Byla ale tak zachovalá, že jsme to na první pohled nepoznali. Pravděpodobně ji přinesly mořské proudy z Tichého oceánu a plula – stejně tak jako led s naší základnou – směrem do Atlantiku. Úžasný důkaz síly mořských proudů.

Celá lokalita, na které jsme se na severním pólu potápěli, byla nádherně fotogenická. Podvodní scenerie na nás působily svou čistotou, tichem a hloubkou. Stačilo jen, abychom pomysleli na to, že pod námi je hlubina skoro čtyř a půl kilometru a reflexivně jsme stiskli lano a pohledem zkontrolovali vzdálenost k majně. 4300 metrů pod námi se na mořském dně tyčí skalnatý Lomonosovův hřeben. To je pocit, který na vás zapůsobí.

Jen neradi jsme končili ponory. Jisticí tým, který byl na ledu daleko promrzlejší než potápěči pod vodou, nám pomáhal s odstrojením. První stupně regulátorů byly po ponoru kompletně obalené hroudou ledu.

U horkého čaje, teplého jídla a sklenky vodky jsme pomalu rozmrzali a podléhali příjemné únavě. Bylo zvláštní, jak se při debatách o našich zážitcích každý vyhýbal sdělování osobních pocitů. Jako bychom měli strach, že jejich vyslovením někam zmizí.

Když jsme na konci programu balili tábor, objevila se náhle 20 metrů od nás prasklina široká jako slušná řeka. Led se začal posouvat a za hlasitých zvuků se začal vzdouvat v nový pahorek. Vše se to dělo přímo před našima očima. Naštěstí jsme měli již veškerou výstroj sbalenou. Na druhou stranu mi to bylo líto. Moc ráda bych to viděla zpodvody.

Nastupovali jsme do vrtulníku a opouštěli místo, kde se na pomyslném vrcholku světa potkávají všechny poledníky. Místo, kde led a zemský povrch odděluje několik kilometrů křišťálově čisté vody. Místo, kde vše podléhá jen jedinému zákonu – zákonu přírody. Vrtulník se vznesl a my sledovali bílou pustinu pod sebou. Každý, kdo byl na pólu, tam hledal a našel něco svého. Každého k tomu vedla nějaká motivace a každý si odvezl své vlastní pocity. Pro mne severní pól znamená bílou čistotu, ticho a pomyslný vrchol potápění pod ledem. Stejně jako Káj s kouskem ledu v očích v pohádce o Sněhové královně, se i já dnes dívám na svět skrz brýle severního pólu. Ten ledový virus je hluboko v mém srdci a láká mě znovu na ten ledový práh mezi dvěma světy na kraji majny.

Autorka je vedoucí instruktorkou potápěčského centra Polární kruh, fotografkou a mořskou bioložkou.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group