ikoktejl

Barevný svět

Barevný svět

 

   Napsala Alena Talafůsová

   Foto Tomáš Kotouč

 Mořské útesy kolem Papuy-Nové Guiney (PNG) nabízejí nádhernou korálovou zahradu plnou nejrůznějších druhů sasanek, hub, řas a nespočetného množství malých živočichů. Na takových místech si dovedu představit malou, klidnou základnu, kde by se dal do nekonečna studovat tajemný mořský svět. Je zde totiž na všechno čas a lokality téměř bez lidí.

Na východní cíp PNG, East Cape u Milne Bay, jsme se vypravili v říjnu, což ještě mělo zahrnovat suché období. Každý den vydatně pršelo, někdy od rána do rána. A když přeci jen občas vysvitlo sluníčko, pražilo zase tak silně, že naše potápěčské opálení bylo o to legračnější. Ale i když nám počasí nahoře příliš nepřálo, dole pod vodou bylo fajn. Kromě nepřeberného množství všech možných korálů, hub, sasanek a vodních rostlin jsme obdivovali rozmanité plže, obrovské ústřice, zévy, hřebenatky, hvězdice a škeble. Poznávali jsme nové druhy klaunů, perutýnů a krevetek. Škádlili jsme obrovské sumýše, zblízka pozorovali kanice, barakudy, trnuchy, krokodýlí ryby, sépie a želvy. Výběr korálových rybek všemožných barev byl nekonečný a často jsem měla pocit, že vidím druh, který jsem ještě nikdy neviděla. Ale nepotkali jsme mnoho žraloků ani jiných velikánů.Vody PNG, bohužel, nejsou rezervací a obávám se, že nejenom East Cape, ale i zbytek pobřeží je na větší kousky skoupý. Nicméně, i malé skvosty bývají dechberoucí a podmínky na to, věnovat se drobotině, jsou na Papuji prvotřídní. Můžete objevovat, studovat, do nekonečna pozorovat a nádherně relaxovat.

 

   MOŘSKÝ KONÍK

Mořský koník pygmy seahorse (Hippocampus bargibanti) byl objevený náhodou až v roce 1970, nikoli však v moři, ale v laboratoři, když vědci studovali gorgonii rodu Muricella, na které koník žije. Teprve tehdy bylo odhaleno jeho naprosto dokonalé přizpůsobení prostředí. Měří do dvou centimetrů a je šedorůžový nebo žlutooranžový, podle zbarvení svého úkrytu. Bulky na jeho těle skvěle kopírují polypy gorgonie, stejně jako tvar těla napodobuje větvení. Žije v párech a na jedné gorgonii může být i přes 20 párů! Vyskytuje se hlavně v západním Pacifiku. Najít ho v moři byl ale úkol pouze pro zkušené místní divemastery, jedině Bale věděl, kde hledat. Mnohokrát jsem si pozorně prohlížela placatý vějíř gorgonie, třásla s ní, ale bez výsledku. Potřebovala bych na ty mršky lupu. Nejlépe jsem krásné tvary koníka viděla až večer na fotkách v monitoru počítače. Je těžké koníky vyfotit zepředu, protože se instinktivně k možnému nebezpečí točí zády a tím jdou ještě obtížněji rozeznat od větve, kolem které mají obtočený ocásek. Na rozdíl od jiných koníků mají krátký tupý rypec. O mořských konících se ví, že těhotný je sameček. Vždycky jsem si přála vidět koníka s bříškem, abych mohla říct „jo, to je sameček“. Vidět bříško, ať už velké nebo malé, je u tohoto koníka prostým okem naprosto nemožné.

 

   ROZEDRANEC

Další miniobjekt, kterého je údajně v papuánských vodách dost a dost, je rozedranec skvrnitý, clown frogfish (Antennarius maculatus). Je to úžasná chodící rybka. Bale pro nás objevil mládě, třícentimetrového drobečka. Bíločervená skvrnka na korálové stěně. Nikdy bychom toho nádherného chlapíka sami nenašli. Svými laloky, výrůstky a bradavicemi skvěle napodobuje korálový výrůstek, houbu nebo stejně barevnou hvězdnatku. Opřený o prsní ploutve jako o nohy nenápadně sedí a čeká na kořist. Jenom malinko líně doslova popošel, když ho Tomáš už moc otravoval blesky fotoaparátu. Ale zdání klame, rozedranec je velký predátor. Živí se jinými malými rybami, korýši a klidně spolkne stejně velké sousto jako je on sám. Kromě své barevné kamufláže láká kořist i chvěním hřbetní ploutve. Mnohé ryby nebo krevetky se jdou podívat, co zajímavého se hýbe na tom kousku houby, a v tu chvíli ta houba vyrazí a ve zlomku sekundy celou rybu doslova vcucne do své široce rozevřené tlamy. Dokáže také změnit barvu. My jsme viděli červenobílou variantu, ale existuje i žlutočervená, hnědobílá apod. Jedovatý rozedranec není, ale v případě nebezpečí umí své tělo zvětšit spolknutím vody, takže se nakonec do tlamy protivníka nevejde. Dospělý rozedranec skvrnitý může mít kolem deseti centimetrů.

 

   BĚLOCÍPÁK

Přestože jsou vody PNG chudé na žraloky, pár zážitků jsme měli. Naše oči se rozzářily, když jsme uviděli dva metry od nás projíždět žraloka bělocípého. Měřil sice jenom asi metr a půl, ale radost, že tu ještě vůbec nějaký žralok je, byla obrovská. Přitiskli jsme se s buddym k útesu, abychom ho nevyplašili a sledovali jeho trasu. Projel a zmizel za rohem. Chtěli jsme pokračovat v pouti, ale najednou se bělocípáček vracel. A kolečko se opakovalo. Při třetím okruhu najednou žralokovi došla trpělivost a zamířil si to rovnou na nás! Než jsem stačila jakkoli zareagovat, zmizela jeho ocasní ploutev ve skulině pod našimi nohami. Stáli jsme mu totiž před jeskyní. Viděla jsem, jak se Tomáš směje mé zřetelné úlevě, a oba jsme pak zvědavě nakukovali do jeho obýváčku. Už si v klidu hověl v koutku, ale jeho pohled říkal jasně: „Co koukáte, zmizte!“

Druhý žraločí zážitek byl sice krátký, ale výjimečný. Pár metrů ode mne projel kladivoun velký. Byl ho opravdu kus, přes tři metry měl určitě. A když jsme ho začali podél útesu pronásledovat, téměř si lehl na bok, hřbetní ploutví směrem ke stěně a v klidu si nás monitoroval. Pak ho to ale přestalo bavit, mrsknul ocasem a byl pryč. Celí udýchaní jsme odpočívali u stěny a já tušila, že Tomáš trpí. On, veliký lovec fotek žraloků, měl nastavené makro.

 

   ROZCUCHANÁ ­ROPUŠNICE

Přáli jsme si vidět weedy scorpionfish, tedy ropušnici řasovou (Rhinopias aphanes). Naše přání bylo pro Baleho rozkazem a zavedl nás na lokalitu, kde má ropušnice svou trvalou adresu. Aby ji potápěči dlouho nehledali, je u ní zapíchnutá dřevěná tyč. Sedí si tam na kuse korálu a dělá, že je součástí lilijice, která se vlní vedle. Dokonce se občas stejně zavlní. Ale jinak je to lenoch, čeká, až jídlo připluje k ní. Naše ropušnice byla asi 20 cm dlouhá a hodně tmavě fialová, ale může být i žlutá, oranžová nebo třeba zelená. Střapaté výrůstky má tento druh spíše v menších hloubkách, kde nejčastěji napodobuje různé řasy, hlouběji sídlící pak kopírují houbu nebo korál a tudíž tak rozcuchané nejsou. Ropušnice svou kamufláž využívá nejenom k tomu, aby ji neviděla případná kořist, ale i k tomu, že ji neuvidí nepřítel. Když jí Tomáš foťákem téměř nadzdvihával bradu, ani se nehnula. Předpokládala totiž, že ji nevidí a fotí si ji jako lilijici. Ale běda, kdyby se ropušnice dotkl rukou, ve svých ploutvích má jedovaté žlázy a ty dokážou nadělat pěknou paseku.

 

   LOUČENÍ

Poslední den, když jsem se nostalgicky loučila s barevnou krásou kolem a smutně mířila k lodi, jsem koutkem oka zahlédla, že se buddy někde zaseknul a metá blesky. Vrátila jsem se a už jsem jenom nevěřícně sledovala to divadlo. Kolem Tomáše kroužili dva obrovští ježíci a před fotoaparátem se nakrucovali jako modelky. Mrkali na něj kulatýma očima, vzájemně se honili, hladili, mazlili a očividně potřebovali pro své milostné hrátky společnost. Vůbec jim nevadilo, že ta společnost bublá a svítí, naopak, ještě víc je to provokovalo předvádět nám svoje namlouvání. Odplouvali a zase se vraceli, projížděli tak těsně kolem mé hlavy, že jsem jasně viděla jejich špičaté ostny položené na těle, koukali jsme si doslova z oka do oka. Smáli se na mě pootevřenou tlamičkou a já raději nemyslela na to, jakou má ta tlamička sílu, že rozlouskne i tu nejtvrdší skořápku mlžů a krabů. Ježíci mají jedinečnou schopnost, že se v případě nebezpečí nafouknou a vztyčí všechny své bodce. Vytvoří tak jednu velikou nestravitelnou pichlavou kouli a nepřítel zmateně prchne. V duchu jsem si trošinku přála, aby se ten větší ježík nafouknul, protože to by byl opravdu nádherný balon. Ale ježíci nebezpečí z naší strany necítili, bylo to krásné mírumilovné rozloučení s papuánskými vodami.

 

   SUCHOZEMSKÉ ­PUTOVÁNÍ

Závěrem bych ještě chtěla vylíčit, jak nádherně lze v PNG zpestřit vodní dobrodružství. Rozhodli jsme se blíže poznat domorodou kulturu v Centrálním pohoří, ve vnitrozemí, v nepropustných pralesích v horách 2000 m n. m. Vybrali jsme si kraj kmene Huli, údolí Tari. Domorodé osídlení zde bylo objeveno naprosto náhodou až v roce 1933, a tehdy byli Huli lidé někde na úrovni doby kamenné. Teprve od té doby se začali seznamovat s civilizací a kvůli husté džungli se sem hříšné praktiky našeho světa dostávají jen velmi pozvolna. O papuánských kmenech ve vnitrozemí se občas mluví jako o divokých kanibalech. Četla jsem o jejich bojovnosti a ohrožených turistech. Nemohu z toho nic potvrdit.

Místní domorodec Steven Wari nám zorganizoval čtyřdenní trek po Huli území a tak jsme měli možnost dostat se opravdu do nitra pralesů, kam žádná sjízdná cesta nevede. Užívali jsme si nesmírné vstřícnosti místních lidí, kteří žijí po rodinách na přesně ohraničených územích. V bujné přírodě chovají prasata, obhospodařují svá políčka a jsou naprosto soběstační. Území si pečlivě střeží a dodnes nejsou kmenové války žádnou výjimkou. Domorodci svými válkami totiž řeší i případné spory s vládními výmysly, a tak nemá civilizace šanci vnitrozemí zásadně ovládnout.

Huli lidé si naší návštěvy nesmírně vážili, pečlivě se o nás starali, ubytovávali nás ve svých obydlích, vařili nám a pyšně předváděli své tradice. Hlavním znakem Huli mužů jsou paruky nebo jakýsi klobouk, který si vytvářejí z vlastních vlasů. Vlasy mají husté, kudrnaté a velmi dobře se tvarují. Rituálem, který opravdu stál za to, byla příprava na domorodé tance sing sing. Samotný tanec trvá asi půl hodiny, ale příprava na něj je záležitost celého zbytku dne, kdy si muži pečlivě pomalovávají barvami celé tělo a hlavně obličej.

Strávili jsme s domorodci týden krásného soužití a také my jsme pro ně byli veliká atrakce, protože ve vnitrozemí hustých pralesů jsme byli letos teprve druzí bílí hosté. Namíříte-li za potápěním do PNG, určitě Huli wigmen navštivte, vaše příjemné zážitky pod vodou si okořeníte nezapomenutelným suchozemským setkáním. 

 

   PAPUA-NOVÁ GUINEA

První obyvatelé přišli na území dnešní PNG před více než 50 tisíci lety. Usídlovali se při pobřeží i v nepřístupné džungli vnitrozemí a rozvíjeli své samostatné kultury. V 16. století přišli Evropané a začali osídlovat pobřeží. Teprve ve 30. letech minulého století bylo objeveno, že většina domorodých obyvatel ostrova žije dosud civilizací nepoznamenaná ve vnitrozemských horách. Centrální pohoří dosahuje výšky přes 4000 m n. m., a přesto je to nejhustěji osídlená oblast a domorodci zde nadále dodržují tradiční způsob života, orientovaný na zemědělství. PNG je sice obdařena přírodními zdroji, má zásoby například zlata, stříbra nebo mědi, ale těžba je omezená náročným terénem a vysokými náklady na budování infrastruktury. Ve vnitrozemí jsou stále některá místa dostupná pouze letecky.

PNG zabírá východní část ostrova, západní Irian Jaya je indonéská. PNG byla zpočátku australská kolonie, od roku 1975 je to nezávislý stát Papua-Nová Guinea. Zahrnuje i dalších asi 600 okolních menších i větších ostrovů.

Průměrné teploty jsou v lednu 27 °C a v červenci 26 °C. Období dešťů bývá od prosince do března, ale deštivější počasí může být během celého roku. Co se fauny týče, na území PNG nejsou velcí savci, z větších zvířátek zde domov našli jedině stromoví klokani a kasuáři. A právě díky absenci predátorů je zde nespočetné množství endemického hmyzu, žab a plazů. Rozpoznáno bylo více než 400 druhů ptáků, z nichž nejznámější a pro PNG typická je rajka.

Mezi obyvatelstvem jsou velké kulturní rozdíly. Národy jižního pobřeží jsou známé dřívějším kanibalismem, ale tyto praktiky probíhaly hlavně před příjezdem Evropanů. Domorodci ve vnitrozemí i na pobřeží jsou milí, veselí a přátelští k turistům.

Úředním jazykem je angličtina, ale téměř 1000 kmenů původních obyvatel hovoří více než 800 domorodými jazyky a dialekty. Sjednocujícím jazykem je tok pisin.

 Splynout s domorodci lze ve vnitrozemí i na ostrovech. Za poznání stojí například ostrovy Trobriand a údolí Tari, kde žije kmen Huli. Odkaz na Warili Lodge v Tari:
www.papua-warili-lodge.com.

 

   Potápění v PNG

 Potápěčských rezortů je v PNG celkem dost, je možnost potápět se u ostrovů, na severním pobřeží i na jihu kolem Port Moresby, dá se vyrazit i na safari lodích. Na nejvýchodnějším cípu je Tawali resort, je to americká, vcelku luxusní základna. Ubytování bylo velmi příjemné, ale management rezortu pochválit nemohu. Rozbila se jim loď a jejich prezentace nedostačující náhrady rozhodně luxusní nebyla. Nicméně, i na malé lodi jsme podnikali tři ponory denně v jednom výjezdu, lokality byly snadno dostupné, bez jiných potápěčů, hladina rovná jako stůl, voda 28 stupňů, proudy žádné, hloubka kolem 25 m, Nitrox k dispozici, vhodné i pro začínající potápěče. Piknikovali jsme na opuštěných ostrovech, kam za námi přijížděli domorodci na člunech a nabízeli loděnky, náhrdelníky a zářivé úsměvy.

Přehled potápěčských operátorů najdete na www.pngtourism.org.pg. Jak na potápění v PNG poradí potápěčský klub Tethys
www.tethys.cz.

pod vodou i nad vodou

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group