ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jatka u Slavkova

„Pánové, tady se budeme bít!“ Chladné prosincové moravské ráno. Na kopci nad Tvarožnou stojí zadumaně malý muž. S levou rukou typicky zastrčenou na prsou za kabátem mlčky pozoruje jižní obzor, zahalený do mrznoucí mlhy. Náhle na jeho levou tvář dopadne první sluneční paprsek. Daleko na východě, někde nad Slavkovem, stoupá na obloze obrovský rudý kotouč. Muž to ještě v tuto chvíli neví, ale než slunce zapadne, bude nejmocnějším v Evropě. Krvavé slavkovské slunce pro něj bude po celá léta, přes všechna jeho další vítězství až do hořkého konce na ostrově Svatá Helena symbolem absolutního triumfu. Každému je jasné, že tímto mužem byl francouzský císař – empereur – Napoleon Bonaparte, tehdy teprve šestatřicetiletý. Shodou okolností se den jeho geniálního vítězství u Slavkova, světově proslulého pod německým názvem Austerlitz, přesně shoduje s prvním výročím jeho korunovace na císaře papežem Piem VII. Co bitvě předcházelo? Napětí se v Evropě na počátku 19. století dalo doslova krájet. Po sérii potupných porážek uzavřelo Rakousko, stojící v čele svaté říše římské, mír s Francií. V roce 1802 se k němu v Amiensu takzvaným „po zuby ozbrojeným mírem“ připojila Anglie. Každý však věděl, že chatrná dohoda je jen cárem papíru a jde jen o to získat čas pro další koalici proti nenáviděnému nepříteli – Napoleonovi. Zoufalá Anglie sice měla loďstvo, které už dokázalo Napoleonovy lodě porazit u egyptského Abukiru, ale přesto očekávala každým okamžikem francouzskou invazi. A dobře věděla, že v pozemním tažení by se Francii neubránila. Obávala se také o svoje četné kolonie. Proto raději pod heslem – Lepší přijít o peníze než o krev – nabídla Rakousku a dalším státům za to, že se odváží postavit Napoleonovi, tehdy neuvěřitelnou sumu 1 250 000 liber za každý rok války a každých 100 000 mužů. Částka byla lákavá i pro militaristické Prusko, které se ale zatím z obav před Francií drželo zpátky. Zpočátku se ani nezdálo, že by se na stranu koalice znovu postavilo Rusko. Car Pavel I., nakloněný Francii, však byl při palácovém převratu zavražděn a na jeho místo nastoupil syn Alexandr I., v roce 1805 teprve osmadvacetiletý. Když byl pro podezření z přípravy atentátu na Napoleona popraven vévoda d’Enghien, Rusko to vzalo jako záminku a vstoupilo do koalice s Anglií a Rakouskem. Anglie zvýšila svou finanční nabídku na 3 000 000 liber a František II., ješitný rakouský císař, zmobilizoval armádu. Jeho vojska zaútočila na Francouze na severu Itálie a severní armáda pod vedením podmaršálka Macka obsadila území francouzského spojence – Bavorska. Na Francouze čekala v pevnosti Ulm. Současně vyrazilo přes Polsko na Moravu ruské vojsko pod vedením generála Kutuzova. Napoleonova armáda zatím tábořila na březích kanálu La Manche v Boulogni. Koncem srpna se císař postavil do jejího čela a vyrazil na východ. Aby pochod zůstal v tajnosti, oznámil to pařížskému senátu teprve 23. září. Díky tomu se o jeho dvousettisícovém vojsku dozvěděli Rakušané až o dva dny později, kdy překročilo u Štrasburku Rýn. Kostky byly vrženy. Směr Morava Rakušané byli zaskočeni a Napoleon triumfálně postupoval. Rakouská armáda u Ulmu 20. října kapitulovala, za čtyři dny nato obsadil Napoleon Mnichov a 27. října překročil řeku Inn. Kutuzov po zprávách o katastrofě v Ulmu ustoupil na Moravu, kde se měl setkat s posilami. Jeho ústup byl tak rychlý, že do rukou Francouzů padly i ruské sklady. Poprvé se spojenci střetli s Francouzi 31. října u Lambachu, ale před přesilou ustoupili. Rakušané pak nabídli Napoleonovi mír, jenže ten jejich podmínky odmítl jako nedostatečné a následovalo další střetnutí, tentokrát už před Vídní. Francouzi opět vyhráli. Rakouský císař z Vídně raději prchl a zamířil do Brna. Vídeň se Napoleonovi 14. listopadu vzdala bez boje a nabídla uchvatitelům obrovské množství zásob. Deziluze Vídeňanů ze zbabělosti vlastního císaře byla tak velká, že ve městě – kromě obvyklých jevů kolaborace s nepřítelem – lidé strhávali symboly c. k. mocnářství. Čelní divize Francouzů generála Mortiera byla sice při pronásledování Kutuzova u Dürnsteinu rozbita, ale to nic neměnilo na zmateném ústupu Rusů a Rakušanů na Moravu. Francouzi postupovali i na Slovensko. Až v bitvě u Schöngrabenu se podařilo generálu Bagrationovi Francouze zbrzdit. Bojovalo se tady celou noc a Rusové mátli Francouze voláním povelů v jejich jazyce. Ztráty Rusů ale byly obrovské. Pamětníci uvádějí, že strašný zápach spáleného lidského masa uhořelých vojáků byl po bitvě cítit na několik hodin jízdy od místa střetu. Moravské manévry Rakouský císař se nejprve usadil v Brně, nakonec se ale rozhodl město vydat a prchl do olomoucké pevnosti. Tady, v táboře u Olšan, se teprve zbytky rakouské a ruské armády spojily s posilami, se kterými vstoupil na scénu i ruský car. Napoleon zatím 20. listopadu vjel do Brna, ale po několika dnech přenesl velitelství do nedaleké osady. Více než o strategii šlo zřejmě o důvody bezpečnostní – brněnští Němci totiž plánovali atentát. Vztah dobyvatelů k Moravanům však nebyl jinak napjatý. Moravané, zpracováváni už několik let zvěstmi o ideálech Francouzské revoluce, které po Evropě šířili Napoleonovi špioni, někde Francouze dokonce očekávali s nadšením a nadějemi. Mnozí z nich jim pak pomáhali jako zvědové. Přispíval k tomu i fakt, že na rozdíl od Rusů Francouzi nerabovali. Předepsané dodávky však vybírali tvrdě. Je zajímavé, že kromě obvyklých rekvírovaných položek dobře platili i za kočičí pečínku. Jednadvacátého listopadu 1805 Napoleon v doprovodu svých maršálů vyjel na prohlídku místa budoucí bitvy. Občas slezl z koně, chvíli šel pěšky a sledoval krajinu. Pak se obrátil na své generály: „Pánové, prohlédněte si důkladně tento terén! Bude tu bojiště!“ Zvláště dlouho se zdržel u mariánské kaple na kopci Padělek (dnešní Santon) nad Tvarožnou. Právě tady ho, jak se uvádí, napadla bitevní strategie. Rozhodující bitva se odehraje zde. Bude zapotřebí vhodnou taktikou, maskovanou „ústupem“, stáhnout rusko- -rakouskou armádu od Olomouce právě sem. „Pánové, tady se budeme bít!“ Generálské stanoviště se rozhodne vybudovat na nedaleké výšině Žuráň. Masové zabíjení začíná Poslední dny před řeží byly vyplněny různými přesuny, průzkumy a nenápadnými návštěvami diplomatů, kteří sice mluvili o míru, ale ve skutečnosti zjišťovali rozmístění vojsk. Rusko-rakouské jednotky vpochodovaly do Slavkova přehlídkovým stylem, při kterém se dotkne země nejprve špička bot, a se staženým břichem (což vojáky velmi unavuje), a snažily se Napoleona obejít z jihu, aby mu odřízly přístup do Vídně. Nakonec se zastaví na čáře Křenovice – Pracké návrší (které jim ale Napoleon přenechal schválně) – Újezd. Francouzi na severu drží kopec Santon a zvlněnou krajinu u Jiříkovic, Ponětovic a Kobylnice kolem Zlatého potoka (dnes Říčka) na jih od olomoucké silnice. Noc před bitvou rakouský a ruský císař klidně spali ve slavkovském zámku, zatímco Napoleon objížděl své jednotky. Ve svitu tisíců pochodní ho vítaly nadšené ovace. „Je to nejkrásnější večer v mém životě,“ svěřil se dojatý císař osobnímu lékaři Yanovi. Kolem páté hodiny ranní se ozve z mlhy od Telnice dělová rána spojenců, jež odstartuje masová jatka. Tvůrcem strategie spojenců, která se ukázala jako špatná, byl rakouský generál Weyrother, který u Slavkova před rokem velel manévrům rakouské armády. Chtěl úderem přes Telnici a Sokolnice obchvátit Napoleonovo pravé křídlo a obklíčit Francouze ještě před branami Brna. Druhé křídlo vedené generálem Bagrationem mělo dobýt Santon a Tvarožnou. S plánem nesouhlasil Kutuzov, Napoleonem přezdívaný Stará liška. Věděl, že síla ruské armády tkví spíše ve statečnosti jejích vojáků než v umění manévrovat, ale rakouský a ruský císař již rozhodli. Rozkazy byly navíc napsány v němčině, a než je na ruských velitelstvích stačili přeložit, bylo ráno a vojáci pochodovali do bitvy. Přesně to ale Napoleon očekával. Jeho plán byl stejně jednoduchý jako geniální. Francouzské jednotky, kryté v údolí pod Prací před zraky nepřítele ranní mlhou, měly nejdříve vyčkat, až spojenci napadnou pravé křídlo, a pak pomalu ustupovat a lákat nepřítele za sebou, dokud se mu za zády neobjeví jednotky maršála Soulta. Tak hodlal císař „lvím skokem“ proniknout středem spojenecké linie, dobýt Pracké výšiny, tady se otočit a spojencům vpadnout do zad. Severní frontu kolem kopečku Santon nad Tvarožnou proto prohlásil za strategické místo, jakýsi čep, kolem kterého se bude celá jeho armáda otáčet. Bitva – jižní úsek Jedna z největších bitev svedených kdy na našem území začala kolem páté ranní bojem předních stráží u Telnice. Útok téměř dvou třetin spojenecké rusko-rakouské armády jako první zbrzdily zvláštní francouzské jednotky pádských tirailleurů, speciálně vycvičené pro pohyblivý boj. Kolem osmé hodiny musely ustoupit z Telnice, ale nadále držely linii Zlatého potoka. S pomocí posil se ale Francouzi do Telnice vrátili a hnali před sebou Rusy po poli až k Újezdu. Rakouská pěchota však znovu srazila Francouze do vesnice a u Sokolnic je ničila také 2. spojenecká kolona. Zmatek byl takový, že Francouzi stříleli sami po sobě. Výsledkem bylo, že Telnici znovu obsadili Rusové a vydrželi tu celkem v klidu až do poledne. Krutě se bojovalo o sousední Sokolnice. Za zdí bažantnice na sever od vesnice se opevnil prapor korsických tirailleurů, kterým velel Napoleonův bratranec. Dodnes jsou tu vyznačena postavení francouzské baterie. Dalším opevněným místem byla sýpka ve vsi a hlavně zámek. Na polích před vesnicí se dosud podařilo objevit tři hromadné hroby, ve kterých leží stovky a možná tisíce Rusů a Francouzů. Další hromadný hrob je údajně přímo v Sokolnicích, pod smírčím křížem v ulici Pod Stráží. Bitva zuří dál. Sokolnice, kde tehdy stálo jen 75 domů, hoří. Rusové se nakonec zabarikádovali v domech a téměř hodinu doslova holýma rukama bránili vesnici, dům od domu. Bojovalo se na bodáky, na nabíjení nebyl čas. Zajatce nikdo nebere, vojáci na obou stranách v návalu válečného šílenství zabíjejí vše, co se hýbe. Jeden pamětník po bitvě napsal: „…Do smrti nezapomenu na ten obraz ležících bídáků… Tomu rozbili rameno, jinému ustřelili nohu, jiný byl bez očí, ten měl roztříštěnou hlavu nebo zohavenou tvář. Viděl jsem lidské trupy, jak sebou trhají, některým scházely obě nohy, jiným byla rozbita tvář, že byl vidět chrup i jazyk, mnohá tvář byla všecka zbrocena krví a zpitvořena, že nebylo rozeznat nosu ani očí. Napadrť rozbitá těla s vyhřezlými vnitřnostmi, kůň s ustřelenou zadní nohou vstával a padal, ze třmene mu visela půlka lidského těla…“ Velitel Francouzů generál Friant se objevil vždy na nejexponovanějších místech, zastřelili pod ním čtyři koně, ale on zůstával jako zázrakem nezraněn. Dodnes se ve francouzské armádě říká, když se má vyjádřit něčí statečnost, „odvážný jako Friant“. Ani jeho odvaha však nezabránila přívalu dalších spojeneckých posil. Rusové a Rakušané sice opanovali Sokolnice a Telnici, ale jen za cenu obrovských ztrát. Když pak chtějí po poledni obnovit postup, vyřítí se na ně zezadu od Pracké výšiny vojáci maršála Soulta. Bitva – strategický střed „Kolik času budete potřebovat na obsazení Pracké výšiny?“ zeptal se před bitvou Napoleon maršála Soulta, velitele střední části fronty. „Dvacet minut, sire,“ dostal sebevědomou odpověď. Dost si fandil. Boje na středním úseku fronty začaly, když z Prackého návrší zahájily ruské a rakouské jednotky útok na jižní křídlo Francouzů. Napoleon pomalu zvedl pravou ruku a pak jí prudkým švihem máchl před sebe: „Ukončeme tuto válku úderem hromu!“ Čtyřicet tisíc francouzských vojáků zaútočilo. Už kolem osmé ráno ale narazila před vesničkou Prace v mlze Vandammova divize na průzkumem zalarmovanou ruskou pěchotu. Vyhnala Rusy bodáky z vesnice takovým tempem, že ani nezaregistrovali svého cara, který je chtěl zastavit. Kutuzov se tomu snažil zabránit a posílal do boje Rakušany hraběte Kolowrata a ruské vojáky generála Miloradoviče, ale marně. Na místě střetu na severovýchodě vesnice dodnes kříž označuje jeden z hromadných hrobů skoro pěti tisíc mužů všech národností. Taktická převaha Francouzů ale slaví úspěch, náhodnou kulí do tváře je zraněn dokonce přihlížející Kutuzov. „Moje zranění není smrtelné, ale smrtelná rána je tam!“ odhání od sebe pobočníky a ukazuje na místo dnešní Mohyly míru. Francouzská děla pálí tak, jako to nikdo nepamatuje, a v řadách Rakušanů doslova vybíjejí ulice. Rusové ustupují, ale Napoleonův plán, že najde Praci po odchodu nepřítele k Sokolnicím prázdnou, stejně nevyšel. Zatím se na Starých vinohradech bránili Rakušané Vandammově divizi a trvalo dlouho, než se je Francouzům podařilo srazit z prudkého jižního svahu do Hostěrádek a Zbýšova. Většina z více než tří tisíc padlých vojáků armád tří císařů dodnes spí svůj věčný sen v hromadném hrobě u vlakové zastávky Zbýšov a v polích u Šaratic. Nad jejich hroby se tyčí obyčejné litinové kříže. To už byli Kutuzov a ruský car dávno pryč. Zatímco starý generál odjel oklikou k další brigádě, aby se ještě jednou pokusil dobýt vrchol Prace, plačící car prchl ke Slavkovu tak rozrušený, že nebyl schopen ani pořádně ovládat koně. Francouzi se po posledním náporu spojenců dostali u Pracké výšiny do obklíčení ze dvou stran a čelili přesile pěti ku jednomu. Jejich divize k sobě povolala své důstojníky a navrhovala ústup. Nedaleko stojící velitel lehkého pluku plk. Pouzet ale zvolal: „Ustoupíme-li jen o krok, jsme ztraceni. Zbývá nám jen jediné – hnát se zavřenýma očima všechno před sebou a nedopřát nepříteli čas, aby spočítal, jak málo nás zbylo!“ Francouzský protiútok, vyvolaný tímto typickým galským gestem, slavil úspěch. Bylo poledne, Francouzi ovládli Pracké návrší a spojenecká armáda byla roztržena na dvě části, jak Napoleon chtěl. Stěhuje se proto ze Žuráně na Pracké návrší a s ním i jeho garda, jediná záloha, která mu zbyla. A právě Prace se pak stala dějištěm nejúžasnější události slavkovského dramatu: střetu ruské a Napoleonovy gardy. Ruská gardová jízda nejprve rozmetala 4. pěší pluk, dvě stě vojáků na místě posekala a ukořistila i zástavu – jedinou, o kterou ten den Napoleon přijde. Císař, sledující vše už ze Starých vinohradů, rozkázal nasadit svou gardu. Proti sobě tak vyrazilo několik tisíc jezdců. Srážku mas jízdy nakonec rozhodli ve svůj prospěch Francouzi díky 120členné korouhvi arabských mameluků, kteří převálcovali ruské kozáky. Ti zanechali na poli 200 mrtvých jezdců, výkvět ruské šlechty. Napoleonovi jezdci pak zaútočili znovu proti pěší ruské gardě a rozprášili ji. Teď se jasně ukáže, že cepovaný výcvik Rusů nemůže nahradit bojovou praxi Francouzů. Střed bojiště je definitivně ve francouzských rukou a Napoleon může obrátit své muže na jihozápad, do zad Rusů bojujících u Sokolnic, Kobylnic a Telnice. Je skoro 13 hodin. Drama na severu Masakr pod Santonem, který brání osmnáct francouzských děl, jejichž zákopy jsou zde dodnes patrné, začíná kolem osmé ráno postupem francouzského pravého křídla proti Praci. Na to reaguje Bagration útokem na Santon od Kovalovic k Tvarožné. Byl odražen, a tak se stočil doprava a snažil se dobýt místo ze severu. Francouzská brigáda je tu masakrována křížovou palbou takovým způsobem, že během pouhých pěti minut přijde o čtyři sta mužů. Smrtelně zraněn kartáčem (dělostřelecký výbušný náboj, užívaný od 17. století, určený pro střelbu na kratší vzdálenost) je i její velitel generál Valhubert. Když ho chtějí jeho muži odnést, odhání je slovy: „Vraťte se na svá místa! Umřít mohu i tady. Není nutné, abychom kvůli jednomu muži ztratili šest dalších!“ Na místě jeho smrti dnes stojí nový prostý pomník. Francouzi mají výhodu, protože jejich kanony dostřelí dál než spojenecké, ale Napoleon nařídí děla umlčet, aby jeho jednotky na středu fronty nezpanikařily. Francouzi dobudou Blažovice a na bojiště konečně doráží sedm tisíc rakouských jezdců. Po poradě u dnešní Staré pošty (druhý den právě tady jedná Napoleon s knížetem Liechteinsteinem o kapitulaci) rakouská jízda zaútočí nad Holubicemi. Právě v té chvíli se ukázaly výhody výcviku francouzské pěchoty v boji proti jízdě. Francouzi se rychle zformovali do obranných čtverců, které se rozestoupí před jezdci, pak je uzavřou do svého středu a zmasakrují v boji zblízka bodáky. Z týlu jim pomáhá dělostřelectvo. Prchající zbytky Rakušanů pak ve zmatku dokonce přehlédly hluboký, dnes už neexistující úvoz mezi Blažovicemi a Sivicí (zhruba na úrovni dálnice, v dobách kolektivizace byl zasypán) a v plném trysku do něj najely. Škarpa pohltila téměř tři sta mužů a koní… V roce 1994 byl nedaleko odtud objeven hromadný hrob deseti mužů a jedné ženy, Rusů i Francouzů. Nejmladšímu nebylo ani 17 let. Jeden mrtvý voják měl amputovanou nohu nad kolenem, druhému v páteři vězela francouzská olověná kule – podle trajektorie se dá usuzovat, že Rus byl zasažen zepředu. Hulánům ale přišli na pomoc ruští kozáci. Moc nechybělo a byl zajat dokonce sám maršál Murat. Jeho dělostřelci se schovali pod vozy a bránili se vytěráky. Proti kozákům a rakouským kyrysníkům ale pak najeli Napoleonovi těžcí kyrysníci – titíž jezdci, kteří dodnes zahajují každoroční přehlídku francouzské armády na Champs Elysées ve výroční den pádu Bastily. Srážka jezdectva byla tak strašná, že bojující pěchota na obou křídlech přerušila v úžasu boj a pozorovala masakr. Čelní náraz dokonce katapultoval přední jezdce do vzduchu. Boj ale dopadl nerozhodně – spojenecká jízda byla odvelena do útoku proti Starým vinohradům ve středu bojiště a Napoleonovi jezdci si v úkrytu za svou pěchotou (což je další novátorský prvek francouzské taktiky) mohli oddechnout a připravit se na další boj. Kolem poledne Francouzi dobyli Kruh a Holubice, kde tyto boje připomíná nejen známý penzion Stará pošta, ale i prakticky neznámá ruská kaplička na druhé straně silnice do Rousínova. V kritickém okamžiku přišel Rusům na pomoc pluk „rakouského“ dělostřelectva pod velením Václava Frierenbergra a postup Francouzů nakonec zastavili. Fronta se tak stabilizovala: Francouzi splnili úlohu – ubránili Santon, a spojenci, kteří až do večera prakticky neměli žádné zprávy o katastrofě na jih odtud, spořádaně ustupovali k Olomouci. Agónie na jihu Po dobytí Pracké výšiny se Francouzi stočili, aby vpadli spojencům do zad a prorazili obdivuhodně řízenou obranu maršála Davouta u teď už zničených Sokolnic a Telnice. Spojenci si teprve nyní, kolem 14. hodiny, začínají uvědomovat strašnou situaci, přesto stále působí Francouzům těžké ztráty. U sokolnického zámku je smrtelně raněn i generál Thiébault. Tady ale boje pomalu končí, drama pokračuje jižně u Telnice. Zaskočené ruské a rakouské jednotky zachvacuje panika. Jejich hlavní velitel generál Buxhöwden jako první prchá přes říčku Litavu napůl cesty mezi Újezdem a Žatčanami. Před Telnicí se také vzdal velitel 1. kolony generál Przybyszewski s celým svým štábem a pěti tisíci muži. Situaci spojenců navíc ztěžoval terén, zvláště rybníky a močály. Dnes už po nich není ani stopa – krátce po bitvě byly vypuštěny a přeměněny na pole cukrové třtiny, která se kvůli Napoleonově blokádě anglického cukru začala v Evropě tehdy hromadně pěstovat. Vojáci se pod vedením generála Dochturova snaží ustoupit do bezpečí na jih po hrázích rybníků, zhruba na úrovni dnešní papírny a údolí Vinohrádky. „Než se dostaneme na druhou stranu, pane generále, ztratíme polovinu mužstva!“ „Pak ale celou tu druhou polovinu zachráníme, pánové! Nemáme jiné volby!“ Nakonec se tudy ale podaří uniknout jen osmi tisícům mužů, další tisíce se zachrání jen tím, že nechají na místě všechny své věci i zbraně a přebrodí se přes močály. Zácpa je strašná, Francouzi navíc ještě do prchajících pálí z děl. Zmatek zvýšil přímý zásah do muničního skladu na hrázi. Na rybnících je sice led, ale Napoleon vydá krutý rozkaz: „Střílejte do toho houfu, musíte je utopit! Střílejte na led!“ V rybníce najdou hrob stovky koní a desítky děl. Přes tvrzení Napoleona v jeho pamětech se ale v žatčanských rybnících neutopil žádný voják. Když byl rybník o čtrnáct dní později na příkaz císaře vypuštěn, našly se v něm jen vozy, děla a mršiny koní. Je dobyta Telnice a rozlícení Francouzi masakrují vše živé. Konečně se začíná stmívat. Z návrší nad Újezdem naposledy houkne rána děla a bitva, při které během několika hodin padlo přes třicet tisíc mužů tří armád, symbolicky končí tam, kde před svítáním začala. V proudu rozbité spojenecké armády, ustupující na jih, se generál Langeron v sedle ještě ohlédne a s pohledem do krvavého zapadajícího slunce nad bojištěm pronese k pobočníkovi: „Už jsem viděl mnohé prohrané bitvy, ale o takové porážce jsem neměl ani zdání!“
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group