ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PREZIDENT (BEZ)MOCI

Jakým otáčením kola osudu se stalo, že dlouholetý prezident Nejvyššího správního soudu, znalec mezinárodního práva a vynikající překladatel anglické literatury se proměnil v člověka, o němž se posměšně říkalo Hácha, Hitlerův brácha a háchovština se stala synonymem pro kolaboraci?
Jednou z nejrozporuplnějších postav českých dějin je bezesporu JUDr. Emil Hácha. Není pochyb o tom, že kolo osudu se začalo roztáčet 5. října 1938 po abdikaci prezidenta Beneše. Politici hledali někoho, kdo by byl schopen, přesněji spíše ochoten postavit se do čela podivného státního útvaru vzniklého po podpisu mnichovské dohody. Když ostatní včetně Tomáše Bati odmítli, byl vybrán dr. Emil Hácha. Byl přijatelný i pro Slováky, kteří již 6. října 1938 vyhlásili v Žilině autonomii. Vyhovoval jim Háchův vztah ke katolictví i jeho dosavadní nepolitičnost, což funkci prezidenta nově vzniklého státu Česko-Slovenská republika oslabovalo. Háchovi bylo v té době šestašedesát a těšil se na důchod. Nabídnutou funkci prezidenta se bránil přijmout. Byl si vědom starostí i obtíží. A jestliže nakonec souhlasil, učinil tak s velkým sebezapřením z pocitu povinnosti vůči ohroženému národu. Zároveň si uvědomoval, že bude vystaven kritice i soudu dějin. Volba prezidenta byla stanovena na 30. listopad 1938. Hácha na výsledek čekal v budově kadetky nedaleko Hradu, kde sídlil Nejvyšší správní soud. Když se dlouho neozývaly dělostřelecké salvy oznamující zvolení prezidenta, prohodil ke svým spolupracovníkům: „Tak mě ti Slováci přece zachránili. Půjdem to zapít na Slamák,“ což byla známá restaurace v Bubenči. A přece zvolen Jenomže padesát čtyři slovenských poslanců přece jen vhodilo do urny lístky se jménem Hácha a on z 312 odevzdaných hlasů získal 218. Výstřely na počest zvolení prezidenta a přece jen zazněly. S volbou souhlasil i dr. Eduard Beneš. V pětkrát přepisovaném blahopřejném dopise vyjádřil prezidentovi Česko-Slovenska podporu. Hned druhý den po volbě byla jmenována nová česko-slovenská vláda v čele s agrárníkem Rudolfem Beranem, představitelem Strany národní obrody. Zároveň byla jmenována vláda Slovenské krajiny s předsedou Jozefem Tisem a později autonomní vláda Podkarpatské Rusi. Háchův pracovní i volný čas probíhal zpočátku zdánlivě klidně, jak si to premiér i politici kolem něho přáli. Navštívil Stavovské divadlo a 8. března 1939 se v doprovodu přednosty své kanceláře Jiřího Havelky prošel po Národní třídě a Příkopech. Zdravil se s chodci, i když mezi nimi bylo mnoho těch, kteří byli vývojem v republice roztrpčeni a kladli mu to za vinu. Přitom v té době ještě neplatily rasové zákony. Nová vláda byla zdrženlivá, nepřistoupila na požadavek českých fašistických skupin, protože jakékoli protižidovské opatření ve státní správě by ohrozilo hospodářskou pomoc okleštěné republice z Anglie. Naivita? Nedostatek síly? Když tlak Německa sílil, Beranova vláda se snažila zachránit zbytek území republiky před úplným obsazením Němci různými ústupky německé menšině. Kolem generála Eliáše, tehdy ministra obchodu, se navíc začali ve vládě soustřeďovat demokratičtí politikové, kteří se snažili zabránit totálnímu rozbití republiky. To se samozřejmě nelíbilo fašistickým skupinám, které měly kontakty s Berlínem a žádaly vytvoření nové vlády proněmeckého typu. Protože také na Slovensku sílily tendence osamostatnit se a námluvy „ľuďáků“ s nacisty vzbuzovaly vážné obavy, zrodila se myšlenka jednat s Tisem. Hácha souhlasil. Chtěl s ním mluvit o zneužívání autonomie a upozornit ho, že takové snahy nebude trpět. Domníval se, že jako katolický kněz bude Tiso jednat s největší vůlí po dorozumění. Je otázkou, zda byl Hácha tak politicky krátkozraký, nebo šlo o projev jeho osobnosti, kterou starosti lekaly a braly mu vnitřní sílu. Tento charakterový rys se ostatně projevil i v jeho štědrovečerním projevu proneseném česky i slovensky, kdy mimo jiné řekl: „Bratrská láska nechť spojuje všechny příslušníky našich národů.“ Ráno 26. prosince 1938 odjel na Slovensko. S Tisem se setkal ve Vysokých Tatrách a už ze slov slovenského politika na rozloučenou se dala vycítit jeho vychytralost: „Vaše cesta na Slovensko byla soukromá, a proto se s vámi neloučím jako s prezidentem, nýbrž jako s člověkem, jehož vzácné lidské vlastnosti jsme pochopili a pro které jsme se sblížili.“ Hácha se vrátil přesvědčen, že Tiso nemá v úmyslu se odtrhnout. Ale předehra k likvidaci Česko-Slovenska už byla rozehraná – šlo o Hitlerovu tajnou směrnici ze 17. prosince 1938, ve které se s odtržením Slovenska počítalo. Osudný podpis Na různé snahy po odtržení Slovenska reagoval Hácha 10. března 1939, kdy zbavil členy autonomní vlády pravomocí a vyhlásil stanné právo. Sesazeného Tisým pozval Hitler do Berlína a dojednal s ním vyhlášení samostatnosti Slovenska. Německá menšina pak v Česko-Slovensku vyprovokovala 12. března 1939 při příležitosti oslav Heidengedenksfeir (svátek hrdinů) na několika místech provokativní srážky s českým obyvatelstvem a Hácha se rozhodl jednat o řešení situace s Hitlerem. Berlín však s rozhodnutím přijmout ho záměrně otálel a pozvání přišlo až v poledne 14. března 1939 – ve stejnou dobu, kdy byla v Bratislavě vyhlášena samostatnost Slovenska. Průběh potupného Hitlerova diktátu a jeho důsledky jsou všeobecně známé. Ještě než byl Háchovi předložen k podpisu koncept prohlášení, že „česko-slovenský prezident klade osud českého národa do rukou vůdce německé říše“, vyhrožoval Göring, že německé letectvo zničí Prahu. Chlubil se, že všem ukáže, jak stoprocentní práci umí jeho luftwaffe odvést. Lze považovat za servilnost Háchova slova v noci ze 14. na 15. března při setkání s Hitlerem? Mimo jiné řekl: „Jsem si vědom, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře a hledím na to s plnou důvěrou, poněvadž je mně známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost, v němž vidím záruku, že odpovídá smýšlení říšského kancléře, aby český národ žil a úplně se vyžil.“ Byl už tohle počátek kolaborace? Nikoliv. Prezident Beneš měl daleko větší možnost hájit nezávislost republiky. Co jiného měl dělat znalec mezinárodního práva při setkání s člověkem, který chtěl programově zničit český národ, než se na něho snažit pozitivně zapůsobit a alespoň tak ho ovlivnit? Vyčerpaný a šokovaný Hácha pak provedl před podpisem konceptu drobné úpravy včetně toho, že prohlášení nepodepisuje jménem vlády, jen svým. Na rozloučenou mu Hitler řekl, že narazí-li na odpor, učiní konec: „Dann mach’ ich Schluss.“ Cesta k zatracení Podpis na prohlášení ještě ani pořádně neoschl a Hitler vyrazil v koloně automobilů a obrněných transportérů na Pražský hrad. Byl tam dříve, než vlak se stále ještě platným prezidentem Česko-Slovenska přijel na Wilsonovo nádraží. Již v poledne byly v Praze skupiny abwehru, bezpečnostní policie a gestapa a začalo zatýkání komunistů, demokratů, Židů a německé emigrace. Ve čtvrtek 16. března 1939 byl Hácha pozván k Hitlerovi, který se dočasně usadil v přední části Hradu naproti Schwarzenberskému paláci. Ještě předtím obdržel výnos vůdce a kancléře, kterým byl na zbývající části Čech a Moravy zřízen protektorát. Šlo o jednostranný akt, podepsaný pouze Hitlerem. Ten den se stal pro Háchu mezníkem, po němž nastoupil proti své vůli na cestu k zatracení a odsouzení. Večer téhož dne měl Hácha projev k národu v rozhlase. „Mám pevnou naději, že náš národ i v novém státoprávním poměru může dospěti ke klidnému a úspěšnému životu a může dosáhnout velkého rozkvětu… Volám proto všechny ke klidu a ke společné poctivé práci,“ řekl mimo jiné. Poctivě se Hácha snažil zachránit vše, co se podle jeho představ dalo uchovat. Druhá polovina března 1939 byla poznamenána jeho velkou politickou aktivitou zaměřenou proti generálu Gajdovi, představiteli českých fašistů shromážděných v Českém národním výboru. Snažil se sjednotit nefašistické síly, což vyvrcholilo založením hnutí s názvem Národní souručenství, které mělo vystavět základy pro budoucnost. Byla to jediná povolená strana na území protektorátu. Háchovy představy o tom, že obsazení českých zemí nacistickým Německem je jen dočasné, vzaly za své jmenováním Konstantina von Neuratha říšským protektorem. Tento bývalý německý ministr zahraničí dostal od Hitlera k ruce jako znalce českých poměrů karlovarského knihkupce a Henleinova zástupce v Sudetendeutsche Partei Karla Hermanna Franka. Polykám ropuchy Život v protektorátu šel zatím dál. Na Poříčí byl zahájen provoz v nově vybudovaném obchodním domě Bílá labuť a koncem března se zavedla jízda i chůze vpravo. Ve čtvrtek 30. března přijal Hácha zástupce tisku a požádal je o podporu autority vlády a Národního souručenství. Uložil novinářům „zdůrazňovat vše, co nás spojuje a co náš český život může povznésti“. Tyto myšlenky znějí ve chvílích smrtelného ohrožení národní existence jako plně oprávněné, ale v letácích, které se pak v Praze objeví, se poprvé vyjadřuje zklamání z Háchovy politiky: „Národ odmítá souručenství Háchy s Hitlerem.“ A Hácha si byl vědom odpovědnosti. Své dceři Miladě, která mu vedla domácnost po smrti jeho manželky, říkával: „Dělám ty věci a polykám ropuchy.“ Jen málokdo věděl, že státní prezident několikrát intervenoval za propuštění vězněných studentů a odrážel útoky „vlajkařů“ – příslušníků české fašistické organizace. Pro první pracovní setkání s Neurathem 25. dubna 1939 si připravil obšírný materiál, v němž se ohrazoval proti zásahům do autonomní správy protektorátu. Jako právník vycházel z úvahy, že předáním civilní pravomoci z rukou německé armády protektorovi skončil stav okupace. Neurath sice nechtěl hned po nástupu do Černínského paláce uplatňovat jako hlavní formu moci násilí, ale rozhodně odmítal Háchovo pojetí autonomie protektorátu, garantované Hitlerem. Přesto ale dovolil Háchovi převézt 6. května ostatky básníka Karla Hynka Máchy z Panteonu Národního muzea na Vyšehrad, což vedlo k první veřejné demonstraci proti okupaci. Účastnil se jí i Hácha. Odveta následovala rychle: vyšetřování mezi studenty a profesory vysokých škol, v dalších dnech pak zatýkání českých občanů. Poděkování Hitlerovi Nepatrnou naději na jakési zachování protektorátní autonomie přinesla výměna předsedy vlády koncem dubna. Berana nahradil generál Alois Eliáš, bývalý legionář, v té době příslušník převážně důstojnické odbojové organizace Obrana národa. Hácha o jeho činnosti věděl a byl s ní srozuměn, ale účastnit se jí přímo odmítl. Od podzimu 1939 ale vedli nacisté vůči Háchovi a vládě generála Eliáše vyděračskou politiku. Oběma záleželo na záchraně mladých životů z koncentračních táborů, a proto se dopustili toho, co v zahraničí působilo téměř vlastizrádně. V Praze a v některých jiných městech došlo 28. října 1939, v den prvního výročí Mnichova, k demonstracím. Hitler požadoval, aby protektorátní vláda zakročila, jinak zruší protektorátní autonomii a nastoupí jednotky SS. V podvečer byl zraněn student Jan Opletal, který po čtrnácti dnech zemřel. Jeho pohřeb 15. listopadu byl podnětem k dalším demonstracím a střetům s jednotkami SS. Odveta byla krutá. Za úsvitu v pátek 17. listopadu přepadly oddíly SS a německé policie studentské koleje a zatkly 1200 studentů. Vysoké školy byly uzavřeny. Den nato přijal Háchu Neurath a žádal, aby prezident i vláda vydali výzvu k poslušnosti a odsoudili činnost Edvarda Beneše. Hácha pod výhrůžkou odstoupení odmítl a na jeho žádost bylo z koncentračního tábora Sachsenhausen propuštěno před Vánocemi 1939 třicet vysokoškolských studentů. První vážný rozkol mezi Háchou, exilem a odbojem nastal 15. března 1940. Prezident v den prvního výročí okupace poděkoval v rozhlasovém projevu Hitlerovi za ochranu a ocenil vítězství německých zbraní, kterým v závěru projevu popřál: „Sieg und Heil!“ Navíc také veřejně odsoudil československé vojenské jednotky v zahraničí a vyzval Čechy, aby do nich nevstupovali. Den po napadení SSSR prohlásil, že s německým útokem souhlasí s tím, že je to boj proti bolševismu. Dokonce věnoval německým jednotkám pro východní tažení plně vybavený polní sanitní vůz. Nic z toho nemusel udělat, proto se mu to dá plně vytknout. Jiný dopis Vše další, co následovalo, už ale byl jen důsledek Hitlerova plánu vymazat český národ z mapy Evropy. Do Prahy ho přišel realizovat Reinhard Heydrich. Od příchodu tohoto nacisty do Prahy 28. září 1941 do jeho smrti 4. června 1942 uplynulo pouhých 251 dní, ale stačily, aby si vysloužil přízvisko „kat českého lidu“. Svůj úkol vyjádřil v tajném projevu 2. října 1941 v Černínském paláci určeném několika desítkám nejvyšších německých představitelů okupačního režimu. Prohlásil, že „Čech v tomto prostoru už koneckonců nemá co pohledávat“. Při setkání s Háchou oznámil, že vyhlásil stanné právo, a dodal, že očekává od vlády nápravu nezodpovědného chování generála Eliáše, kterého nechal zatknout. Hácha si uvědomil, že stanné právo znamená organizované bezpráví, které pak také v následujících dnech nastalo – bylo vyneseno 67 rozsudků smrti. Na Heydrichův požadavek, aby vyjádřil „loajální spolupráci“, si vyžádá dobu na rozmyšlenou. Měl na to dvě hodiny! Hácha měl připravený dopis pro Hitlera, ve kterém oznamuje, že vzhledem ke svému stáří a pod tlakem hromadících se těžkostí dospěl po zralé úvaze k rozhodnutí svůj úřad státního prezidenta složit. Dopis s datem 28. září 1941 však odeslán nebyl. Místo něho odešel dopis zastupujícímu říšskému protektoru Heydrichovi, v němž jménem svým i jménem vlády prohlašuje, že se upřímně vynasnaží pokračovat v loajální spolupráci. Co přivedlo Háchu k tak zásadnímu obratu? Na první pohled to vypadá jako výraz ponížené servilnosti. Jenomže co by se asi stalo, kdyby místo prohlášení loajality podepsal abdikační list? S naprostou jistotou se dá předpokládat, že by přestala existovat vláda. Heydrich by tak převzal moc zdánlivě legální cestou a represe, které následovaly, by byly ještě četnější a krutější. Nová vláda, týž prezident O Háchově vlastenectví, vyjádřeném přijetím funkce prezidenta jako služby národu, nelze pochybovat. V oněch dvou hodinách si zřejmě uvědomil, že právě vzhledem ke svému věku a částečnému kreditu získanému 15. března 1939 od Hitlera musí vzít na sebe břemeno nejtěžší – obětovat sám sebe, i když se za to ocenění nedočká. I když se to zdá být absurdní, nelze v určitém úhlu pohledu považovat Háchovo rozhodnutí za hrdinský čin? Hácha se pokoušel získat milost pro generála Eliáše. Hitler popravu odložil s odůvodněním, že jeho výpovědi jsou žádoucí v jiných procesech, ale v době heydrichiády byl generál popraven. Psychický tlak na Háchu ze strany okupačních úřadů sílil. Stálé popravy a žádná naděje na ukončení stanného práva ho dostaly do politické izolace. Stanné právo bylo zrušeno v lednu 1942 po jmenování nové vlády v čele s Jaroslavem Krejčím, jejíž složení nadiktoval K. H. Frank. Největší slovo v ní měl ministr školství, bývalý plukovník československé armády a jeden z největších kolaborantů, Emanuel Moravec. Ve středu 27. května 1942 uskutečnili Jozef Gabčík a Jan Kubiš atentát na Heydricha. Ten zemřel 4. června. Moravec to oznámil osobně v rozhlase patetickým hlasem a označil Heydricha za „přítele českého lidu“. Stanné soudy pak poslaly na smrt 1412 lidí. Už nešlo o takové „směšnosti“, jako je autonomie, ale o život a budoucnost národa. Himler posílá ten den Frankovi depeši, podle níž je třeba vzít deset tisíc rukojmí především z řad inteligence a stovku z nich okamžitě popravit. Frank se bál politických důsledků, a tak depeši nevyslyšel, mrtví ale stejně přibývali, mezi nimi i Vladislav Vančura. Kolotoč dalších poprav se rozeběhl na plné obrátky. Se zemí jsou srovnány Lidice. Pak Ležáky. Prezident ani vláda neprotestovali, nežádali ani důkazy o údajném spojení lidických občanů s pachateli atentátu. Vláda naopak vypsala deset milionů korun odměny za dopadení atentátníků, které byly nakonec vyplaceny sedmi Němcům a padesáti třem Čechům. Beneš za zločince Frank se uchýlil do Lán, odkud se do konce války téměř nevzdálil, projevy nesouhlasu s atentátem organizoval Moravec. A Hácha? S Moravcem nesouhlasil. Již při pohřbu Heydricha pronesl poznámku, že jako znalec anglického práva by nikdy nevěřil, že Angličané sáhnou k takovým metodám, jako je atentát. Jenomže atentát byl výmyslem Beneše, který se v anglickém exilu obával, že utlumení odboje po příchodu Heydricha poškodí snahy o obnovení samostatného Československa po válce. Hácha, pro kterého byl konec a výsledek války v nedohlednu, viděl v té chvíli spíše utrpení národa. Jen tak lze pochopit, proč se nechal 30. května 1942 donutit Moravcem pronést projev, v němž nazval Beneše „bezcitným k českému národu…, na jehož hlavu padá kletba oněch rodin, které svým zločinem uvrhl do nového neštěstí“. Projev to byl hanebný a dá se jen těžko uvěřit, že by se dal Hácha k něčemu podobnému donutit, kdyby nebyl fyzicky i psychicky zlomen. Beneš na to musel reagovat. Šetřit dál Háchu už bylo politicky neúnosné. A tak Beneš v rozhlasovém projevu 13. června 1942 prohlásil: „Když jsem po výstřelu na Heydricha četl projev dr. Háchy a vlády proti mně a proti všemu za hranicemi a když jsem sledoval tu bědnou Háchovu cestu k Heydrichovu pohřbu do Berlína, znovu jsem si uvědomil, že ten skvělý obraz našeho národního odporu byl a je potřísněn také temnými skvrnami... Všichni se budou z toho národu zodpovídat. Já vím, že pro Háchu je jeho dnešní postavení také jeho osobním neštěstím a že to, co se stalo 15. března 1939 v Berlíně, bylo především pustým násilím a sprostou ničemností nad ním, slabým a chorým starcem, spáchanou bezcitně … Hitlerem, Göringem a Ribbentropem. Stal se do jisté míry také obětí… Ale nikdo nesmí zapomenout, že všecky slabosti, všecky ohledy, všecky kompromisy a všecky taktiky mají své meze i v tak tragické situaci… Po prvním výstřelu v Praze, Heydrichem nařízeném, nebylo už v rukou českých, tedy dr. Háchy a jeho vlády, moci ani práva žádného. Měli tudíž zmizet. Stávají se tím … spoluodpovědnými.“ Na Pankrác Tím byl nad Háchou vynesen politický ortel. Byl definitivně přiřazen ke kolaborantům s fašistickým režimem. Nejtragičtější na tom je, že se jím stal člověk, který se snažil uchránit český národ před germanizací a likvidací i za cenu osobní oběti. Hácha se po Benešově projevu stal lidskou troskou, se kterou si pak Němci i Moravec manipulovali, jak chtěli. A je ironií osudu, že teprve v této fázi svého života – kdyby nešlo o duševně i fyzicky zlomeného člověka – by si zasloužil označení kolaborant stejného kalibru jako Moravec i ostatní členové protektorátní vlády. Pro Němce byl Hácha stále politicky výhodný. Koncem války to už ale byl nesvéprávný člověk, který nikoho nepoznával, nemluvil, místo odpovědi pohyboval jen levou rukou. Po osvobození byl převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci. Když pak v půlce června 1945 podepsal prezident Beneš dekret o národním soudu, podle kterého měl být souzen i Hácha, byl zdravotní stav bývalého prezidenta tak vážný, že ho nešlo vyslechnout. Podle lékařů se jednalo o celkovou arteriosklerózu. Jeho život ukončila 27. června 1945 hypostatická pneumonie. Kým byl, se historikové dodnes neshodli.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group