ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JAK ŽIJÍ ELITY V MALAJSII?

Před třiceti lety bylo Američanovi Jacku McCordovi něco přes dvacet a vláda mu nabídla buď Vietnam, nebo práci v mírových sborech. Jack zvolil druhou možnost a vydal se pomáhat lidem v Malajsii. Zůstal dva roky a učil je principům farmaření: jak získávat novou zemědělskou půdu, jak střídat plodiny, přesvědčil je o pěstování nového druhu rýže a svých oblíbených buráků a naučil je zásadám marketingu, aby své výpěstky dokázali dobře prodat. Skutečně si je ale získal teprve tehdy, když se mu podařilo zprovoznit starý nepojízdný traktor, který nikdo neuměl ovládat. V době, kdy jedinou tažnou sílu představovali vodní buvoli, to byla skutečná zemědělská revoluce. A tři dny v týdnu Jack, skvělý golfista, dával lekce golfu bohatým podnikatelům, ale i malajsijskému králi. Za ty dva roky získal Jack mezi místními lidmi řadu přátel. Po třech desítkách let se za nimi znovu vypravil a nás tři Čechy vzal s sebou. Z bývalých rolníků a začínajících učitelů jsou dnes vysoce postavení podnikatelé, ctižádostiví politici a sportovní funkcionáři.

 

PILÍŘ ASIJSKÉHO BASKETBALU
Dato (malajsijský titul, odpovídá šlechtickému titulu sir) Yeoh Choo Hock je v Malajsii bezesporu významnou personou. Je generálním tajemníkem FIBA-Asia (Mezinárodní federace amatérského basketbalu s působností v Asii). Jeho teritorium zahrnuje 44 zemí - od Japonska přes bývalé jižní sovětské republiky a Indii po Saúdskou Arábii. Přes obrovskou moc, jíž v Malajsii vládne, úctu, jakou k němu místní chovají, i peníze, kterými disponuje, je to neuvěřitelně skromný, otevřený a přátelský člověk. Jeho nejbližší přátelé ho oslovují přezdívkou z mládí - Ahbee. Za doby Jackova působení v mírových sborech v Malajsii pracoval Ahbee jako basketbalový trenér v Kangaru, hlavním městě státu Perlis ležícího při hranicích s Thajskem. V Kangaru trávil po práci večery také Jack a spolu s dalšími americkými dobrovolníky z mírových sborů je vyplňoval basketbalem. Jednou si Ahbee umínil, že sestaví mužstvo, které vyhraje národní turnaj. Do svého týmu rekrutoval čtyři americké dobrovolníky z mírových sborů, kteří sice nehráli basketbal o moc lépe než místní sportovci, drobné Asiaty však převyšovali nejméně o půl metru. Ahbeeho tým v turnaji s převahou zvítězil.
S Ahbeem máme sraz v restauraci v přízemí komplexu MABA (Malajsijská asociace amatérského basketbalu). V roce 1995 koupil Ahbee od města pozemek a na něm nechal vystavět třináctipodlažní administrativní budovu a stadion pro 3000 diváků. Peníze na tento počin získal od sponzorů a neziskových organizací. V administrativní budově má sídlo hotel, basketbalová škola a samozřejmě basketbalová federace. Basketbal je v Malajsii třetím nejrozšířenějším sportem, po fotbale a badmintonu. V Asii jako celku je však číslem jedna.
Ahbee přichází s asi půlhodinovým zpožděním. Chytré oči za skly se zlatými obroučkami, plochý čínský nos, ústa stále jakoby pokřivená v úsměvu. A už nás strká do své toyoty. Musím se pousmát nad bílými nylonovými krajkovými potahy chránícími měkoučkou béžovou kůži, ale nějak mi to k Malajsii sedí. Ahbee kličkuje hustým podvečerním provozem rychlostí pět přestupků za minutu, a když se ptáme, jestli se nebojí policie, vytasí se se svým fíglem: „Titul dato je mi dobrý k tomu, abych se vyvlíkl z placení pokut za dopravní přestupky. Když mě zastaví policie, sáhnu nenápadně do kapsy a na mobilu zmáčknu tlačítko, na kterém mám číslo na svůj další telefon. Z druhé kapsy se ozve zvonění, přiložím mobil k uchu a řvu do něj: ‘Haló, tady je dato Yeoh. Slyšíte mě, dato Yeoh!’ Na to policajt vždycky ztuhne, uctivě mi vrátí doklady a nechá mě jet.“
Kualalumpurský byt Ahbeeho a jeho ženy Yutie je prostorný, útulný a s úchvatným výhledem na mešitu, hotel, budovy univerzity a jezero s umělým vlnobitím. Ahbee neustále přináší z vedlejší místnosti zarámované fotografie. Na každé je on a někdo slavný - malajsijský král, slavný volejbalový trenér John Wooden, David Copperfield! Obývák je vyzdoben červenými kartičkami - je čínský Nový rok a rudé ozdoby mají prý zajistit štěstí. K přivolání peněz zase slouží dvě zlaté sošky koňů - jeden ohnivák stojí na hromadě mincí, druhý na zlaté hroudě.
Člověka trochu zarazí, když tento pragmatický chlapík, který má ve svém basketbalovém počínání dokonale zvládnuté veškeré principy podnikání a rukama mu protékají statisíce ringgitů, vysloví: „Stalo se hóódně zázraků.“ Ahbee totiž věří indickému kouzelníkovi jménem Baba. Jeho kult prý svého času uctívali i Beatles. Baba před dvaceti lety na dálku vyléčil těžce nemocnou Ahbeeho dcerku. Před pár týdny zbavil Ahbeeho vydírání jednoho z jeho šesti bratrů. Zdejší čínská komunita je postavena na rodinných klanech, a tak podraz ze strany sourozence je pro Číňana zhroucením všeho. „Klidně jsem ho mohl nechat zabít, v Kuala Lumpuru jsou tři zločinecké gangy, se všemi se znám. Jenže to není můj styl,“ svěřuje se Ahbee. V Babově chrámu na malajsijském ostrově Penang, kam se Ahbee už léta chodí modlit, mu nechal Baba zprávu, ať se okamžitě spojí s právníkem. To zabralo. Prostřednictvím dopisu, který mu byl doručen velmi spletitou cestou, Baba Ahbeemu také sdělil, že mu umožní udělat dobrý skutek - věnovat 40 tisíc ringgitů (přes 300 tisíc Kč) na operaci smrtelně nemocné ženy ze Švýcarska. Basketbalový guru neváhal ani vteřinu a peníze poslal.

 

PALÁCE V PANENSKÉ DŽUNGLI
Po dálnici z Kuala Lumpuru, táhnoucí se středem džungle, uháníme k rozestavěnému Ahbeeho domu v Gentingské vysočině. Asi po čtyřiceti minutách opouštíme dálnici a stoupáme po úzké silničce, která se vine vzhůru do deštného pralesa. K tomuhle domu přijde Ahbee trochu jako slepý k houslím. „Jeden můj dobrý kamarád si nahoře na kopci právě staví barák,“ říká Ahbee. „No a nabídnul mi, že když už tam má dělníky a materiál, jestli se nechci svézt s ním. Povídám, tak jo! Něco mi postavte.“ Ahbeeho vůbec nezajímalo, jak bude jeho nový dům vypadat. Do plánů se mrknul, teprve když byla hotová hrubá stavba. Z dřevěné strážní budky u silnice vybíhá snědý Ind a úslužně nám zvedá závoru. Vjíždíme na soukromý pozemek. Do chráněné rezervace, do panenské džungle.
Příjezdová cesta k domu zatím není zpevněná. Škrábeme se do kopce po vybagrovaném žlutočerveném písčitém jílu. Po pětidenním dešti je těžký a nepříjemně přilnavý. Čtyři muži v bílých košilích a nablýskaných polobotkách, kteří jsou tu
s Ahbeem, berou tenhle terén statečně. Ahbeeho budoucí hrad se pyšní úchvatným výhledem na další kopce a džungli pod námi. „Kolik to celé bude stát?“ zkoušíme Ahbeeho. „Nemám ponětí, zeptejte se tady šéfa,“ překvapuje nás rozesmátý Ahbee a nemám důvod mu nevěřit. Ahbee dokonce nezná rozlohu pozemku ani obytnou plochu domu. Číňan, kterého Ahbee označil za šéfa, nás informuje, že je to 4000 a 600 metrů čtverečních.
Po úzké cestě klikatící se džunglí se za deset minut dostáváme k dalšímu domu. Má tři patra, v každém asi čtyři rozlehlé místnosti. Uvnitř domu se počítá i s bazénem. Vyrozumím, že majitel je místní politik a celý palác má částečně sloužit jemu a jeho rodině, ale hlavně si sem, doprostřed džungle, chce zvát přátele z vyšších kruhů na divoké pitky. Na budoucí terase domu, s výhledem na kouřící kopce džungle, se se mnou dává do řeči David. Patrně je zarytý ekolog. Bůhvíproč má potřebu zahrnout mě informacemi, jak tu chrání džungli. „Nedopustíme, aby se tu stavělo příliš. Neustále pozorujeme přírodu a měříme a vyhodnocujeme změny. Třeba támhleten potok,“ mávne rukou směrem k bystřině, která pod hustým porostem bambusů, palem a banánovníků skáče po kamenech. „Odebíráme z něj vzorky vody. Necháme ji odpařit a pak počítáme, kolik procent tvoří špína, která tam dřív nebyla. Anebo počítáme zvěř. Do tabulek si zapisujeme, kolik jsme na určitém místě viděli divokých prasat, tygrů, orangutanů. Totéž uděláme třeba za měsíc, a pak čísla srovnáme. Kdyby to bylo míň, tak prostě výstavbu zastavíme. Každý kus přírody unese jen určitý počet lidí, třeba pět. Jakmile se jich tam pohybuje šest, dochází k poškození. Když projde džunglí jeden člověk nebo dva, rostliny se zase narovnají. Jestliže jsou ale pošlapány dvaceti lidmi, už se nenarovnají nikdy,“ rozhorluje se David. Ukazuje na protější kopec: „Támhle máme nejstarší deštný prales na světě. Třicet milionů let! Uděláme všechno pro to, abychom to tu zachránili.“ Musím přiznat, že mu věřím každou opici.

 

POLITIK SE ZELENOU DUŠÍ
Všechno je jinak. David je hlavní developer v této oblasti a spolumajitel okolní panenské džungle, později určené pro výstavbu velkolepých domů. Je bývalý náměstek ministra vnitra. Jak se později dovídám od lidí z jeho blízkého okolí, nikomu jinému než takhle významnému politikovi by se nepodařilo skoupit půdu v rezervaci. Rozsáhlé území prý v podstatě za pakatel. To on je ten štědrý kamarád, který Ahbeemu nabídl, že mu postaví dům v sousedství. David je švihák. Jeho čínská tvář vykazuje poměrně evropské rysy, černé vlasy má uhlazené dozadu, až na stříbrem protkanou vlnu nad čelem. Kolem očí mu hrají šibalské vrásky. David nás pozval, abychom strávili noc v jeho rozestavěném domě v džungli. U své stavby asi tráví dost času - je tu dřevěná chatka, sprcha, ohniště, piknikový stůl. Odsud také řídí výstavbu dalších domů v džungli. Časem jich tu mají vyrůst desítky, ovšem na obrovské rozloze, takže na návštěvu k sousedům se bude jezdit džípem.
Nasedáme na otevřený džíp a vyjíždíme na obhlídku panství. David nám ukazuje svoji pýchu, zahradu, kde prý pěstují organickou zeleninu. Zatímco si dva mladí kluci, Ind a Indonésan, obouvají holinky a vyrážejí do terasovitých záhonů, ve stromech nad chajdou, příbytkem zahradníků, se ve větvích houpe chlupatý černý gibbon. David se chlubí: „Kompost si vyrábíme sami smícháním místní trávy s kuřecím trusem a bakteriemi dováženými z Japonska.“
Další atrakcí v džungli má být lov ryb. Ryby mají nalovit Davidovi zaměstnanci - dva asi sedmnáctiletí svalnatí Filipínci, kteří si do Malajsie přijeli vydělat, a bývalý voják, jenž má za sebou prestižní britskou akademii Sandhurst a u armády sloužil snad na všech kontinentech. Auto s pohonem na všechna čtyři kola bez problémů uhání po kopcích, skáče po hliněné cestě s hlubokými vymletými rýhami. Projíždíme pod klenbou dvacetimetrových bambusů. Přes cestu přeběhne asi metr a půl dlouhý aligátor. K široké říčce se dostaneme po dvaceti minutách. Každý z rybářů má v ruce síť s olůvky po obvodu. Po pás ve vodě, hodí síť a zatáhnou. Ryby ale neberou. „Běžte kousek po proudu a tam počkejte, já vám je naženu,“ vydává rozkaz bývalý voják. Zkouší starý osvědčený trik - potopí se pod podemletý břeh a vyhání ryby z jejich úkrytu. David zaměstnává v džungli asi dvacet mužů, většinou místní Malajsijce, ale také Indonésany. „Na odbornější práce, a když chci mít jistotu, že se něco nepodělá, si najímám Číňany,“ dodává a vůbec mu nevadí, že dva z těch „méně schopných“ stojí vedle něj.
Vyhoupneme se na korbu džípu a pokračujeme v krasojízdě džunglí přes vesnice jejích původních obyvatel - Orang Asli. Kolem dřevěných domků se rozvážně procházejí polonazí muži v károvaných saronzích uvázaných kolem pasu. Nahaté děti s velkýma očima nás zvědavě okukují. „To je stařešina vesnice,“ upozorňuje David na scvrklého mužíka a prohodí s ním pár slov. Stařík nám podává ruku a krátce u toho zamručí.
Mezi stromy i na domech, kam až oko dohlédne, visí vlaječky k nadcházejícím volbám „Asliové nikdy nevolí vládnoucí stranu,“ říká David. „A aby jejich hlas nedostal nikdo jiný, nakoupí jim v den voleb lidé z této strany hektolitry alkoholu nebo je naloží a odvezou někam daleko od volebních uren,“ vysvětluje David.

 

ČÍŇANÉ A MALAJSIJCI
V osmimístné toyotě nás po převážnou část našeho pobytu vozí řidič Alleyn. Mluví malajsijskou angličtinou, tedy spíše její zvláštní nesrozumitelnou verzí. Market vyslovuje jako „make“, percent jako „pfsnt“, park jako „pak“, krátce, trhaně, jako by slova plival. A to se anglicky učil ve škole, anglicky se mluví u nich doma. Pokud jsme u jazyka, psaná malajština vznikla tak, že když před stovkami let Britové „polidšťovali“ svoje nově nabyté teritorium, potřebovali zaznamenat slova, jimiž se domorodci dorozumívali. A tak je začali zapisovat tak, jak je slyšeli. Psaná malajština tedy používá latinku. Jeden z výrazů, jimiž malajština obohatila některé jazyky, je orangutan. Orang - člověk, utang - džungle, tedy „člověk z džungle“.
Alleyn nás pozval na večeři do svého domku na předměstí Kuala Lumpuru. V kuchyni visí zažloutlé zarámované fotky z jeho mariňácké éry. Také je tu černobílá podobizna syna Ulrika. Přestože syn zdědil po matce, která právě teď v New Yorku pracuje jako chůva, čínské rysy, z obrazu se dívá cizí tvář. „No jo, to kreslil malajsijský malíř. Každý, kdo si nechá udělat portrét od malajsijského malíře, vypadá na obrázku jako Malajsijec,“ vysvětluje Alleyn.
Číňané, kteří se sem houfně stěhovali někdy v polovině 19. století, dnes tvoří druhou nejpočetnější část obyvatelstva Malajsie a také zřejmě tu nejpracovitější a nejproduktivnější.
Malajci, původní obyvatelé Malajsie, kteří tvoří 62 % populace země, právem domácího obsazují všechna teplá a dobře placená místa ve státní správě a ve státem provozovaných podnicích, tj. v úřadech, bankách, hotelích a nemocnicích. Pracují málo, zato se hodně modlí. Když takhle v pátek kolem poledního pojedete po dvouproudé silnici, bez varování se náhle zúží do jednoho pruhu. Ten druhý blokují auta, která se před mešitou nevešla na parkoviště. V pátek v jednu začíná muslimům velké, hodinové modlení. Obchody i úřady jsou zavřené, ale nikdo se proti tomu neodváží nic namítat. Velká Páteční je velká Páteční.
Alleyn se svým kuckavým smíchem vypráví, jak to u nich chodí se sňatky. Malajsijci, tedy muslimové, mohou mít až čtyři ženy. Průměrný muž má však dnes jednu, maximálně dvě manželky. Podle nových zákonů totiž potřebuje svolení svojí první manželky, aby si mohl pořídit další. Navíc musí oficiálně prokázat, že je schopen uživit obě. „Mít víc než jednu manželku, natož pak milenku, není dnes politicky korektní. Je to spíš první předpoklad, jak zaručeně nevyhrát volby. A tak mají víc žen spíš chlapi z nižších nebo méně vzdělaných vrstev,“ zasvěcuje nás Alleyn do poměrů.
Všemalajsijská islámská strana PAS má zajímavý volební program. Jediné, co svým voličům slibuje, když jí odevzdají svůj hlas, je, že se dostanou do nebe. A soudě podle hojného výskytu zelených praporků strany, příslib takové budoucnosti skutečně táhne. Vlaječky tu totiž nejsou od toho, aby přesvědčily lidi, koho mají volit, nýbrž proto, aby informovaly, koho budou volit lidé v oblasti, v níž plápolají. Po celé zemi jsou jich miliony a miliony. Byly vyrobeny jako státní zakázka v Číně a podle Alleyna na nich také zcela jistě někdo miliony vydělal.
Třetí etnikum v Malajsii představují Indové. Ani jim se zde zjevně nevede zle, vykonávají však spíše podřadnější práce a jejich obydlí mají do paláců daleko. K menšinám Malajsie je možné počítat ještě ostrovany, kteří do země přibyli za prací: Indonésané a Filipínci zůstávají na sezonu nebo i na několik let.

 

ZACHRÁNĚNÝ BING KOK
Číňana Binga Kok Poha zachránili před léty Jackovi rodiče. „V době, kdy jsem byl v mírových sborech, bylo Bingovi devatenáct. Neměl peníze, nemohl si dovolit vzdělání a jako Číňan z chudé rodiny neměl absolutně žádnou budoucnost. V roce 1969 vřely v ulicích Kuala Lumpuru rasové nepokoje, při nichž byly zabity tisíce Číňanů. Bing byl bezprostředním svědkem těchto masakrů a okamžitě se rozhodl, že musí Malajsii opustit. Prosil nás, ať mu nějak pomůžeme,“ vysvětluje Jack. Jackovi rodiče tehdy náhodou přijeli na návštěvu a Bingovi nabídli, že jej vezmou s sebou do Kalifornie. Pomohli mu získat stipendium na kalifornské univerzitě a nechali jej bydlet ve svém domě. Bing vystudoval a vrátil se do Malajsie. Dnes má prosperující firmu na výrobu nábytku a své zboží dodává především odběratelům v Kalifornii. Když nás veze ve svém nablýskaném mercedesu na večeři, vypráví: „Čínská komunita sice hýbe celou ekonomikou a de facto živí zbytek země, přesto se tuto situaci nesnaží násilím změnit. Přišli jsme sem sice už před stovkami let, původní obyvatelé jsou však přece jen Malajci. Nemá smysl bojovat, nejspíš bychom stejně neměli šanci vyhrát.“

 

RODINNÁ STÁJ
Město Kota Baharu, vlastně víceméně celý stát Kelantan na východním pobřeží Malajského poloostrova, je centrem textilního průmyslu. Proslulé jsou místní továrničky na tkaní a batikování látek. U hlučného, rozhrkaného tkalcovského stavu sedí dvě ženy. První, s pevně semknutými rty a vyschlým obličejem, připravuje příčné nitě. Klackem na konci rozvětveným do vidlice přehazuje prameny bílých nití a přisunuje je svojí kolegyni. Ta je podélně provazuje člunkem se zlatou nití a pod rukama jí vykvétá jednoduchý vzor. Za hodinu monotónní práce spolu stvoří osm centimetrů látky. Není to nijak efektivní, ale jinak to nejde. Majitel továrny nám vysvětluje: „Tato látka se zlatým vzorem je určena na obřadní roucha pro muže. Látky si zákazníci nechají dělat na zakázku a jsou za ně ochotni zaplatit až deset tisíc ringgitů.“ Vždy se vyrábějí maximálně dva metry látky, přičemž nejnákladnější a nejobtížnější je sestavit „program“, osnovu, podle které pak budou ženy tkát. Sestavit tuhle spleť nití trvá dva až tři týdny, podle náročnosti vzoru. Pan továrník prozrazuje, že zaměstnává asi 150 žen. Většinou však nepracují přímo v továrně, ale mají stav doma v některé z okolních vesniček. Před továrnou se v poledním slunci leskne Harley Davidson. „To je bratrův, můj stojí vzadu,“ informuje majitel tkalcovny. Vedle motorky stojí zánovní mercedes a vozový park čítá ještě další auta a motorky, celkem asi deset nablýskaných strojů. „Vidíte, všechny mají na espézetce 1616,“ upozorňuje majitel. „To je naše rodinné číslo, máme ho i jako číslo telefonu,“ chlubí se. Je vidět, že se ženy u tkalcovských stavů nehrbí v tom vedru nadarmo.

 

MALAJSIJCI MÍŘÍ DO SVĚTA
Kassim je Jackův malajsijský kamarád ze státu Perlis. Kassim bin Ghani předloni povýšil na hajiho (titul se získává po absolvování poutě do Mekky). Kassim a jeho vlídná a usměvavá manželka nás pozvali na snídani. Kassim je vyšňořený do vzorované zlatočerné košile, jeho žena má na hlavě pletenou čepici - zřejmě kompromis mezi šátkem a ničím. Jejich přízemní domek má typické malajsijské rozvržení pokojů: místnostmi se postupně prochází z jedné do druhé, vstupní místnost slouží jako parádní pokoj. Ke snídani se podává asi deset druhů pokrmů, všechny jsou však z rýže: rýže s pikantními rybičkami zabalená do novin, rýžové placky, sladká hnědá glutózovaná rýže, smažené rýžové knedlíčky, želatinové dortíky z rýže obarvené na zeleno... Na ranní návštěvu se dostavila i Kassimova dcera s manželem. Oba mluví dokonalou angličtinou - ona s britským přízvukem, který si přivezla z Anglie, kde studovala, on má doktorát z univerzity v San Francisku. Na rozdíl od své matky, která nošení šátku za svoji svatou povinnost nepovažuje, je tato mladá žena zahalená, jak jen to jde. Když podává ruku mužům, vloží mezi svou a jejich kůži látku svého dlouhého šátku. Druhá Kassimova dcera je provdaná do Německa, syn studuje informační technologie v Kalifornii. Když se podává silná černá káva se sladkým kondenzovaným mlékem, pokládá Jack studovanému muslimskému páru, jako již několika Malajsijcům předtím, svoji oblíbenou otázku: „Za posledních dvacet let je Malajsie druhou nejrychleji se rozvíjející zemí. Hned po Chile. Proč si myslíte, že tomu tak je?“ Zatím se dotazovaní shodli na zásobách ropy, stabilní vládě a s tím spojené spokojenosti obyvatel, dobrém systému školství, částečně zděděném z dob kolonizace, a podnikavé nátuře lidí. Pan doktor odpovídá víceméně podobně, zdůrazňuje však něco, co zatím žádného Číňana ani nenapadlo: „Je to také hlavně naše ochota sdílet naši zemi s ostatními. Naše obrovská tolerance...“ Malajsijská nadřazenost nad Číňany je jen těžko pochopitelná.

 

 


 

MALAJSIE
Oficiální název: Federace Malajsie
Státní zřízení: federativní konstituční monarchie
Rozloha: 329 758 km2, skládá se z jižní části Malajského poloostrova, tzv. Západní Malajsie a Sarawaku a Sabahu na severu ostrova Kalimantan (Borneo), tzv. Východní Malajsie
Počet obyvatel: 22 700 000. Malajsijci (převážně původní Malajci) 62 %, Číňané 29,5 %, Indové 8 %
Náboženství: islám - sunnité (Malajsijci) 55 %, buddhismus 17 %, konfuciánství, taoismus 12 %, hinduismus 7 %, křesťanství 6 %, animismus a ostatní 3 %
Hlavní město: Kuala Lumpur (v překladu „bahnité ústí“) 1 425 000 obyvatel
Administrativní dělení: 13 států a 3 federální území města Kuala Lumpur, Putrajaya a ostrov Labuan; 11 států leží na Malajském poloostrově a dva (Sabah a Sarawak) na ostrově Kalimantan; každý stát má rozsáhlou vnitřní autonomii, v devíti státech vládnou dědiční vládcové (v Perlisu s titulem radža, v Negeri Sembilanu s titulem Yang di-Pertuan Besar, v ostatních s titulem sultán), ve státech Malaka, Penang a Sarawak jsou guvernéři jmenovaní federální vládou a v Sabahu je federální vládou jmenovaný panovník (Yang di-Pertuan Negara). Státy se dělí na 130 okresů; v čele vlády stojí premiér
Měna: 1 ringgit (MR; dříve malajsijský dolar) = 100 senů,
1 MR = 0,3 EUR, 1 EUR = 3,3 RM

 

 


MALAJSIJSKÉ TITULY
Malajština používá rozsáhlý systém titulů, které mohou být uděleny muži i ženě. Za zmínku stojí, že existují zvláštní výrazy pro manželku muže s titulem, nikoliv však označení pro manžela titulované ženy.

 

Dato (nebo taky Datuk) - tento titul se v Malajsii získává za obzvláštní zásluhy a přibližně odpovídá britskému šlechtickému titulu sir. Tradice udělování tohoto státního titulu je stará asi 200 let, pochází z doby kolonizace. Šance Malajců přidat si toto označení před jméno jsou daleko vyšší, než je tomu u jejich čínských spoluobčanů. Titulem se v celé Malajsii může honosit jen asi 25 Číňanů. Analogicky k britskému sir - lady, je manželka data datin. Titul však může žena získat i za vlastní zásluhy, takhle k němu přišla třeba „Bond Girl“, čínská herečka Michele Liu.

 

Yang di-Pertuan Agong - dědičný královský titul, oficiální titul vládce celé země zvoleného mezi devíti sultány z královských rodin. Odpovídá titulu král.

 

Tun - nejvyšší nekrálovský titul, současně jej může používat nejvýše 22 osob ze všech států Malajsie celkem.

 

Syed - titul muže, jehož přímým pokrevním předkem je Prorok.

 

Haji - titul muže, který vykonal pouť do Mekky.
říjen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group