ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MĚSTO Z KACHLÍKŮ

Prodavač suvenýrů ochotně odsouvá stojan s růžovými plyšáky, abychom si mohli lépe prohlédnout stěnu za ním ozdobenou kachlíky. Není ale třeba. Tohle autobusové nádraží dělá svému jménu čest – Cinigar, Kachlové. Malované kachlíčky jsou všude, na zemi, na stěnách i na stropě, na toaletách, stejně jako u pokladen.
A kdo by stále nevěděl, kde to vlastně je, může si přečíst název města vyvedený samozřejmě na keramických kachlích – Kütahya. Jsme v metropoli turecké keramiky. Muž, který oživil zapomenuté umění – tak takhle nějak by se dal přeložit titulek v Timesech, které má v ozdobném rámečku pověšené pan Mehmed Gürsoy. Píše se tam totiž o něm. To on a několik dalších mistrů skutečně před desítkami let vzkřísili tradiční umění, které kdysi – a dnes znovu – proslavilo provinční městečko Kütahyu. Jeho ateliér leží na hlavní třídě. „Jistěže můžete dál, pojďte se podívat,“ zve nás Mehmed svou pomalou a výrazně vyslovovanou angličtinou dál. V čisté bílé košili, s pečlivě zastřiženou bradkou působí velice důstojně. Důstojná jsou i jeho gesta. Široce se rozmáchne a ukáže na stoly, kolem nichž sedí zahalené dívky: „To jsou mé studentky, pomáhají mi a mají tu také praxi. Učím totiž na umělecké škole.“ Studentky vybarvují tenké vzory, které na bílý podklad jemňoučce nanáší sám mistr. „Taková váza mi zabere tak dvanáct dní,“ ukazuje nám Mehmed začátek pavučinové kresby, která mu roste pod rukama. Dívky se uculují, ale soustředěně pokračují v práci – pan Gürsoy je stále po očku pozoruje. O tom, co to bude, si můžeme udělat představu v přední části ateliéru, který je zároveň prodejnou. Visí tu hotové talíře, vázy, kachle, co kus, to originál. Kromě již zmiňovaných Timesů jsou po stěnách rozvěšeny ceny a vyznamenání, vesměs ze zahraničí. „Tady v té publikaci zabírám celých dvaapadesát stran!“ ukazuje nám Mehmed encyklopedii vydanou univerzitou v Indianě. „A tady jsem vyfotografovaný se svým otcem,“ listuje v jiné cizojazyčné knize. Nabízí nám při tom čaj a u druhého šálku se znovu zeptá, odkud že to jsme. Trochu nás překvapují jeho znalosti o Praze, to ale brzy se smíchem vysvětlí: „Mám u vás obchod v Jilské ulici!“ Pan Gürsoy může být klidný, jeho synové pokračují v rodinné tradici. Jeden je prý designérem jako on, druhý bytovým architektem. Nakonec i sám mistr šel ve stopách svého otce: „Viděli jste tu kachlovou vázu na náměstí? Tu velikou? Tak tu dělal táta!“ KACHLOVÉ SOUPEŘENÍ Vázu jsme samozřejmě nemohli přehlédnout. Stojí uprostřed kruhového objezdu, má dobré dva metry, nejsou v ní květiny, stříká z ní voda. Když se člověk podívá proti slunci, tvoří se kolem vázy malinkaté duhy. Ani nás nepřekvapuje, že tu mají místo kašny keramickou vázu. V tomhle městě jsou kachle vážně všude. Zdobí fasády domů, autobusové zastávky i mešity. Čas tu odbíjejí kachlové hodiny a i některé billboardy jsou, považte, kachlové! Všechno to začalo už někdy ve čtrnáctém století, teprve o dvě století později ale vypukla ta pravá kachlová horečka. Tehdy sem sultán Selim I. přivedl z čerstvě dobytého perského Tabrízu arménské odborníky na výrobu kachlů. Část se jich usídlila také ve městě Iznik a od té doby spolu tato města soupeřila, kdo bude mít lepší výsledky. Kütahyjští měli naštěstí soutěživého ducha, a tak se jejich keramika stala na dlouhá staletí měřítkem kvality a umělecké originality. I mistr Mehmed nám prozradil, že se stále inspiruje starými otomanskými vzory. Zdárně se rozvíjejícímu uměleckému řemeslu však učinila přítrž první světová válka. Tehdy byly až na dva uzavřeny všechny hrnčířské ateliéry ve městě. Mistr jednoho z nich pak odešel do Jeruzaléma, aby zrestauroval kachle v proslulém Skalním dómu, a už tam zůstal. Bohužel i s nejlepšími kütahyjskými řemeslníky, které si vzal s sebou. A tak zůstal jeden jediný ateliér jako tenký můstek mezi slavnou minulostí a nejistou budoucností. Vedl jej mistr Emin, který, ještě než v roce 1922 zemřel, stačil své umění předat nadanému učni Ahmedu Sahinovi. Právě Sahinovi se podařilo udržet tradici výroby a zdobení malovaných kachlů. Jeho vzory a kaligrafie používané na kütahyjských kachlích by zaplnily mnoho polic. Však i dnešní výrobky z větší části nesou motivy mistra Sahina. Ten naštěstí v druhé polovině minulého století inspiroval řadu svých následovníků, mezi nimi i rodinu Gürsoy, a tak je dnes město Kütahya opět metropolí keramiky. Je zde více než padesát ateliérů, v nichž se vyrábějí talíře, vázy, ozdobné nádobí, ale i ploché kachle, které se zavěšují na stěnu. Ty, poskládané dohromady, tvoří nádherné orientální vzory. Nejčastěji květinové, mnohdy jsou do nich vyryty i citace z koránu. Všechny silnice vedoucí do města jsou obklopeny obřími prodejními halami, v nichž se nabízí levná keramika. Patří do skupiny turist is5i (turistické předměty) a je většinou jednoduše zdobená. Kütahyjskou keramiku zařazenou do třídy normal nebo fabrika is5i tvoří výrobky pečlivě a kvalitně malované učni pod dohledem mistrů. Nejvyšší a samozřejmě nejdražší skupinou je takzvané ozel is5i (vybrané dílo) pocházející z rukou samotných mistrů. Výrobky z této třídy bývají označeny signaturou. I ty nejlevnější a nejjednodušší kachle procházejí poměrně komplikovaným výrobním procesem. Základními surovinami jsou kaolin, křemen, vápenec, jílovec a písek. Zdlouhavě a náročně se čistí, poté jsou překryty ještě více čištěnou vrstvou. Na tu se nanáší barva, glazura a nakonec se znovu přepalují. vOODOO, NEBO KACHLíČKY? Uf. Ze všech těch kachlíčků nám přecházejí oči. Prcháme před tou všudypřítomnou nádherou do studeného, na všech místech ve světě stejně vypadajícího McDonaldu. A hádejte, co najdeme na toaletách? Snad ale nejsou v tomto městě kachle všude. Ve staré čtvrti se po rozbité silnici prohánějí psi a štěkají na oslíky, kteří táhnou vozíky naložené zbožím z tržnice. Děti dupou v kalužích kalné vody a muži s dýmkami posedávají na zápražích domů. A ty domy nejsou jen tak ledajaké, jsou to staré osmanské panské domy. Ve městě Kütahya jich sice zbyla jenom jedna ulice, ale i to je více než ve většině tureckých měst. Osmanské domy mají osobitou architekturu, vrchní patra přesahují přes přízemní a jsou podepřena dřevěnými trámy. A hlavně, domy jsou celé dřevěné. „Ťuk, ťuk, ťuk,“ slyšíme z malé místnosti v přízemí jednoho domu. Nahlédneme dovnitř, tmavá místnost trochu připomíná doupě. U ušmudlaného okna sedí mladý švec a spravuje boty. „Marhaba, marhaba,“ vyměníme si turecké „ahoj“ a jen letmo zahlédneme, že zadní stěna krámku je zdobená – samozřejmě malovanými kachlíky. Začínáme tušit, že před kachli neunikneme. Zkusíme ještě Voodoo bar, studentskou putyku na hlavní třídě. Nadělíme si tak malou porci kulturního šoku – zatímco ve čtvrti, odkud přicházíme, jsou ženy zahalené od hlavy až k patě, tady nás vítají dívky s odhalenými pupíky. S tradicemi se tu vážně moc nepářou, černé stěny jsou pomalované pekelnými výjevy, ve vzduchu je cítit marjánka a z cédéček zní turecky přezpívaní Pink Floyd. Popíjíme točené pivo a cítíme se jako doma. Nebo jako kdekoli v podobném baru na světě. Ale i když je nám tu dobře, zadoufáme, že Kütahya přece jenom zůstane metropolí kachlů, kachlíčků a keramiky. V tom je totiž jedinečná.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group