ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Odkud přišli do Čech Cikáni

cikaniHistorie etnika, dnes rozšířeného takřka po celém světě, se začala psát před tisícem let na Indickém subkontinentu. V průběhu staletí byli Cikáni žebráky i kováři, obávanými zloději i vyhledávanými pěvci. Po celou dobu putování je provázelo nepochopení a restrikce, které vyvrcholily v době nacistické nadvlády nad Evropou plánem na jejich vyhlazení.
Paradoxní na tom je, že podle jedné z teorií mohou být mezi možnými předky Cikánů i indičtí Árijci. Pokračováním historického paradoxu je to, že fašistická svastika, symbol nacistického Německa, pochází z hinduistických božských symbolů právě z oblasti, odkud se Cikáni vydali napříč světem. Dnes už není pochyb o tom, že Cikáni pocházejí odněkud z rozlehlých oblastí dnešní Indie. Ostatně potvrdil to i nedávný výzkum genetických mutací, který prováděl tým profesorky Luby Kalaydjievy z univerzity v Západní Austrálii. Zřejmě se jednalo o malou populaci zhruba asi jednoho tisíce lidí. „V genetickém kódu Romů je zapsáno, že základní populace jejich předků se vytvořila před nějakými třiceti dvěma až čtyřiceti generacemi. Několik málo rodin, jimž Romové vděčí za původ, se tedy vynořilo před osmi sty až tisícem let,“ píše na internetovém serveru Osel, přibližujícím vědecké události populární formou, Josef Pazdera. Ovšem než se věda dopracovala ke genetickým analýzám, hledala se původní domovina Cikánů a pravděpodobná doba jejich odchodu pomocí metod lingvistiky, přičemž vzniklo několik teorií. Přesně určit podle znaků jazyka, kdo byl předkem dnešní různorodé skupiny Cikánů, se nedá, protože historie kmenů, které na území dnešní Indie žily, je příliš spletitá. V současné době je asi nejrozšířenější teorie, že Cikáni byli ve své pravlasti příslušníky Domů, tedy skupinou obyvatel s vlastní kulturou. Potlačili ji indičtí Árijci (neplést s později nacisty velebeným árijským – nordickým typem). Ti zavedli systém kast, ve kterém se Domové ocitli až na nejnižší úrovni. Árijci coby dobyvatelé obsadili kasty nejvyšší. Do kast je ostatně indická společnost rozdělena dodnes a bráhmani (kněží) se s nižšími kastami, mezi které patří i sluhové, kováři a muzikanti, prakticky nestýkají. Je logické, že Indii opouštěli ti, kteří se tu měli nejhůře, tedy příslušníci nižších kast. Romština má jasné znaky indoárijských jazyků a lingvistické studie asi nejlépe dokumentují původ a cestování Romů. Michael Witzel z Harvardovy univerzity v práci „Autochthonous Aryans? The Evidence from Old Indian and Iranian Text“ o migraci prvních Romů (Gipsies – Cikánů) z Indie píše: „Emigranti Cikánů jsou pravděpodobně prvními písemně ověřenými migranty v záznamech království Sásánovců z oblasti dnešního Íránu. Šlo o putující muzikanty.“ Z toho se dá vyvodit nejen doba prvních migrací, ale i společenské zařazení Cikánů. Z názvu je patrné, proč se za „Pracikány“ v některých odborných pracích označují Árijci, v jiných pracích jsou to ale paňdžábští Džátové. Paňdžáb je v současnosti jedním z indických států na severu subkontinentu. V roce 439 dostal perský šáh Bahram Guro jako dar deset tisíc indických muzikantů (jiné prameny píší o dvanácti tisících), aby zušlechťovali život obyvatel perského království. Záznam lze nalézt v Knize králů perského básníka Firdawsiho. Exodus Cikánů, ať už jako hudebníků, či prostě jen lidí z nižších kast, započal. Rozhodně se nelze domnívat, stejně jako v případě jiných stěhování, že se najednou přelila do jiných území velká vlna lidí. Spíše se jednalo o malé skupiny emigrantů, kteří šli hledat lepší život. V případě Cikánů ho nacházeli jen stěží. Jejich putování v podstatě skončilo až ve dvacátém století a v některých zemích kočují dodnes.
NEKONEČNÉ PUTOVÁNÍ
Lze se dopátrat, že se skupiny Cikánů usadily v Persii, Arménii, Sýrii a v dalších částech Blízkého a Středního východu. Citát ze Života svatého Jiří Athonského, který pochází z řeckého kláštera Iberon, že v roce 1050 sužovala císaře Konstantina Monomacha divoká zvěř. Pomoci měli „Samaritáni, potomci Šimona Mága, kteří se zovou Adsinkani a jsou nechvalně známí svými čarami, kouzly a věštbami.“ Na evropském kontinentě se dají zmínky o Cikánech najít zejména, pokud jde o perzekuce, například v záznamech Theodora Balsamona v kánonu trullského koncilu. Agnus Fraser ve své knize Cikáni z tohoto dokumentu cituje: „Těm, kteří předvádějí medvědy, se říká medvědáři. Na hlavu a celé tělo zvířete vážou barevné šňůrky. Pak provázky odříznou i s chlupy zvířete a nabízejí je jako amulety k léčení nemocí a proti uřknutí. Jiní, kterým se říká Athinganoi (v různých pramenech jsou různé podoby byzantského označení Atsínganos, pozn. autora), jsou omotáni hady a jedněm říkají, že se narodili pod šťastnou, jiným pod nešťastnou hvězdou, a také provokují dobré či zlé časy, které nadejdou.“ Častokrát byli v nejrůznějších provoláních Cikáni označeni za šejdíře, falešné poustevníky a zloděje, před kterými je třeba se mít na pozoru. Ve zmiňovaném trullském kánonu je vyhrožováno šestiletou exkomunikací každému, kdo by věštil, předváděl medvědy či jiná zvířata. V byzantské společnosti byli sice Cikáni na jednu stranu považováni za skvělé baviče, ovšem na stranu druhou jim nikdo neposkytoval zásadní pomoc a jejich včlenění se do tamní společnosti bylo velmi problematické. Ze 14. století jsou záznamy o tom, že Cikáni už poměrně silně zakotvili v oblasti Řecka, dokonce jsou zmiňováni jako jeden z předních národů. Ale stále si zachovávají status kočovníků. Jen se už nejednalo pouze o baviče, vynikali mezi nimi kováři a zruční řemeslníci. Při jejich středověkém putování Evropou jim pomáhaly nejrůznější doporučení a průvodní listy a jejich padělky. Jedním z nejdůležitějších byl doporučující list zajišťující relativní bezpečnost. V říši císaře Zikmunda se takovou listinu podařilo cikánskému „vojvodovi“ Ladislavovi získat zřejmě roku 1417. Slovo putování je namístě, neboť Cikáni často sami o sobě hovořili jako o poutnících, kteří se vydali odčinit hříchy svého rodu a putují z Egypta (odtud anglické označení Gipsy a španělské Gitanos). Častou pak přidávali smyšlenku, že poutí podstupují sedmileté pokání, které jim uložili jejich biskupové za to, že se odklonili od křesťanské víry. V katolické Evropě čtrnáctého a patnáctého století šlo o argument, který mohl znít velmi pravděpodobně a Cikánům přinášel občasné výhody.
ŽIVOT ZA HRANOU
Nicméně jako „poutníci“ si zase nemohli dovolit zůstat příliš dlouho na jednom místě. Navíc ani není vyloučeno, že majitelé panství mnohé z listů vydali jen proto, aby urychlili odchod nepohodlných kočovníků ze svého území. Jindy zase mohl pomoci argument, že Cikáni potřebují pokračovat ve své údajné kajícnické cestě. Historické kroniky zaznamenávají skupiny poutníků, někdy nazývaných „Tatary“, jindy „Saracény“, které se toulaly krajem, a varují před krádežemi z jejich strany. Častěji než doporučení ale Cikány čekala nejrůznější omezení a zákazy pobytu. V roce 1418 zhruba dvě stě Cikánů tábořilo ve stanech před Bernem tak dlouho, že si rozlícení občané vynutili zákaz jejich pobytu. O padesát tři let později vyhlásil na území dnešního Švýcarska lucernský sněm zákaz Cikány ubytovat nebo jim poskytnout přístřeší. Mnohde byli kvůli svému kočovnému způsobu života považováni za zvědy a špiony. V červenci 1504 nařídil Ludvík XII. v listu královskému správci v Rouenu, aby vyhledal a vyhostil „egyptské vagabundy“, a to i v případě, že u sebe budou mít ochranné glejty. Od 14. do 20. století se spolu s Cikány táhnou nejrůznější omezení a restrikce, které souvisejí s kočováním či potulkou. Existují stovky příkladů nevstřícného postupu vládnoucí vrstvy ke kočujícím Cikánům v Asii a později i v Evropě. Vytvořil se tak bludný kruh. Nikdo je nechtěl, ale kočováním a krádežemi se dopouštěli zločinů nezřídka trestaných na hrdle. „V roce 1569 byli všichni soudci a všechna hrabství v Anglii vyzváni k důslednému pátrání po Cikánech a tulácích. Podle všeobecného mínění přispívali tuláci, povaleči a žebráci ke všeobecnému neklidu. V roce 1577 bylo vydáno opatření proti několika osobám v Ailesbury – Cikánům narozeným v Anglii, kteří byli obviněni ze zločinného spolčování s Egypťany a z napodobování jejich způsobu života, jazyka i chování. Všichni obvinění byli shledáni vinnými a byli oběšeni,“ cituje ve své knize historické dokumenty Fraser.
CIKÁNI V ČESKÉ KOTLINĚ
Přesná datace příchodu Cikánů na území dnešní České republiky neexistuje. V popravčí knize pánů z Rožmberka se sice vyskytuje slovo Cikán, ale není jisté, zda nejde jen o přezdívku chyceného lapky. Na Slovensku je to přitom o mnoho jasnější, příchod Cikánů se datuje do roku 1322, kdy rychtář Ján Kunch ze Spišské Nové Vsi uvádí, že „v okolních lesích, patřících rodině Marisássových, se potulují Cikáni“. V Palackého Starých letopisech českých se objevuje u roku 1416 poznámka, že „toho léta vláčili se Cikáni po české zemi a lidi mámili“. Z historických pramenů v archivech mnoha evropských států se ale dá rekonstruovat postup několikasetčlenné skupiny, která roku 1417 prošla i českou kotlinou, a přes množství zákazů a omezení některé rodiny zůstaly na českém nebo moravském území. Šanci získat „trvalý pobyt“ měli zejména kováři či hudebníci. Římskoněmecký císař, český a uherský král Leopold I. (1640–1705) však byl v otázce Cikánů poměrně nekompromisní. V roce 1688 je ze svého území vypověděl a roku 1697 prohlásil za psance. Cikáni mohli být bez milosti vražděni a týráni. Snaha zbavit se Cikánů se na našem území nezastavila ani po nástupu císaře Karla VI., a dokonce ani když se dostala do čela země žena, jeho dcera Marie Terezie (1717–1780). Ta se dokonce později pokusila Cikány v Uhrách a v Sedmihradsku asimilovat, ale vedla ji k tomu spíše praktická než humánní hlediska. V roce 1758 uzákonila, že se všichni Cikáni musejí usadit, platit daně a povinně poskytovat služby majiteli panství. Už v té době mělo označení „cikán“ nepříjemně pejorativní nádech, ale pokus Marie Terezie (dekret z roku 1761), aby se jim říkalo Újmagyar – Noví Madaři, se neujal. Zásadním zásahem do rodových zvyklostí Cikánů byl dekret z roku 1767, kterým se rušila pravomoc vojvodů spravovat záležitosti svých Cikánů. Ovšem zřejmě nejvíce polemickým z dnešního hlediska je dekret z roku 1773, který pojednával o sňatcích mezi Cikány a gadži. „Cikánka, která se chtěla provdat za gadžu, musela prokázat, že vede spořádanou domácnost a je zběhlá v zásadách katolického učení, pokud pak chtěl cikán uzavřít sňatek s místní ženou, musel dokázat, že je schopen ji i její děti uživit,“ píše A. Fraser. Josef II., syn Marie Terezie, pokračoval v pokusech o asimilaci ještě důsledněji. Na jeho omezení kočování pak navázaly další legislativní předpisy za první republiky, včetně posledního, komunistického zákona č. 74 z roku 1958 o trvalém usídlení kočujících osob. Paragraf 3 jasně vyhrožuje tomu, kdo odmítne pomoc národních výborů a setrvá v kočovném způsobu života, trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Historie Cikánů je historií putování, nebezpečí, útlaku a nepochopení, které u nich vyústily někdy až v protizákonné návyky. Ty pak zase někdy více či méně vyvolávají rasistické smýšlení ostatních. Cikáni se na svých několik století trvajících cestách Evropou naučili využívat to, co jim kdo nabídl nebo se jim naskytlo. Současné sociální systémy jednotlivých zemí toho nabízejí hodně. A část Cikánů, věrná svým tradicím, neváhá... V předcházejících částech našeho tematického povídání o národech jsme se věnovali Keltům, Germánům a Slovanům, kteří jsou historií. Cikáni, jejichž celkový počet se odhaduje na osm až deset milionů osob, svou kapitolu ale ještě rozhodně nedopsali.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group