ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Na cestě i po návratu domů

navratLucii Kovaříkovou a Michala Jona si dodnes možná lidé pamatují z televizního zpravodajství, jak triumfálně po třech letech cesty kolem světa přijeli v květnu do Prahy. Vrátili se před půl rokem.
Jaký je ale dnes vztah lidí, kteří spolu prožívali den co den na cestě tři roky? Vydržela atmosféra návratu do každodennosti? Sami na sebe se snažili podívat Michal s Lucií. Michale, víš, že jsi pravděpodobně držitelem docela zajímavého rekordu? Jako první Čech jsi to vydržel s jednou Češkou nepřetržitě 94 694 400 vteřin, co ty na to? Michal: To bylo tak dlouho? Ale já měl občas i vycházky, šel jsem třeba sám na deset minut nakoupit, zatímco Lucka psala náš cestovní deník. Kolik dní jste spolu v sedle kola vy dva zatím strávili celkem? (Michal se dívá do sešitu) To jsem sám zvědavý, kolik to bude. 1402 dní. Počítal jsem ovšem jen dny na delších cestách, kdy jsme spali pod stanem. Je v tom i 1096 dní naší poslední cesty, okolo světa. Na cestu samotnou se vás dnes ptát nebudu. O tom se v různých časopisech už psalo dost. Jen pro nezasvěcené připomeňte počet našlapaných kilometrů a navštívených zemí. Michal: Kilometrů 68 175 a zemí bylo 34. A oficiální název akce zněl Lucie a Michal na kole všemi kontinenty. Už můžete po půl roce hodnotit. V čem vás cesta změnila? Lucie: Mám větší nadhled. Michal: Jsem v klidu, mnohem míň věcí mě rozhází. Změnil se můj vztah k okolí, před cestou jsem chodil do práce, abych měl peníze na lepší auto, na novou kuchyň. A pak jsem se vrátil a zjistil, že je jedno, zrekonstruuješ-li koupelnu za 50 000 korun, nebo za 250 000. Tedy jedno v tom smyslu, že ti v obou poteče z kohoutku teplá voda. Ale v tom prvním případě ti zbudou peníze na letenky a na další cestu. Lucie o Michalovi: Je trochu skromnější, dříve chtěl lepší mobil, lepší počítač. Teď říká, že až počítač bouchne, tak bouchne. Televizi máme po babičce, v koupelně nám neteče teplá voda a kuchyň spíš nemáme, chodíme vařit do přízemí k našim. Když mluvíme o změnách, vzpomněla jsem si na jedny kamarády z Kanady. Ti řešili následující problém – buďto si koupíme byt, nebo pojedeme do Jižní Ameriky. No a jeli do Jižní Ameriky. Michal o Lucii: Já myslím, že se změnila v tom, v čem já. Vždyť jsme byli stále spolu, měnili jsme se a vyvíjeli zároveň. Ale protože všechno prožíváme společně, tak ty změny na druhém pomalu ani nepostřehneme. Lucku nikdy moc nezajímala móda a teď je jí úplně jedno, co se nosí. Tuhle jsme řešili, nemáme-li si koupit na besedy nějaké lepší oblečení. Pak jsme usoudili, že je to jedno, protože lidé si nás přece chodí poslechnout kvůli našim zážitkům, a ne se dívat, co máme na sobě. Michal mi prozradil, že pořídil asi devět tisíc fotografií, ale zatím je ani všechny neviděl. Do alb je roztřídil bratr Lucky. Vytáhnu namátkou tři a schválně jestli dokážete říci, odkud jsou... Michal: Tohle je myslím záchod na golfovém hřišti u jedné babičky našich známých cyklistů, malovali to původní obyvatelé. Austrálie, Crescent Head. To koukáš, co? A to jsem tuhle fotku po návratu ještě neviděl. (Na další fotografii byla Lucka na kole. Teď se trochu radili, ale místo poznali. Stejně dopadla i třetí fotografie.) Kromě fotografování jsi během cesty i opravoval, byl mechanikem vaší malé expedice. Zůstalo to tak i po návratu? Volá tě Lucka na výměnu žárovky? Michal: Jasně. Jsou to chlapské věci. Já jsem zastáncem tradičního pojetí rodiny, techniku má mít pod palcem chlap. A žena má být v kuchyni, vařit a tak. Ale žárovky praskají méně často, než je třeba luxovat, tak občas taky pomohu. Lucko, po cestě jste byli celkem rovnocenní partneři, využívala jsi přesto nějaké ženské fígle, nebo ses to úplně odnaučila? Lucie: Nezapomněla, někdy jsem si taky zakňourala! Michal: No jo, ale vždyť jsem ti hned z kola nějaký náklad ubral. Ještě stále jste ti dva, co spolu na kole objeli svět. Na cestu jste se připravili důkladně včetně vyoperování slepého střeva. Ale připravili jste se také na návrat? Michal: Po cestě se v podstatě nestalo nic neočekávaného, i zatčení v Číně jsme čekali. Každý cykloturista tam měl problémy. Krizové scénáře jsme měli připravené na všechno. Když jsme se blížili k Praze, soustředili jsme se na dojezd. Hlavně jsem myslel na to, aby se na poslední chvíli něco nestalo. Obora Hvězda, prvního května, to byla obrovská euforie. Ale druhého května to přišlo! Lucie: Vždyť my jsme za ty tři roky vůbec neuvažovali o tom, co bude. Jako bychom ani nepočítali s tím, že se vrátíme. Třetího a čtvrtého května přišlo hrozné prázdno. Setkali jsme se u mapy. Bylo vypráno, vyřízená pošta, a tak jsme se na sebe jen dívali. Kam pojedeme dál? Ale pak daňové přiznání, zdravotní pojišťovna, zařizování spousty věcí, které nám připadaly zbytečné. Zmatek... Ale možná to bylo dobře, nebyl čas na smutek. Na co bylo nejtěžší si zvyknout? Lucie: Najít si znovu určitý řád. Nic jsme nestíhali. Na cestě bylo všechno jasné. Michal: Na to, že jsem na jednom místě a mám všechno pořád po ruce. Spím v posteli. Všechno je najednou strašně stejné. A co vám vadí či chybí po půl roce doma? Lucie: Cesta byla určitá svoboda a volnost. Jako bychom byli v akváriu. Kolo stojí opřené v předsíni, nepřesouváme se. Michal: Chybí mi celá cesta se vším všudy. Můžete teď zhodnotit, která země vás nejvíc oslovila a čím vás změnila? Michal: V Austrálii jsem si uvědomil, že je úplně jedno, odkud člověk je, nezáleží na náboženství a podobných věcech. Australané jsou každý odjinud. Ale když jsou lidé rozumní, funguje to. A pak USA a jejich americký sen. Jdeš po New Yorku, ulice plná hebrejských nápisů a mezi tím Arabové prodávají v pohodě kebab, a tak si všichni žijí svůj uskutečněný americký sen. Když lidi na USA nadávají, měli by se tam napřed podívat. Lucie: Mongolsko, Peru, Bolívie. Chudé země. Vidíš, že nic nepotřebují a dokážou žít spokojeně. Je mi jedno, že naše kuchyň vypadá tak, jak vypadá. Po téhle cestě jsem si uvědomila, že jsou důležitější věci. (Jejich minikuchyňce vévodí krabice od kol s věcmi z cesty. Ale jak oba zdůrazňují, ešus a stan už vybalili.) Jak jste za uplynulý půlrok dokázali svou cestu zužitkovat? Michal: My jsme čtyři roky, tedy rok příprav a tři roky cesty, pojali jako práci. Ne výlet. A je normální, že za odvedenou práci máš něco dostat. Ale pro většinu lidí to jsou jen peníze, i když cílem naší cesty nebyly. Nejčastějších otázka, kterou dostáváme na besedách, je, kolik nás to stálo. Ale cestu si můžeš naplánovat jen podle toho, co si můžeš dovolit. Jsou lidé, kteří jedou s dolarem na den, jiní se sto dolary. Naše současná finanční situace? Nejsme Pawlowské ani Vieweghové, abychom zbohatli z prodeje svých knih, z nichž už tři vyšly a teď vychází čtvrtá. Děláme besedy, snažíme se předat lidem to, co jsme sami získali. Lucie: Z našeho hlediska se náklady na cestu už vrátily. „Zaplatila se“ momentem, kdy jsme 1. května 2005 dojeli po třech letech do obory Hvězda a tím to dokázali. Je to pravda, že vás ředitelé lákali zpět za katedru? Michal: Už týden před návratem mně do Vídně přišel e-mail od bývalé ředitelky, jestli nechci 1. září znovu nastoupit učit. Odmítl jsem. A teď vidím, že i kdybych chtěl, nešlo by to, besedy jsou často mimo Prahu. A co děti? Lucie (směje se): No, ti se připraví určitě mnohem jednodušeji než naše cesta! Ale smí jich být jen tolik, kolik uvezeme na kole nebo na vozíku za ním, tedy nanejvýš čtyři. Teď už jste řádnými občany, máte mobily, novou mailovou adresu, na delší dobu zapůjčené auto. Bydlíte u rodičů, protože byt jste před cestou prodali. A teď vám někdo nabídne, abyste nejpozději do týdne vyjeli znovu na kole, dejme tomu na rok. Lucko, co bys odpověděla na nabídku doprovázet bez Michala dvě dobře situované mladé dámy? Lucie: Asi bych je po cestě přizabila. Nesnáším fňukání a kňourání typu včera jsme měli špagety, a dnes a zítra zase? Zase není sprcha. Se ženskými bych nejela. Asi bych si nezvykla na někoho jiného. A co ty, Michale, kdyby tě oslovila parta „adrenaliňáků“? Michal (hodně dlouho přemýšlí): Když bych se s Luckou domluvil… Už jsme spolu tak sehraní, že nevím, jestli bych mohl jet s někým jiným. Ale lákalo by mě zjistit, zda by zvládli to, co Lucka. Když jsem vás potkala dva měsíce po návratu, řekl jsi, Michale, že nejnebezpečněji ses za poslední tři roky cítil po půlnoci v Praze na Václavském náměstí. Michal: Možná to byla náhoda, ale když jsem tam byl, neviděl jsem jediného policistu. V Londýně jsou všude. Byli i v Jižní Americe. Přes Buenos Aires jsme jeli ve dvě v noci, a nebáli jsme se. Policista a jeho uniforma jsou přece jen zárukou, že by se nemělo nic stát. Při českých televizních zprávách máš pocit, že tady není nic jiného než korupce, úplatky, tunelování. Ale abych jen nekritizoval, na úředníky nebo zdravotníky si na rozdíl od ostatních nestěžujeme. Co si dnes myslíte o Česku a Češích? Lucie: Někdy je mi z toho smutno. Narodila jsem se tady, mám tady rodiče. Lidi jsou permanentně naštvaní, nepomáhají si, na silnici jsou bezohlední. Teď po cestě si klidně dokážu představit, že bych žila jinde a sem jezdila na návštěvu jednou za rok. Venku jsem si zvykla, že v obchodě pozdraví, tady se někdy bojím, že mně pokladní vynadá. Občas se zdá, že číšníky nebo prodavače obtěžuje, když si chceš něco dalšího objednat. Není to všude, ale… Michal: Uvědomili jsme si, že vlastenectví neznamená to, že někde bydlíš. A co dál? Michal i Lucie: Jsme hlavně zvědaví, jestli nás svět, do kterého jsme se vrátili, semele k obrazu svému, nebo ne.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group