ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zelený Zéland

zelenyzeland2Maorská legenda vypráví o Mauim, rybáři, který využíval kouzel, aby k sobě nalákal obrovská hejna ryb. Jednou přemluvil své závistivé starší bratry, aby s jejich kánoí vypluli daleko od břehů Hawaiki, starobylé domoviny Maorů. Na širém moři potom na rybí hák, vyrobený z čelisti jednoho ze svých předků, chytil rybu tak velikou, že měla na sobě stromy, domy i lidi. Maui rozkázal bratrům, aby se ničeho nedotýkali, než se z Hawaiki vrátí s knězem, který by z ryby sejmul posvátnou kletbu. Chamtiví bratři však na jeho návrat nečekali a začali rybu rozřezávat a jíst. Ta se v agonii zmítala a kroutila, a tím se na ní vytvořily hory a údolí. Tak byl, alespoň podle pověsti, vytvořen Severní ostrov, který svým tvarem skutečně připomíná rybu, pokud se podíváte na mapu Nového Zélandu ze strany, s pusou v zátoce u Wellingtonu, ocasem v protáhlém Northlandu a hřbetní ploutví na Východním mysu. Mauiho kánoe se stala Jižním ostrovem a její kotva ostrovem Stewartovým. Překvapující na celém mýtu je fakt, že Polynésané, kteří jej vymysleli, ve své době žádné mapy neměli.
VELKÝ TŘESK
Geologický původ Nového Zélandu není o nic méně dramatický. Oba hlavní ostrovy mají vysoké hory zvrásněné pohybem pacifické tektonické kry, která se zasouvá pod kontinentální indoaustralskou kru. Severní ostrov leží právě v jejich subdukční zóně – místě, kde se obě tyto gigantické desky o sebe třou. Výsledkem je vulkanická činnost, která zde vytvořila obrovské sopky a termální oblasti. Jen v největším městě Aucklandu stojí přes padesát vulkanických hor, které už ani za sopky nikdo nepovažuje. Taupo, největší jezero Zélandu a největší kráterové jezero světa, leží uprostřed vulkanické oblasti Severního ostrova. Většinou jsou jeho vody poklidné a jeho průzračná hladina se málokdy nějak dramaticky zvlní. Nic už dnes neprozrazuje bouřlivé okolnosti, za kterých se v dávných časech zrodilo. Neskutečná erupce otřásla celým ostrovem asi před 25 000 lety. Právě tehdy vznikl obrovský kráter, který později naplnily vody Taupa. Odhaduje se, že tato exploze naplnila vzduch osmi sty kubickými kilometry sopečného prachu. Celý Severní ostrov byl pravděpodobně zdevastován a jeho povrch pokrývala několik desítek metrů silná vrstva horkého jedovatého popela. Až na 800 km vzdálených Chathamských ostrovech tenkrát ležela 10 cm silná vrstva prachu. V roce 181 zaznamenali v Číně a v půl světa vzdáleném Římě silně ztmavenou oblohu a krásně zbarvený západ slunce – výsledek další gigantické exploze Taupa. Během několika minut do vzduchu rychlostí 900 km/h vystřelilo asi 30 km3 popele a pemzy, sopečného skla, které úplně zničily veškerou flóru a faunu v okolí 500 km. Šlo o nejsilnější erupci, kterou svět zažil, a bylo jen štěstí, že v té době ještě nebyl Nový Zéland obydlen. Dnes je Taupo a stejnojmenné město o 20 000 obyvatelích jedním z turistických center země a moderních aktivit od bungee jumpingu a parašutismu po paragliding a vodní lyžování. Světovou proslulost však jezero získalo díky svým obrovským duhovým pstruhům. Většina zdejší pstruží populace pochází z jediné zásilky vajíček dovezené z kalifornské Ruské řeky. V čisté vodě Taupa se nezvykle rychle rozmnožili a dnes se tady každý duben koná světový pohár v chytání pstruhů.
SOPKY MOUDRÉHO NÁČELNÍKA
Drobné lávové kameny a škvárovitý sopečný popel se nám nesnesitelně podsouvají pod nohama, když se v horkém poledním slunci škrábeme na 2291 m vysokou Ngauruhoe. Po dvou a půl hodinách konečně stojíme na vrcholu téměř symetricky kuželovité sopky. Shora máme dokonalý výhled na celý národní park Tongariro a na západě se v dálce nad mraky tyčí zasněžený vrchol 150 km vzdáleného Taranaki. Přes nemilosrdné paprsky letního slunce se uprostřed kráteru ještě drží hromada sněhu. Lehce doutnající povrch východní hrany kráteru dává tušit, co se skrývá v nitru zdánlivě poklidné hory. Ngauruhoe je z celého parku nejmladší, zformovala se erupcemi během posledních dvou tisíc let. Na druhé straně jde však o nejaktivnější sopku celého Zélandu, která je činná každých dva až sedm let. Široko daleko není vidět žádná vegetace a celé okolí vypadá jako měsíční krajina. Před námi leží rozlehlá plošina Jižního kráteru, kterou budeme muset projít, nad ním stále aktivní Červený kráter se svými kouřícími ventily a ještě dále se třpytí krásně zbarvená Smaragdová jezírka. Veškerou květenu zničil již zmíněný výbuch nedalekého Taupa, jehož hladina prozařuje za horami na severu. Po stejném rozhledu asi toužil i Ngatoro-i-rangi, vysoce postavený kněží kmene Tuwharetoa, jenž podle pověsti přicestoval ze severu a vylezl na Ngauruhoe, aby lépe viděl na kraj, který chtěl zabrat pro svůj lid. Na vrcholu jej však zastihla tak prudká sněhová bouře, že se kazatel začal strachovat o svůj život. Zakřičel proto na své sestry na severu, aby mu seslaly teplo. Bohové odpověděli tím, že z hlubin vychrlili oheň. Tím vznikly krátery Ngauruhoe a Tongariro, které kněze zachránily. Ten dnešnímu parku dal i jeho jméno. Tongariro doslova znamená „unesen jižním větrem“. Podlouhlý Ruapehu, jehož stáří se odhaduje na dva miliony let, je se svou výškou 2797 m největší horou Severního ostrova a zároveň jednou z nejničivějších. Roku 1945 začal hlavní kráter chrlit lávu a nepřestal téměř celý rok. Tragédie přišla na Štědrý den roku 1953. Tehdy se prolomila ledová stěna, která držela vody kráterového jezera na vrcholu sopky. Obrovský lahar, proud vulkanického bahna a vody, se vehnal do údolí pod horou a vzal s sebou vše, co mu přišlo do cesty, včetně železničního mostu. O chvíli později po narušené trati projížděl přeplněný vlak a při pádu do nově vzniklé propasti zahynulo 153 pasažérů. Naposledy o sobě dal Ruapehu vědět v roce 1996, když až do výšky 18 km vyletěly tuny kamení a popela, které zasypaly populární sjezdovky na svazích sopky a odepsaly tak lyžařskou sezonu na celý rok. Vulkanická aktivita většiny sopek je dnes dobře monitorována, takže v hrozícím nebezpečí lze okolní obydlené oblasti včas evakuovat a tím předejít ztrátám na životech. Tongariro se stal prvním národním parkem Nového Zélandu v roce 1887. Tehdy Te Heuheu Tukino IV., moudrý náčelník maorského kmene Ngati Tuwharetoa, věnoval britské koruně tři hory – Tongariro, Ruapehu a Ngauruhoe – s podmínkou, že je bude možné využít jen jako národní park. Evropští osadníci v té době bezohledně zabírali půdu původních obyvatel pro své farmy a náčelník ve svém rozhodnutí viděl jedinou možnost záchrany pro kraj, který byl jeho kmeni posvátný po téměř tisíc let. „Hory jižního větru k nám promlouvaly po staletí,“ pronesl tenkrát Te Heuheu Tukino, „nyní chceme, aby oslovily všechny, kdož přijdou v míru a s úctou.“ Na tehdejší dobu šlo o muže s nesmírnou předvídavostí, jenž pochopil, že cena jeho země tkví v její neocenitelné kráse a historii. Jedinečnost tohoto parku ocenilo i UNESCO, když jej v roce 1993 zařadilo na svůj seznam světového kulturního a současně i přírodního dědictví – jako vůbec první památku v obou těchto kategoriích. Dnes jde o jedno z nejpopulárnějších míst celé země a ročně se sem podívá přes milion návštěvníků. MAOŘI „Jmenuju se Petra,“ představuje se nám tlustá Maorka, co nám se svým pick-upem zastavila na výpadovce za Rotoruou. „Pojmenovali mě podle tý královny z Egypta, Kleopetry!“ Po půl hodině kázání o bibli a Stvořiteli zastavuje uprostřed silnice, aby si ubalila jointa, neboli „bylinky pro lepší mysl“, jak marihuaně říká. Její děti na zadním sedadle se jen smějí. Nás smích brzy přechází, když auto v rychlosti 130 km/h kličkuje po celé silnici a sjetá Maorka protijedoucím autům nevěnuje pozornost. V prvním městě si necháváme předčasně zastavit. Ze 63 úspěšných autostopů šlo o náš jediný negativní zážitek. Stejně jako jsme se tím nenechali odradit od stopování, tak jsme také nezanevřeli na původní obyvatele Zélandu. Mnozí bílí Novozélanďané tvrdí, že právě opilí a zfetovaní Maoři jsou dnes typickým obrazem kdysi tak hrdého národa a brzy dopadnou jako američtí Indiáni nebo původní obyvatelé Austrálie. Skutečným faktem však je, že i přes mnohé sociální problémy od alkoholismu po nezaměstnanost stoupá zájem o maorskou kulturu a jejich počet rychle roste. Dnes žije na Novém Zélandu přes 400 000 Maorů, což je asi třináct procent celé populace. Vůbec prvním člověkem, který prý spatřil dnešní Nový Zéland, a prvním Maorem, o němž jsou záznamy, byl legendární mořeplavec Te Kupe. Ten v roce 800 na své kánoi vyrazil z Hawaiki, pravděpodobně ostrova v blízkosti Tahiti – o jeho přesné poloze se historici dodnes přou – a bez kompasu nebo jiných navigačních přístrojů doplul na západ Tichého oceánu k dnešnímu Severnímu ostrovu. Neobydlenou zemi nazval Aotearoa – Země dlouhého bílého oblaku. Další Polynésané, jimž se až později začalo říkat Maoři, připluli a osídlili zemi v několika vlnách přibližně od roku 1000. Kromě netopýrů tenkrát v Aotearoře nežili žádní savci. Noví imigranti a daleko později i evropští osadníci tady proto vysadili krysy, králíky a psy, kteří v nedotčené přírodě napáchali nepředstavitelné škody. Maoři zanedlouho vyhubili i třímetrového nelétavého ptáka jménem moa, vzdáleně připomínajícího pštrosa, a vypálili obrovské plochy lesa. Zpočátku, když bylo dost půdy pro každého přistěhovalce, žili Maoři v relativním míru. O několik století později se rozmohly územní války mezi jednotlivými kmeny a s nimi i kanibalismus. Prvním Evropanem, který Zemi dlouhého bílého oblaku spatřil, byl roku 1642 holandský mořeplavec Abel Tasman. Spolu s Antarktidou šlo o poslední větší neobjevenou pevninu. Mnoho vědců v té době věřilo, že na jižní polokouli musí existovat takzvaný Velký jižní kontinent, který vyvažuje velké pevniny na severní polokouli. Jejich dohady však Tasman nerozřešil. Když poprvé přistál, tamní Maoři zabili čtyři jeho námořníky a šokovaný kapitán nařídil návrat do Indonésie. Novou zemi pojmenoval Nieuw Zeeland po své domovské provincii v Holandsku. Kdyby ji tenkrát zabral jako královskou kolonii, možná by dnes na Novém Zélandu byla oficiální řečí holandština. Zastánce myšlenky Velkého jižního kontinentu vyvedl z omylu až James Cook, když v roce 1769 přistál u Východního mysu na Severním ostrově a prohlásil zemi britskou kolonií. I když také došlo ke konfliktům mezi jeho posádkou a domorodci, časem si spřátelil několik maorských kmenů. Po svém odjezdu popsal Cook Nový Zéland jako čarovnou zemi s hojností ryb a lesů, což sem přilákalo tisíce dalších evropských osadníků. Obrovské potíže přišly, když Evropané prodali Maorům první muškety. Potom se znepřátelené kmeny začaly vyvražďovat tak efektivně, že hrozilo vyhlazení celých klanů, když maorská populace klesla na pouhých 40 000. Spory vznikaly i mezi Maory a evropskými přistěhovalci, kteří jim zabírali půdu pro své nové farmy. Dnes se tyto majetkové konflikty přešetřují u soudu a Maoři často dostávají své pozemky zpět. Tvář tetovaného maorského náčelníka byla vždy hrdou ikonou na bankovkách, poštovních známkách i státním znaku. Muži se většinou tetovali na obličeji, ženy pak na rtech, bradě a prsou. Šlo o velmi bolestivý proces, jejž prováděl tohunga ta moko, kněží k tomu určený, a to kostěným dlátkem namáčeným ve směsi sazí a smůly stromu kauri, které muselo proniknout hluboko do masa. Aby bylo tetování vždy dobře viditelné, museli si muži chlup po chlupu vytrhat všechny vousy. Dnes už tato tradice není tolik rozšířená a používají se moderní a méně bolestivé jehly. Když Velká Británie vstoupila do Evropské unie a rozvázala tak tradiční obchodní svazky se svou bývalou kolonií, byla to pro novozélandskou ekonomiku tvrdá rána. Zároveň se však Novozélanďané odpoutali od britských tradic a začali se s větším zájmem dívat na svou vlastní kulturu. A maorská kultura a tradice byla něco unikátního, na co mohla být celá země hrdá. Maoři ve městech se znovu scházejí v marae, jakýchsi společenských domech s nádherně vyřezávanou výzdobou, kde se diskutuje o problémech jejich komunity a zpívají se tradiční písně. Studenti obou ras se znovu začali učit maorštinu, jazyk, který už téměř vymíral, každý den v televizi běží maorské zprávy a po celé zemi vzniklo přes 400 takzvaných kohanga reo, mateřských škol, kde se děti předškolního věku učí jak maorský jazyk, tak vše o starých zvycích a tradicích.
70 MILIONŮ OVCÍ
Z dlouhých kamionů vybíhají po přistavených rampách stovky ovcí, které farmáři a jejich psi organizovaně dělí do rozlehlých ohrad. Je středa ráno a v Otorohanze začíná každotýdenní burza ovcí a dobytka. Terry, postarší farmář, s kterým jsme se dali do řeči, nervózně sleduje svých sedm oveček, jež snad do několika hodin změní majitele. Jeho skromné stádečko je pouhou kapkou v huňatém moři okolních sekcí burzy. „To jsou moje poslední,“ říká, „s ovcemi končím, už se mi to nevyplatí.“ Burzovní správce oficiálně zahajuje aukci a hned začíná dražit první vyplašené kusy. Zájemců je dost a prodej se rychle hýbe. Za ovci dostane majitel v průměru šedesát až sto dolarů, za berana kolem sto třiceti. Po ovcích přijde na řadu dobytek a nakonec prasata. Při takovém množství zvířat se může celá dražba protáhnout na sedm hodin. Terry se už po půl hodině spokojeně usmívá. Všech jeho sedm ovcí našlo nového majitele a za vyšší cenu, než očekával. V největším rozkvětu novozélandského zemědělství se po farmách celé země páslo na sedmdesát milionů ovcí. Idylická krajina zelených kopců posetých až daleko k horizontu bílými tečkami je typickou scenerií od deštivého jihu až po slunečnou severní provincii Northland. Zpravidla se chová druh merino, který má velmi kvalitní vlnu a maso a snadno přežívá i v horských podmínkách. Merino byly i prvními ovcemi, které sem roku 1773 dovezl kapitán James Cook, i když žádná z nich dlouho nepřežila. Pozdější stáda dovezená z Austrálie se dovedla lépe adaptovat, zejména v horách, kde je chladněji a neroste tam tolik plevele, jenž může vlnu znečistit a snížit tak její cenu. Farma Mount Gerald na Jižním ostrově drží světový rekord za nejvyšší cenu vlny v posledních pěti letech – NZ$200 za kilogram. Export skopového dostal těžkou ránu v 70. letech, když se Velká Británie, tradičně největší odběratel své bývalé kolonie, stala členem Evropské unie a značně omezila dovoz z neevropských zemí. Novozélandští zemědělci museli hledat odbytiště jinde a našli vděčné kupce v USA, Japonsku, Kanadě, Rusku a Íránu. Přizpůsobit se muselo i zpracování. Proto většina jatek zaměstnává i muslimské řezníky, kteří ovce zabíjejí podle islámských pravidel a nad každou pronesou modlitbu z koránu, aby bylo maso přijatelné pro konzumenty na Blízkém východě. Do Japonska zase putují natenko nakrájené kousky a pro supermarkety v Severní Americe se dodává vykostěné maso v úhledném balení. V posledních letech se od chovu ovcí upouští a stále více farmářů se soustřeďuje na lukrativnější chov dobytka nebo i donedávna opomíjené vinařství, dnes nejrychleji se rozvíjející odvětví. Důvodem je odklon západních trhů od červeného masa kvůli obsahu cholesterolu a především klesající cena vlny. „Za vlnu z jedné ovce dostanu po ostříhání dva a půl dolaru,“ stěžuje si farmář Terry, „ovce se dnes vyplatí jen na prodej masa.“ Ze sedmdesáti klesl počet ovcí na čtyřicet osm milionů, což však i tak představuje úctyhodný průměr 12,5 ovcí na obyvatele. Dobytka je v celé zemi necelých deset milionů kusů, toto číslo však rychle roste, především díky tomu, že Zéland je dobře izolován od možné epidemie slintavky a kulhavky. Importovaná nákaza by snadno mohla zničit novozélandské hospodářství, proto má země jedny z nejpřísnějších karanténních předpisů na světě. Zemědělci se v poslední době stále více dostávají do sporu s vládou. Pastviny tvoří přes padesát procent veškeré rozlohy země, ke značné nevoli přibývajících ekologických hnutí. Vliv ekologie vzrostl hlavně po roce 1985, kdy francouzští agenti potopili Rainbow Warrior, loď organizace Greenpeace, která se v té době snažila zabránit nukleárním testům francouzské vlády v Pacifiku. Mnoho Novozélanďanů si dnes uvědomuje, jak citlivé a vzácné je jejich životní prostředí, a jejich obavy se přirozeně odrážejí i v politice. Vláda se snaží více chránit přírodní zdroje a vyčleňuje více půdy pro rezervace. Farmáři jsou často obviňováni, že jejich ovce příliš vyčerpávají a spásají vzácnou půdu a výsledkem jsou ničivé eroze. Dalším problémem pro farmáře jsou stále častější majetkové nároky Maorů. Vláda uznává, že evropští osadníci mnohokrát půdu původním obyvatelům nevybíravým způsobem zabrali, a to bez ohledu na její posvátnou hodnotu. Maoři tak často po vyhraném soudním sporu dostanou půdu svých předků a farmáře z ní vyženou, či, jak tomu bývá ve většině případů, jim ji pronajmou zpět, často za přemrštěné ceny. Všeobecný názor zemědělců, s kterým jsme se setkali nejvíce, se dá shrnout slovy: „Můj pradědeček tady hospodařil už před sto lety, a Maoři tady předtím ani nežili. Teď nám všechno vezmou a pronajmou zpátky za takovou cenu, že budeme muset odejít jinam a vše tady znovu zpustne.“
JAK SE KÁCÍ KAURI
Poloostrov Coromandel je dnes synonymem pro ideální dovolenou každého Novozélanďana. Především jeho východní pláže s bílým pískem a průzračnou vodou se každé léto naplní rekreanty a hotely, kempy i letní domy praskají ve švech. Z Aucklandu je to sem jen hodinu jízdy, a přitom jde stále ještě o relativně nenarušenou oblast, protože většina pobřeží je mořskou rezervací. Máloco už dnes připomíná rušnou těžařskou minulost poloostrova. V roce 1852 bylo na Coromandelu objeveno zlato. Počáteční nadšení však rychle odpadlo, když zlatokopové zjistili, že vzácného kovu není moc a většina je ho ukryta hluboko ve skalách. Až o patnáct let později propukla opravdová zlatá horečka, když kdosi narazil na velká naleziště okolo města Thames a později i u osad na severu. Poslední důl na Coromandelu se zavřel v roce 1952, přesně sto let po nálezu první zlaté žíly. Za svou šedesátiletou existenci se z něj vytěžilo zlato v hodnotě přes šedesát milionů dolarů. Thames, největší město poloostrova, měl v době svého největšího rozkvětu přes 80 000 obyvatel. Dnes jich tu žije asi 7000. Ještě větší rozruch tady přibližně ve stejné době způsobili dřevorubci, kteří během svého stoletého působení zdevastovali naprostou většinu stromů kauri, největší dřeviny Nového Zélandu. Kauri je skutečným králem novozélandského lesa. Tane Mahuta, největší strom v zemi, je 52 m vysoký, 13 m široký a jeho stáří se odhaduje na 2000 let. Šedostříbrné kmeny těchto listnáčů jsou zpravidla dokonale rovné, což se jim bohužel stalo osudným. V polovině minulého století začala rozsáhlá těžba dřeva pro rozvíjející se loďařský průmysl. Symetrické kmeny mladých kauri byly ideální pro stěžně, zatímco ze zralých stromů se dobře nařezala široká prkna, z nichž se stavěl zbytek lodi. Když dřevorubci vykáceli lesy podél pobřeží, museli s těžbou pokročit do vnitrozemských hor, což bylo daleko složitější. Na dopravu těžkých kmenů k pobřeží se využívalo přehrad stlučených na horských řekách. Vždy když se napustily, hráz se zvedla a po silném proudu se poslaly opracované klády. Na dopravu dřeva z hor k moři bylo zapotřebí v průměru deseti přehrad. Takový způsob byl fyzicky i časově náročný a zničilo se při něm kolem 20 % klád. Proto se brzy vystavěla primitivní železnice, později i s parní lokomotivou, sjíždějící mnohdy tak strmé svahy, že každý vagon musel mít svého „brzdaře“, aby se náklad ukočíroval v bezpečné rychlosti. Těžba dřeva nemohla trvat dlouho, protože kauri rostou příliš pomalu, než aby se jejich stavy včas doplnily. Každý strom potřebuje 80 až 100 let, aby dorostl do výšky přijatelné pro zpracování, a asi 800 let, než je úplně dospělý. Do roku 1930 veškerá těžba skončila a o 20 let později byla úplně zakázána. Husté lesy s kauri se kdysi rozkládaly od jižního Coromandelu přes Auckland až po horní výběžek Severního ostrova. Dnes zbývají tři procenta jejich původního stavu. Vzniklo však několik projektů, které podporují vysazování nových kauri a obnovování původního lesa. Jedním z nich je projekt Kauri 2000, na němž se může podílet kdokoliv. Stačí zaplatit deset dolarů, a dobrovolníci vaším jménem vysadí novou sazeničku. Dostanete certifikát s přesným umístěním stromku a kdykoliv se na Zéland vrátíte, můžete se přijít podívat, jak váš kauri roste.
SLZY VZNEŠENÉ HORY
Když kapitán James Cook v roce 1770 jako první Evropan spatřil symetrickou sopku na západním cípu Severního ostrova, prohlásil, že je to nejvznešenější hora, kterou kdy viděl. Pojmenoval ji Mt. Egmont po knížeti Egmontovi, který podporoval jeho expedici. Místní Maoři však vulkánu už dávno předtím dali jméno Taranaki a uctívali jej jako místo, kde se pohřbívaly ostatky jejich náčelníků a kam se uchylovali před útoky ostatních kmenů. Také věřili, že Taranaki dříve stál ve středu země po boku Tongarira. Jednou se ale pohádali kvůli Tongarirově milence Pihangi, s níž začal Taranaki flirtovat. Po krutém boji poražený Taranaki utekl na západ k moři, kde stojí dodnes, majestátně osamocen s tváří schovanou za mrakem slz. Mt. Egmont (nebo Mt. Taranaki – dnes jsou oficiálně platné oba názvy) se často přirovnává k japonské hoře Fudži a je i stejného andezitového složení. Jeho dnešní symetrický tvar se zformoval během posledních 20 000 let a od poslední erupce, jen 15 let předtím, než jej poprvé spatřil kapitán Cook, je sopka nečinná. Celá hora a její blízké okolí bylo roku 1900 vyhlášeno národním parkem, druhým na Novém Zélandu. Taranaki je dnes nejčastěji zlézaná hora Nového Zélandu. Na její zasněžený, 2518 m vysoký vrchol se každý rok šplhají tisíce odvážlivců. Bohužel jde také o horu, která zabila víc lidí, než jakékoliv jiné místo v zemi. Důvodem je nepředvídatelné a rychle se měnící počasí. Minulý rok tady během dvanácti hodin zaznamenali pokles z +24 °C na –2 °C. Především západní strana Taranaki je vystavena extrémně vysokému množství srážek. Ve vesnici North Egmont na úpatí hory spadne ročně na 7000 mm vody, zatímco v New Plymouthu, jen 40 km dále na pobřeží, je to jen 1580 mm. Z dešťové vody se po svazích hory vytvořilo přes tři sta potůčků a řek, které zavlažují okolní pastviny. Říká se, že když Taranaki vidíte, bude pršet, a když jej nevidíte, už prší. Ani k nám nebyla sopka vlídná, když jsme se chystali k výstupu na vrchol. Po dvou slunečných dnech a slibné předpovědi na dalších 24 hodin jsme se probudili do mlhavého a deštivého rána a museli na dobytí vrcholu zapomenout. Když jsme dojeli k moři do New Plymouthu, všude bylo slunečno, jen tvrdohlavý Taranaki se v dálce halil do svých oblačných slz. VELRYBÍ RÁJ Brzy ráno stojíme v kanceláři společnosti Whale Watch a spolu s dalšími nedočkavci nervózně pozorujeme neklidné moře za okny. Všichni žmoulají své stodolarové lístky a čekají na zprávu od meteorologické stanice. Na té závisí rozhodnutí kapitána člunu, zda bude riskovat vyplutí na moře, nebo nám odepře náš sen – uvidět velrybu. Plavby za velrybami tady v Kaikouře organizuje maorský kmen Ngai Tahu a v posledních pěti dnech museli provozovatelé kvůli špatnému počasí zrušit všechny výjezdy. Máme ale štěstí, kapitán popluje, s podmínkou, že pokud se počasí zhorší, může loď kdykoli otočit zpět. Tvrdí se, že Kaikoura na východním pobřeží Jižního ostrova je nejvhodnějším místem pro pozorování mořského života a především velryb na světě. Jen kilometr od pobřeží se mořské dno prudce svažuje do příkopu Hikurangi, na který severně navazuje hluboká podmořská rokle Kermadeckého a Tonžského příkopu, táhnoucí se až po Samou v jižním Tichomoří. Na začátku tohoto kaňonu se stýkají dva hlavní mořské proudy – teplý subtropický a studený z jižních moří. Tato kombinace podporuje celý potravní řetězec od miniaturního planktonu až po plejtváka obrovského, největšího tvora naší planety. Díky tomu se sem stahují celá hejna podmořské fauny – nejvíce humři (po nich dostala Kaikoura od Maorů jméno), chobotnice, delfíni, kosatky, tuleni, žraloci a velryby. Po půl hodině rozhoupané plavby se přibližujeme k prvnímu obrovi, dospělému samci vorvaně, nejčastějšímu druhu velryby v místních vodách. Samci dosahují délky 16 až 20 m, zatímco samice jen kolem 12 m, a váhy 35 až 50 tun. Celou třetinu jejich těla tvoří hranatá hlava naplněná olejem, což z nich kdysi udělalo tak vyhledávané terče velrybářů. I jejich mláďata po narození dosahují 3,1–4,3 m a váhy téměř jedné tuny. Vorvani se dožívají úctyhodného věku šedesáti až sedmdesáti let. Vorvaň zůstává na hladině deset až patnáct minut a přibližně každých deset sekund vyfoukne vzduch otvorem v horní části své hlavy. Za několik minut si dostatečně naplní plíce a pak se připraví k dlouhému ponoru. To je vůbec nejpůsobivější fáze pozorování velryb. Po posledním mocném výdechu se ohromné tělo prohne a pak se hlavou napřed potopí pod hladinu. Vzpřímená ocasní ploutev jako by nám mávala na rozloučenou. Co se děje pod vodou během následujících 45 minut, kdy se obrovský kytovec potápí pro potravu, je pro vědce stále ještě záhadou. Odhaduje se, že se velryby dostanou do hloubky asi 2000 m, kde už je černočerná tma a teplota vody se pohybuje kolem nuly. Zbytky určitých druhů hlubokomořského žraloka nalezené v žaludku několika vorvaňů však nasvědčují hloubce i přes 3000 m. Jak mohou velryby vydržet obrovský tlak v těchto hloubkách? Jejich tělo obsahuje více krve, než je tomu u lidí, takže je vodnatější a snáze stlačitelné. Navíc mají pružný hrudní koš, který se částečně stlačí dovnitř. Plíce přitom nemusí tolik pracovat, protože 40 % veškeré zásoby kyslíku je uskladněno ve svalové tkáni. Srdeční činnost se přitom zpomalí na minimum a tím se dále šetří kyslík. Nejdelší zaznamenaná doba ponoru velryby je dvě hodiny a sedmnáct minut. Když se vorvaň dostane do dostatečné hloubky, začne lovit potravu. Jeho dieta se většinou skládá z malých chobotnic, olihní nebo i tresek a žraloků. V žaludcích mrtvých kytovců se však našly i jiné, nepříliš stravitelné předměty, jako staré boty, rybářské sítě, bóje, dokonce i ropný sud. Při lovu vorvaň vydává hlasité klapavé zvuky, které zřejmě fungují jako radar – když zvuková vlna narazí na jiný objekt ve vodě, odrazí se zpět a během chvilky jej zaregistruje vorvaňův mozek. Existují domněnky, že silné zvukové vlny kořist omráčí nebo že ryby a chobotnice zase přitahuje bílá barva vorvaňovy dolní čelisti. Ať je tomu jak chce, velryba svých dvaceti párů zubů příliš nevyužívá a spolkne svou kořist vcelku. Když kyslík dojde, znovu se za pomoci klapavých zvuků vrátí nad hladinu. Díky tomuto výkonnému sonaru se také nemusíme bát, že by do nás padesátitunový kolos při vynořování narazil. Na cestě zpět do přístavu (po setkání s třemi vorvaními samci) potkáváme skupinu delfínů tmavých, žijících převážně v teplých vodách jižní polokoule. Pozorování velryb je jedinečná událost, ale vodní cirkus těchto hravých akrobatů je mnohdy daleko zábavnější. Delfíni se hemží všude kolem našeho člunu, jako by se předváděli. Přeskakují vlny kolem lodi, a otírají se o její trup a často metají i dvojitá salta, když z vody vyskočí vysoko nad hladinu. Jde také o velice promiskuitní delfíny; není neobvyklé, že se jedinec páří až sedmkrát za den, pokaždé s někým jiným. Proto jsou jejich stáda tak početná. Většinou se sdružují ve skupinách o přibližně sto členech, ale výjimkou nejsou stáda o tisíci kusech. Výhoda tak velkých seskupení je znát především při lovu. Delfíni loví velmi organizovaně a domlouvají se pískavými zvuky. Hejno ryb postupně obklíčí a plavou kolem něj ve stále se zužujících kruzích, až nemají jejich oběti kam utéct. Pak se většinou střídají v krmení a udržování své pasti. HORA DVOU JMEN Časně ráno před východem slunce se šplháme vysoko nad Hookerův ledovec. Nahoře na hřebeni ještě na chvíli vidíme náš stan, modrou tečku v 700 m níže položeném tábořišti. Pak začíná pršet a ještě výše se srážky mění v sníh. Do Muellerovy chaty docházíme, ještě než se strhne prudká sněhová bouře. Zamrzlá okna chaty působí uprostřed léta poněkud zvláštně, ale neočekávané změny počasí jsou tady v horách naprosto normální. Malá plechová stavba je sice velmi útulná, ale chybí tu kamna, takže vevnitř sedíme s dalšími deseti lidmi v zimních čepicích a kouří se nám od pusy. Vánice nepolevuje ani k večeru, a tak jdeme spát bez toho, že bychom alespoň na chvíli spatřili okolní velehory. Ráno je venku několik stupňů pod nulou, ale vítr přes noc úplně ustal a na obloze ani mráček. Po zledovatělých kamenech lezeme na Mt. Olivier – mimochodem první vrcholek, který zdolal Edmund Hillary, než o několik let později s Tenzigem Norgayem vystoupil na Mt. Everest. Odtamtud je konečně vidět okolní majestátní panorama zasněžených vrcholků Jižních Alp a Národního parku Mount Cook, včetně samotné hory Mt. Cook, dosahující výšky 3764 metrů. Téměř 40 % rozlohy celého parku je pokryto stálým sněhem a ledovci. Na 150 místních vrcholů přesahuje nadmořskou výšku 2000 m a z dvaceti sedmi novozélandských hor o výšce přes 3050 m jich dvacet dva stojí právě zde. Celé pohoří Jižních Alp začalo vznikat asi před dvěma miliony let při srážce dvou tektonických desek. Stálý pohyb těchto desek ve zlomu na západním pobřeží země nadále tlačí pohoří nahoru, v současné době rychlostí 10 mm za rok. Takovým tempem by nejvyšší hory Jižních Alp dávno dosáhly výšky Himálaje, nebýt erozivního vlivu sněhu, ledu, vody a klimatických extrémů, které zvláště v době ledové „obrušovaly“ jejich povrch a zformovaly dnešní skalnatou krajinu. Roku 1991 se utrhl ledový kus východního čela Mt. Cooku a v obrovském sesuvu se do údolí zřítilo asi 14 milionů m3 ledu a kamení, které sjely až 7,5 km daleko na Tasmánský ledovec. Nikdo nebyl zraněn, ale hora ztratila 10 m své výšky. Maoři nejvyšší horu své země pojmenovali Aoraki, doslova „probodávající mraky“, dlouho před příjezdem prvních Evropanů. Když v roce 1852 kapitán J. L. Stokes mapoval západní pobřeží Jižního ostrova a spatřil špičatý vrchol z moře, dal mu jméno po svém předchůdci kapitánu Cookovi, aniž by si byl vědom tak dlouho užívaného maorského názvu. Kulturní křivda byla napravena, když novozélandská vláda před pěti lety horu na den vrátila příslušníkům kmene Ngai Tahu. Ti ji pak opět přejmenovali na Aoraki-Mt. Cook a dnes se oficiálně používají obě jména. Dnešní ledovce kolem Mt. Cooku jsou jen pouhým odleskem svých předchůdců před 40 000 lety, kdy obrovské masy ledu a kamení dosahovaly daleko za hranice dnešního parku a vytvořily tři obrovská jezera – Pukaki, Tekapo a Ohau. Přesto působí Tasmanův ledovec, s délkou 29 km nejdelší v zemi, velmi úctyhodným dojmem. Ve svém nejširším místě má 3 km a v nejhlubším je až 600 m nanesená vrstva sněhu a ledu. Nejde o nějak vzhlednou řeku čistě bílého sněhu, protože na ledovec se nanáší i hlína, kamení, a dokonce popel z lesních požárů v Austrálii. Překvapující je fakt, že zdánlivě holá krajina oplývá více než 400 druhy rostlin, z nichž se mnohé ani jinde nevyskytují, například Cookova lilie, největší pryskyřičník světa. I na zasněžených svazích nejvyšších hor roste čtrnáct druhů lišejníků. Z místních třiceti pěti druhů ptáků je vůbec nejznámější kea, jediný žijící horský papoušek. Díky drsnému prostředí, kde je hledání potravy a vhodných hnízdišť obtížné, se u těchto vysoce inteligentních ptáků vyvinulo neuvěřitelné průzkumné chování. I když se zpravidla živí vegetariánsky, nikdy nepohrdnou člověčí energetickou stravou. Se svou stračí drzostí si v nestřeženém okamžiku ukradnou, odnesou, rozeberou, a pokud to není k snědku, také zničí vše, co upoutá jejich pozornost. Především horské chaty jsou často obleženy hejny opeřenců, kteří čekají na vhodný okamžik. Jsou schopni uzmout a odnést i těžké pohorky nebo videokameru, s nimiž se jejich majitel málokdy znovu shledá v nedotčeném stavu. Nepopulární jsou papoušci kea zvláště u farmářů kvůli jejich zlozvyku klovat ovčí vlnu. Svým ostrým zahnutým zobákem totiž ovcím často způsobí krvavé rány a známé jsou i případy, kdy ovce na taková zranění zemřely. Dnes je stále legální key střílen na farmách, kde způsobuje škody, ale všude jinde jsou tito ptáci zákonem chráněny.
DIVOKÝ ZÁPAD
Vzdušnou čarou je to z Muellerovy chaty do Coplandského údolí na západním pobřeží pouhých 20 km. Mohutný sesuv půdy však před několika lety značně zkomplikoval už tak náročný přechod přes Coplandské sedlo ve výšce 2150 m. Dnes se přes nebezpečný průsmyk dá přejít jen s horolezeckým vybavením a zkušenostmi. Obojí nám chybí, a tak musíme na druhou stranu stopem po silnici, což znamená zajížďku předlouhých 500 km. O dva dny později nicméně ležíme v horkých minerálních pramenech u populární chaty Welcome Flat, uprostřed zeleného Coplandského údolí. Znovu tu potkáváme i odvážlivce, kterého jsme před několika dny viděli na cestě k zasněženému sedlu. Jeho „zkratka“ trvala déle, než počítal, když ho nahoře zastihla sněhová bouře. Dva dny seděl promrzlý a hladový v 2 m širokém nouzovém přístřešku pod průsmykem, než mohl bezpečně sestoupit do údolí. Je 31. prosince a chata je nacpaná výletníky, kteří chtějí v tichu hor oslavit silvestra. Obloha bez jediného mráčku v noci září miliony hvězd a vše nasvědčuje tomu, že nás čeká slunečné ráno. Druhý den už počasí tak idylicky nevypadá. Z lehkého deštíku je brzy prudký liják, a zatímco ostatní v šest hodin ještě dospávají kocovinu předešlé noci, vyrážíme po rozmáčené stezce. K hlavní silnici na západním pobřeží a jediné spojnici s civilizací je to sedm hodin chůze. Vytrvalý déšť však rychle mění celé údolí v jednu velkou řeku. Včera ještě zurčící potůčky jsou dnes divokými bystřinami, přes něž se stěží brodíme po kolena hlubokou hnědou vodou. Nejhorší úsek čeká na konci cesty, kde povodně strhly most přes Rough Creek, poslední rozvodněnou řeku. Naštěstí jsme ráno vyrazili tak brzy, a ledová voda nám sahá jen po pás. Ti, co z chaty vyšli dvě hodiny po nás, už měli nebezpečný proud po prsa a všichni ostatní museli počkat do dalšího dne, až voda opadne. Až z tisku jsme se dozvěděli o první oběti letošního roku, kterou o týden později strhla rozbouřená voda Rough Creeku a její tělo našli o dva dny později na pobřeží Tasmanova moře. Letošní deště jsou vůbec nejhorší za posledních osmdesát let na Zélandu a místní jen nevěřícně kroutí hlavou nad spouští, kterou tu voda způsobuje. Během prudké bouřky jedné noci napršelo tolik srážek, co obyčejně spadne za celý měsíc. Divoké západní pobřeží Jižního ostrova je už tak proslulé svým nehostinným klimatem. Západní větry, které se oteplí nad horkými pouštěmi Austrálie, se totiž nad Zélandem zarazí o vysokou hradbu Jižních Alp, kde vystoupají do výše a tam ve studených teplotách zkondenzují a spadnou v podobě hustých srážek zpátky na pobřeží. Jen 200 km široký Jižní ostrov má tak dva velmi rozdílné klimatické pásy. Zatímco na deštivém západě spadne v průměru přes 7500 mm srážek za rok, na východním pobřeží, kam se déšť přes horskou bariéru ze západu nedostane, je to průměrně jen 330 mm ročně, tedy dvacetkrát méně.
LEDOVCE
Coplandské údolí je součástí Národního parku Westland, sousedícího s Národním parkem Mount Cook. Na pouhých 20 km se nadmořská výška parku prudce zvedá od mořské úrovně do 3000 m. Horolezectví však není na západní straně Jižních Alp tak populární, hlavně kvůli divokému počasí a špatné přístupnosti přes hluboké propasti a rozlehlá sněžná pole se skrytými trhlinami. Hlavními magnety Westlandu jsou ledovce. Těch je tady téměř šedesát, světově proslulými se pak staly především Fox a ledovec Franze Josefa. Neobvyklá je zejména jejich poloha; kromě Patagonie se nikde jinde na světě nenacházejí ledovce tak nízko a tak blízko moře. Důvodem je opět deštivé počasí. Četné srážky ve výšce nad 2500 m padají v podobě sněhu. Ten na velkých plochách v horách krystalizuje v čistý led, někdy až 20 m hluboký. Gravitací a narůstající vahou se stále přibývající vrstvy sněhu a ledu stlačují do údolí. Po cestě obrušují skály, po nichž se pohybují, až nakonec roztají ve vyšších teplotách, pouhých 12 km od moře. Díky prudkému sestupu místních hor a obrovskému množství sněhu, jež tady spadne, jde vůbec o nejrychleji se pohybující ledovce. Letadlo, které v roce 1943 havarovalo na Franzi Josefovi, 3,5 km od jeho dolního konce, se po ledovci „doplavilo“ dolů ke konci za šest let. Někdy se Franz Josef pohybuje rychlostí až 5 m za den, více jak desetkrát rychleji než ledovce ve švýcarských Alpách. Snadná přístupnost udělala z obou ledovců jednu z největších atrakcí Nového Zélandu. Populární jsou zejména procházky po ledovcích, které tady už déle než sto let provozuje společnost Alpine Guides. Každé ráno jejich průvodci vysekávají cestu v ledu, která se zpravidla do večera úplně změní s tím, jak ledovec rychle postupuje. Na povrchu ledovce je znatelně větší zima než v horách okolo. Na těžké boty si nasazujeme mačky, bez nichž je chůze po kluzkém ledu takřka nemožná, a s pomocí dlouhé hole s bodákem na konci postupujeme za naším průvodcem Klausem. Ten ještě krumpáčem upravuje každý vysekaný schod na cestě, která od rána rychle taje. Ledovce mají svá období postupu a ústupu, závisející především na teplotách a počasí. Během poslední doby ledové před patnácti až dvaceti tisíci lety sahaly místní ledovce až k moři. Pak se stoupajícími teplotami tály a ustupovaly dál do hor, s tím jak se globálně zvyšovala teplota. V posledních deseti letech Fox a Franz Josef opět postupují dopředu a nikdo přesně neví proč. Důvodem mohou být studenější deštivá léta nebo to, že před deseti lety napadlo daleko více sněhu, který se teď dere dolů. Neustále a nepředvídatelně se také mění tvář ledovců, povrch morén a ledu i směr vody, která jím protéká. Procházíme jakousi branou, necelé dva metry vysokou dírou v ledu, která tu prý včera vůbec nebyla. Klaus říká, že když se po dvoutýdenní dovolené vrátil na „svůj“ ledovec, vůbec jej nemohl poznat. Svůj kurz změnila i kalná řeka, která vytéká zpod čela ledovce a začíná nahlodávat přístupovou silnici. Odhaduje se, že do pěti let bude třeba přestavět silnici i přilehlé parkoviště, které zanedlouho úplně zmizí z povrchu.
VODOPÁDY A FJORDY
Za nezvykle slunečného počasí nastupujeme na palubu plachetnice Manuska, abychom se přeplavili přes půlku jezera Te Anau. Východní strana jezera je sice už dost turisticky populární, zbytek však tvoří divoké končiny, kde je vodní doprava často jediným možným způsobem, jak se někam dostat. Murray Cardno, majitel, kapitán, kormidelník i stavitel v jedné osobě, loď pojmenoval po své chorvatské ženě a vody Te Anau s ní nepřetržitě brázdí už patnáctým rokem. Je to poznat i z jeho potrhaného slamáku a pruhovaného červenobílého svetru, jež nosí od začátku svého podnikání. Za tu dobu už zná rozlehlé jezero a jeho rozmary jako své boty. Dnes jsou jeho vody klidné, v čistém vzduchu jsou vidět i 120 km vzdálené hory a Murray mě bez obav nechá vyšplhat nahoru na stožár, počasí se tady však může změnit během chvilky. Průzračná voda, kterou lze za jasného dne vidět až do desetimetrové hloubky, rychle zčerná a vlny rozbouřeného jezera někdy dosahují až tří metrů. Je téměř pravidlem, že bouřkové mraky se drží nad hornatou západní částí, zatímco na východě svítí slunce. Te Anau je vůbec nejhlubším jezerem Nového Zélandu; obrovský ledovec kdysi vyryl jeho dno až do dnešních 417 m. Je také hlavní vstupní branou do Národního parku Fiordland. Velikostí 1,2 milionu hektarů je Fiordland vůbec největším z třinácti novozélandských národních parků. Zároveň je součástí Te Wahipounamu, jihozápadní oblasti čtyř národních parků (ještě sem patří Westland, Mount Cook a Mount Aspiring), které UNESCO zařadilo na svůj seznam přírodního světového dědictví. Většinu zdejší úchvatné scenerie – strmých hor a hlubokých fjordů – tady během poslední doby ledové vytvořily ledovce (kdysi až 2000 m hluboké), které za dva miliony let vydlabaly hluboká údolí, jezera a fjordy. Podobně jako na západním pobřeží Zélandu jde také o jedno z nejdeštivějších míst světa. Průměrný úhrn srážek tady dosahuje 8000 mm za rok. Po třech hodinách klidné plavby se loučíme s Murraym a Manuskou a vystupujeme na opuštěném molu na severním konci jezera. Právě tady začíná proslulý Milford Track, snad nejkrásnější túra v celé zemi (a podle Rudyarda Kiplinga na celém světě) a zlatý hřeb naší cesty. Trasa dlouhá 54 km kopíruje cestu, kterou kdysi místní Maoři chodili dobývat naleziště jadeitu, od jezera Te Anau hustým lesem skrz hluboká údolí k pobřežním fjordům. Kvůli přílišné popularitě musela správa národních parků počet návštěvníků na Milfordu omezit. Cesta je rozdělena na čtyři denní úseky, spí se ve třech chatách a jít se musí jen jedním směrem. Na každém úseku může denně projít maximálně čtyřicet lidí, takže zdržet se na jednom místě více dní nepřipadá v úvahu. S takovým omezením je včasná rezervace nezbytností. My jsme za povolení na prosinec zaplatili 1. července a o dva dny později byla všechna místa až do začátku dubna vyprodána. S omezenou dopravou nejde o levnou záležitost, málokdo však vynaložených financí lituje. První dva dny jdeme kolem křišťálově čisté řeky Clinton, plné pstruhů a úhořů. Po stranách nad údolím se zvedají strmé skály, často se zasněženými vrcholky. V nižších polohách místních deštných pralesů převládají kapradinové porosty. Kapradiny jsou jakýmsi národním symbolem, koneckonců se dostaly až na státní znak a emblémy novozélandských sportovních týmů. V celé zemi se jich vyskytuje na 180 druhů, z nichž ten největší – mamaku – dosahuje výšky 20 m a rozpětí koruny kolem 14 m. Sytě zelená jejich listů je vůbec typickou barvou celého Zélandu; zelené bukové lesy, svěží zelené pastviny, mech obalující staré stromy i nazelenalá voda horských řek a jezer. Třetí den nás čeká jediný přechod vysokohorského sedla, 1146 m vysokého MacKinnonského průsmyku. Předpověď počasí nám příliš nepřeje, a když ráno stoupáme 4 km dlouhými serpentinami, vše vypadá na déšť. Pár minut před vrcholem se však mraky kolem okolních hor rozestupují a seshora vidíme údolí na obou stranách i dvacetikilometrovou cestu k pobřeží, která nás ještě čeká. Za tak krásného počasí se nám ani dolů nechce, když se tady však za jiných dnů spustí déšť, každý se snaží z nehostinného sedla dostat co nejrychleji a často se musí přidržovat přízemní trávy, aby jej vítr neodfoukl. Zajímavá je historie chat, které tady, na nejvyšším bodu celé trasy, stály. Tu první odnesla bouřka celkem čtyřikrát, současná bytelná stavba je k zemi připevněna několika ocelovými lany. Na Milfordu prší v průměru dvě stě dní v roce a suché a dobře udržované stezky se pak rychle promění v divoké potoky. Působivě v takovém počasí vypadají především vodopády, které se objeví na každé skále. Pět kilometrů za MacKinnonským průsmykem se objevují Sutherlandovy vodopády. Výškou 580 m jsou nejvyšším vodopádem země a pátým největším na světě. Jde vlastně o tři samostatné kaskády, padající z ledovcového jezera Quill. Sutherland byl jedním z hlavních důvodů vzniku Milford Tracku, nové přístupové trasy k úchvatnému přírodnímu divu. Vodopád je také pramenem řeky Arthur, podél níž vede cesta dál k moři. Čtvrtý, poslední den procházíme Arthurovým údolím, porostlým většinou stříbrnými buky. Novozélandské buky jsou jedněmi z nejstarších stromů na zemi. Botanici tvrdí, že tyto druhy rostly už před 135 miliony let na obrovském jižním kontinentu Gondwana a jejich zkamenělé listy a pyl byly nalezeny až v Antarktidě. Sandfly Point je oficiálním koncem Milford Tracku, jak ukazuje i stará dřevěná cedule, ověšená několika páry rozpadlých pohorek. Čeká tu na nás člun, který nás přes ústí Arthurovy řeky převeze zpět do civilizace. Nakonec se před námi otevírá překrásný Milfordský fjord, jehož impozantní panorama nechybí v žádné turistické brožurce. Tisíc kilometrů dlouhé pobřeží Fiordlandu je protkáno čtrnácti až 500 m hlubokými fjordy, zasahujícími 20 až 40 km do vnitrozemí. Okolní strmé skály se zvedají do výšky přes 1500 m a jejich vrcholky jsou většinou zahaleny v mlze či dešťových mracích. Největší z nich, 1683 m vysoký Mitre Peak, je údajně nejvyšším mořským útesem světa. Na plochých kamenech se líně povalují tuleni a po chvíli se objevují i naši dobří známí, usměvaví delfíni. A temným vodám Milfordu snad už k dokonalosti nic nechybí.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group