ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Město zavěšené na útesu

mestozaveseneTropea – člověku se zdá, jako by mu to jméno pulzovalo celým tělem a v návalech vedra naráželo do mozku v rytmu tepu rozbouřené krve. Zdolat těch několik set schodů, které šplhají jako zatočený had od mořského pobřeží po strmé skalní stěně na vrchol šedesátimetrového útesu, do něhož před mnoha staletími toto jihoitalské městečko zapustilo své kamenné kořeny, není opravdu žádný med. Rtuť teploměru se, jako ostatně každý den v této roční době, pomalu vyšplhala téměř k hodnotě čtyřiceti stupňů ve stínu. Uprostřed skalní stěny, do které se svou plnou silou opírá dopolední slunce, je však stín asi tak vzdálenou představou, jako velbloud uprostřed Antarktidy. Bílé vápencové útesy odrážejí oslepující světlo přímo do očí těch několika lidí, kteří se v tuto denní dobu rozhodli vyměnit chladivé koupání v moři za výstup do rozpáleného města. Téměř určitě to jsou turisté na dovolené. Každý domorodec, který má všech pět pohromadě, v těchto parných hodinách spokojeně vyspává za zabedněnými okny svého příbytku následky nočního ruchu a veselí. Cestou nahoru na útes si člověk připadá, jako by se pokoušel přejít obrovskou, o zeď opřenou plotnu elektrického sporáku. Nahoře se mu konečně otevře pohled na kamenné středověké městečko, které však momentálně ze všeho nejvíc připomíná rozpálenou cihlovou pec na přípravu pravé italské pizzy. Při tomto pohledu člověka napadá, že jméno Tropea – ať už je poprvé vyslovil kdokoli před jakkoli dlouhou dobou – beze zbytku vystihuje atmosféru tohoto jedinečného místa.
POSVÁTNÉ SLOVO SIESTA
Je asi devět hodin ráno. Úzké, kameny dlážděné uličky města zejí prázdnotou a i ručičky hodinek vypadají, jako by se otáčely dvakrát pomaleji než jindy. S hysterickým bzučením se kolem nás mihl osamělý malý motocykl a zmizel v labyrintu bloků domů nalepených na sebe tak těsně, že se člověk nemůže ubránit dojmu, že se musí co nevidět vzájemně rozdrtit. V průchodu mezi domy ne širším než půldruhého metru sedí na židli zakloněna v nebezpečném úhlu starší žena a klimbá. Ve stínu pod balkony si zase tři staříci sedící na skládacích stoličkách nevzrušeně cosi vyprávějí. Mezi domy jsou napříč ulicí z jednoho okna do druhého napjaté šňůry se sušícím se prádlem. Nehybný vzduch se tetelí nad rozpálenou kamennou dlažbou. Výklady většiny obchůdků jsou zavřené a město vypadá jako po vymření. Pro tento zvláštní stav, kdy se zdá, že i vzduch jaksi sirupovitě zhoustl, mají Italové krátký a jednoduchý název – siesta.
RYBÍ TRHY
Ověšení fotoaparáty se prodíráme k centru městečka. Začínám mít dojem, že jsme s výjimkou místních pekařů jediní, kdo měl ten ztřeštěný nápad vyjít v tuto dobu do ulic. Na jihu Itálie začíná totiž život s výjimkou mírného oživení v době oběda až před setměním, kdy nesnesitelné vedro trochu poleví. Poznenáhlu jsem si uvědomil, že kolem sebe oproti očekávání potkáváme mnohem více lidí, povětšinou žen s nákupními taškami. Vydali jsme se jejich směrem a po chvíli jsme ve vzduchu postřehli nezaměnitelnou vůni moře a ryb spolu se stále hlasitější kakofonií vzrušených překřikujících se hlasů. No ovšem – každé přímořské město má přece svůj rybí trh. Již časně ráno za svítání vyjíždějí místní rybáři se svými čluny na moře, aby se po několika hodinách vrátili s ulovenými dary moře. Času není nazbyt – rybáři musí své úlovky přivézt, zpracovat a prodat dříve, než teplota dostoupí svého poledního maxima, aby se jim ryby v přílišném horku rychle nezkazily. Proto i ti, kdo si chtějí obohatit oběd či večeři o jídla z čerstvých ryb, si musí přivstat. Nejlepší dobou na nákupy je čas mezi osmou a devátou hodinou, kdy ještě není horko a stoly rybářů jsou plné čerstvých lahůdek. Procházka po rybím tržišti poskytne zajímavý obrázek nejen o temperamentu smlouvajících obyvatel Tropey, ale hlavně o fascinujícím bohatství místního průzračně čistého Tyrhénského moře. Téměř stoprocentně si zde mohou milovníci rybích specialit zakoupit čerstvý plátek mečouna, téměř čtyřmetrové ryby s bodcovitě protaženou horní čelistí, která je v místních restauracích nabízena pod názvem pesce spada. Mečouni spolu s tuňáky, sardinkami a jinými rybami pobřežních vod tvoří hlavní část výlovu místních rybářů. Ryby však nejsou zdaleka jedinými obyvateli moře, se kterými se zde člověk může setkat. Na lesklých červenavých hromadách se zde kupí různé druhy krevet, ze kterých umějí místní kuchaři připravit opravdové pochoutky. Menší druhy najdete pod názvem gamberoni, větší krevety se nazývají scampi. Jihoitalská kuchyně se neobejde ani bez nejrůznějších zástupců plžů a mlžů, které běžný turista zná spíše jako „mušle“ a „škeble“. K těstovinám, na pizzu i do polévky se hodí slávky jedlé, které jsou hojně loveny v celém Středozemním moři. Neméně žádané jsou i zaděnky jedlé s jakoby vrstevnatou skořápkou. Každý Ital je zná pod názvem vongole. Na žádném rybím trhu nesmějí chybět fantasticky vypadající chobotnice (polippi) a sépie (calamari) s dokonalýma komorovýma očima, které jsou natolik podobné našim, až se člověku zdá, že se na něj ulovený měkkýš dívá vyloženě vyčítavě.
GEKONI A KALÁBRIJCI OŽÍVAJÍ V NOCI
Po setmění, když teplota klesne na snesitelných dvacet osm stupňů, vyrojí se ze svých úkrytů mezi kameny zdí nenápadní béžoví gekoni s krásnýma obrovskýma očima, kteří pod rozsvícenými lampami číhají na světlem zmámený hmyz. Jakoby v údivu kulí oči nad tím, kolik lidí najednou zaplnilo uličky předtím tak tichého města. Pro místní starousedlíky i pro zkušenější turisty začíná den. Výkladní skříně desítek obchodů a krámků svítí do ulic a lákají zvědavé turisty. K dostání je všechno – od nafukovacích hraček a potápěčských ploutví až po pálenku z vinných hroznů zvanou grappa nebo sytě žlutý citronový likér Limoncello, místní specialitu. Nalévá se do skleniček namražených v mrazničce a ojíněných jako okna v zimě. Takovému lákavému osvěžení odolá za dusného večera málokdo. Nespočet butiků nabízí odvážné letní úbory pro večerní procházku – čím je na nich méně látky, tím jsou dražší. Pestrý oděv mohou místní parádnice doplnit šperky ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo leštěných lastur, které jsou k dostání na každém rohu. Nejzajímavější jsou ale obchůdky, které nabízejí místní kalábrijské speciality. V dekorativních lahvičkách si zde můžete koupit neskutečně ostré pasty na těstoviny vyráběné z oliv a místních pálivých feferonek. Jedna lahvička velikosti dětské přesnídávky vydrží asi na rok používání. K nim si rovnou můžete přibrat ručně vyráběné těstoviny různých barev a příchutí. Můžete také ochutnat výborné místní sýry, které vypadají, jako by pamatovaly doby generála Garibaldiho. Žádný takový obchůdek se samozřejmě neobejde bez sušených feferonek navlečených na provázku jako korále a snopů místní sladké červené cibule, která se nepěstuje nikde jinde na světě. Když vás unaví prohlížení obchodů a tlačenice v ulicích, můžete si zajít do některé z cukráren na pravou italskou zmrzlinu nebo osvěžující ledovou tříšť, které zde říkají granita. Pro obyvatele Tropey je každý večer malým svátkem. Je to totiž příležitost ke společenským setkáním pod širým nebem a užívání si nočních radovánek. Při pohledu na oživlé městečko si člověk připadá jako uprostřed obrovského mraveniště v době rojení. Atmosféra připomíná venkovskou tancovačku gigantických rozměrů. Místní krásky se snaží upoutat pozornost bezprizorních mladíků pestrými přiléhavými šaty a mládenci na lovu neustále protáčejí motory svých motocyklů. Motorku tu vlastní každý, komu je více než třináct a méně než sto let, a mladí pánové s neutuchajícím zápalem předvádějí uprostřed přelidněného náměstí každému, koho to zajímá, že k jízdě na skútru bohatě stačí jeho zadní kolo. Mezi tím vším se procházejí turisté hledající noční rozptýlení a batolí malé děti, které chodí spát až okolo půlnoci.
„UHNĚTE, TEĎ JEDU JÁ!“
Místní četníci, carabinieri, v předtuše večerního mumraje uzavírají pro auta většinu ulic v centru města již na sklonku odpoledne. U každé zátarasy však musí až do noci hlídkovat strážník, vždyť pro Itala není dopravní značka se zákazem vjezdu žádnou překážkou. Policisté se také snaží řídit dopravu na větších křižovatkách a malých náměstíčkách. Stojí uprostřed cesty, mávají rukama a pískají na píšťalky o sto šest. Řidiči je však vesměs s pravou italskou grácií ignorují a v případě potřeby si udělají obousměrnou silnici třeba z chodníku před kostelem. Koráby silnic, které Tropeu křižují, také často nesou stopy po setkání s jinými auty v úzkých uličkách. Jejich majitelům to ale nevadí ani v nejmenším. Na nějaký ten šrám na laku nebo rozbité světlo se tady příliš nehledí a každá příležitost vynadat při bouračce jinému řidiči za neopatrnou jízdu je vlastně vítaným zpestřením dne. V umění, jak vytvořit na silnici chaos a zase se z něj vymanit, nepředčí Italy snad žádný národ v Evropě. V nepřetržitém proudu nejrůznějších vozidel platí na první pohled jen jedno pravidlo – kdo má silnější motor a hlasitější klakson, jede první. V úzkých uličkách se mezi stojícími i jedoucími auty proplétají malé i větší motocykly a chodci. V italském městě je mnohem výhodnější mít motorku než auto. Dá se na ní jezdit skoro všude – mezi auty, v protisměru, po chodníku nebo po schodech dolů. Řidiči i chodci jsou tady na podobné chování motocyklistů zvyklí a většinou včas uhnou na stranu. Při pohledu na zmatek a koncert houkaček se člověku nechce věřit, že podle statistických tabulek umírá v Itálii na silnicích relativně málo lidí. „Narodili jsme se s volantem v ruce,“ říkají o sobě s oblibou italští řidiči.
STARÉ KOSTELY A NÍZKÉ DOMY
Procházíte-li kamennými uličkami historického centra Tropey, značeného na ukazatelích jako centro storico, máte pocit, jako byste se v čase vrátili o několik set let zpět. Osídlení Tropey sahá skutečně daleko do minulosti, část její pevnostní zdi je antického původu. Nejmonumentálnější památkou dřívějšího osídlení je však románská katedrála Normanna z přelomu dvanáctého a třináctého století. V pozdější době byla přestavěna a vyzdobena v duchu barokního přepychu. Teprve rozsáhlá rekonstrukce počátkem dvacátého století jí opět vrátila původní románskou podobu. Protože jsou Italové silně křesťansky založení, je pro ně katedrála jedním z nejdůležitějších míst ve městě. Při pravidelných nedělních bohoslužbách ani velký dóm katedrály nepojme zástupy věřících, kteří se přišli pomodlit k bohu. Ti, na které nezbylo místo, proto stojí či sedí před otevřenými dveřmi kostela a poslouchají kázání venku. Jednou do roka, druhou neděli v červenci, slaví Tropeané svátek svaté Domeniky, patronky města. Její ostatky jsou vystaveny ve skleněné rakvi v prostorách katedrály a lidé přicházejí složit své světici hold. Říká se, že přání, která jí v tento den svěří, se určitě vyplní. V okolí Tropey najdou milovníci staré architektury více kostelů a historických památek. Asi nejzajímavějším z nich je kostel Santa Maria dell Isola. Vypíná se nad mořské pobřeží na skalní jehle před útesem, na kterém stojí město. Tento pahorek býval kdysi ostrovem, což připomíná i jméno kostela. Dnes je možno dojít sem suchou nohou, nejdřív musí ovšem člověk sejít z útesu zpět na břeh moře. Dříve býval tento ostrovní kostel svatyní a poutním místem benediktinů, nyní je za malý poplatek volně přístupný. Na skalním ostrohu za kostelem zbudovali mniši, kteří mají kostel ve správě, malou botanickou zahradu s ukázkami místní květeny, odkud je krásný výhled na moře. S výjimkou kostelů najdete v Tropeji jen velmi málo opravdu vysokých domů. Celá Kalábrie je totiž vysoce seismicky aktivní a v minulosti byla nejednou zpustošena rozsáhlými zemětřeseními. Platí zde proto pravidlo, že se nesmějí stavět domy, jejichž výška by byla větší než jejich základna. Za dlouhá staletí života na neklidné zemi mají místní stavitelé vyzkoušeno, že takto vyměřené stavby odolají ničivým otřesům nejlépe. Jako věčná připomínka tohoto nebezpečí se z moře na dohled pláží Tropey zdvihá jedna z mála nepřetržitě aktivních sopek v Evropě, ostrov Stromboli. V současné době je vulkán naštěstí spíše klidný, jen asi tak jednou za hodinu vypustí na důkaz své stálé činnosti oblak dýmu a vyhodí do povětří několik rozžhavených kusů lávy. Na tyto výdechy dřímajícího obra se mohou jet zvídavější turisté podívat zblízka přímo z Tropey vyhlídkovou lodí. I když se zdá, že vulkán spí, vědci jsou si vědomi, že nebezpečí stále číhá jen několik metrů pod povrchem hory. Celá sopka je proto pod nepřetržitým dohledem citlivých přístrojů a seismologů.
DO AFRIKY, CO BY KAMENEM DOHODIL
Severní pobřeží Tuniska je sotva o sto kilometrů jižněji než nejjižnější bod Kalábrie. Obě tyto země tedy leží v subtropickém pásmu. V celé Kalábrii, a tedy i v Tropeji, panuje středomořské klima. Léto je tu suché a teplé, nezřídka se stává, že od května do září nespadne ani kapka vody. Když ještě od afrických břehů vane horký pouštní vítr zvaný zde scirocco, teplota nezřídka dosahuje téměř čtyřiceti stupňů ve stínu. Krajina proto vyprahne a většina řek během léta vysychá. Ještě v říjnu je zde vyšší průměrná odpolední teplota než u nás uprostřed léta, tedy okolo 25 stupňů. V létě je také v celé Kalábrii velké nebezpečí požárů. Dohněda vysušená tráva a keře vzplanou od sebemenší jiskry. I při jízdě po jediné kalábrijské dálnici auta nezřídka vjíždějí do oblaků dýmu v místech, kde zažehl krajinu nedopalek cigarety vyhozený z okénka jedoucího vozu. V zimě se místní zemědělci nemusejí bát, že jim pomrzne úroda nebo sadba. Teplota zde totiž zřídka kdy klesne pod patnáct stupňů a sníh tady naposledy viděli před dvaceti lety. Zimy podobné našim přicházejí v Kalábrii jen do výše položených míst v horách. Hory tvoří asi devět desetin povrchu Kalábrie, pole a plantáže oliv a citrusů jsou proto stěsnány blízko pobřeží nebo v těch málo nížinách, které se rozprostírají kolem několika řek, jež v létě nevysychají.
CIPOLLA TROPEANA
Každé ráno vozí na trh do Tropey své výpěstky zemědělci z okolních vesnic a usedlostí. Při nákupech na zeleninovém tržišti Středoevropanovi připadá, že se ocitl v nějaké vzdálené exotické zemi. Vedle hroznového vína a broskví tu prodavači nabízejí také citrony, pomeranče a melouny. Na fíky a olivy si ještě budeme muset počkat, říkají, ty se totiž sklízejí až koncem léta. Zato citrony už mají plnou sezonu. Kdo má dlouhé ruce a pevné nervy, může si zkusit nějaký utrhnout z keřů v zahradách kolem města. Požádá-li však majitele usedlosti o dovolení, dostane pravděpodobně ochutnat i bez rizika. Co však nemůže chybět u žádného ze stánků, je místní červená cipolla tropeana. Tato zvláštní odrůda sladké salátové cibule je totiž místní specialitou. Má sytě červenou barvu a téměř vůbec nepálí, chutná naopak spíše sladce. Daří se jí právě jen v nejbližším okolí Tropey a přilehlých vesnic, kde nalezla příhodné podnebí i půdu pro svůj růst. Místní pěstitelé jsou na svoji cibuli patřičně hrdí – v září každoročně pořádají festival, který je věnován pouze červené cibuli. Založili dokonce „Akademii tropejské cibule“ se sídlem v městečku Santa Domenica, která se stará o udržení a prohloubení kultury červené cibule a podporuje studium a výzkum její produkce, kvality a všech možností jejího využití se zvláštním zaměřením na gastronomii. Cibule z Tropey má i svou vlastní internetovou stránku. Příprava sadby červené cibule také není jednoduchou záležitostí a vyžaduje zvláštní péči i trpělivost. Sádky cibule se připravují již na přelomu srpna a září. Aby sazeničky předčasně nevyklíčily, jsou celé sádky zakryté kapradím. V listopadu se rostlinky přesadí do řad za sebou tak, aby se vytvořila cibulka. Raná odrůda cibule se na pole sází v dubnu a květnu a pozdní na přelomu června a července. Začátkem léta tedy doroste první várka čerstvé úrody. Celá ta námaha se však bohatě vyplatí. Tropejská cibule totiž nejen výtečně chutná, ale obsahuje také velké množství vitaminů (zvláště vitaminu C) a má léčivé účinky. Působí proti chřipce, má příznivý vliv na srdce a cévy, zlepšuje srážlivost krve a zvyšuje hladinu železa v krvi. To se příznivě odráží na počtu červených krvinek, které jsou zodpovědné za roznos životodárného kyslíku po těle. Cibule z Tropey má prý také močopudný účinek.
HON NA TURISTY
Dlouhou dobu stála Kalábrie stranou zájmu většiny evropských turistů. Špička italské boty je přece jenom poměrně vzdálená a hůře dostupná nežli jiná přímořská letoviska. Proto ještě není Kalábrie tolik zamořená masovým turismem. Milovníku přírody tu nehrozí nedobytné a neodbytné hotelové komplexy a kilometry sterilní písečné pláže. Více než 800 kilometrů členitého kalábrijského pobřeží nabízí dostatek krásných útesů a odlehlých pláží pro ty, kteří ke spokojené dovolené nepotřebují hotelový slunečník. Protože je Kalábrie povětšinou zemědělskou zemí, patří Tyrhénské i Jónské moře mezi nejčistší v Evropě. Z toho důvodu se také těší velké oblibě u potápěčů. I když se místní obyvatelé začínají učit, jak na přílivu turistů vydělávat, existuje v Kalábrii stále mnoho míst s osobitou kulturou i atmosférou. Mezi ně patří například i Tropea – město přilepené na útesu.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group