ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Po stopách Dr. Emila Holuba

 

dremilholub

Zarůstající náhrobní kámen na parcele číslo čtrnáct centrálního hřbitova ve Vídni, poslední odpočinek Emila a Růženy Holubových. A stejně tak zarůstají i vzpomínky na tohoto cestovatele, vlastence a vědce, který poznání zasvětil celý svůj život. Cesta z Evropy do nitra temné Afriky v druhé polovině minulého století stále ještě vyžadovala značnou míru úsilí a vytrvalosti a těch, kteří to dokázali, nebylo mnoho. Na tehdejších mapách bylo stále ještě mnoho bílých míst kam, Evropané nepronikli. Emil Holub byl nesporně jeden z nich a právem a bez nadsázky jedním z největších. Příští rok uplyne 150 let od jeho narození a letos je tomu 120 let od jeho první velké cesty do jihoafrického vnitrozemí. Při této příležitosti jsem se vydal na několika výpravách po Holubových stopách. Význam Holubových vědeckých poznatků je stále ještě na mnohých místech ve světě ceněn více než doma, kde zbývající část Holubových sbírek leží v depozitářích mnohdy v ne ideálních podmínkách a neznáma veřejnosti.
lll Dnešní Botswana, bývalý britský protektorát Bečuánsko a za dob Holuba říše několika domorodých králů, se rozkládá v centru jižní Afriky. Paradoxně země suchá, většinu území pokrývá polopoušť Kalahari, má na svém území největší vnitrozemskou říční deltu na světě – Okawango. Rozkládá se na ploše až 13 000 km2 a říčka Boteti sezónně odvádí malou část vod do oblasti solných pánví Makgadikgadi. Podél východního břehu těchto pánví vedla Holubova cesta na sever k Panda-ma-tenze a k řece Zambezi, na nichž leží Victoriiny vodopády. Odtud při jeho první cestě zamířil proti proudu Zambezi do říše Marucké, dnes jihozápadní Zambie, a o deset let později do říše Mašukulumbů na území dnešní jihovýchodní Zambie. Kromě malých skupin přežívajících nejstarších obyvatel této oblasti – bušmenů (San a Khoe) neboli Basarwa, se na území dnešní Botswany nacházejí převážně kmeny skupiny Batswana. Dědeček prvního prezidenta Botswany Sira Seretse Khamy byl právě ten král Khama III., s kterým Emil Holub v Šošongu udržoval přátelské styky. I když dnešní Botswana je díky diamantům země bohatá, charakter krajiny odlehlých oblastí se od dob Holubových příliš nezměnil.
 lll Do Johannesburgu létám služebním letadlem tak jednou za dva měsíce, ale nikdy mě nenapadlo, že trasa letu v podstatě sleduje Holubovu cestu z roku 1875. Devítimístný King Air obvykle letí ve třiceti tisících stopách, a tak dole toho není moc vidět. Tentokrát jsme ale pro silný protivítr letěli nízko a byla dobrá viditelnost. Po startu jsme prolétli jižně od Pretorie a nad územím bývalé Bophuthatswany. Krátce potom se objevují povrchové doly Thabazimbi a přelétáváme Crocodile River. Stáčíme se na severozápad a nalevo vidím soutok Marico River s Crocodile River. Holub píše: „...nazejtří dojeli jsme břehu Limpopoského, a sice při ústí Marickém. Ústí to je tím zajímavo, že se tu Marico, je-li rozvodněn, rozvětvuje po obou stranách na několik pobočních ramen, která však při nízké vodě s hlubším hlavním řečištěm nesouvisí, nýbrž spojují se teprva s rozvodněným hlavním proudem...“ Za chvíli jsou pod námi meandry Ngotwane a její soutok s Limpopem. Bujnější vegetace, lemující sezónní toky, umožňuje rychlou orientaci. Mezi Limpopem a hlavní silnicí Gaborone–Francistown se snažím rozeznat stopy po nějaké pánvi či jezeře „...dne 17. t.m. dojel jsem jezera Khamova...“ jak je Holub popisuje, neviděl jsem však nic. Prolétáváme jihozápadně od Šošongu, kam Holub dorazil 19. května 1875. Od této chvíle letíme až do Orapy nad červenohnědou pustinou a po 45 minutách se v dáli na severovýchodě objevují solné pláně Sua, kam Holub dorazil v půli června roku 1875. Už se nemůžu dočkat, až se tam vypravíme. lll Dočkal jsem se. V polovině května jsme dorazili na ostrov Kubu, žulovou výspu na jihozápadě solné pláně Sua. Jezero je jedno ze dvou gigantických solných pánví Makgadikgadi, které pokrývají oblasti střední Botswany. Ostrov, pár set metrů v průměru, tvoří žulová skaliska střídmě porostlá překrásnými baobaby (Adansonia Digitata).
lll Ostrov v minulosti sloužil jako útočiště domorodým kmenům. Zbytky až půl druhého metru vysokého kamenného valu jsou patrny na jihozápadní straně. Uprostřed ostrova se rýsuje několik podlouhlých hromad kamení, jež patrně označují hroby. Půda je tu velice mělká, a tak se na hrob musela navršit hromada kamení, aby se těl nezmocnily hyeny. Stejné hromady jsme našli na „hřbitově“ u vesnice Mosu. Kromě baobabů se tu také vyskytuje tick tree (Sterculia africana), bizarně tlustý keř sesame bush (Sesamothamnus lugardii) a několik druhů akácií. Vesnice Mosu leží přímo pod srázy escarpmentu a je odtud vzdálena jenom pár set metrů. Typická botswanská vesnice. Hliněné chýše pokryté slaměnou střechou, poházené bez ladu a skladu po krajině. Kozy, vychrtlí psi a děti. Prašné cesty vedoucí na všechny strany a napůl zrezivělé a rozebrané vraky aut. Podle mapy cesta měla vést na vrchol escarpmentu, a tak jsme se tam snažili dostat. Po čtyřech kilometrech se před námi otvírá výhled na část zvlněné pánve, jež je po obvodu lemována sráznými svahy. Podle mapy je to vrchovisko jednoho ze sezónních přítoků solné pláně Sua. Toto je oblast, kam Holub se svým volským spřežením dorazil počátkem června 1875 na cestě ze Shoshong. Jak popisuje: „...z rána dne 17. t.m. dojeli jsme Bergfonteinu, pramene to ležícího na lesnaté stráni, jejž domorodci pokládají za vrchovisko říčky Nokane, tekoucí v době deštivé na sever ... poněkud opodál od břehu bystřiny Nokajské vítají hojné palmy vějířovité cestovatele, přicházejícího od jihu...“
Cestu po asi osmi kilometrech protíná několik vodou vymletých, jeden až dva metry hlubokých strží, přes které byly postaveny primitivní polorozpadající se mosty. Jak jsem později zjistil při letu nad touto oblastí, jeden z těch přítoků má několik kilometrů proti proudu skupinu palem. Jsem si jist, že to je skupina palem vějířovitých, kterou Holub popisuje. Pokračujeme na sever ve snaze dosáhnout solné pláně před západem slunce. Ráno je chladno a částečně zataženo. Rozhlížíme se kolem, kam jsme to vlastně večer dojeli. Zjištujeme, že jsme na jihovýchodním okraji Sowa pan, kam jsme plánovali dojet. „...ráno dne 18. dojeli jsme jihovýchodního břehu solného jezera, které na naší cestě bylo mezi nesčetnými menšími jezery nejjižnější a ze tří obrovských jezer solných nejmenší. Toto solné jezero, rozlévajícího se na západ do nedozírné dálky, překročil jsem v největší jeho šířce od jihu k severu ... měře šířku jezera ve východní jeho části zastihl jsem tu stádo pakoňů žíhaných ...“ Pakoně jsou už dávno pryč, pánev se nám překročit nepodařilo a pokus dosáhnout ostrova, malé vyvýšeniny pár kilometrů západně, byl rovněž neúspěšný. Půda je ještě vlhká a začínali jsme se bořit, a tak jsme se otočili a vrátili se k východnímu okraji pánve. Přejeli jsme koryto vyschlé řeky Citani (v dnešních mapách se jmenuje Mosope) a dojeli jsme k prohlubním naplněným vodou. Stejně jak Holub popisuje: „...na solnaté hladině řeky Citani, z níž zbylo u jejího ústí ještě několik kalužin, spatřil jsem slušný počet kolpíkův a kachen...,“ akorát ty kachny a kolpíci chyběli. Pokračujeme na sever a po pár kilometrech se dostáváme do oblasti bujné vegetace s vysokými citlivkami.
Jak si teď pročítám Holubův cestopis znovu, jeho trasa v této oblasti vedla přes několik menších pánví, které se nacházejí pár kilometrů západně od naší cesty. Pokračujeme solnatou půdou se zakrslými stromy mopane (Colophospermum mophane). Po čase se objevují také první baobaby. Před desátou se dostáváme k veterinárnímu plotu vedoucímu na západ a podél něho se brzy dostaneme znovu na okraj pánve. „... ráno 22. t.m. stanul jsem na východním břehu solného jezera, mnohem rozlehlejšího než Citani, hlouběji položeného a nazvaného od domorodců Karri-Karri, jehož břehy zdobily četné baobaby...“ Pár kilometrů jižněji, asi dvě stě metrů západně od trasy, jsme v buši uviděli pitoreskně rozeklaný baobab. Rozhodli jsme se k němu podívat, což nebylo tak těžké, protože porost byl řídký, tvořen převážně malými stromy mopane. Baobab se rozdvojuje do dvou kmenů. Jeden z nich roste přímo vzhůru a druhý, s trochou fantazie by se dalo říct větev, roste v podstatě vodorovně. Obě části mají v místě rozpolcení průměr asi dva a půl metru. K našemu nevýslovnému překvapení je na kmenu patrný letopočet 1875!!! Nesporně staré zarůstající iniciály sice nesouhlasí s Holubovými, ale přesto. Holub byl v této oblasti v půlce června a písmena AP 10 můžou znamenat April 1875. Duben nebo červen, jsme fascinováni objevem. Je odpoledne, musíme pokračovat v cestě, ale určitě se sem ještě někdy podíváme.
BERGFONTAIN. Využil jsme možnosti prohlédnout si část Holubovy trasy a vůbec okolí solných pánví ze vzduchu. Domluvil jsem se s kamarádem a jedno ráno startujeme z Orapy. Proletěli jsme severně od povrchového dolu a nabrali kurz na vesnici Letlhakane, která je vzdálena asi třicet kilometrů. Sledujeme silnici do Serove a po deseti minutách ji míjíme po levé straně. Naprosto neorganizovaná směs hliněných chatrčí, cihlových domků a vládních budov, vše pokryto prachem. Poté jsme zamířili na severovýchod. Klesáme na úroveň stromů a brzy se dostáváme k silnici, která vede do Francistownu. Chvíli ji sledujeme a po asi deseti patnácti kilometrech stáčíme na sever k vesnici Mosu. Vyděšené kozy v osamocených usedlostech se rozbíhají do všech stran, když nad nimi zaburácí letecký motor. Po desáté hodině se před námi vynoří solná pláň Sua a za chvíli přelétáváme srázy escarpmentu na jehož úpatí jsou roztroušené hliněné chatrče vesnice. Na severu rozeznávám pás palem, u nichž jsme se před půldruhým měsícem zastavili při jízdě od ostrova Kubu. Míříme na severovýchod, kde přímo na okraji pánve se nachází velký baobab. Přiblížíme se k pískovcovým srázům a přehoupneme se do erozí zaříznuté pánve, která má asi deset kilometrů v největší šířce. Pánev se sklání k severu a v jednom z erozních zářezů se nachází vrchovisko říčky Nokane s pramenem Bergfontain.
To se teď snažíme najít, předpokládajíce, že palmy, které Holub popisuje, tam ještě po sto dvaceti letech budou. Jsme asi v padesáti metrech a letíme po obvodu deprese, napravo jsou svahy escarpmentu. Po pár minutách objevíme pár palem nedaleko chýší, ale nejsou situovány na žádném korytě říčky či potoka, a tak pokračujeme dál na východ. Za chvíli jsme nad vyschlým vyerodovaným korytem většího potoka s několikametrovými svahy. Tady to je, prolétáváme kolem skupiny palem k vrchovisku a zpět. Zapisujeme přesnou pozici a poté pokračujeme k severu. Už se těším, až se tam dostaneme s Land Roverem. Přehoupneme se v několika metrech nad escarpmentem a zamíříme na sever. Po levé straně necháváme nejjižnější záliv pláně Sua, Holub ji nazývá solným jezerem Citani. Asi po třiceti kilometrech se objeví pod námi baobab s vyrytým letopočtem 1875, který jsme při naší poslední cestě objevili. „...Z rána dne 17. t.m. dojeli jsme Bergfontainu, pramene to ležícího na lesnaté stráni, jejž domorodci pokládají za vrchovisko říčky Nokane, tekoucí v době deštivé na sever. Nikdo nepodiví se, že jsme radostně pozdravili čerstvé zřídlo, zastíněné vůkol rozložitými stromy. S námi ukojilo zde také svou žízeň asi 20 Masarvův. Odtud měnila se rovina Makveská v roklinatou pahorkatinu, porostlou hustým křovím a jiným bujným rostlinstvem, a skláněla se dále ke kalužím velikých jezer solných...“ My jsme se k Bergfontainu dostali o sto dvacet let a jeden měsíc později. Ne s volama ale s dětma a přítelem Garym. Dana možná dodá, že náš Land Rover zase takový pokrok od roku 1875 není. V neděli ráno, 23. července, jsme vyrazili po silnici na východ. Až k Tlalamabele gate, nějakých devadesát šest kilometrů z Orapy.
Asi po dvou kilometrech sjíždíme do širokého koryta říčky Nokane. Zatím pro hustý buš na březích palmy nevidíme, a tak jedeme proti pomyslnému proudu na jih. Land Rover se prodírá skrze hustý porost a přes vyerodované zářezy. Dál už to nejde a jdeme se podívat po okolí pěšky. Vylezli jsme na stráň a uviděli palmy nedaleko od nás, asi půl kilometru na sever. „...Poněkud opodál od břehu bystřiny Nokajské vítají hojné palmy vějířovité cestovatele, přicházejícího od jihu. Jsouce harcovníky báječného tropického rostlinstva, jež posud mu bylo neznámo, a vynikajíce vysoko nad vůkolními křovinami a stromy, jsou snad nejjižnějšími zástupci královny palem ve střední Africe Jižní. Poněvadž právě osypány byly plody, sestřelil jsem jich několik, abych vřadil je do své sbírky...“ Díry po Holubových brocích jsme v plodech nenašli, ale zato jsme objevili u skupiny palem nehlubokou studnu se starým rumpálem. Je to snad Bergfontain? První voda po 75 mílích suché buše na dlouhé cestě ze Shoshong, u které se bůrští lovci zastavovali na cestě na sever. Tady se někde musel Holub potulovat na svých vycházkách z tábora. Tenkrát byli kolem ještě lvi a spousta zvěře. Dnes se snad po okolí potuluje pár ojedinělých antilop kudu, i když zvláště v opuštěných srázech escarpmentu asi bude leopard. Snažíme se pokračovat na sever, ale nakonec to musíme vzdát. Vyerodované koryto se prohlubuje a je obtížnější se prodrat po stranách. „...V lysém a mělkém, ale širokém korytě bystřiny, jež vrývalo se tu do skalnatého lázu, nalezl jsem keř, který byl podoben baobabu. Dolejší část keře, asi 125 až 150 centimetrů vysokého, byla nestvůrně tlustá – až jeden metr – a dužnata pokryta jsouc žlutavou korou; asi 1/3–1/2 metru nad zemí tenčil se kmen do větviček ztlouští 5–8 centimetrů, které jako výhonky vyrůstaly z dužnatého vystouplého kořene. Mnohé z těchto keřů byly několik set kilogramů těžky; doufám, že příště budu sto, abych jeden nebo dva z nich odvezl domů... V husté trávě po údolích pozoroval jsem vysoká aloe, neobyčejně rozvinutá, a početné slimáky zvláštního druhu...“ Nestvůrný keř – sesame bush (Sesamothamnus lugardii) jsme našli až několik mil odtud, zato velkých bílých ulit suchozemských slimáků (Helix mauritiana?) bylo po okolí značné množství. Několik jsme si jich vzali s sebou domů na památku.

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group