ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Botswanská korida

 

TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK A TEREZA TSCHÖPLOVÁ

Na tuhle noc asi nikdy nezapomeneme. Už se nám totiž nejspíš nikdy nepřihodí, že by na naše auto zaútočilo stádo býků. Ovšem nikoliv rohy, ale jazyky…

Ani nevím, kolik mohlo být, když mě probudilo zběsilé kývání auta ze strany na stranu. Nejdřív jsem si myslel, že můj sen o plavbě na lodi byl tak intenzivní, že ztrácím pojem o realitě. Pak mě napadlo, že tady v srdci pouště Kalahari udeřilo tornádo. Zvenčí se přitom ozývaly divné zvuky, které v mé hlavě vykreslovaly hrůzostrašné scénáře. Byli jsme v opuštěném kempu, nikde nikdo, takže případné volání o pomoc by bylo marné. Odhrnul jsem záclonku a zůstal jsem v naprostém úžasu. Kolem naší kymácející se Jahůdky se černaly obrysy mohutných zvířat. „Chtějí nás snad převrátit?“ vyjekla rozespalá Tereza. Mrak přestal zastiňovat měsíc v úplňku a jeho záře nám odhalila pět velkých a několik menších býků, jak stojí kolem našeho auta a olizují ho. Olizovali ho tak intenzivně, že s terénním kolosem cloumali ze strany na stranu…

KO1009_botswana_8038

SŮL NAD ZLATO

Chvilku nám trvalo, než jsme si uvědomili, proč jim naše Jahůdka tolik chutná. V předešlých dnech jsme totiž jezdili křížem krážem národním parkem Etosha, který je nekonečnou solnou planinou. Naše auto proto pokrývala tenounká vrstva soli, jejíž vůně byla asi natolik výrazná, že býky přilákala. Obul jsem se, do jedné ruky vzal baterku, do druhé klacek a po vzoru místních pasáčků jsem neohroženě odehnal dobytek od auta. Vítězně jsem vlezl opět do svého lože. Ovšem sůl byla pro býky asi neodolatelným lákadlem, protože zakrátko se naše auto opět rozhoupalo. Při druhém pokusu jsem odehnal stádečko asi tři sta metrů daleko. Tereza se při tom dost bavila, protože se jí ve světle reflektorů naskytl nezvyklý pohled na kmitající dlouhé hubené nohy, nad nimiž se míhá světélko a klacek, a před touto postavičkou sem a tam pobíhají býci. Tahle scéna se za noc opakovala několikrát. Nakonec jsem rezignoval. Konstatoval jsem, že dobytek nemá takovou sílu v jazyku, aby Jahůdku převrátil, a že lízací masáž se jí může vlastně líbit. Hodil jsem si přes hlavu polštář a nechal se ukolébat.

S HLAVOU V KOLE

Asi za hodinu se auto kymácelo ze strany na stranu už opravdu silně. Tereza se mě snažila vzbudit, ale já jsem odmítal byť jen otevřít oči. „Jen je nech lízat, když jim to tak chutná,“ řekl jsem z polospánku. „Ten bejk má ale hlavu zaseklou u kola!“ křičela Tereza. Vyskočil jsem z auta a nevěřícně jsem koukal na býčka s hlavou uvízlou mezi kolem a blatníkem. Pomalu jsem k němu přistupoval a odhadoval, co by se mohlo stát. Mladý býček se trochu vztekal a úměrně jeho vzteku se deformoval i blatník. Začal jsem přemýšlet co udělat, zvednout auto heverem a zvětšit díru mezi kolem a blatníkem? Nebo vytočit ještě víc kolo, pomaličku se rozjet a býka tak „vymáčknout“? Nakonec jsem mu hlavu zatlačil do místa, kde bylo trochu víc prostoru, býk zalomcoval rohy, a byl venku. Uf. Stáli jsme u Jahůdky a radili se co a jak. Byli jsme unavení, otrávení a plní obav, aby ti nenechavci neprovedli něco horšího. Nejdřív jsem si myslel, že po tomhle traumatickém zážitku už nepřijdou, ale mýlil jsem se. Již během několika minut našeho plánování nás obklopilo stádečko olizujících se býků, kteří čekali, až jim vyklidíme prostor před autem.

Opět jsem začal pobíhat po prázdném kempu, tentokrát jsem ale sháněl lavičky, klacky a všemožné chroští, které jsem naskládal tak, aby se býci k autu nemohli dostat. Do rána jsem ještě několikrát vyběhl do noci a stádo rozehnal, ale svítání jsme se dočkali bez další vážnější újmy. Hned ráno jsme se pak pustili do stavby bytelné ohrady z materiálu, který jsme našli poházený v okolí. Býci pak odpoledne opět dorazili a s nelibostí na to velkolepé dílo koukali. Ohrada byla ale naštěstí pevná, a další noci odolávala nejen býčím nájezdům, ale i chutím krav, koz a kozlů.

BOTSWANSKÁ ALTAMIRA

Důvodem, proč jsme v těchto končinách nocovali, byly Tsodilo Hills. Úžasné skalní útvary, vyrůstající z roviny až do výšky čtyř set metrů, pro svou výjimečnost figurují na seznamech UNESCO. Jde o čtyři kopce, k nimž se od nepaměti upínaly pohledy i modlitby Sanů z dalekého okolí. A byli to právě Křováci, kteří tyto skály pojmenovali – nejvyšší z nich říkají Muž, za ním se pak krčí Žena a Dítě. O několik kilometrů dále je ještě jeden kopec, podle Sanů jde o ženu z prvního manželství, kterou tam Muž zanechal.

O tom, že Tsodilo mělo a má pro Křováky skutečně zásadní význam, svědčí ohromné množství skalních maleb. Archeologové jich zatím popsali přes 4500, ale předpokládají, že stovky dalších zůstávají skryty v dosud neobjevených skalních zákoutích. Na více než polovině z kreseb, jejichž stáří se odhaduje na 24 tisíc let, jsou patrná zvířata, která byla pro sanské lovce důležitá – nechybí tu zebry, antilopy, pštrosi, ale i lvi, buvoli, nosorožci a hroši. Asi největší podiv ale zde uprostřed pouště Kalahari vzbuzuje kresba dvou velryb. Nabízejí se dvě možná vysvětlení – migrující Sanové skutečně mohli mít s velrybami zkušenost z atlantických břehů. Je však také možné, že si tyto kresby už desítky let špatně vykládáme, a že znázorňují úplně jiná zvířata. V případě lidských postav ale není pochyb – jde o sanské válečníky, často znázorněné v exaktickém víru tance a se ztopořeným penisem.

KDE POKLEKL BŮH

Tisíce skalních kreseb jsou sice fascinující, ale podobné byste našli i na mnohých jiných místech Afriky, například v namibijském Brandbergu nebo jihoafrické Lapala Wilderness. Pozornost celého archeologického světa se ale na Tsodilo Hills obrátila v roce 2006 po nálezech rituálních předmětů, starých 70 tisíc let. Vědci totiž dlouho předpokládali, že první organizované rituály se mohly objevit někdy před 40 tisíci lety. Nálezy z Tsodilo ale posunuly duchovní schopnosti člověka ještě o podstatný kus dále. Překvapením pro archeology byl obrovský kámen připomínající hlavu krajty, vysoký jako lidská postava a dlouhý šest metrů. Nese známky opracování a vědci usuzují, že hrál zásadní roli v sanské mytologii. Poblíž této krajtí hlavy se nalezly opálené hroty oštěpů, které sem lidé přinesli ze stovky mil vzdálených lokalit. Sanové věří, že ve skalách dlejí bozi, kteří odtud řídí chod světa. Nejposvátnější místo Tsodilo Hills se pak skrývá na samém vrcholu Muže. Nedaleko od sebe jsou tu ve skále dvě mělké prohlubně – podle Sanů jde o otisky Prvního Ducha, který zde poklekl a pomodlil se poté, co stvořil svět.

Tsodilo Hills je dnes turistickou atrakcí, lidé procházejí mezi skalami a hledají ty nejzajímavější kresby. Průvodci mají v zásobě dostatek neuvěřitelných legend, které návštěvníky udiví, ale nad nimiž by Sanové jen kroutili hlavou. Každý odtud ale odchází s pocitem, že viděl něco skutečně výjimečného. Stejně tak i my. Spiritualita těchto neskutečných skalních útvarů je natolik silná, že nám ji z duší nevytlačily ani zběsilé noční ataky mlsného skotu.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group