ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Poprava řádu

TEXT A FOTO: LACO KUČERA, TRAVEL PROFI

Nevím, jak bylo na grunwaldských polích před šesti sty lety, ale dnes je vedro k zalknutí. Ve stínu je aspoň třicet stupňů a já lapám po dechu. Když se ale země rozduní pod kopyty stovek koní, zapomínám na horko a nechám se unést spolu s bojovníky daleko do středověku.

Po celé Evropě jsou rozesety stovky polí, nesoucích přídomek „bitevní“. Některá dosáhla neblahé proslulosti na celém světě, jiná jsou ctěna a s pietou opatrována národy, které na nich zanikaly nebo se rodily. K těm druhým patří bitevní pole u městečka Grunwaldu ve Varmijsko-mazurském vojvodství. Letos 15. července uplynulo šest set let od doby, kdy zde utichl řinkot mečů, sténání raněných i pokřik vítězů. O co se vlastně u Grunwaldu nebo také u Tannenbergu či Žalgirisu bojovalo? Samozřejmě o moc a vládu nad jinými. Území dnešního Polska bylo dlouhá staletí v centru mocenských zájmů Řádu německých rytířů. Proti nim stály snahy polské šlechty o samostatnost. Šarvátek, střetů a válek zažili Poláci od středověku bezpočet. Mezi nimi má u bitva Grunwaldu mimořádný význam. Proti sobě se totiž postavila nebývale početná vojska křižáků a polsko-litevské koalice, kterou podporovaly mimo jiné i vojenské síly českého vojevůdce Jana Sokola z Lamberka. Uváděna bývá i účast Jana Žižky z Trocnova v žoldu koalice. Ovšem o jejich roli a vojenské síle nemají historici úplně shodné představy. Jisté však je, že čeští rytíři bojovali na obou stranách. Inu, středověk měl svoje pravidla a měřítka.

 

KO1009_Grunwald_shutterstock_784449e_OTVIRAK

HOZENÁ RUKAVICE

 

Je zřejmé, že u Grunwaldu bojovali Poláci za samostatnost. Polský král Vladislav II. Jagello a jeho bratranec, litevský velkokníže Vytautas (Vitold), shromáždili na svou dobu obrovskou armádu, tvořenou převážně Poláky a Litevci, ale i Tatary, Rusy a Valachy. Kromě toho najímali další vojáky v Čechách a na Moravě, v Rakousích, Švýcarsku i ve Francii. Armády, které se na grunwaldských polích proti sobě postavily, byly na svou dobu neskutečně početné. Jeden z pruských kronikářů uvádí, že „…síly polského krále byly tak početné, že je nedokáže vyjádřit žádná vysoká číslice v lidském jazyce“. Asi se už nikdy nepodaří zjistit, kolik vojáků tenkrát zkřížilo zbraně. Současní historikové odhadují, že skutečné počty se mohly pohybovat kolem osmnácti tisíc jízdních rytířů polských a šesti tisíc rytířů litevských. Na straně řádu pak mohlo stát až patnáct tisíc těžkých jezdců. K těmto číslům je nutno přičíst další tisíce lučištníků, střelců z kuší a dělostřelectva, zbrojnošů a štítonošů a další množství doprovodu, který se staral o kuchyně a zásobování.

Polsko-litevské koalici se do cesty postavila mohutná a hlavně skvěle vyzbrojená a zkušená armáda křižáků, které velel sám nejvyšší představitel Řádu německých rytířů, velmistr Ulrich von Jungingen. Ten prý nechal k polskému králi Vladislavu II. Jagellovi poslat dva své rytíře s obnaženými meči, aby mu velkoryse nabídli své služby, když má král nedostatek dobrých vojáků. Byla to sice hrubá urážka, ale král oba meče přijal jako zvednutou rukavici a svým armádám je ukázal coby příslib slavného vítězství nad nenáviděnými německými rytíři.

NĚMÝ KRÁL

Hlavní silou obou armád byla těžká jízda. Na obou stranách byla organizována do praporů tvořených 180 až 240 rytíři. Předávat rozkazy jednotlivým plukovníkům bylo pro vrchní velitele takřka nemožné. Kronikáři píší o tom, že král Vladislav měl po boji tak namožené hlasivky, že mu bylo i druhý den špatně rozumět. Nadmíru obtížné bylo také v té zběsilé válečné vřavě rozeznat protivníka – například polští rytíři měli proto na rameni pro odlišení připevněnou slámu. Podle záznamů v dobových kronikách se válečné štěstí vrtkavě stavělo hned na jednu, hned na druhou stranu. Nakonec však litevská jízda svým ústupem přivedla německé korouhve přímo před lesík, ve kterém ve skrytu čekali polští rytíři a litevská kavalerie. V té chvíli se začalo rodit vítězství polsko-litevské koalice. V řadách křižáků zavládl zmatek. Tisíce jich padlo v boji muže proti muži, další tisíce byly pobity na útěku. Mezi mrtvými bylo napočítáno šedesát řádových mistrů, a smrt u Grunwaldu našel i sám velmistr Ulrich von Jungingen. Na místě, kde byl zabit, stál od roku 1901 památný kámen s německým nápisem oslavujícím hrdinnou smrt velmistrovu (v roce 1945 byl ale desetitunový kámen stržen lícem dolů, aby nápis již nikoho neprovokoval).

Pro další vývoj bylo podstatné, že bitva u Grunwaldu významně změnila rozložení politických sil v Evropě. Z područí německých rytířů se definitivně vymanilo Polsko i Litva a do té doby mocný vliv řádu byl významně oslaben i v dalších evropských zemích té doby. Nejen proto je dodnes chápána jako jedna z nejvýznamnějších epizod polské historie.

ČESKÁ STOPA

V mnoha podáních se účast českých rytířů na straně polsko-litevské unie popisuje jako akt slovanské vzájemnosti. Ve skutečnosti se však jedná spíš o literární fabuli s přídechem národně obrozeneckých snah. Ve středověku tvořili vojska z podstatné části nájemní žoldnéři. Polský král zahájil verbování vojsk v celé Evropě už v roce 1409. Němečtí rytíři nezůstávali nijak pozadu. Obě strany se obrátily i na představitele české, moravské a slezské šlechty. Jan Sokol z Lamberka najal stovky bojovníků po celém českém království a nepovažoval za neetické, že se mezi nimi objevily celé tlupy lapků a loupeživých rytířů. Německá strana se zachovala podobně, a tak se pod korouhvemi křižáků mimo jiné objevili i zbrojenci Jana Hlaváče z Ronova, Jana Zajíce z Hazmburka nebo Bohuslava a Beneše Doupovců z Doupova. Existují i zprávy o tom, že se za křižáky bil i jejich budoucí úhlavní nepřítel Jan Žižka z Trocnova.

ZA POLSKO I PREZIDENTA

Polské království se po bitvě u Grunwaldu stalo samostatným státním útvarem s nemalými ambicemi na velmocenskou pozici v Evropě. Není tedy divu, že grunwaldská pole rok co rok ožívají velkolepou podívanou, mohutnou a co nejpřesněji rekonstruovanou středověkou bitvou. Říká se, že nikde v Evropě se podnik podobného rozsahu nekoná. Šestisetleté výročí bitvy u Grunwaldu bylo navíc mimořádnou příležitostí k uspořádání skutečně monumentálního představení, a to i přesto, že Polsko se letos na jaře muselo vypořádat se dvěma strašnými tragédiemi – ztrátou prezidenta a katastrofálními záplavami.

Na grunwaldské bitevní pole jsme dorazili už v pátek 14. července. Ve snaze nasát atmosféru před velkou bitvou jsme navštívili nejedno ležení. Mezi stánky středověkého tržiště, kde se dala pořídit i kompletní rytířská zbroj, jsme potkali návštěvníky až z Austrálie, Spojených států amerických či Skandinávie. Mezi trhovci – a nejen mezi nimi, často zněla i jadrná čeština. Zatímco rytíři i pěšáci z obou „znepřátelených“ stran se věnovali přípravě zbroje a debatám o účasti, tým organizátorů chystal slavnostní ceremoniál, kterého se zúčastnili nejvyšší představitelé Polska, Litvy a dalších evropských zemí. Amfiteátr pod grunwaldským Monumentem se 15. července od samého rána plnil VIP osobnostmi, zatímco tribuny a okolní prostory postupně obsadily tisíce diváků. Po slavnostním nástupu složek polské armády přicválali k hlavní tribuně protagonisté bitvy, aby ze sedel svých vyparáděných ořů vzdali hold současným představitelům Polska a Varmijsko-mazurského vojvodství, Litvy i Německa. Slavnostní atmosféru celého oficiálního aktu podkreslilo i několik salv z dělostřelecké baterie.

 

KO1009_Grunwald_DSC_0307

KREV NECHCEME

Sotva se VIP hosté odebrali za svými dalšími společenskými povinnostmi, ujal se své role řídící štáb a v předvečer velké bitvy začalo „cvičení“. Tedy generální zkouška. Skupiny jezdců i pěších – ještě v civilu – se podle pokynů režie proháněly z místa na místo, zkoušely a trénovaly nástupy, střety a strategické manévry, aby sobotní rekonstrukce bitvy proběhla nejen co nejvěrohodněji, ale také nekrvavě. Improvizované arény ožily skupinkami bojovníků, které vděčným divákům předváděly umění středověkého válčení. Sobotní bitva si pak nic nezadala se skutečnou válečnou vřavou. Rytíři i pěšáci bojovali ze všech sil. Rekonstrukce bitvy u Grunwaldu byla v roce svého šestisetletého výročí monumentální. Varmijsko-mazurské vojvodství a celé Polsko si s hrdostí připomnělo jednu z nejslavnějších kapitol své historie. Není tedy divu, že na přírodních diváckých tribunách shlédlo bitvu a doprovodné programy téměř sto tisíc diváků.

Co dodat závěrem? Není třeba čekat na další kulaté výročí bitvy u Grunwaldu. Už za rok se zde opět setkají a posléze střetnou tisíce rytířů, aby celému světu připomněly bitvu, která stála desetitisíce životů a která výrazně změnila mapu středověké Evropy.

Poprava řádu

 Nevím, jak bylo na grunwaldských polích před šesti sty lety, ale dnes je vedro k zalknutí. Ve stínu je aspoň třicet stupňů a já lapám po dechu. Když se ale země rozduní pod kopyty stovek koní, zapomínám na horko a nechám se unést spolu s bojovníky daleko do středověku.

 

TEXT A FOTO: Laco Kučera, TRAVEL profi

 

 

P

o celé Evropě jsou rozesety stovky polí, nesoucích přídomek „bitevní“. Některá dosáhla neblahé proslulosti na celém světě, jiná jsou ctěna a s pietou opatrována národy, které na nich zanikaly nebo se rodily. K těm druhým patří bitevní pole u městečka Grunwaldu ve Varmijsko-mazurském vojvodství. Letos 15. července uplynulo šest set let od doby, kdy zde utichl řinkot mečů, sténání raněných i pokřik vítězů. O co se vlastně u Grunwaldu nebo také u Tannenbergu či Žalgirisu bojovalo? Samozřejmě o moc a vládu nad jinými. Území dnešního Polska bylo dlouhá staletí v centru mocenských zájmů Řádu německých rytířů. Proti nim stály snahy polské šlechty o samostatnost. Šarvátek, střetů a válek zažili Poláci od středověku bezpočet. Mezi nimi má u bitva Grunwaldu mimořádný význam. Proti sobě se totiž postavila nebývale početná vojska křižáků a polsko-litevské koalice, kterou podporovaly mimo jiné i vojenské síly českého vojevůdce Jana Sokola z Lamberka. Uváděna bývá i účast Jana Žižky z Trocnova v žoldu koalice. Ovšem o jejich roli a vojenské síle nemají historici úplně shodné představy. Jisté však je, že čeští rytíři bojovali na obou stranách. Inu, středověk měl svoje pravidla a měřítka.

Hozená rukavice

Je zřejmé, že u Grunwaldu bojovali Poláci za samostatnost. Polský král Vladislav II. Jagello a jeho bratranec, litevský velkokníže Vytautas (Vitold), shromáždili na svou dobu obrovskou armádu, tvořenou převážně Poláky a Litevci, ale i Tatary, Rusy a Valachy. Kromě toho najímali další vojáky v Čechách a na Moravě, v Rakousích, Švýcarsku i ve Francii. Armády, které se na grunwaldských polích proti sobě postavily, byly na svou dobu neskutečně početné. Jeden z pruských kronikářů uvádí, že „…síly polského krále byly tak početné, že je nedokáže vyjádřit žádná vysoká číslice v lidském jazyce“. Asi se už nikdy nepodaří zjistit, kolik vojáků tenkrát zkřížilo zbraně. Současní historikové odhadují, že skutečné počty se mohly pohybovat kolem osmnácti tisíc jízdních rytířů polských a šesti tisíc rytířů litevských. Na straně řádu pak mohlo stát až patnáct tisíc těžkých jezdců. K těmto číslům je nutno přičíst další tisíce lučištníků, střelců z kuší a dělostřelectva, zbrojnošů a štítonošů a další množství doprovodu, který se staral o kuchyně a zásobování.

Polsko-litevské koalici se do cesty postavila mohutná a hlavně skvěle vyzbrojená a zkušená armáda křižáků, které velel sám nejvyšší představitel Řádu německých rytířů, velmistr Ulrich von Jungingen. Ten prý nechal k polskému králi Vladislavu II. Jagellovi poslat dva své rytíře s obnaženými meči, aby mu velkoryse nabídli své služby, když má král nedostatek dobrých vojáků. Byla to sice hrubá urážka, ale král oba meče přijal jako zvednutou rukavici a svým armádám je ukázal coby příslib slavného vítězství nad nenáviděnými německými rytíři.

Němý král

Hlavní silou obou armád byla těžká jízda. Na obou stranách byla organizována do praporů tvořených 180 až 240 rytíři. Předávat rozkazy jednotlivým plukovníkům bylo pro vrchní velitele takřka nemožné. Kronikáři píší o tom, že král Vladislav měl po boji tak namožené hlasivky, že mu bylo i druhý den špatně rozumět. Nadmíru obtížné bylo také v té zběsilé válečné vřavě rozeznat protivníka – například polští rytíři měli proto na rameni pro odlišení připevněnou slámu. Podle záznamů v dobových kronikách se válečné štěstí vrtkavě stavělo hned na jednu, hned na druhou stranu. Nakonec však litevská jízda svým ústupem přivedla německé korouhve přímo před lesík, ve kterém ve skrytu čekali polští rytíři a litevská kavalerie. V té chvíli se začalo rodit vítězství polsko-litevské koalice. V řadách křižáků zavládl zmatek. Tisíce jich padlo v boji muže proti muži, další tisíce byly pobity na útěku. Mezi mrtvými bylo napočítáno šedesát řádových mistrů, a smrt u Grunwaldu našel i sám velmistr Ulrich von Jungingen. Na místě, kde byl zabit, stál od roku 1901 památný kámen s německým nápisem oslavujícím hrdinnou smrt velmistrovu (v roce 1945 byl ale desetitunový kámen stržen lícem dolů, aby nápis již nikoho neprovokoval).

Pro další vývoj bylo podstatné, že bitva u Grunwaldu významně změnila rozložení politických sil v Evropě. Z područí německých rytířů se definitivně vymanilo Polsko i Litva a do té doby mocný vliv řádu byl významně oslaben i v dalších evropských zemích té doby. Nejen proto je dodnes chápána jako jedna z nejvýznamnějších epizod polské historie.

Česká stopa

V mnoha podáních se účast českých rytířů na straně polsko-litevské unie popisuje jako akt slovanské vzájemnosti. Ve skutečnosti se však jedná spíš o literární fabuli s přídechem národně obrozeneckých snah. Ve středověku tvořili vojska z podstatné části nájemní žoldnéři. Polský král zahájil verbování vojsk v celé Evropě už v roce 1409. Němečtí rytíři nezůstávali nijak pozadu. Obě strany se obrátily i na představitele české, moravské a slezské šlechty. Jan Sokol z Lamberka najal stovky bojovníků po celém českém království a nepovažoval za neetické, že se mezi nimi objevily celé tlupy lapků a loupeživých rytířů. Německá strana se zachovala podobně, a tak se pod korouhvemi křižáků mimo jiné objevili i zbrojenci Jana Hlaváče z Ronova, Jana Zajíce z Hazmburka nebo Bohuslava a Beneše Doupovců z Doupova. Existují i zprávy o tom, že se za křižáky bil i jejich budoucí úhlavní nepřítel Jan Žižka z Trocnova.

Za Polsko i prezidenta

Polské království se po bitvě u Grunwaldu stalo samostatným státním útvarem s nemalými ambicemi na velmocenskou pozici v Evropě. Není tedy divu, že grunwaldská pole rok co rok ožívají velkolepou podívanou, mohutnou a co nejpřesněji rekonstruovanou středověkou bitvou. Říká se, že nikde v Evropě se podnik podobného rozsahu nekoná. Šestisetleté výročí bitvy u Grunwaldu bylo navíc mimořádnou příležitostí k uspořádání skutečně monumentálního představení, a to i přesto, že Polsko se letos na jaře muselo vypořádat se dvěma strašnými tragédiemi – ztrátou prezidenta a katastrofálními záplavami.

Na grunwaldské bitevní pole jsme dorazili už v pátek 14. července. Ve snaze nasát atmosféru před velkou bitvou jsme navštívili nejedno ležení. Mezi stánky středověkého tržiště, kde se dala pořídit i kompletní rytířská zbroj, jsme potkali návštěvníky až z Austrálie, Spojených států amerických či Skandinávie. Mezi trhovci – a nejen mezi nimi, často zněla i jadrná čeština. Zatímco rytíři i pěšáci z obou „znepřátelených“ stran se věnovali přípravě zbroje a debatám o účasti, tým organizátorů chystal slavnostní ceremoniál, kterého se zúčastnili nejvyšší představitelé Polska, Litvy a dalších evropských zemí. Amfiteátr pod grunwaldským Monumentem se 15. července od samého rána plnil VIP osobnostmi, zatímco tribuny a okolní prostory postupně obsadily tisíce diváků. Po slavnostním nástupu složek polské armády přicválali k hlavní tribuně protagonisté bitvy, aby ze sedel svých vyparáděných ořů vzdali hold současným představitelům Polska a Varmijsko-mazurského vojvodství, Litvy i Německa. Slavnostní atmosféru celého oficiálního aktu podkreslilo i několik salv z dělostřelecké baterie.

Krev nechceme

Sotva se VIP hosté odebrali za svými dalšími společenskými povinnostmi, ujal se své role řídící štáb a v předvečer velké bitvy začalo „cvičení“. Tedy generální zkouška. Skupiny jezdců i pěších – ještě v civilu – se podle pokynů režie proháněly z místa na místo, zkoušely a trénovaly nástupy, střety a strategické manévry, aby sobotní rekonstrukce bitvy proběhla nejen co nejvěrohodněji, ale také nekrvavě. Improvizované arény ožily skupinkami bojovníků, které vděčným divákům předváděly umění středověkého válčení. Sobotní bitva si pak nic nezadala se skutečnou válečnou vřavou. Rytíři i pěšáci bojovali ze všech sil. Rekonstrukce bitvy u Grunwaldu byla v roce svého šestisetletého výročí monumentální. Varmijsko-mazurské vojvodství a celé Polsko si s hrdostí připomnělo jednu z nejslavnějších kapitol své historie. Není tedy divu, že na přírodních diváckých tribunách shlédlo bitvu a doprovodné programy téměř sto tisíc diváků.

Co dodat závěrem? Není třeba čekat na další kulaté výročí bitvy u Grunwaldu. Už za rok se zde opět setkají a posléze střetnou tisíce rytířů, aby celému světu připomněly bitvu, která stála desetitisíce životů a která výrazně změnila mapu středověkPoprava řádu
Nevím, jak bylo na grunwaldských polích před šesti sty lety, ale dnes je vedro k zalknutí. Ve stínu je aspoň třicet stupňů a já lapám po dechu. Když se ale země rozduní pod kopyty stovek koní, zapomínám na horko a nechám se unést spolu s bojovníky daleko do středověku.

TEXT A FOTO: LACO KUČERA, TRAVEL PROFI


P
o celé Evropě jsou rozesety stovky polí, nesoucích přídomek „bitevní“. Některá dosáhla neblahé proslulosti na celém světě, jiná jsou ctěna a s pietou opatrována národy, které na nich zanikaly nebo se rodily. K těm druhým patří bitevní pole u městečka Grunwaldu ve Varmijsko-mazurském vojvodství. Letos 15. července uplynulo šest set let od doby, kdy zde utichl řinkot mečů, sténání raněných i pokřik vítězů. O co se vlastně u Grunwaldu nebo také u Tannenbergu či Žalgirisu bojovalo? Samozřejmě o moc a vládu nad jinými. Území dnešního Polska bylo dlouhá staletí v centru mocenských zájmů Řádu německých rytířů. Proti nim stály snahy polské šlechty o samostatnost. Šarvátek, střetů a válek zažili Poláci od středověku bezpočet. Mezi nimi má u bitva Grunwaldu mimořádný význam. Proti sobě se totiž postavila nebývale početná vojska křižáků a polsko-litevské koalice, kterou podporovaly mimo jiné i vojenské síly českého vojevůdce Jana Sokola z Lamberka. Uváděna bývá i účast Jana Žižky z Trocnova v žoldu koalice. Ovšem o jejich roli a vojenské síle nemají historici úplně shodné představy. Jisté však je, že čeští rytíři bojovali na obou stranách. Inu, středověk měl svoje pravidla a měřítka.
HOZENÁ RUKAVICE
Je zřejmé, že u Grunwaldu bojovali Poláci za samostatnost. Polský král Vladislav II. Jagello a jeho bratranec, litevský velkokníže Vytautas (Vitold), shromáždili na svou dobu obrovskou armádu, tvořenou převážně Poláky a Litevci, ale i Tatary, Rusy a Valachy. Kromě toho najímali další vojáky v Čechách a na Moravě, v Rakousích, Švýcarsku i ve Francii. Armády, které se na grunwaldských polích proti sobě postavily, byly na svou dobu neskutečně početné. Jeden z pruských kronikářů uvádí, že „…síly polského krále byly tak početné, že je nedokáže vyjádřit žádná vysoká číslice v lidském jazyce“. Asi se už nikdy nepodaří zjistit, kolik vojáků tenkrát zkřížilo zbraně. Současní historikové odhadují, že skutečné počty se mohly pohybovat kolem osmnácti tisíc jízdních rytířů polských a šesti tisíc rytířů litevských. Na straně řádu pak mohlo stát až patnáct tisíc těžkých jezdců. K těmto číslům je nutno přičíst další tisíce lučištníků, střelců z kuší a dělostřelectva, zbrojnošů a štítonošů a další množství doprovodu, který se staral o kuchyně a zásobování.
Polsko-litevské koalici se do cesty postavila mohutná a hlavně skvěle vyzbrojená a zkušená armáda křižáků, které velel sám nejvyšší představitel Řádu německých rytířů, velmistr Ulrich von Jungingen. Ten prý nechal k polskému králi Vladislavu II. Jagellovi poslat dva své rytíře s obnaženými meči, aby mu velkoryse nabídli své služby, když má král nedostatek dobrých vojáků. Byla to sice hrubá urážka, ale král oba meče přijal jako zvednutou rukavici a svým armádám je ukázal coby příslib slavného vítězství nad nenáviděnými německými rytíři.
NĚMÝ KRÁL
Hlavní silou obou armád byla těžká jízda. Na obou stranách byla organizována do praporů tvořených 180 až 240 rytíři. Předávat rozkazy jednotlivým plukovníkům bylo pro vrchní velitele takřka nemožné. Kronikáři píší o tom, že král Vladislav měl po boji tak namožené hlasivky, že mu bylo i druhý den špatně rozumět. Nadmíru obtížné bylo také v té zběsilé válečné vřavě rozeznat protivníka – například polští rytíři měli proto na rameni pro odlišení připevněnou slámu. Podle záznamů v dobových kronikách se válečné štěstí vrtkavě stavělo hned na jednu, hned na druhou stranu. Nakonec však litevská jízda svým ústupem přivedla německé korouhve přímo před lesík, ve kterém ve skrytu čekali polští rytíři a litevská kavalerie. V té chvíli se začalo rodit vítězství polsko-litevské koalice. V řadách křižáků zavládl zmatek. Tisíce jich padlo v boji muže proti muži, další tisíce byly pobity na útěku. Mezi mrtvými bylo napočítáno šedesát řádových mistrů, a smrt u Grunwaldu našel i sám velmistr Ulrich von Jungingen. Na místě, kde byl zabit, stál od roku 1901 památný kámen s německým nápisem oslavujícím hrdinnou smrt velmistrovu (v roce 1945 byl ale desetitunový kámen stržen lícem dolů, aby nápis již nikoho neprovokoval).
Pro další vývoj bylo podstatné, že bitva u Grunwaldu významně změnila rozložení politických sil v Evropě. Z područí německých rytířů se definitivně vymanilo Polsko i Litva a do té doby mocný vliv řádu byl významně oslaben i v dalších evropských zemích té doby. Nejen proto je dodnes chápána jako jedna z nejvýznamnějších epizod polské historie.
ČESKÁ STOPA
V mnoha podáních se účast českých rytířů na straně polsko-litevské unie popisuje jako akt slovanské vzájemnosti. Ve skutečnosti se však jedná spíš o literární fabuli s přídechem národně obrozeneckých snah. Ve středověku tvořili vojska z podstatné části nájemní žoldnéři. Polský král zahájil verbování vojsk v celé Evropě už v roce 1409. Němečtí rytíři nezůstávali nijak pozadu. Obě strany se obrátily i na představitele české, moravské a slezské šlechty. Jan Sokol z Lamberka najal stovky bojovníků po celém českém království a nepovažoval za neetické, že se mezi nimi objevily celé tlupy lapků a loupeživých rytířů. Německá strana se zachovala podobně, a tak se pod korouhvemi křižáků mimo jiné objevili i zbrojenci Jana Hlaváče z Ronova, Jana Zajíce z Hazmburka nebo Bohuslava a Beneše Doupovců z Doupova. Existují i zprávy o tom, že se za křižáky bil i jejich budoucí úhlavní nepřítel Jan Žižka z Trocnova.
ZA POLSKO I PREZIDENTA
Polské království se po bitvě u Grunwaldu stalo samostatným státním útvarem s nemalými ambicemi na velmocenskou pozici v Evropě. Není tedy divu, že grunwaldská pole rok co rok ožívají velkolepou podívanou, mohutnou a co nejpřesněji rekonstruovanou středověkou bitvou. Říká se, že nikde v Evropě se podnik podobného rozsahu nekoná. Šestisetleté výročí bitvy u Grunwaldu bylo navíc mimořádnou příležitostí k uspořádání skutečně monumentálního představení, a to i přesto, že Polsko se letos na jaře muselo vypořádat se dvěma strašnými tragédiemi – ztrátou prezidenta a katastrofálními záplavami.
Na grunwaldské bitevní pole jsme dorazili už v pátek 14. července. Ve snaze nasát atmosféru před velkou bitvou jsme navštívili nejedno ležení. Mezi stánky středověkého tržiště, kde se dala pořídit i kompletní rytířská zbroj, jsme potkali návštěvníky až z Austrálie, Spojených států amerických či Skandinávie. Mezi trhovci – a nejen mezi nimi, často zněla i jadrná čeština. Zatímco rytíři i pěšáci z obou „znepřátelených“ stran se věnovali přípravě zbroje a debatám o účasti, tým organizátorů chystal slavnostní ceremoniál, kterého se zúčastnili nejvyšší představitelé Polska, Litvy a dalších evropských zemí. Amfiteátr pod grunwaldským Monumentem se 15. července od samého rána plnil VIP osobnostmi, zatímco tribuny a okolní prostory postupně obsadily tisíce diváků. Po slavnostním nástupu složek polské armády přicválali k hlavní tribuně protagonisté bitvy, aby ze sedel svých vyparáděných ořů vzdali hold současným představitelům Polska a Varmijsko-mazurského vojvodství, Litvy i Německa. Slavnostní atmosféru celého oficiálního aktu podkreslilo i několik salv z dělostřelecké baterie.
KREV NECHCEME
Sotva se VIP hosté odebrali za svými dalšími společenskými povinnostmi, ujal se své role řídící štáb a v předvečer velké bitvy začalo „cvičení“. Tedy generální zkouška. Skupiny jezdců i pěších – ještě v civilu – se podle pokynů režie proháněly z místa na místo, zkoušely a trénovaly nástupy, střety a strategické manévry, aby sobotní rekonstrukce bitvy proběhla nejen co nejvěrohodněji, ale také nekrvavě. Improvizované arény ožily skupinkami bojovníků, které vděčným divákům předváděly umění středověkého válčení. Sobotní bitva si pak nic nezadala se skutečnou válečnou vřavou. Rytíři i pěšáci bojovali ze všech sil. Rekonstrukce bitvy u Grunwaldu byla v roce svého šestisetletého výročí monumentální. Varmijsko-mazurské vojvodství a celé Polsko si s hrdostí připomnělo jednu z nejslavnějších kapitol své historie. Není tedy divu, že na přírodních diváckých tribunách shlédlo bitvu a doprovodné programy téměř sto tisíc diváků.
Co dodat závěrem? Není třeba čekat na další kulaté výročí bitvy u Grunwaldu. Už za rok se zde opět setkají a posléze střetnou tisíce rytířů, aby celému světu připomněly bitvu, která stála desetitisíce životů a která výrazně změnila mapu středověké Evropy.

Poprava řádu
Nevím, jak bylo na grunwaldských polích před šesti sty lety, ale dnes je vedro k zalknutí. Ve stínu je aspoň třicet stupňů a já lapám po dechu. Když se ale země rozduní pod kopyty stovek koní, zapomínám na horko a nechám se unést spolu s bojovníky daleko do středověku.

TEXT A FOTO: LACO KUČERA, TRAVEL PROFI


P
o celé Evropě jsou rozesety stovky polí, nesoucích přídomek „bitevní“. Některá dosáhla neblahé proslulosti na celém světě, jiná jsou ctěna a s pietou opatrována národy, které na nich zanikaly nebo se rodily. K těm druhým patří bitevní pole u městečka Grunwaldu ve Varmijsko-mazurském vojvodství. Letos 15. července uplynulo šest set let od doby, kdy zde utichl řinkot mečů, sténání raněných i pokřik vítězů. O co se vlastně u Grunwaldu nebo také u Tannenbergu či Žalgirisu bojovalo? Samozřejmě o moc a vládu nad jinými. Území dnešního Polska bylo dlouhá staletí v centru mocenských zájmů Řádu německých rytířů. Proti nim stály snahy polské šlechty o samostatnost. Šarvátek, střetů a válek zažili Poláci od středověku bezpočet. Mezi nimi má u bitva Grunwaldu mimořádný význam. Proti sobě se totiž postavila nebývale početná vojska křižáků a polsko-litevské koalice, kterou podporovaly mimo jiné i vojenské síly českého vojevůdce Jana Sokola z Lamberka. Uváděna bývá i účast Jana Žižky z Trocnova v žoldu koalice. Ovšem o jejich roli a vojenské síle nemají historici úplně shodné představy. Jisté však je, že čeští rytíři bojovali na obou stranách. Inu, středověk měl svoje pravidla a měřítka.
HOZENÁ RUKAVICE
Je zřejmé, že u Grunwaldu bojovali Poláci za samostatnost. Polský král Vladislav II. Jagello a jeho bratranec, litevský velkokníže Vytautas (Vitold), shromáždili na svou dobu obrovskou armádu, tvořenou převážně Poláky a Litevci, ale i Tatary, Rusy a Valachy. Kromě toho najímali další vojáky v Čechách a na Moravě, v Rakousích, Švýcarsku i ve Francii. Armády, které se na grunwaldských polích proti sobě postavily, byly na svou dobu neskutečně početné. Jeden z pruských kronikářů uvádí, že „…síly polského krále byly tak početné, že je nedokáže vyjádřit žádná vysoká číslice v lidském jazyce“. Asi se už nikdy nepodaří zjistit, kolik vojáků tenkrát zkřížilo zbraně. Současní historikové odhadují, že skutečné počty se mohly pohybovat kolem osmnácti tisíc jízdních rytířů polských a šesti tisíc rytířů litevských. Na straně řádu pak mohlo stát až patnáct tisíc těžkých jezdců. K těmto číslům je nutno přičíst další tisíce lučištníků, střelců z kuší a dělostřelectva, zbrojnošů a štítonošů a další množství doprovodu, který se staral o kuchyně a zásobování.
Polsko-litevské koalici se do cesty postavila mohutná a hlavně skvěle vyzbrojená a zkušená armáda křižáků, které velel sám nejvyšší představitel Řádu německých rytířů, velmistr Ulrich von Jungingen. Ten prý nechal k polskému králi Vladislavu II. Jagellovi poslat dva své rytíře s obnaženými meči, aby mu velkoryse nabídli své služby, když má král nedostatek dobrých vojáků. Byla to sice hrubá urážka, ale král oba meče přijal jako zvednutou rukavici a svým armádám je ukázal coby příslib slavného vítězství nad nenáviděnými německými rytíři.
NĚMÝ KRÁL
Hlavní silou obou armád byla těžká jízda. Na obou stranách byla organizována do praporů tvořených 180 až 240 rytíři. Předávat rozkazy jednotlivým plukovníkům bylo pro vrchní velitele takřka nemožné. Kronikáři píší o tom, že král Vladislav měl po boji tak namožené hlasivky, že mu bylo i druhý den špatně rozumět. Nadmíru obtížné bylo také v té zběsilé válečné vřavě rozeznat protivníka – například polští rytíři měli proto na rameni pro odlišení připevněnou slámu. Podle záznamů v dobových kronikách se válečné štěstí vrtkavě stavělo hned na jednu, hned na druhou stranu. Nakonec však litevská jízda svým ústupem přivedla německé korouhve přímo před lesík, ve kterém ve skrytu čekali polští rytíři a litevská kavalerie. V té chvíli se začalo rodit vítězství polsko-litevské koalice. V řadách křižáků zavládl zmatek. Tisíce jich padlo v boji muže proti muži, další tisíce byly pobity na útěku. Mezi mrtvými bylo napočítáno šedesát řádových mistrů, a smrt u Grunwaldu našel i sám velmistr Ulrich von Jungingen. Na místě, kde byl zabit, stál od roku 1901 památný kámen s německým nápisem oslavujícím hrdinnou smrt velmistrovu (v roce 1945 byl ale desetitunový kámen stržen lícem dolů, aby nápis již nikoho neprovokoval).
Pro další vývoj bylo podstatné, že bitva u Grunwaldu významně změnila rozložení politických sil v Evropě. Z područí německých rytířů se definitivně vymanilo Polsko i Litva a do té doby mocný vliv řádu byl významně oslaben i v dalších evropských zemích té doby. Nejen proto je dodnes chápána jako jedna z nejvýznamnějších epizod polské historie.
ČESKÁ STOPA
V mnoha podáních se účast českých rytířů na straně polsko-litevské unie popisuje jako akt slovanské vzájemnosti. Ve skutečnosti se však jedná spíš o literární fabuli s přídechem národně obrozeneckých snah. Ve středověku tvořili vojska z podstatné části nájemní žoldnéři. Polský král zahájil verbování vojsk v celé Evropě už v roce 1409. Němečtí rytíři nezůstávali nijak pozadu. Obě strany se obrátily i na představitele české, moravské a slezské šlechty. Jan Sokol z Lamberka najal stovky bojovníků po celém českém království a nepovažoval za neetické, že se mezi nimi objevily celé tlupy lapků a loupeživých rytířů. Německá strana se zachovala podobně, a tak se pod korouhvemi křižáků mimo jiné objevili i zbrojenci Jana Hlaváče z Ronova, Jana Zajíce z Hazmburka nebo Bohuslava a Beneše Doupovců z Doupova. Existují i zprávy o tom, že se za křižáky bil i jejich budoucí úhlavní nepřítel Jan Žižka z Trocnova.
ZA POLSKO I PREZIDENTA
Polské království se po bitvě u Grunwaldu stalo samostatným státním útvarem s nemalými ambicemi na velmocenskou pozici v Evropě. Není tedy divu, že grunwaldská pole rok co rok ožívají velkolepou podívanou, mohutnou a co nejpřesněji rekonstruovanou středověkou bitvou. Říká se, že nikde v Evropě se podnik podobného rozsahu nekoná. Šestisetleté výročí bitvy u Grunwaldu bylo navíc mimořádnou příležitostí k uspořádání skutečně monumentálního představení, a to i přesto, že Polsko se letos na jaře muselo vypořádat se dvěma strašnými tragédiemi – ztrátou prezidenta a katastrofálními záplavami.
Na grunwaldské bitevní pole jsme dorazili už v pátek 14. července. Ve snaze nasát atmosféru před velkou bitvou jsme navštívili nejedno ležení. Mezi stánky středověkého tržiště, kde se dala pořídit i kompletní rytířská zbroj, jsme potkali návštěvníky až z Austrálie, Spojených států amerických či Skandinávie. Mezi trhovci – a nejen mezi nimi, často zněla i jadrná čeština. Zatímco rytíři i pěšáci z obou „znepřátelených“ stran se věnovali přípravě zbroje a debatám o účasti, tým organizátorů chystal slavnostní ceremoniál, kterého se zúčastnili nejvyšší představitelé Polska, Litvy a dalších evropských zemí. Amfiteátr pod grunwaldským Monumentem se 15. července od samého rána plnil VIP osobnostmi, zatímco tribuny a okolní prostory postupně obsadily tisíce diváků. Po slavnostním nástupu složek polské armády přicválali k hlavní tribuně protagonisté bitvy, aby ze sedel svých vyparáděných ořů vzdali hold současným představitelům Polska a Varmijsko-mazurského vojvodství, Litvy i Německa. Slavnostní atmosféru celého oficiálního aktu podkreslilo i několik salv z dělostřelecké baterie.
KREV NECHCEME
Sotva se VIP hosté odebrali za svými dalšími společenskými povinnostmi, ujal se své role řídící štáb a v předvečer velké bitvy začalo „cvičení“. Tedy generální zkouška. Skupiny jezdců i pěších – ještě v civilu – se podle pokynů režie proháněly z místa na místo, zkoušely a trénovaly nástupy, střety a strategické manévry, aby sobotní rekonstrukce bitvy proběhla nejen co nejvěrohodněji, ale také nekrvavě. Improvizované arény ožily skupinkami bojovníků, které vděčným divákům předváděly umění středověkého válčení. Sobotní bitva si pak nic nezadala se skutečnou válečnou vřavou. Rytíři i pěšáci bojovali ze všech sil. Rekonstrukce bitvy u Grunwaldu byla v roce svého šestisetletého výročí monumentální. Varmijsko-mazurské vojvodství a celé Polsko si s hrdostí připomnělo jednu z nejslavnějších kapitol své historie. Není tedy divu, že na přírodních diváckých tribunách shlédlo bitvu a doprovodné programy téměř sto tisíc diváků.
Co dodat závěrem? Není třeba čekat na další kulaté výročí bitvy u Grunwaldu. Už za rok se zde opět setkají a posléze střetnou tisíce rytířů, aby celému světu připomněly bitvu, která stála desetitisíce životů a která výrazně změnila mapu středověké Evropy.

é Evropy.   

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group