ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KURDOVÉ - ČERNÉ SVĚDOMÍ TURECKA

 

V   půlmilionovém východotureckém městě Diyarbakiru žijí téměř samí Kurdové. Výjimku tvoří státní zaměstnanci - vojáci, policisté, úředníci, učitelé. Teprve v roce 2002 tu vláda po dvaceti letech odvolala výjimečný stav. Díky tomu mají obchody otevřeno i po setmění. Nápisy na obchodech jsou ale pořád jen turecké. Na ulicích nelze slyšet kurdštinu, jejíž výuka dosud není možná. Lidé mají stále strach se jako Kurdové projevovat.

 

Podle různých zdrojů se podíl Kurdů v Turecku pohybuje mezi 10,6 až 22 procenty, což je 7,4 až 15,4 milionu lidí. Turecké politické kruhy však ještě donedávna odmítaly uznat samotnou existenci tohoto početného národa. Hovořili o nich jen jako o „horských Turcích“ žijících v jihovýchodní Anatólii, kteří se jen nepatrně liší od ostatních občanů Turecka. Ankara zastávala názor, že ti, co poukazují na nějaké rozdíly mezi kurdským etnikem a Turky, jsou vedeni jediným cílem, kterým je destabilizace země. Podle turecké ústavy z roku 1968 jsou totiž „všichni občané Turecké republiky Turci“, takže každý, kdo by popíral jejich turecký národnostní a jazykový charakter, by tím současně vytvářel nepřípustné rozdíly mezi občany a narušoval jejich rovnost.

 

HLAVNÍ MĚSTO UTISKOVANÉHO NÁRODA
Diyarbakir, označovaný za hlavní město tureckých Kurdů, působí spíše jako velká vesnice s několikapatrovými kvádrovými domy pro několik rodin a obchůdky v přízemí. Silnice v obytných částech jsou rozkopané a blátivé, protože kanalizační systém se teprve buduje, a voda tedy nemá kam odtéci. Město nabízí kulturní vyžití. Je zde pět kin, která promítají stejné filmy jako kina v Istanbulu, Londýně, Paříži, Praze. Jsou zde divadla, přičemž jedno hraje v kurdském jazyce, sem tam i nějaký bar a rockový klub. Výlohy s oděvy jsou k nerozeznání od těch českých.
V jedné z úzkých uliček Diyarbakiru nacházím centrum kurdského umění Diyarbakir sanat merkezi. V restauraci uměleckého centra to šumí jako v úle. Je jednou z mála, kde je možné vidět muže a ženy sedět pohromadě. Povolení k činnosti uděluje centru státní organizace Valilik, která má sídlo v každém městě. „Je to dva týdny, kdy sem přišli z Valiliku a chtěli nás zavřít, ale nenašli žádný důvod,“ říká manažer centra. „Taky jsme se snažili otevřít kurdskou jazykovou školu, ale nedostali jsme bohužel povolení.“
Loni v srpnu, tři měsíce před evropským summitem, na kterém se měla opět projednávat žádost Turecka o vstup do EU, schválil turecký parlament převratné zákony prolamující téměř osmdesátileté tabu. Podle nich se Kurdové mohou napříště učit ve školách svoji mateřštinu, mohou mít televizní a rozhlasové pořady ve svém jazyce. Jenže jedna věc jsou zákony přijaté na objednávku Evropanů, druhá zažitá praxe.
Několik členů organizace je například dodnes ve vězení kvůli porušení paragrafu o separatistické propagandě. Podle tohoto ustanovení mohl být v souladu s tureckým nacionalismem trestán i verbální projev v kurdštině - třeba pokutou za každé kurdské slovo pronesené při smlouvání na tržišti. Dlouholetý žalář riskoval každý, kdo v kurdském jazyce psal, ale třeba i jen používal slova Kurd nebo Kurdistán. Stejně mohlo být trestáno nošení oděvu v kurdských národních barvách - červené, žluté a zelené. Rodiče do roku 2003 nesměli dětem dávat kurdská jména.

 

OBČANSKÁ VÁLKA
Za práva Kurdů žijících v jihovýchodním Turecku, kde byli nejvíce pronásledováni, se postavila Strana kurdských pracujících, kterou v roce 1978 založil syn negramotného zemědělce z vesnice Omerli Abdullah Ocalan. Protože v programu strany nebyla jen propagace myšlenek zakladatelů vědeckého komunismu, ale také požadavek rovnoprávnosti Kurdů s Turky, stala se v zaostalých agrárních oblastech tureckého Kurdistánu masovým hnutím a vůdčí silou protitureckého odboje. Od roku 1984 strana vedla proti ankarské vládě ozbrojený boj s cílem vytvořit na východě a jihovýchodě Turecka samostatný kurdský stát a dostala se tak na seznam teroristických organizací.
„Nevidím Stranu kurdských pracujících jako teroristickou organizaci. V minulosti se často stávalo, že armáda zabila lidi a obvinila z toho druhou stranu. Mnohdy dokonce zničila celé vesnice a pak řekla, že jsou za tím teroristé. Moje rodina například usiluje o to, aby se dostala do vesnice, ve které bydlela před občanskou válkou. Dobře si pamatuji, že to byla armáda, která nás z vesnice vyhnala a spálila naše domy. Dnes, pokud bychom se chtěli do vesnice dostat, museli bychom podepsat, že naši vesnici zničili teroristé. Protože jsme tento papír podepsat odmítli, do vesnice nemůžeme, přestože tam máme pozemek,Ó říká mladá Kurdka, která pracuje v oddělení pro práva žen největší kurdské politické strany DEHAP.
Počet mrtvých tohoto boje se odhaduje na 33 000, z čehož Kurdů byly dvě třetiny. Zničeno bylo přes tři tisíce vesnic. Krvavý postup armády však vedl jen k tomu, že počet sympatizantů Ocalanovy strany rychle rostl. O její hlavní ideje přitom Kurdům ani tak nešlo.
V roce 1995 provedly obchodní komory analýzu opírající se o rozsáhlé průzkumy mínění mezi kurdským obyvatelstvem. Vyplynulo z nich, že 85 procent Kurdů si nepřeje samostatný stát a jen přes 40 procent by bylo pro federativní uspořádání. Ovšem téměř polovina přiznala, že v důsledku postoje turecké vlády, která se místo politického řešení uchyluje k represím, u ní akce Strany kurdských pracujících získávají podporu.
Liberálové v ankarských politických kruzích dospěli k názoru, že přiznání kulturní identity kurdské menšině nepovede k rozdělení země a že represe vojenských kruhů budí protitlak a zvyšují vliv levicových sil. Ortel nad Stranou kurdských pracujících pak v roce 1999 podepsalo Ocalanovo zatčení a odsouzení k trestu smrti. Dnes je Ocalan, kterému byl trest smrti pod nátlakem veřejnosti nakonec změněn na doživotí, zcela izolován ve speciální věznici na ostrově Imrali v Marmarském moři, kam byl umístěn v roce 2002.

 

VLASTNÍ POŘADY A NOVINY? PROBLÉM
Kurdské střechy jsou posety satelity. Důvod je prostý - jediný dosud existující kurdský kanál Media vysílá z Belgie. Běžný kabelový systém umožňuje přijímat více než patnáct televizních programů, z nichž čtyři jsou státní. K základnímu vybavení obývacího pokoje patří televize s DVD, koberci a polštáři na sezení.
Přestože jsou ve velkých městech kina, která promítají stejné filmy jako na Západě, je jejich návštěva spíše záležitostí inteligence. Nezanedbatelnou roli zde sehrává výše vstupného. Jedna kurdská studentka mi řekla, že raději půjde na představení do divadla, kde dá za vstupné 1500 TL, než na film v kině, který by ji stál 5000-6000 TL, tedy čtyřikrát tolik.
Černý trh s kopírovanými filmy na CD zde má zelenou. Člověk tu může najít i snímky jako Prázdniny v Římě s Audrey Hepburnovou nebo Pianistku, která na Západě získala punc intelektuálního filmu o sexu a byla přijímána značně kontroverzně. O to více mě překvapilo, že jsem takový film objevila v pouličním stánku na hlavní ulici Diyarbakiru, kde má oko společnosti při posuzování toho, co je a co není morální, daleko přísnější měřítka.
Ve videopůjčovnách je možné si zapůjčit filmy, kde se mluví kurdsky, což je známka toho, že se život Kurdů na východě pozvolna mění k lepšímu. Není to tak dávno, co byl zakázán film s názvem Velký muž, malá láska, protože se v něm mluví nejen turecky, ale i kurdsky. Režisér Handan Ipekči přitom získal na tento film státní grant a pak za něj dostal i uměleckou cenu, vzápětí ale úřady snímek zakázaly promítat v kinech a šíří se jen na digitálních médiích.
V Diyarbakiru je pět místních rádiových stanic, z nichž tři vysílají i v kurdském jazyce. V praxi to ale znamená pouze možnost vysílat kurdské melodie bez kurdských slov, což neodpovídá tomu, co by místní obyvatelé chtěli opravdu slyšet. Chtějí všechny písně od kurdských zpěváků, jakými jsou například Ciwan Haco, Siwan Pervese a Xeso Abbase.
„Průměrný kurdský posluchač nechce poslouchat cizí hudbu ani pop či rock,“ říká Mahmut, manažer rozhlasového oddělení nejstarší stanice Gun, která byla pod původním názvem Metro založena v roce 1996. V kurdštině se pokoušela vysílat od počátku, turecké úřady na to odpovídaly opakovaným zákazem činnosti a pokutami. Nyní stanice dostala licenci od státní rádiové organizace RTUK na jeden rok. Pokud se Gun ukáže být dostatečně kvalitní, bude moci po roce vysílat po celém východním Turecku. „Naším cílem je vysílat po celém Turecku a výhradně v kurdském jazyce, což se prozatím jeví jako hudba daleké budoucnosti,“ říká Mahmut.
Na stáncích se prodávají jediné kurdské noviny - týdeník Welat. Lidé se jej ale stále bojí veřejně číst. Na mnohých novinových stojanech chybí, a pokud ho prodavači mají, pak je zastrčený někde v rohu a ti, co ho kupují, ho rychle schovají a odnesou domů. Podle informací ochránců lidských práv čelí prodavači nebo čtenáři Welatu každý týden nějakým represím. Místem, kde je možno si Welat či kurdské časopisy zakoupit a přečíst bez obav z represí, jsou restaurace v centrech kurdského umění. Tato centra jsou ve všech větších městech na východě, ale i v některých městech na západě, například v Izmiru.

 

POHOSTINNOST S VŮNÍ ČAJE
Kurdové si o sobě myslí, že mají velké srdce, jsou štědří, otevření a mimořádně pohostinní, a jaksi smíření se svým osudem. Za své emoce se nestydí a náklonnost dávají najevo s nenucenou otevřeností. Pokud jde o negativní stránky jejich povahy, někteří uznávají, že mají mnoho tabu, jsou zbytečně odolní vůči cizím vlivům a často až příliš zahledění do svého problému. Rádi se sejdou, aby si dlouze a pěkně popovídali.
O Kurdech se dá obecně říci, že jsou to hezcí lidé s tmavými vlasy, velkýma tmavýma očima a dlouhými řasami. Od Turků se liší na první pohled tím, že jsou asi o tři odstíny tmavší. Kurdské ženy chodí oblečeny v decentních dlouhých sukních, a pokud jsou vdané, mají vlasy zakryty šátkem. Starší generace je přesvědčena, že muže dělá mužem knír.
O své tělo pečují Kurdové pravidelnou návštěvou hamam, lázní, jejichž tradice je v Turecku stará tisíce let. Jedním z důvodů, proč zde zapustila kořeny tradice, která má svůj původ ve starověkém Řecku a Římě, je skutečnost, že islám klade na hygienu přísné požadavky. Na východě Turecka jsou veřejné lázně hojně navštěvovány také proto, že většina domácností není vybavena klasickou koupelnou s vanou a sprchou, nýbrž jen hadicí z kohoutku. Návštěva lázní je zároveň skvělou společenskou příležitostí, při níž je možné posedět u čaje s přáteli a mezi párou a masáží se s kamarády podívat na fotbalové utkání.
Kurdové se při pozdravu vřele obejmou a políbí na obě tváře a je úplně jedno, jde-li o muže nebo ženu. Cizince zdraví podáním ruky. Na přivítanou dostanete lahodný turecký čaj připravovaný ve speciální dvojité konvičce, který se lije do miniaturních skleniček se skleněným podšálkem. Korán zakazuje pít alkohol, a tak se čaj stal skutečně vděčným nápojem při všech společenských událostech svatbami počínaje až po obchodní kontrakty. Muži se po práci scházejí v místních kahve, kde u miniaturních stolečků a na miniaturních židličkách popíjejí čaj a kouří cigaretu.
Kurdové neslaví jmeniny ani narozeniny. V životě většiny z nich hraje důležitou úlohu náboženství. Převážná část z nich jsou muslimové, ale najdou se mezi nimi i příslušníci zoroastrismu a křesťané. Centrem společenského dění je mešita, odkud se pětkrát denně line hlas muezzina: „Alláh je jediný bůh a Mohamed je jeho prorok.“ Návštěva mešity je na východě Turecka záležitostí mužů. Ženy do mešity nechodí, protože jejich role je být doma, starat se o děti a vařit.

 

OBŘAD VEČERNÍHO JÍDLA
Většina Kurdů jí třikrát denně: snídani, oběd a večeři. Před jídlem si popřejí „bismillah“, což odpovídá českému „dobrou chuť“. Paní domu rozprostře na zem ubrus, na který položí velký hliněný podnos. Kolem něj se sesednou strávníci a z táců, hrnců a plechů si na talíře nabírají to, na co mají právě chuť.
O kurdské kuchyni, která sestává hlavně z dušené zeleniny, rýže, kuřecího a skopového masa, se dá říci, že je pestrá a zdravá. Za typické kurdské jídlo považují dolmu, rýži smíchanou se šťávou z dušené zeleniny a zabalenou do sušených vinných lístků, které se zapečou v troubě. Ovčí sýr, podomácku vyrobené máslo, olivy, míchaná vajíčka, zeleninový salát, marmeláda, arabský chléb a v létě meloun a hrozny, to je klasická kurdská snídaně.
Hlavním jídlem dne není oběd, ale večeře, která se podává mezi pátou a šestou hodinou a je většinou teplá. V kurdské kuchyni má významné postavení polévka. Ke specialitám patří polévka připravovaná z nápoje zvaného ayran, který se dá přirovnat k hodně kyselému podmáslí.
Kurdové si o sobě myslí, že jsou velkými jedlíky, a prý kdyby se nestyděli před jinými lidmi, tak by nikdy nepřestali jíst. Jedno kurdské přísloví říká, že když jedna osoba jí a druhá se na ni dívá, přijde brzy konec světa. Po jídle se opět pije čaj. Chtějí-li Kurdové vyjádřit díky hostitelce, řeknou: „Deste te sax be,“ což v překladu znamená „Přeji zdraví tvým rukám.“ Zákusky jsou velice sladké, plněné pistáciovými oříšky, jablky, kokosem a fíky.

 

MANŽELSTVÍ JAKO OBCHOD
Rodina je posvátnou institucí a málo žen si dokáže představit život bez manželství. Pro mnohé je to smysl života. Žena bez manžela je jako pták bez hnízda, říká jedno islámské přísloví. Ženy nad 25 let, které nejsou dosud vdané, vyvolávají na veřejnosti rozpaky. Svatba je ale pořád považována spíše za obchodní smlouvu - ženichové platí a nevěsty přicházejí s věnem. Mladí lidé uzavírají manželství hlavně proto, aby zplodili potomka a pokračovali tak v rodinné linii.
Rozvod je považován za skandál a podle statistik se pro ukončení manželského svazku rozhodnou jen asi dvě procenta manželů. Důvod je prostý: ženy jsou na východě Turecka na svých mužích ekonomicky zcela závislé. Rozvedené ženě nezbývá, než se vrátit zpět ke svým rodičům, kteří ji mnohdy nepřijmou, protože rozvedená žena je společensky nepřijatelná.
Kurdské dívky vstupují do manželství ve věku 16 až 18 let, muži o něco později, ve věku 20 až 22 let. Mnoho manželství na východě Turecka je domluveno. Mezi lidmi koluje řada příběhů o milencích, kteří utekli do hor, aby unikli rodičům a příbuzným, kteří nesouhlasili s jejich sňatkem.
„Všeobecně se zde od ženy očekává, že poté co se vdá, si nasadí šátek na vlasy a bude se plně realizovat v péči o děti a domácnost. Já se mezi tolika dětmi rozplynula. Nelituji se, ale pro své děti chci něco jiného. Chci, aby studovaly a aby si svého partnera vybraly podle svých představ,“ říká třicetiletá Evin.
Když jí bylo 17 let, přišel její muž do domu Eviných rodičů, aby je požádal o její ruku. Nikdy předtím ho neviděla a poprvé s ním mluvila až v den jejich zasnoubení. Vzali se za rok. Svatba se konala v domě jeho rodičů. Na přání ženichovy matky se vdávala celá v černém, jak žádá muslimská tradice. Dnes má pět dětí, nejstarší dceři je 12 let a Evin chce, aby šla studovat a vdala se nejdříve v 21 letech.

 

 


KURDISTÁN
Území označované dnes jako Kurdistán nebylo nikdy samostatným státem. Jedná se o oblast o ploše 400-450 tisíc km2, která se nachází mezi horskými masivy Taurus, Zagros a Velký Kavkaz. Otázka samostatného Kurdistánu se dostala na přetřes pouze jednou, a to v euforii po skončení první světové války, kdy si na Kurdy vzpomněli tvůrci mírové dohody v Sevres u Paříže. Vytvoření Kurdistánu však zmařil Kemal Atatürk, který zakotvení nároku Kurdů na vlastní stát svévolně ignoroval. Atatürk byl v kurdské otázce opravdu důsledný a nejen že jim nepřiznal právo na vlastní stát, ale vůbec popřel existenci tohoto národa. Jedinými uznávanými minoritami se v Turecku stali Řekové, Arméni a Židé.
Kompaktní území obývané kurdským obyvatelstvem pak spojenci rozdělili mezi Turecko, Irák, Sýrii a Írán. Ani potom se Kurdové nevzdali a proti turecké, íránské i irácké vládě často organizovali velká povstání. Odpovědí na ně však byly jen kruté represe a prohloubení vnitřního nepřátelství mezi obyvatelstvem jednotlivých států.
Kurdové jsou dnes často prezentováni jako nejpočetnější národ na světě bez vlastního státu. Nejvíce jich dnes žije na území Turecka - 10 milionů, 5,5 milionu žije v Íránu, 3,5 milionu v Iráku a malé komunity v Sýrii a na území někdejšího Sovětského svazu.
listopad 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group