ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Na konci duhy

TEXT: PAVLA DAGSSON WALDHAUSEROVÁ, FOTO: ROMAN PECH

 

V severské mytologii je duha mostem, který spojuje zemi s říší bohů. Na Islandu ale žádnou duhu nepotřebujete. K tomu, abyste tu přišli do styku s nadpřirozenem, postačí jen mít oči – a hlavně srdce otevřené.

Island je země s ledovci na povrchu, ale s vroucím srdcem v podobě žhavého magmatu. Možná právě tato vnitřní síla vyvolává v lidech zvláštní pocity procítění. A Islanďané jsou takoví, jaká je jejich zem. Proto se tu nikdo nediví existenci paralelního světa. Islanďané sdílejí svou kouzelnou zemi společně s huldufólk – skrytými lidmi. Na Islandu totiž žije nespočet nadpřirozených bytostí od elfů, skřítků, trollů, vodních víl a strašidel až po duchy mrtvých. Zvířata tady mluví a kameny mají čarovnou moc. Ne každý jim ale rozumí a ne každý ví, kde je hledat.

 

KO1009_island_shutterstock_48458404

 

V průzkumech se ukázalo, že přes osmdesát procent Islanďanů věří v existenci huldufólk. A těch zbylých dvacet jim také přiznává úlohu, ale veřejně se k nim nehlásí. Všechny islandské příběhy jsou úzce spjaty s přírodou a už od pradávných dob prvních přistěhovalců se pomocí huldufólk vysvětlovala divoká živelnost místní přírody. Když se loďky prvních osadníků blížily k islandským břehům, tak po nich trollové házeli obrovské kameny, z moře se vynořovaly příšery, okolí řek chránili čarodějové a ve skalách měli svá honosná sídla elfové. A v noci, když se jim nad hlavami proháněly různobarevné biče čarokrásných polárních září, už lidé nevěděli, jak je lépe vysvětlit, než v nich vidět duše svých zesnulých předků.
Kdysi byl každodenní život ostrovanů zoufalým bojem o přežití – hlad, strach a nejistota byly všudypřítomné. Každý se musel v kruté přírodě postarat sám o sebe. Všude číhala nevysvětlitelná nebezpečí – sopečné erupce, zemětřesení, gejzíry, skákající a bublající vřelé bahno, dýmající páry… V očích obyvatel to samozřejmě byly projevy bohů, skřítků, strašidel a duchů. Víra v cokoli dodává víru v přežití. I proto se mnohé prvky pohanství přenášely do převzaté křesťanské víry.

Podobně je tomu dodnes. Trollové se skrývají v odlehlých horských jeskyních a živí se rybami z řek a jezer. Ti, kteří se nestihli vrátit do svých doupat před rozedněním, zkameněli v podobě opuštěných skalek. Elfové také žijí uvnitř skal, ale mohou mít své neviditelné chrámy či obydlí třeba na louce, ve zvláštním kameni anebo hned vedle lidmi obývané farmy. V lávových polích, ale i na útesech u moře, žijí zloduši. Kolem potůčků, tůní, kopečků, roklí a jiných očarovaných míst se potulují skřítci.

UDOBŘI SVÉHO SKŘÍTKA

Některé bytosti dokonce sdílejí domácnost společně s lidmi. Například skřítkové, kterým někdo říká skřetové či zlí skřítkové, vlastně zlí vůbec nejsou. Jsou spíše zlomyslní, lehkověrní, naivní, ale skutečné zlo nepůsobí. Se skřítky jsem měla mnoho zkušeností a brala jsem je jako součást svého pokoje či domu. Pravda, byli zlomyslní, ale někde v hloubi duše vím, že mi malé zlomyslnosti také dělají radost, a tak jsem si jejich kousky užívala s nimi.

Hned po prvním příjezdu na Island se mi v mém studentském pronajatém pokoji ztratil pas a peněženka. Prohledala jsem úplně všechno, ale prostě nebyly, tři týdny nic. Po radě Islanďanů jsem dala na okno talířek s oplatkami a po dvou dnech se objevila peněženka na místě, které jsem prohledávala snad stokrát. Sušenky mezitím z talířku mizely, ale tomu jsem velkou důležitost nepřikládala, neboť na ně mohli potají chodit ostatní studenti. Pas ležel za několik dní na batohu. Pak mi skřítci sebrali už jen hřeben, který je prý obzvlášť láká, ale později ho v pořádku vrátili.

Horší to bylo, když mě přijeli několikrát navštívit kamarádi. Každý přišel během jednoho či dvou dnů s tím, že nemá peněženku či pas a že musí okamžitě na konzulát, nebo se nedostane zpátky domů. Každého jsem pak uklidňovala a každému jsem radila, aby sehnal skřítkům něco dobrého na okno. Kamarádům se samozřejmě nechtělo – byli nervózní a skeptičtí (a kdo by nebyl). Všichni ale nějakou sladkost skřítkům obětovali. Každý nakonec odjel ve svém termínu s tím, že na to místo, kde doklady našel, se díval alespoň stokrát. Říká se, že sladkými dobrotami živení skřítci se pak stávají dobrými rodinnými šotky.

V mém novém domě na mě zase skřítek hodil v noci knížku z police a to opravdu bolelo. Druhý den jsem zjišťovala intenzitu nočního zemětřesení, to ale tak silné nebylo. Po velikonočním čokoládovém vajíčku na okně toho nechal. Teď už naprosto chápu, proč má podle statistik každý druhý Islanďan zkušenost s nadpřirozenými silami.

 

KO1009_Island_Landmannalaugar 2009 (75)

 

TI DRUZÍ

Tichými společníky Islanďanů jsou elfové, ačkoliv i oni o sobě dokážou dát hlasitě vědět. Jsou vznešení, krásní, stejného vzrůstu jako lidé a nosí oblečení v pastelových barvách. Pro většinu lidí jsou však neviditelní. Elfové někdy žijí v blízkosti lidí, mají k nám ale velmi vyhraněný vztah. V tomto případě jim rozumím, lidé jsou nezastavitelní a neberou ohledy skoro na nic.

Neviditelnost elfů, ale i jiných huldufólk se vysvětluje mnoha pověstmi. Ta nejznámější praví, že když přišel Bůh na návštěvu domů k Evě a Adamovi, chtěl všechno vidět. Eva mu ukázala své děti a Bůh se jí ptal, zda jsou všechny. Přisvědčila, ale ve skutečnosti je nestihla všechny umýt, a tak mu ukázala jen ty čisté. On to věděl a řekl: „Vše, co přede mnou zůstalo skryto, zůstane skryto i před lidmi.“ Od té doby už nikdo tyto děti neviděl. Odešly do kopců a skal, kde se z nich stali elfové.

Jsou sice neviditelní, ale když chtějí, tak dovolí, aby je člověk spatřil. Třeba když potřebují pomoc. Říká se například, že když elfí žena rodí, tak stačí, aby člověk položil na její čelo ruku, a všechno dobře dopadne. Jako dar pak člověk získá kromě schopnosti elfy kdykoli vidět také štěstí, zdraví, blahobyt a umění léčit. Elfí ženy také shánějí mléko pro své děti. Lidé pro ně proto na farmách občas trochu mléka odloží, dobytku se pak dobře vede a statek vzkvétá. Setkala jsem se s jednou farmářkou, jejíž statek nebyl z části dostavěn. Odůvodňovala to tím, že na místě plánovaných místností žijí elfové. Vždy, když se snažila pokoj dostavět, stěna nedržela a zvířata na farmě postonávala. Zavolala si proto vědmu, která jí poradila, jak si elfy udobřit. Od té doby se farmě daří. Někdy se také do sebe člověk a elf zamilují – jejich děti se pak mohou pohybovat v obou světech.

ELFOVÉ PROTI STROJŮM

Když se státní plánovací komise na Islandu rozhoduje o výstavbě velkých budov a silnic, prostuduje nejdříve mapu s označením sídel skřítků a elfů a jejich příbytky ochraňuje. Když měl být například přemístěn kámen, který bránil výstavbě dálnice z Reykjavíku, tak se místní elfové rozhodli svůj domov bránit. Všechny buldozery a jiné stroje na tomto místě přestaly fungovat a dělníci onemocněli. Vláda proto požádala vědmu Erlu Stefansdottir, která pracovala pro stavební úřady jako médium, aby se s elfy dohodla. Podle ní šlo elfům jen o důstojné zacházení. Jejich kámen se pak při stavbě rozpadl na dvě půlky. Z jedné se elfové vystěhovali a druhou jim dělníci přemístili na jimi určené místo, kde žijí dodnes.
Podobnou příhodu mi vyprávěl léčitel Ólafur v parku Hellisgerði v Reykjavíku: „Elfové jsou schopni stroje i povalit. Padesátitunová mašina se prostě převalí na bok. To se stalo před rokem. Zkušený norský projektant, který pracoval na stavbách po celém světě, řekl, že nic podobného nikdy nezažil a že ačkoliv pracovali měsíc, udělali toho jen jako za týden. Stroje se porouchaly, tak je vzal do opravny, ale tam mu řekli, že s nimi nic není. Když je přivezli zpět, opět nefungovaly.“

Právě park Hellisgerði je jedním z posledních míst v islandském hlavním městě, které zůstalo zachováno pro skryté obyvatele krajiny. Lidé sem chodí načerpat energii. „Dřív tu bylo lávové pole plné života, dnes tu vyrostly domy,“ říká léčitel. „Parčík byl ale ponechán nadpřirozeným bytostem, protože se o nich vědělo. Já je nevidím, ale třeba vědma Erla ano. Já je cítím. Každé místo cítím jinak, neboť všude jsou jiná společenství.“ Chvilku jsme tiše hleděli na mohutné kameny a urostlé stromy a já jsem si představovala, že všude kolem nás svým vlastním životem žijí desítky bytostí, k nimž ale můj zrak nedohlédne. Léčitel jakoby vystihl mé myšlenky: „Lidí, kteří s nimi dokážou komunikovat, je stále méně a méně. Pro mé předky, kteří žili v přírodě, to byla součást každodenního života. Ale i dnes je tu více lidí, kteří to dokážou, než ve zbytku světa.“

Na Islandu tak stále zůstává mnoho věštců a léčitelů, kteří s huldufólk promlouvají. A zdá se, že o práci nebudou mít nouzi, protože z krajiny se ukrajuje i na tomto nádherném ostrově. A tak si můžeme jen přát, aby nejzávažnějšími spory, které budou vědmy na Islandu řešit, byly jen ztracené doklady a občas nějaký ten zatoulaný hřeben.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group