ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kde bílá pálí

TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ

Markéta Kutilová prožila v Kongu dva roky. Už se do této prokleté země nechtěla vrátit, ale strašlivé tajemství, o němž svět mlčí, jí nedovolilo tohle africké pouto přetrhnout.

V Kongu se strhne povodeň. Zvířata se musejí dostat z jednoho břehu řeky na druhý. Některá však neumějí plavat. Štír jde proto za hrochem a říká mu: „Ty, hrochu, vezmi mě na záda, já plavat neumím, zachráníš mi tak život.“ Hroch se zamyslí a povídá: „To víš, já tě vezmu na záda, ty mě bodneš a utopíme se oba.“ Štír se začne smát a říká: „Prosím tě, proč bych to asi dělal, já chci přeci přežít, proto tě o tu laskavost žádám.“ Hroch tedy povolí, štír mu vleze na hřbet a plují přes řeku. Když jsou uprostřed, ucítí hroch smrtelné bodnutí štíra. „Proč to děláš, proč, teď se oba utopíme,“ naříká hroch. „To je Kongo,“ odpoví mu štír.

Není bajka, která by realitu této země v srdci Afriky vystihovala lépe. Či spíše absurditu. Každý den se zde člověk setkává s tolika situacemi, které nemají žádné logické vysvětlení, že už se i sami Konžané naučili věci vysvětlovat větou „To je Kongo“.

 

KO1009_kongo_DSC_1023_otvirak

 

KRONIKA KRUTOSTI

Demokratická republika Kongo, čtyřikrát větší než Francie, se za posledních patnáct let stala symbolem předpeklí. Za tu dobu se přes území Konga přehnalo šest cizích armád a nespočet konžských rebelských skupin. Po pádu čtyřicetiletého režimu diktátora Mobutua ovládlo celou zemi násilí a boj o moc a o místní zdroje nerostných surovin, které patří k nejbohatším na světě. Po dlouhou dobu se tak stalo znásilňování, masakry, loupení a vraždy běžnou součástí života Konžanů. Ovšem Kongo má už osm let svého prvního demokraticky zvoleného prezidenta Josepha Kabilu. A přesto i dnes tato země zůstává nefunkční, zkorumpovaná, na východě okupovaná vojsky ze sousední Rwandy a bez vyhlídky na lepší budoucnost. A co víc, celá země a mysl jejích obyvatel jsou dodnes poznamenány smutnou historickou zkušeností.

Kdysi bylo Kongo kolonií belgického krále Leopolda II. Byla to jedna z nejkrutějších kolonizací v historii lidstva, zahynulo při ní kolem osmi milionů Konžanů. Leopold II. dostal v roce 1885 na berlínské konferenci Kongo jako vlastní osobní kolonii, kterou pomocí desetitisíců vojáků vydrancoval, z místních lidí udělal otroky, z nichž mnoho pomřelo při nelidské práci ve zlatých a diamantových dolech. Mluví se o čtyřech až osmi milionech obětí! Na nátlak Velké Británie se Leopold Konga vzdal a předal správu belgické vládě. Ale podmínky pro Konžany se nijak nezměnily. Zdejší obrovské zásoby nerostného a přírodního bohatství udělaly z malé a nevýznamné Belgie bohatou velmoc a Leopold má dodnes po celém Bruselu sochy v nadživotní velikosti.

BĚLOŠI V NELIBOSTI

Demokratická republika Kongo je zemí, kde je bělochů jako šafránu. Turisté a batůžkáři sem takřka nejezdí. Nejčastěji se tak Konžané setkávají jen s těmi bělochy, kteří v této zemi dělají byznys nebo pracují pro různé mezinárodní organizace. Osmnáct tisíc cizinců je například součástí mírové mise OSN v Kongu MONUC. I ten nejmenší poskok v této misi má plat, který několikanásobně překračuje příjmy průměrných Konžanů, platy většiny vojáků v MONUCu se pohybují mezi třemi a deseti tisíci amerických dolarů.

Už od dob belgické kolonizace nemají Konžané bílé rádi. A nijak se tím netají. A tak není divu, že hned po opuštění letadla v hlavním městě Kinshase jsem si poprvé a natvrdo uvědomila svou bělobu. Moje barva kůže nepříjemně kousala. V tu chvíli se ze mě stalo muzungu či mundele, což ve svahilštině a v jazyce lingala znamená bílá tvář. Nikdo nerozlišuje, zda jste z Česka, proč v Kongu jste a ani to, zda jste žena. V Kongu je prostě každý běloch muzungu. Vysvětlovat někomu, že Česko nikdy nikoho nekolonizovalo, že naše země nemá v Kongu politické ani velké ekonomické zájmy, jako jiné země, je ztrátou času. Znalost Konžanů o okolním světě zpravidla končí tím, že je Evropa a Amerika a že bílí jsou bohatí. Muzungu je zároveň synonymem pro chodící peněženku. Oslovení Hey muzungu! jsou totiž často doprovázena nastavením dlaně, hlazením břicha či výkřiky Donnes moi l ´argent! (dej mi peníze) Donnes moi cadeau! (dej mi dárek). Takto bezostyšně si o peníze říkají úplně všichni včetně státních úředníků, policistů či dokonce kněží. S láskou jsem vzpomínala na asijské oslovení mister. Ale kdepak, v Kongu je ze mě muzungu.

A nebylo dne, aby vám to Konžané několikrát nepřipomněli. Jako muzungu jste pro ně automaticky bohatí a každý chce kousek. Zatímco děti si hladí bříška či volají Biscuit!, dospělí jsou mnohem rafinovanější. Zejména pak státní úředníci mají své propracované způsoby, jak si ke svému skromnému platu přivydělat.

Kodrcám se autem po cestě plné děr a výmolů. Najednou se proti mně zjeví policista v zářivě žluté uniformě a píská na píšťalku. Poslušně zastavuji. „Hej muzungu, mám žízeň, kup mi kolu,“ řekne místo pozdravu. „Nejsem tu od toho, abych policistům kupovala pití,“ odvětím. Zdá se, že strážce veřejného pořádku přemýšlí, obejde auto. „S tím autem je něco v nepořádku, musím to vyšetřit, zabavuju ho, pojedeš se mnou na stanici,“ rozhodne chlápek, jehož oficiální plat je 30 dolarů měsíčně. Podobný plat mají všichni státní zaměstnanci včetně učitelů a lékařů. „Musíte tu auto nechat do zítra,“ rozhoduje šéf dřevěné budky s nápisem Police. Druhý den zní verdikt takto: všechno v pořádku, ale parkovné je 30 dolarů.“ Nezbývá než zaplatit. A co udělám příště? Koupím mu přinejmenším pivo. Ti, kteří si neříkají o drink, vyžadují aspoň takzvanou motivaci, tedy úplatek. „Hm, něco bychom udělat mohli, ale potřebujeme motivaci. Takových 20 dolarů by nás mohlo motivovat,“ řekl mi policista, když jsem mu šla nahlásit vykradení domu včetně jména pachatele.

 

KO1009_kongo_DSC_0396

 

HIBERNACE MÍSTO PRÁCE

A tak si v Kongu pomalu, ale jistě zvyknete, že to na vás zkusí každý. Trhovci „zapomínají“ vracet nazpátky, ceny pro bílé jsou o desítky procent vyšší, všichni po vás chtějí peníze či dárek a jsou schopni si k tomu vymýšlet neuvěřitelné historky. A takhle to v Demokratické republice Kongo chodí. Neuplyne den, aby vám místní nedali najevo, že jste stejně v jejich zemi jen proto, abyste tu dělali byznys, anebo proto, že vám za to někdo dobře platí. Protože jinak byste neměli přeci žádný důvod odejít z bohaté Evropy a žít zrovna v Kongu! 
V zemi, která je obdařena neuvěřitelným bohatstvím, žijí jedni z nejchudších lidí na světě. Přitom zde mají dost tepla, pravidelně prší a země je tak úrodná, že můžete sklízet několikrát ročně. Těžko se tu zvyká na fakt, že zde vidíte tak málo lidí pracovat. A to platí dvojnásob o mužích. Ti nejčastěji sedí a koukají, neboli jak říkají místní – hibernují, ti šťastnější pak popíjejí pivo a diskutují.

Sami Konžané přiznávají, že bohatství jejich země jim zatemnilo mozky. „Jsme bohatí, tak co bychom pracovali,“ říkají často. A podle toho to také v Kongu vypadá. Nefunkční státní správa, chybějící infrastruktura, neexistující kanalizace, polorozpadlé budovy, nízká elektrifikace s neustálými výpadky – i v hlavním městě elektřina funguje jen občas a Konžané na vesnicích nemají připojení k elektřině vůbec žádné.

Zásadním problémem Konga je však tristní infrastruktura. Ta zde téměř neexistuje, a pokud ano, jde o cesty ve stavu tak žalostném, že rychlost jízdy nepřekračuje 20 kilometrů v hodině. V Kongu se člověk neptá, kam cesta vede, ale za jak dlouho skončí. Neexistuje také jediná průjezdná cesta, která by spojovala sever Konga s jihem a východ se západem.
Vzhledem k tomu, že hlavní město Kinshasa leží úplně na západě země, je pro lidi žijící na opačné straně Konga takřka nemožné podívat se někdy do svého hlavního města. Jedině letecky, ovšem všechny aerolinky, které v Kongu létají, jsou na mezinárodní černé listině. Často zde dosluhují stařičké stroje sovětské výroby a tak není divu, že většina pilotů v Kongu jsou Ukrajinci či Rusové.

Jen málokdy uplyne měsíc, aniž by se nějaké letadlo nezřítilo. Několik měsíců potom, co jsem v roce 2007 poprvé přijela do Konga, se na předměstí Kinshasy zřítil starý antonov. Desítky lidí zahynuly, takže vláda vydala zákaz létání antonovů. Za měsíc jsem pak byla nucena s místními aerolinkami letět a hle – posadili nás do antonova smrdícího zatuchlinou na sedadla plná děr. S piloty jsem se pozdravila rusky a byla ve mně malá dušička. Po hodině letu začal jít z pilotní kabiny kouř. „To nic, piloti si zapálili cigaretu,“ uklidnila mě letuška. A jak to, že antonov letěl i přes vládní zákaz? „To už dávno někdo podplatil, to je Kongo,“ vysvětlil mi pilot Nizar Allani. Inu v Kongu platí, že se lítá, dokud letadlo nespadne. I tak je ale letecká doprava nedostupná většině Konžanů. Jednosměrná letenka stojí asi 8000 korun.

NEZLOMNÉ PROKLETÍ

Chybějící silnice a železnice ale brání i jakémukoliv dalšímu rozvoji země, včetně ekonomického. Příkladem budiž továrna na místní pivo Primus ve městě Bukavu. „Chmel vozíme z Evropy, láhve z Keni a cukr z Brazílie. Tím, že u nás nejsou silnice, je nemožné to dovážet v rámci naší země,“ říká manažer pivovaru Augustin Mugote. Továrna na pivo v Bukavu je příkladem, proč v Kongu nemůže žádný rozvoj ani nastat. Čtyřikrát větší země než Francie a bez infrastruktury!

Sedmdesát kilometrů od Bukavu je region Bunyakiri, cesta sem ale trvá sedm hodin. „Do Bunyakiri? Tam nejezdíme ani my,“ vysmáli se mi i vojáci OSN. Záhy jsem pochopila proč. I já jsem na této cestě bezpočtukrát strávila desítky hodin zapadlá beznadějně do masy bláta. Jakmile totiž zaprší, a v této rovníkové oblasti prší se železnou pravidelností, změní se cesty v bahnité bazény. A pokud před vámi zapadne náklaďák naložený kanystry s palmovým olejem, nezbývá než čekat, než ho chlapíci rýči či holýma rukama dostanou ven.  
Příští rok budou v Kongu prezidentské volby. Podle mnoha prognóz by Kongo opět mohlo plavat v krvi kvůli občanské válce. Na současného prezidenta Kabilu jsou všichni naštvaní – nesplnil totiž své sliby vybudovat silnice, postavit školy a nemocnice. A vhodný protikandidát není. Navíc jedna z nejbohatších provincií, Severní Kivu, by se mohla odtrhnout a stát se autonomní částí sousední Rwandy. Už nyní je tato provincie z velké části pod jejich kontrolou – tutsijská armáda CNDP zde má dokonce své ¬checkpointy a od Konžanů vybírá daně. Naděje pro Kongo je v nedohlednu. Obrovské bohatství země je zároveň jejím prokletím.

LEPŠÍ ČASY ASI NEPŘIJDOU

V Kongu jsem strávila s přestávkami dva roky. Žila jsem v Kinshase, Kisangani, v Bukavu, Bunyakiri. Navštívila jsem mnoho míst. Za tu dobu se můj vztah k zemi i Konžanům vyvíjel jako podle učebnicového příkladu. Mnohokrát jsem měla sto chutí to v Kongu zabalit a vrátit se do fungující Evropy, kde nebude moje barva kůže tak svítit, kde si můžete uvařit, aniž byste si museli nejdřív rozdělat oheň, kde po otočení kohoutkem teče voda a po zmáčknutí vypínače máte světlo, a kde jsou stejné ceny pro všechny bez rozdílu barvy kůže. Dnes už se dokážu nad tyto maličkosti povznést a spíš mám pro Konžany pochopení. Déle než sto let jejich zemi cizinci opravdu drancovali, a to nejen za dob belgické kolonizace. Nejinak je tomu i nyní. Na východě země probíhá válka o nerostné bohatství, nad nímž Konžané nemají prakticky žádnou kontrolu a 80 % diamantů, zlata, kobaltu a coltanu odchází ze země ilegálně. Část území totiž kontrolují rebelové ze sousední Rwandy, a to jak Hutuové, tak Tutsiové, kteří zde navíc bojují mezi sebou. Nejvíc na to samozřejmě doplácejí obyčejní Konžané. Půl milionu jich muselo uprchnout ze svých domovů, 200 tisíc žen a dětí už bylo znásilněno. A právě oni potřebují nejvíce pomoci. U své vlastní vlády nemají zastání, a tak ti, kteří se snaží jejich utrpení zmírnit, jsou hlavně ti nenávidění „bílí“.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group