ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Tunel smrti

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

 

Kdybych neměl bytelnou žlutou helmu, tak mám hlavu napadrť. V jednom kuse narážím do skalních výčnělků na stropě tunelu, které mi helmu co chvíli shazují na zem. Za ten zážitek to ale stojí – právě procházím pod nejstřeženější hranicí na světě.

Severní a Jižní Korea jsou fakticky stále ve válce. Tříletý korejský konflikt totiž skončil v roce 1953 pouhým příměřím. A podle toho také hranice mezi těmito dvěma státy vypadá. Na obou stranách demarkační linie se rozprostírá dva kilometry široká demilitarizovaná zóna (DMZ), kterou střeží půl druhého milionu severokorejských, jihokorejských a amerických vojáků. K demilitarizované zóně se v průběhu celé studené války upínaly pohledy celého světa, protože jestli někde hrozilo vypuknutí konfliktu, bylo to právě zde. A svět sem hledí i dnes. Ačkoliv se od padesátých let mnohé změnilo a některá místa DMZ na jižní straně připomínají spíše disneyland, tak mezi znepřátelenými sousedy to stále jiskří.

Když v březnu potopilo severokorejské torpédo jihokorejskou fregatu Čchonan, tak se celý poloostrov na chvilku zastavil. Přijde odveta? Bude válka? A pamětníci si okamžitě vzpomněli na hrůzostrašné okamžiky po nálezech infiltračních tunelů.

 

KO1009_korea_profimedia-0014871472

 

ČEKÁNÍ NA ZBĚHA

„Jediný tunel může být mnohem účinnější než deset atomových bomb. Tunely jsou ideálním způsobem, jak prorazit opevněnou frontovou linii Jihu,“ prohlásil Kim Ir-sen v září roku 1971. S výstavbou několika tunelů se sice začalo už o deset let dříve, ale teprve s počátkem let sedmdesátých se podkopání demarkační linie stalo jednou z priorit Korejské lidové armády. Vůdce Kim nařídil, aby každá z pěchotních divizí, rozprostřených podél DMZ, začala budovat dva tunely.

Celá operace byla samozřejmě supertajná a můžeme jen spekulovat o tom, zda o ní věděli Mao Ce-tung či Leonid Brežněv. Určitě o ní však neměli ani tušení „nepřátelé“ na druhé straně hranice. V lednu 1973 ale vojáci hlídkující v DMZ zpozorněli. Ze severu se ozývaly série detonací, které se každým dnem jakoby blížily. V následujících týdnech provedli Jihokorejci a Američané několik pozemních i vzdušných průzkumů, které sice odhalily výstavbu silnic a pevností na sever od DMZ, ale nevysvětlily množství detonací. Spojenci proto podél hranice rozmístili seismologické přístroje a brzy se nestačili divit – jen v regionu Chorwon poblíž centrální části DMZ přístroje v prvních týdnech zaznamenaly skoro 17 tisíc explozí. A podobná hlášení přicházela i z jiných míst hranice, zejména ze západních regionů, které jsou nejblíže k Soulu.

Spojenci by o těchto aktivitách mohli dlouho jen spekulovat, ale jak už to občas bývá – pomohla náhoda. V lednu roku 1974 zadržela hlídka na hranicích zběha. Šlo o severokorejského inženýra, který na výstavbě jednoho z tunelů sám pracoval a o dalším věděl. Prozradil, že se tunely nejen stavějí, ale že už dokonce zasahují hluboko do jihokorejského území. Spojenci svou pozornost ihned soustředili na oblasti, které jim zběh určil. Jedna byla v jihokorejské části regionu Chorwon a druhá v regionu Korangpo na západě poloostrova. A právě v Korangpo si 15. listopadu 1974 jihokorejská hlídka všimla páry stoupající ze země. Hlídku sice tentokrát zahnala střelba z kulometu, ale o pět dní později už speciální komando tuto oblast zajistilo a prozkoumalo. První infiltrační tunel byl objeven!

DYNAMIT, MINY A HODINKY

Když dovnitř pronikly spojenecké jednotky, byl už tunel opuštěný. Jedno překvapení od Severokorejců je ale ještě čekalo – nastražená výbušnina zabila dva důstojníky a pět dalších vojáků zranila. Tunel byl vysoký pouze 1,2 metru a asi 1 metr široký. Jeho celková délka byla 2 kilometry, polovina z něho vedla už pod jihokorejským územím, v průměru 45 metrů pod povrchem. Stěny a strop tunelu byly vyztuženy betonovými deskami a kolejnice na zemi sloužily k odvážení suti. Severokorejci v tunelu zanechali šest beden dynamitu sovětské výroby, miny typu Claymore, severokorejské hodinky, kompas, polní láhve a krumpáče. Spojenci odhadli, že i přes malé rozměry mohly tunelem na jihokorejské území projít až dvě tisícovky vojáků každou hodinu.

Po odhalení prvního tunelu se rozběhla diplomatická přestřelka. Pchjongjang tvrdil, že jde o stavbu jihokorejskou, ovšem všechny nálezy svědčily o opaku. Také na stěnách bylo patrné, že se ražba prováděla ze severu a nikoliv z jihu. Mezitím pokračovaly průzkumy v regionu Chorwon. Jihokorejci provedli asi padesát průzkumných vrtů, z nichž sedm odhalilo dutiny. A když jeden z vrtů prokázal v hloubce 58 metrů přítomnost cementu, bylo už jasné, že jde o podzemní stavbu. K nálezu druhého tunelu došlo 19. března 1975 a už o pět dní později byla dokončena protištola z jihokorejské strany.

Ukázalo se, že druhý tunel je 3,5 kilometru dlouhý a opět zasahuje asi kilometr na jihokorejské území. Procházel 50 až 150 metrů pod povrchem, byl dva metry široký a dva metry vysoký. V jižní části bylo několik širších sálů, které mohly sloužit ke shromáždění vojáků před útokem. Severokorejcům by nedělalo problém přemístit druhým tunelem až třicet tisíc vojáků za hodinu, ale i menší vozidla a lehkou artilerii.

 

KO1009_korea_2961664310_b9531ecf31_o

 

NA DOHLED SOULU

Druhý tunel se na jihu rozděloval do tří samostatných štol. Všechny vedly na jih a měly urychlit případnou invazi. Severokorejci však budovali i tunely, které měly až pět východů. To v roce 1975 potvrdil další z velmi důležitých zběhů – Kim Bu-sung, bývalý styčný úředník Korejské dělnické strany. Ten také spojence navedl k dalšímu z tunelů, který se měl nacházet jen čtyři kilometry od Panmunjomu, kde obě znepřátelené země podepsaly v roce 1953 příměří. Tento tunel, v pořadí už třetí, byl ale objeven až v říjnu roku 1978. Byl zavrtán v hloubce sedmdesáti metrů a měřil přes 1,6 kilometru. Z toho více než čtyři sta metrů vedlo pod Jižní Koreou. Třetí tunel dosahoval stejných rozměrů jako tunel druhý, ovšem na jižním konci se měl rozdělovat do pěti východů. Hrozilo od něj také mnohem větší nebezpečí, protože ústil pouhých 52 kilometrů od Soulu, na který se tak mohlo valit přes třicet tisíc vojáků za hodinu.

Severní Korea okamžitě popřela, že by měla s tunelem cokoliv společného. Prokázalo se ale, že dynamit byl do skály vkládán ze severní strany. Samotný tunel měl také lehce stoupající sklon, aby spodní voda odtékala směrem na sever a nehromadila se v místech, kudy by vojáci pronikali ven. Severokorejci se ještě snažili přesvědčit veřejnost o tom, že jde o starý uhelný důl – všimněte si těch černých stop na zdech! Jenomže se ukázalo, že ono „uhlí“ na stěny tunelu namalovali ustupující severokorejští vojáci barvou. Navíc je tunel vyražen v žule – a pokud by se našlo v žule uhlí, šlo by o světovou raritu.

Spojence úspěchy v hledání podzemních cest do Jižní Koreje navnadily k dalším průzkumům, ale ty přinesly ovoce až v roce 1989. Přístroje zaznamenaly v podzemí nedaleko města Yangku zvuk motorů. Začalo se s ražbou protištoly a 3. března 1990 vojáci za přítomnosti zahraničních novinářů poprvé pronikli do čtvrtého tunelu. Byl o něco menší než předešlé dva tunely, měřil přes dva kilometry a vedl v hloubce 145 metrů pod povrchem. Na území Jižní Koreje zasahoval kilometrem své délky.

NAŠE NEJSOU!

Čtvrtý tunel byl zatím poslední. Víc se jich nenašlo. Když ale Kim Ir-sen nařídil jejich ražení, tak mluvil o dvou tunelech na každou divizi. Ovšem tenkrát bylo podél DMZ divizí jedenáct, teoreticky by tak pod hranicí mohlo vést dalších osmnáct tunelů v různé fázi výstavby. Jihokorejci mají už dlouho vytipováno několik míst, kudy by mohly procházet, ale chybějí konkrétní důkazy, které by ukázaly na jejich přesnou polohu. Ražba protitunelů je navíc nesmírně drahá.

A i kdyby pod DMZ další tunely skutečně byly, hrozilo by od nich vlastně nebezpečí? Nějaké jistě ano – tisíce Severokorejců vynořujících se ze země v týlu pohraničních jednotek by způsobily šok. Daleko by ale vojáci nedošli, protože už kousek za severní hranicí Soulu fakticky vstupujete do vojenského území plného ostnatých drátů, protitankových zátarasů a strážních věží. Otázkou také zůstává, zda bude pěchota v případném konfliktu na Korejském poloostrově hrát vůbec nějakou zásadnější roli.

Objevené tunely jsou dnes hlavně poměrně kuriózním důkazem agresivní politiky severokorejského režimu. Kim Ir-sen se nikdy netajil tím, že by viděl rád Koreu opět sjednocenou – samozřejmě pod komunistickým praporem. K tunelům se ale nikdy nepřiznal ani on, ani jeho syn Kim Čong-il. Zkusmo jsem oslovil severokorejské úřady s dotazem, jak se vlastně k infiltračním tunelům staví. Odpověď mě nijak nepřekvapila: „Drahý pane, jsou to všechno výmysly a lži. Tunely postavili Jihokorejci a Američané, aby pokřivili historickou realitu a také jako atrakci pro turisty,“ napsali mi z Korejského svazu přátelství (KFA) s takovou jistotou, že by jim člověk i věřil.

Něco málo pravdy na této severokorejské odpovědi přeci jen je. Třetí tunel se totiž stal skutečně jednou z největších atrakcí celé DMZ. Do jeho nitra se denně vydávají stovky turistů, kteří se tak za trochu krčení, nepohodlí a nárazů do stropu dostanou nadosah severokorejské hranice – pouhých 170 metrů! V této vzdálenosti od demarkační linie přehrazuje tunel betonový blok. Dál jsou pak ještě dva. To aby nikdo nemohl dovnitř ani ven…
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group