Archiv vydání magazínu Koktejl

Hradba mraků nám cloní výhled na horský masiv Cordillera de la Costa a my v něm jen tušíme cíl naší cesty. Rancho Grande, hotel pohlcený džunglí, který již není obyvatelný, ale stále má co nabídnout.

Do národního parku Henri Pittier ve Venezuele přijíždíme taxíkem a k Rancho Grande se dostáváme ještě dost časně zrána. Budova před námi je celá zahalená v mlze, ze které někdy vykoukne jen nejvyšší, třetí podlaží. Stromoví velikáni s větvemi porostlými všemi myslitelnými plazícími se a povlávajícími rostlinami se za strašidelných zvuků kymácejí ve větru, zatímco jejich koruny se nad námi ztrácejí v husté mlze. K tomu trosky betonového přízraku, téměř již pohlceného okolní tropickou vegetací. Stavba by mohla od minuty sloužit jako kulisa k jakémukoli hororu, sami jsme si ji coby ctitelé Hitchcockovy klasiky přejmenovali na Batesův motel.

Národní park Henri Pittier byl oficiálně vyhlášen prvním národním parkem Venezuely v r. 1937. Jméno mu tehdy dala budova plánovaného hotelu Rancho Grande, která tu už v té době stála. Horský hotel a svoje venkovské útočiště dal stavět v r. 1920 venezuel¬ský prezident a diktátor Gómez, ale stavba, přerušená jeho smrtí, nebyla nikdy dokončena. Budova tak byla už ve 40. letech pokryta lišejníkem, zabydlená pavouky, netopýry a dalšími živočichy. V r. 1945 byly, s podporou venezuelské vlády, různých organizací a korporací, opraveny některé ubytovací kapacity pro návštěvníky okouzlené přírodou. O osm let později byl park přejmenován na Parque Nacional Henri Pittier, na počest známého švýcarského botanika, který jako první docenil obrovský význam této oblasti a navrhl prohlásit ji národním parkem. V 80. letech se administrativní základna stanice přestěhovala z budovy do obce El Limón na úpatí hor a na místě zůstává pouze biologická stanice Ústřední venezuelské univerzity. Rozlohou nevelký park (107 800 ha) představuje unikátní území nejen z hlediska Venezuely, ale minimálně celé Jižní Ameriky. Velký význam má hlavně pro ornitology. Mluvit v parku o populaci ptáků znamená prakticky mluvit o polovině veškerých ptačích druhů popsaných ve Venezuele. Biodiverzitu světového významu představuje úctyhodných 616 druhů (z toho 85 migrujících), 20 % všech ptáků Jižní Ameriky a 6,5 % druhů celého světa. Však se po zásluze říká, že Henri Pittier je nejlepším místem k pozorování ptactva na světě.

TAJEMSTVÍ TŘETÍHO PATRA

Rancho Grande je podivná rozlehlá betonová budova. Z větší části není v současné době schopna nějakého provozu, a jen malá část prostor slouží jako biologická stanice. Správce dohlíží na dodržování pravidel parku a na to, aby stanice poskytovala zázemí, tj. nocleh, kuchyňku a základní laboratorní prostor zaměstnancům univerzity a studentům, kteří sem přijedou pracovat. Za mírný poplatek je zde povoleno pobývat i návštěvníkům včetně cizinců. Někdy sem školy i jiné instituce dopraví plné autobusy lidí k různým kurzům, které často nemají co dělat s biologií.

Hned po ubytování vyrážíme na obhlídku okolí, která může začít nedaleko schodiště z terasy, nejkratším okruhem jménem „Interpretación“. Nemůžu se nabažit pohledu vzhůru, ptáci jsou zalezlí, ale stromy – každý z nich je samostatnou botanickou zahradou. Téměř všichni opeřenci létají v těch nejvyšších patrech stromů. Každý, kdo se pokusil zaostřit pohled (nebo ještě méně úspěšně fotoaparát) do téměř stometrové výšky proti oslňující obloze a zahlédnout nepatrné barevné tečky mizející mezi větvemi, by dal nevím co za to, aby jeho pozorovatelna byla až někde v korunách stromů. To se ovšem může splnit pouze fotografům přírody se zázemím početného týmu stavějícího lešení – a pak zde.

Terasa třetího patra budovy postavené ve svahu je výškově přesně v úrovni korun vzrostlých starých stromů. Pohled z terasy budí dojem, že jste „zavěšeni“ v prostoru a můžete se účastnit života v koruně stromu, ať už vás zajímají květy orchidejí nebo bromélie hustě porůstající každou vhodnou větev. A samozřejmě je to místo, kde ptáci s důvěrou nalétávají na potravu, zvlášť když jim nachystáme neodolatelnou lahůdku v podobě přezrálého ovoce.

VÁLKA BAREV

Když se krmí, nechávají nás přiblížit se do vzdálenosti, ze které můžeme nejen pozorovat, ale i fotografovat detaily a nepředstavitelné vybarvení množství pestrých tangar, ale také různých druhů tukanů, včetně brčálově zelených arasari a také koting či datlů.

Při sledování tohoto barevného kaleidoskopu, vzájemného soupeření, předvádění samečků i nájezdů nenechavých vlhovců se ztratíme v čase na dlouhé hodiny a většinou nás vyruší náhlá změna počasí. Při ní je úžasné pozorovat mraky valící se do údolí přes Paso Portachuelo, které je místní důležitou geografickou zvláštností. Přírodní průrva v souvislém pásu hor ve výšce okolo 1000 m n. m., využívaná migrujícími ptáky i netopýry a hmyzem, usnadňuje jejich pozorování i poznávání jejich zvyků v průběhu roku.

Cestou zpátky se ukazuje mezi korunami stromů sluníčko a rozehrává všechny myslitelné odstíny zeleně. Občas do oka pronikne záblesk až nereálné barevnosti: tyrkysové, rudé, zlaté – to ve výšce nad našimi hlavami přelétávají nepřeberné druhy tangar, které vylákalo pěkné počasí k výletu za potravou. Dofocuji ještě zbylé místo ve foťáku a v duchu se loučím s ptáky a vlastně s celým parkem. Místa jako Rancho Grande patří mezi ta, která vám v srdci zůstávají ještě dlouho potom, kdy je opustíte.