ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Meka hvězdářů

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

 

Kanárské ostrovy znáte z lákavých katalogů cestovních kanceláří. Palmy, moře, písek. Dobrodružství byste tady asi nehledali. Překvapíme vás. Druhá, téměř neznámá tvář ostrova je jako stvořená pro batůžkáře a milovníky treků.

Celý let z Prahy jsem přemýšlel o tomto osmdesát kilometrů od Tenerife vzdáleném ostrově La Palma, nejzelenějším ze všech Kanárských ostrovů. O místo, kde jasné noci umožňují sledovat noční nebe jako nikde jinde na Zemi a pouhým okem je možné objevit i ta nejmenší viditelná souhvězdí. Přes den zde můžete sledovat drsnou přírodu a v noci se zasněně kochat nočním klidem, který přináší.

Lidé, kteří minou proslulé Tenerife a vydají se na nenápadnou La Palmu, je ale spousta. Výšlap na jeden z největších kráterů světa Calderu de Taburiente a na nejvyšší horu ostrova Roque de los Muchachos je totiž mimořádným zážitkem. „Na výstup je ale potřeba získat povolení, protože jsme v národním parku,“ říká mi můj lapalmský kamarád Miguel. „Je zdarma a je to jen formalita.“

La Palma je jediný kanárský ostrov s řekou. Proto se ostrovu také říká Isla Bonita, krásný ostrov. Ostatní ostrovy získávají vodu pouze z vrtů. Při stoupání na vrchol také tuto řeku míjíme – tedy jde spíše jen o potůček deroucí se soutěskou, ale na ostrově, kde je voda nad zlato, je to prostě řeka.

 

KO100_lapalma

PÍSKAJÍCÍ GUANČOVÉ

Postupujeme spíše mlčky, protože pokud se zrovna nebrodíme křišťálovou vodou, skáčeme po ohromných balvanech. Vzpomínám na Miguela, který mi vyprávěl o nesnadné kolonizaci La Palmy. Tehdy stála před Španěly překážka v podobě silného kmene, žijícího právě v údolí Caldery de Taburiente. Španělé věděli, že pokud kmen padne, otevře se jim cesta k ovládnutí ostrova. Jenže tito hrdinní bojovníci nechtěli dát svůj domov cizincům zadarmo. A tím začala doba krutých bojů o vstupní kaňon a celou Calderu.

V těchto bojích vítězili dlouhou dobu domorodci. Bojovali polonazí a prakticky neozbrojení, ale měli výhodu znalosti terénu a zvláštního způsobu dorozumívání. Guančové měli svou bojovou řeč založenou na pískání, protože se pískot přes hluboké kaňony nese lépe nežli mluvené slovo. Navíc pískot Guančů připomíná zpěv ptáků, takže než Španělé zjistili, že neposlouchají zpěvné ptactvo, ale signály domorodců, praskaly jejich lebky pod lavinou kamení.

Další značnou devízou domorodců byla samotná Caldera. Ta byla ohromnou přírodní pevností, místem ze všech stran obehnaným hradbou hor, vlastním zdrojem vody a ohromným prostorem pro pěstování zemědělských plodin i chov dobytka. Španělé znali jen jedinou přístupovou cestu do kráteru, a tu Guančové pravidelně zasypávali kamením. Nicméně počet domorodců byl omezený, zatímco lodí vezoucích španělské vojáky přibývalo. Kolonizátorům se nakonec podařilo zajmout náčelníka kmene. Španělé ho mučili, aby jim řekl o dalších přístupových cestách do kráteru, ale náčelník opakoval pouze: „Já chci zemřít.“ Nakonec skutečně skonal. Španělé však dosáhli svého. Když se roznesla zpráva o smrti náčelníka, Guančové se vzdali. Ani prohra však neubírá nic na hrdinství domorodců, kteří tak dlouho čelili přesile Španělů. Pro představu dodávám, že Guančů bylo asi pět tisíc, zatímco Španělů přes sto tisíc.

DO KOTLE

Konečně jsme nahoře. Před námi se otvírá soutěska a dává prostor k nepopsatelnému pohledu na dominantní panorama Caldery de Taburiente. V koutku lesa se krčí horní správní budova a prostor pro kempování. Jdeme se s Markem ubytovat, což v našem případě znamená roztáhnout karimatky a rozbalit spacáky. Ještě než se uložíme ke spánku, tak pozorujeme noční oblohu. „Takhle jasné hvězdy jsem v životě neviděl,“ hodnotím pohled do výšin. „A taky hned tak neuvidíš,“ dostává se mi odpovědi, „La Palma je totiž jedním z nejlepších míst na světě k pozorování noční oblohy.“ Ostrov je skutečně v tomto ohledu raritou. Je zde nízká hladina světelného znečištění, protože na ostrově není moc světelných zdrojů, které by vydávaly záření, a další světelné zdroje jsou vzdálené 80 kilometrů přes oceán. Na nejvyšší hoře tady sídlí slavné astronomické observatoře. Ostatně máme v plánu se k nim podívat… 
Ranní slunce nás brzy probouzí, a tak posnídáme a vyrážíme vzhůru proti proudu řeky s cílem dojít až k prameni. Fascinuje mě její křišťálově čistá a chuťově výborná voda. Pokud dostanete žízeň, stačí se jen sehnout a napít se přímo z řeky. Časem se cesta začíná zvedat a stává se obtížnější a před námi se objevuje kaskáda vodopádů. Zjišťujeme, že by nebyl až takový problém vylézt nahoru, jako slézt potom dolů. Takže se v zájmu ochrany zdraví otáčíme a sestupujeme zpět do Caldery na oběd.

PĚT LET ZA BOROVIČKU

Po obědě vyrážíme směrem k vodopádu a po klikatých stezkách stoupáme k našemu cíli. Díky množství serpentin zdoláváme převýšení vcelku rychle a já se kochám nádhernými pohledy na okolní hory plné kanárských borovic. Vlastně zejména kvůli jejich ochraně tu v roce 1954 národní park vznikl. Dnes je dokonce pokácení kanárské borovice trestným činem a můžete za něj skončit až na pět let ve vězení.

Prašnou stezkou v úmorném vedru stoupáme dál a já si na vlastní nohy přepočítávám těch 1500 metrů hloubky, které Caldera má. Pokud bychom chtěli Calderu obejít po hřebeni, tak by nás čekal pochod v délce osmadvaceti kilometrů, navíc ztížený mnoha výstupy a sestupy. Nakonec jsme se k vodopádu přeci jen dostali. Zapomeňte na mohutnost Niagary, tento vodopád tvoří místní říčka, drobná, ale svým významem pro ostrov nedocenitelná. Voda do soutěsky padá z přibližně půlkilometrové výšky a stéká do nitra Caldery. Nás ale ještě čeká výstup k Hoyo Verde, tedy k Zelené díře, která je prý mnohem krásnější než celý vodopád.

Na Hoyo Verde se asi moc často nechodí, protože cesta je opravdu náročná. Věřím tomu, že stezku vyšlapaly spíše horské kozy než lidé. O hodinu později se před námi konečně otevírá obrovská spára Hoyo Verde. Ten pohled je úžasný, navíc mi dochází, že jsme oklikou dosáhli i ranního cíle – pramene řeky. Tím je totiž právě Hoyo Verde. Jde vlastně o skalní amfiteátr obklopený bující vegetací, proto Zelená díra. Díky vodě se zde daří rostlinám, které by tu normálně nerostly. Ve dvou tisících metrech nad mořem mě překvapila hlavně dvoumetrová opuncie. Zpáteční cesta do tábora byla ve srovnání s výšlapem hračkou, a tak můžeme sbírat síly na zítřejší výstup na vrchol Roque de los Muchachos.

 

KO1009_lapalma10

CESTA DO NEBES

Ráno jsme přemluvili nohy k té nejvyšší aktivitě a vydali se na dlouhé stoupání. Cestou vzhůru se noříme do mraků, nejsou husté, ale i tak je snížená viditelnost. Náhle se oblačnost rozestoupí a my se ocitáme v jiném světě. Stojíme na některé z hor kousek pod Roque de los Mucha¬chos, všude pod námi je bílé moře mraků, z něhož se do půlkruhu táhne hřeben okraje Caldery a nad námi je už jen modré nebe. Už chápu, proč si vrchol Roque de los Muchachos vybrali astronomové pro stavbu observatoří. Ty mají rozlohu okolo dvou kilometrů čtverečních a byly založeny roku 1985. Zklamáním však pro mě je, že observatoře nejsou po většinu roku veřejně přístupné. Jejich brány se otevírají pouze dva dny v červenci a dva v srpnu.

Z vrcholu hory je na jedné straně vidět nekonečný oceán, na druhé straně máme pak vysoké hřebeny Caldery jako na dlani – Pico de la Nieves, Pico del Cedro a v dáli za Calderou pak Pico de Teide (3718) na ostrově Tenerife, nejvyšší horu Španělska. Dívám se a fotím jako zběsilý, a taky je co, člověk si tu připadá jako na hranici nebes. Když po hodině strávené na samém vrcholu La Palmy scházíme do údolí, tak se v myšlenkách stále vracím ke dvěma večerům stráveným v lůně přírody pod oblohou plnou hvězd, které nad námi visely jako gigantický strop světa vymalovaný Michelangelem.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group