ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Opičí tuláci

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ, ZPRAVODAJ ČRo V ČÍNĚ

 

Po staletí křižují po celé Číně a spolu s nimi i jejich čtyřnozí společníci. Nerozluční partneři, v dobrém i zlém. Opičí muži spolu se svými cvičenými opicemi bývali vždy součástí někdejší Říše středu. Dnes prchají před policií.

Nemohu se dočkat. Po třech letech pátrání konečně slavím úspěch. Mířím totiž na setkání s jedním z opičích mužů. V současnosti už jich zbývá jen kolem dvou tisíc a většina z nich žije v okrese Sin-jie v provincii Che-nan. „Můžeme se vidět v Jüan-jang, znáte to tam? Kdy dorazíte? Zavoláme si, až přijedete,“ říkal mi minulou noc do telefonu padesátiletý Jang Lin-kuej. Pouliční umělec, který stejně jako jeho předci vystupuje v ulicích čínských měst a vesnic. Vzhledem k perzekuci ze strany úřadů a policie však nikdy dopředu neprozrazuje, kde se bude pohybovat. A navíc to mnohdy neví ani on sám.

Číňané je označují za žebráky či tuláky, v lepším případě za cirkusáky na volné noze. Už po staletí jezdí po celé zemi, s výjimkou metropole Pekingu, kde by jim hrozilo okamžité zatčení a zároveň utracení zvířat. Vystupují se cvičenými opicemi a snaží se vydělat si na živobytí: „Dělám to kvůli penězům, ale nejen kvůli nim. Prostě mám tuhle práci rád. Navíc jde o rodinnou tradici. S opicemi vystupoval už můj otec, děda, vlastně ani nevím, kolik generací mých předků. První s tím začali někdy před pěti sty lety,“ svěřuje se mi Jang Lin-kuej krátce potom, co jsme se potkali.

 

KO1010_Cina_Opicitulaci_IS22002391e_OTVIRAK

BOJ S POLICIÍ I POČASÍM

Po chvíli už kráčíme jednou z bočních tříd malého provinčního města. Je lepší na sebe neupozorňovat a neprovokovat policisty, kteří se stoprocentní jistotou hlídají na hlavní ulici i na největších křižovatkách. Tím spíše, když tvoříme vskutku podivnou a nejen v této části Číny netypickou skupinku. Tři muži, z toho jeden běloch, a spolu s nimi tři makakové. Mnozí se také zastavují, téměř všichni okolojdoucí otáčejí hlavu. Několik dětí se s křikem rozběhne přímo k nám. Opice začínají vřeštět. Většina z opičích mužů pracuje přes léto na farmách, tedy pokud je někdo zaměstná. V žádném případě to ale nestačí na zajištění obživy pro celou rodinu. Každý den navíc musí tvrdě cvičit se svými čtyřnohými miláčky a druhy ve zbrani: „Všechny opice jsou potomky těch, se kterými vystupovali mí předci. Jejich rodokmen je tak úzce spjat s tím mým,“ prozrazuje Jang Lin-kuej.

Vypráví, zatímco jeho oči tikají ze strany na stranu. Musí být připraven na jakoukoli nenadálou událost i případný útěk. Za všechny ty roky je už zvyklý. Zároveň ale vybírá nejvhodnější lokalitu pro nevšední představení. Je pošmourno. Obloha nad námi je ocelově šedá, ostatně stejně jako celý Jüan-jang. Na tváři mého společníka i jeho asistenta se zračí obavy. Špatné počasí patří ke jejich nepřátelům. Když prší, nikdo nepřijde a toužebně očekávaný výdělek se ztrácí v nedohlednu spolu s prvními kapkami. Naděje ale umírá poslední. Přicházíme k první křižovatce a zatáčíme doprava, k jedinému zdejšímu nákupnímu cen¬tru. Na protější straně stojí dvě policejní vozidla. Muži v uniformách nás doslova propichují pohledem, snažíme se zůstat klidní. Po chvíli navíc kolem nás projíždí další auto s označením „Police“. Přibrzdí a já cítím jejich pronikavý pohled, přestože mají na očích tmavé brýle. Pak ale šlápnou na plyn a mizí v dáli.

„Před pár lety jsem narazil na policisty, kteří zneužili svého postavení a velmi špatně s námi zacházeli. V žádném případě to nebylo v souladu se zákonem. Dnes je to trošku lepší, i když záleží, jak kde. Prostě často chtějí peníze a buď dáte, nebo ne. Najdou se však i tací, kteří opice bijí jen pro zábavu a někdy je utlučou k smrti, prostě jen tak,“ líčí mi pan Jang události, se kterými se prý musel naučit žít. Nejde to jinak.

 

KO1010_Cina_Opicitulaci_063

CHLUPATÍ UMĚLCI

„Pozdrav. Zasalutuj. Podej mi tu tyč,“ první povely se rozléhají malým prostranstvím, zájem návštěvníků obchodního domu však opice držené na provazu vyvolávají až potom, když jim jejich pán strčí do pusy cigaretu. Samozřejmě hořící. Jang Lin-kuej dobře ví, že kouření je v Číně, zejména v mužské populaci vnímáno jako symbol dospělosti. I proto si také v nejlidnatější zemi světa denně zapálí aspoň jednu cigaretu na 350 milionů obyvatel. Postupně se kolem nás vytváří hlouček a „můj opičí muž“ se začíná usmívat. Na řadě je další scénka, kdy si nechává od makaků, dvou samic a jednoho samce sundat z hlavy čepici. Jakoby na oko se zlobí, opice uskakují a nechtějí mu ji vrátit. Kolem se rozléhá smích a počet diváků se utěšeně rozrůstá. Jeho pětačtyřicetiletý asistent, pan Pao, proto využívá vhodného okamžiku a vydává se mezi lidi vybírat peníze. Ví dobře, že přicházejí vrcholné okamžiky celého představení. Jang Lin-kuej vytahuje dlouhý nůž a jeden z opičáků si okamžitě schovává hlavu do dlaní. Zbývající dva makakové se také začnou strachy šklebit, vše je pochopitelně divadlo pro diváky. Ostatně bojové scénky z čínských akčních filmů patří v někdejší Říši středu k nejsledovanějším.

Najednou jedna žena za námi vykřikne. Opice se právě zmocnily dřevěných tyčí a zaútočily na jejich cvičitele. Muž uskakuje, jeho rozzářená ústa ale všechny přítomné uklidní. Situaci má pod kontrolou, tím spíše, když z kapsy vytahuje pistoli. Opice, v tu chvíli vyzbrojené i nožem a mačetou, se rychle vzdávají a pomalu se plazí k milovanému pánovi. Potlesk. Nadšené výkřiky. Představení končí. Pao ukazuje, že vybral přes padesát jüanů, tedy asi stopadesát korun. Oběd mají zajištěn. Oba muži i jejich tři opice. O pár minut později se rozprší.

ČERNÍ PASAŽÉŘI

„Jsme chudí, proto nemáme ani na jízdenky a jediným způsobem, jak můžeme po Číně cestovat, je nákladními vlaky. Naskakujeme na ně za jízdy, samozřejmě tajně. Dnes už je to ale mnohem těžší, železničáři jsou totiž obezřetnější. A bezpečné to samozřejmě také není. Znám případy, kdy někteří z mých přátel uklouzli a zahynuli pod koly. Jiní jsou dodnes mrzáky,“ líčí mi další část svého nelehkého života Jang Lin-kuej.

Z domovů se na cesty nejčastěji vydávají na konci června a října, kdy končí žně. Nejprve se ale pomodlí. Podle udržované tradice zapálí tři vonné tyčinky na počest boha štěstí. A pak vyrazí. Nejprve autobusem, k nejbližší železniční trati. A pak se jejich cesty rozdělí. Směřují vždy tam, kam zrovna jede ten „jejich“ vlak. Nikdy dopředu netuší, kde zastaví: „Když mám štěstí, projíždí okolo lokomotiva táhnoucí zastřešené vagony. Musí pochopitelně zpomalit, to ale při stavu čínských železnic není problém. A pak už jen čekám,“ říká pan Jang.

V zimních měsících se snaží dostat do jižních provincií, kde je přeci jen tepleji. Pokud ale mají smůlu a celou cestu jsou přinuceni strávit pod širým nebem mezi převáženým materiálem a celé dny prší a teplota klesá k bodu mrazu, je pro ně jakýkoli přístřešek a kus teplého jídla doslova vysvobozením: „O vše se dělíme. Já i mé opice. Navíc mezi námi existuje jasná dohoda. Jako první jedí vždy makakové. Až po nich já. Pravda, jednou se mi stalo, že jsem pomalu umíral hlady a zakousnul jsem se do zakoupeného chleba dřív, se zlou jsem se však potázal. Hned se na mne všichni vrhli a hlasitě nadávali. Už se to neopakovalo.“ Samozřejmostí je také to, že je po představení nosí. Jsou pro něho skutečně vším, jako by byly jeho dětmi. I proto musejí mít co nejlepší péči a dopřát si i zaslouženého odpočinku. Opice s ním vyrůstaly od malinka, společně se na cestách koupají, radují i trpí. Hlavně ale vydělávají, přestože výjimkou nejsou případy, kdy jim peníze seberou policisté nebo v klobouku objeví padělané bankovky. I z tohoto důvodu výdělek schovávají třeba do knedlíků. Zejména v noci, když přespávají v opuštěných halách, skladech nebo u nádraží, nikdy neví. A na peníze doma netrpělivě čekají jejich rodiny.

VZPOMÍNKY NA BUDOUCNOST

Slunce pomalu zapadá a Jang Lin-kuej přemýšlí o zítřku. Ovšem nejen o tom, kde bude následující den vystupovat. Ostatně to nezáleží na něm, nýbrž na čínských drahách. Obavy má spíše o budoucnost: „Můj syn to nechce dělat. Sice jsem ho všechno učil už od jeho pěti let, ale teď je dospělý a potřebuje vydělávat víc peněz. Jeho žena mu dokonce hrozí rozvodem, a proto se rozhodl odejít na východ a hledat tam práci na stavbě,“ vysvětluje a neskrývá smutek.

Podobný osud ovšem čeká i ostatní pouliční umělce vystupující s čtyřrukými zvířaty. Čína 21. století je už zcela jiná, a nejen proto, že se stala druhou největší ekonomikou světa. Mění se celá společnost, její zvyky, tradice i myšlení. Každý chce mít auto a televizi a toulání se s cvičenými opicemi je čím dál obtížnější. Navíc výsledný výdělek je více než nejistý.

„Sám se cítím starý, a kdybych našel něco výnosnějšího, také bych toho nechal. Zatím to ale není možné. Nemám prostředky na zakoupení vlastní farmy a takhle po většinu roku zůstávám svým pánem, i když s nejistým výsledkem. Je to však celý můj život,“ dodává Jang ¬Lin-kuej. Pravděpodobně poslední v řadě generací opičích mužů.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group