ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Peruánská ruleta

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

 

„Róbale la cámara! Róbasela!“ „Naskoč! Dělej, naskoč!“ Neztrácím čas, skloním foťák a naskakuju do rozjíždějícího se taxíku. Ve zvuku pískajících pneumatik stačím zahlédnout sveřepý výraz prvního z pěti bacilones, který přeskakuje zídku s nožem v ruce. Peru, Lima, nejchudší čtvrti.

Můj taxikář, podsaditý mladý muž, který toho moc nenamluví, mě zrovna zachránil. „Me salvaste un ojo (zachránil´s mi zadek),“ usměju se na něj. „Sí“, zabručí. Nutno poznamenat, že tahle epizodka se stala hned při první fotografii, kterou jsem se snažil pořídit. Provází mě taxikář Hector. Peruánské taxíky nejsou bez rizika, nikdy nevíte, jestli nenastoupíte do nějakého, který to nevezme trochu jinudy, najednou nezastaví a nebudete sedět v autě se třemi dalšími jihoamerikánci s žádostí o menší bezúročnou půjčku. Proto se řídím pravidlem, že můj taxikář musí být výrazně starší a slabší. U Hectora jsem musel udělat výjimku. Že jsem fotograf, a že chci vzít do nejrizikovějších čtvrtí, jsem vysvětloval třem taxikářům, kteří mě odmítli, než jsem narazil na něj. Hector je udělaný, s podmračeným výrazem, kterým se na mě zadívá přes mříž, dělící spolujezdce od řidiče. Pokývne, krátce smlouváme o ceně a nasedám. Vysvětluju mu celkem zbytečně, že nehledám problémy, mám sice nůž, nejvíce ovšem spoléhám na jeho pomoc. Já budu fotit, on bude dávat pozor. Peruánská ruská ruleta.

 

KO1010_Peru_LoquitoR_OTVIRAK

VSTŘÍC NEBEZPEČÍ

Po první fotce, která mě nenechává na pochybách, že turistické Peru jsem nechal daleko za sebou, to vezmeme k hotelu. Hector se osvědčil, ale já radši nechávám vše, co můžu postrádat, na recepci a dál vyrážíme jen se dvěma objektivy, nožem, ofoceným pasem a trochou peněz. Míříme do čtvrti s poe¬tickým názvem La Victoria – vítězství. Je to svět nikdy nekončící koláže oprýskaných zdí, graffiti, špíny, všudypřítomného moře odpadků a lidí. Lidí, ploužících se po okrajích silnic nebo se rozhlížejících pátravě přímo uprostřed nich, lidí povalujících se na kusech nábytku, ležících bezmocně, rezignovaně či pohodlně u zdí, obrubníků, kandelábrů, lidí pachtících se tímto světem od jednoho dne k druhému se statečností sobě vlastní. Většina nás pozoruje, a většina upřeně a dlouho. Když jsme hluboko uvnitř La Victorie, začínám se rozhlížet po scénách, které bych chtěl fotit. Vždycky Hectorovi ukážu, ten bez bližšího vysvětlování krátce zamítne nebo pokývá a řekne, jestli můžu vylézt ven nebo mám fotit raději z auta. Všímám si, že v těchto případech má vždycky zařazenou rychlost. Jižní Ameriku už znám. Pokud chcete v těchto místech eliminovat riziko, je dobře ukázat, že nejste gringo koukající na ně spatra nebo naivní turista. Jde o to projevit respekt. Ostatně jako kdekoliv na světě. Zadívám se lidem přímo do očí a zdvořile se zeptám, jestli jim nevadí, když budu fotit, že píšu o Limě. I ti nejchudší jsou totiž hrdí na své domovy a na své životy. A tihle mají pohříchu na co. Zdvořile čekám na jejich pokývnutí. Začnu exponovat, jedním okem se pořád dívám na ně, udržuju konverzaci, jedno ucho neustále natočené k Hectorovi. Příliš klidné focení to není. Nutno ovšem přiznat, že lidé jsou při takovém přístupu vstřícní a mohli by být i případnými spojenci, kteří by mě varovali, kdyby se objevil nějaký bacilón.

KAM GRINGOVÉ NESMĚJÍ

Bacilón je označení pro to, čemu se v obdobných severoamerických místech říká homeboy. „Je to prostě místní týpek, kterej tady vyrostl a kterej pracuje pro místního bosse“, vysvětluje mi Hector. „Každá čtvrť má svého kápa, ten má svůj gang. Jedou v tom, v čem se podniká i v ostatních částech světa, holky, zbraně, drogy. „Jo, vedou mezi sebou války, mají přesně označený teritoria a sem tam se stane, že někdo „zabloudí“ jinam, tam, kam nepatří.“ „Zabijou ho?“ „Může být“, zabručí Hector. Sám v této čtvrti bydlel pár let, otec byl policista, přestěhovali se, bylo to tu příliš nebezpečné. Dál pokračujeme v naší jízdě. Rychlé výstupy, rychlá focení, občas hvízdnutí a rychlý odjezd. Slyšel jsem o čtvrti, která se jmenuje Callado, je tady v Limě a má tu nejdivočejší pověst. Ptám se na ni Hectora. „Tam jet nemůžeme. To, co vidíš tady, je poměrný klid. Je den, v noci by to tady bylo mnohem divočejší, skoro určitě by tě přepadli, jde o krk. V noci tu na ulici vidíš takřka výhradně kurvy, pasáky, bacilóny. Ale v Callado je to takhle i za dne. Tam nemůžem. Tam se žije podle vlastních pravidel. Dokonce tam mají i vlastní taxikáře a normální taxikář, který jezdí po zbytku Limy, se tam v noci neodváží. Je to prostě moc riskantní.“ To můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Pokud se někam neodváží ani taxikáři, musí to být peklo. Hector souhlasí. „Sí, tam je to moc moc nebezpečný. Většina lidí tam má zbraň. Žijou tam ti nejchudší z nejchudších. Když jdeš po ulici a podíváš se na chlapa a nelíbíš se mu, prostě tě zastřelí. Tak to tam chodí.“ Ptám se, jestli jsou oběťmi i lidé, kteří tam žijí, a jak tam vlastně můžou žít. „Nežije se tam dobře“, uzavírá Hector lakonicky.

BEZNADĚJ AŽ NA DŘEŇ

Bohužel to nemůžu posoudit, protože taxikáři jsou v tomhle zajedno. Ze svých předchozích zkušeností mu ovšem věřím. Byl jsem v takových místech. V místech, která člověk musí vidět, musí v nich být a dýchat, nemůže o nich jenom číst. Jestli někde, tak tady je svět, který na teorii zvysoka kašle, je to svět prožitku, zkušenosti. Teprve, když vidíte takováhle bohem zapomenutá místa, pochopíte jejich zoufalou neřešitelnost. Na tu beznaděj si musíte sáhnout. Tyhle čtvrti jsou místa bez budoucnosti, bez naděje, beze smyslu. Smysl dává jen to, co obklopuje jejich obyvatele od narození. Paralelní vesmír násilí a chudoby, žijící podle svých vlastních pravidel. Společnost se musí bránit tvrdě, protože takto uhnětení lidé rozumí jen násilí. To je totiž součástí jejich životní zkušenosti od narození. Nelze na ně praktikovat pošetilý akademický humanismus. Tito lidé se mohou za hranicemi ghett zdát ostatním jako sběř. Zároveň však tvrdím, že jsou od počátku oběťmi. Narodili se totiž do místa bez volby.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group