ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hrátky s giganty

  TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ

Vždy, když jsme za rypouši vyráželi, modlili jsme se, abychom omylem nějaké nečekaně nepřekvapili. Neustále jsme museli kontrolovat volnou cestu k ústupu, protože kdybychom se dostali mezi rypoušího samce a moře, mohlo by to skončit tragédií.

Na ostrov Sea Lion v jižním Atlantiku jsme přiletěli zejména kvůli koloniím tučňáků a kormoránů a trochu jsme doufali, že potkáme i nějaké ploutvonožce, lachtany nebo rypouše. Hned po přistání nám slova naší hostitelky Jenny Luxton dala naději, že naše objevování ostrova bude plodné. Na ostrově Sea Lion se obvykle zdržuje až 95 % populace rypoušů sloních z falklandských ostrovů. V září až listopadu to můžou být až dva tisíce zvířat, v lednu, v době naší návštěvy, jich mohly být asi dvě stovky.

Při první večerní poznávací vycházce po ostrově jsme na rypouše narazili na pobřeží v severní části ostrova, kde se znuděně váleli v písku. Kolonii asi třiceti rypoušů jsme se strachem z uctivé vzdálenosti pozorovali a dumali, jak je fotografovat. Vypadali jak obrovské tmavé pytle naplněné pískem a bez jakýchkoli projevů života. Z literatury jsem věděl, že nudní rozhodně nejsou a jejich boje doprovází zranění a krev. Těžko jsem si to tehdy představoval, ale již o hodinu později jsem změnil názor.

 

KO1010_Rypousi__MG_2843e_OTVIRAK

Při poučení o lákadlech a nebezpečích na ostrově Sea Lion neopomněla Jenny zmínit smrtelnou nehodu jedné návštěvnice ostrova. Během procházky na pobřeží v hustých mohutných trsech trávy náhodou vyplašila rypoušího samce (běžně vážícího až pět tun), který reagoval, jako by byl napaden. Mnohokrát, při prodírání se trsy trávy, jsme si na tuto příhodu vzpomněli. Bylo to jen dobře, chodili jsme raději rozvážně. Jednou jsme například na poslední chvíli objevili jámu hlubokou asi dva metry a širokou asi patnáct metrů, kde se válelo šest rypoušů. Raději jsme se dali na ústup. I proto, že se ze vzdálenějšího místa ozýval hluboký řev jejich kamarádů.

První chvíle s rypouši jsme trávili v uctivé vzdálenosti 50–100 m, kde jsme se cítili v bezpečí. Přeci jen jsem z počátku o jejich chování příliš nevěděl. Ale postupem času, jak jsme je začínali při opatrném přibližování poznávat, jsme se dozvídali o jejich projevech víc. Strach se zmenšoval, obrovský respekt však zůstával. I tak jsme se první den blíže než na třicet metrů nepřiblížili. Když jsem viděl přetlačování samic o vhodné místo na pobřeží, v jejich blízkosti jsem ani být nechtěl. A to jsou samci mnohonásobně větší! Ti největší rypoušáci váží stejně jako dva automobily a můžou měřit i sedm metrů!

První den jsem raději při fotografování používal ohnisko 500 mm. Snad jen, když se začali rypouši rvát, jsem využil dvoustovku. Bohužel fotografie vypadaly jak pořízené v zoo, s absolutní absencí prostředí. Říkal jsem si, zda nám touha po poznání a odvaha dovolí se během těch pár dní dostat do jejich blízkosti. Moc jsem v to nedoufal, ale moje zvrácená touha být přírodě co nejblíže mě v následujících dnech nutila se k rypoušům vracet.

ZROZENÍ OBRŮ

Oblast falklandských ostrovů, a zejména pak ostrov Sea Lion, se každý rok na podzim stává dějištěm přírodního divadla. Rypouši zde na několik měsíců opouštějí oceán, aby se věnovali mláďatům a zadělávali na další generaci. Jsou to především mořští tvorové, ale právě mezi zářím a lednem vylézají na pobřeží, které se pro ně stává dočasným domovem.

Samci a samice rypoušů žijí v době mimo páření odděleně. Na konci září, asi týden po samcích, připlouvají na ostrov Sea Lion samice rypoušů, aby během deseti dnů po dosažení pláže porodily jedno mládě, které počaly minulý rok. Někdy to může trvat několik hodin, jindy se vše odehraje během několika minut. Už osmnáct dní po přivedení malých rypoušů na svět jsou samice opět schopné otěhotnět. A právě nejsilnější a nejzkušenější samci toto období u samice neomylně rozpoznají. Od začátku listopadu pak už je k páření připravena většina samic. Ne každý samec však bude mít to štěstí.

Přestože po spáření se samicemi touží většina samců, jen třiceti procentům se to nakonec podaří. Pouze největší samci pro sebe zaberou z kolonie nejvíce samic. Na rozdíl od ostatních ploutvonožců samci nebrání své teritorium. Místo toho ti nejvýše postavení samci drží samice v soudržných skupinách nebo harémech. Ti nejúspěšnější ze samců mají harém čítající až stovku samic. Klíčem k úspěchu je velikost samce, ti největší hlídají nejvíce samic, protože vyhrávají nejvíce soubojů. Jejich velká hmotnost jim umožňuje vydržet až osm týdnů hladovění na souši a jejich jedinou starostí v tomto období je spáření se všemi samicemi v harému. A samozřejmě jejich uhlídání před ostatními samci. Menší, níže postavení rypouši pouze obklopují harém na pláži a čekají na vhodný moment ke skrytému přiblížení a tajnému páření. Ne vždy se vše utají.

Zatímco je v kolonii takto živo, mláďata jsou v arktickém chladu stále odkázána na starost rypouších samic. Musejí je uchránit před dotěrnými chaluhami a buřňáky, hodujícími na placentách, které zůstaly po porodu. Pokud by některá samice nebyla při jejich atacích soustředěná, mohli by ptáci mládě i zabít. Prvních 27 dní života zásobuje rypouší matka svá mláďata vysoce energetickým mlékem tak, že každý den přiberou okolo devíti kilogramů a postupně se přeměňují z křehoučkých stvoření v tučnou kouli, která se obtížně pohybuje. Každý rok se na ostrově Sea Lion narodí až 200 rypouších mláďat.

 

KO1010_Rypousi__MG_1922kopie

STAŘÍ BOJOVNÍCI

Výzva soupeře k boji začíná obyčejně řvaním. Samec vypustí obrovitým rypákem dlouhé hluboké říhnutí a s odfukováním vzhůru zdvihá své masivní tělo. Právě v tomto období jsou od pobřeží nepřetržitě slyšet popsané zvuky. Předpokládá se, že pouze ze síly troubení ostatní samci rypoušů posoudí jejich velikost. Z intenzity řevu odhadnou, zda mohou případný těžký souboj o samice vyhrát. Bez boje se tak častokrát vyjasní postavení jednotlivých samců. I přesto někdy boj v rypouší kolonii vypukne. Než se dva rypouší samci vydají k sobě, postaví se na dálku tváří v tvář. Jejich ustavičné řvaní se nese pobřežím a jejich obrovské tělo zapřené o ocas a podepřené ploutvemi zastrašuje okolí. Najednou do sebe s děsivou silou vrazí a kousnou protivníka do tlusté kůže na krku. Nejčastěji trvá zápas pouze jednu minutu, avšak v ojedinělých případ trvá boj i čtvrt hodiny. Opakovaně do sebe vrážejí, dokud ten slabší (nebo zraněný) neustoupí a řev vítěze pak doprovází úprk poraženého harémem. Vyděšené samice se rozprchnou a často se tak stane, že utíkající samec tíhou svého přelévajícího tuku rozdrtí nechráněné mládě. Oba, vítěz i poražený, jsou po zápase velmi vyčerpaní a zranění jsou patrná ještě dlouhé týdny. Během konce sezony na ostrově Sea Lion jsou všichni samci rypoušů pokryti jizvami a někteří mají i odtržený kus rypáku.

Po dvou dnech vzájemného oťukávání, kdy jsme se rychlostí pět metrů za hodinu k rypoušům přibližovali, nadešla chvíle, kdy jsme se odvážili do bezprostřední blízkosti rypoušů. Nejdříve menší samice na okraji kolonie a krátce potom mladší (a menší) odstrčený samec. Musím přiznat, že tomu největšímu jsem se raději vyhnul. Když jsem viděl jeho poskakování k moři, kdy mu v cestě stál jeden z menších rypoušů a jak jej ze své cesty „odcvrnknul“ stranou, respekt nešlo zakrýt.

Vždy, když jsme za rypouši vyráželi, modlili jsme se, abychom nějaké omylem nepřekvapili. Neustále jsme museli kontrolovat volnou cestu k ústupu. Nemohlo se stát nic tragičtějšího než to, že se dostaneme mezi rypoušího samce a moře.

Naopak, pokud se rypouš blížil z moře na pevninu, byl to pro mě impuls pro zalehnutí na kameny omývané vodou v trajektorii přibližujícího rypouše a čekat, až se připlazí tak, že vyplní celý hledáček objektivu s krátkým ohniskem. Leže na kamenech jsem nebyl příliš mobilní a zvednutí na nohy s fotoaparátem v ruce by mi zabralo nebezpečnou a dlouhou chvíli. Když už to nešlo, jen jsem se odkulil na bok a uvolnil cestu mořskému kolosu. Pozorovat v hledáčku fotoaparátu samce přiskakujícího ke břehu patří k mým největším zážitkům z Falkland.

KONEČNĚ ZBLÍZKA

Ve snaze zachytit co nejvíce z prostředí, ve kterém rypouši žijí, nakonec došlo i na ohnisko 17 mm, ale až poslední den v jejich přítomnosti. Nikdy mi objektiv nepřišel tak široký, jako právě ve společnosti rypoušů. Pokud jsem chtěl na snímku rypouše s okolní krajinou, vyžadovalo to přiblížit se až skoro nad něj. V této pozici se dalo pobýt opravdu pouze chvilinku, riziko napadení bylo příliš vysoké. Nápadů, jak na fotografiích přiblížit život rypoušů, bylo víc, jen času s nimi bylo příliš málo.

Mnozí, kteří znají mou fotografickou tvorbu, si myslí, že mám nejblíže k fotografování ptáků. Těžko někoho přesvědčím, ale nijak vyhraněný ve svém zájmu o přírodu nejsem. Vždy říkám, že fotím vše, co se hýbe, třeba i kytky ve větru. K ptákům mám blíže snad jen proto, že pro mě první impuls k fotografování přírody vzešel právě od nich a vím o nich nejvíce.

Ačkoli jsem nikdy velká zvířata intenzivněji nefotografoval, po chvílích ve společnosti rypoušů, musím svůj zájem rozšířit. Zážitky spojené s jejich fotografováním, neustálé soustředění a vyhodnocování situace, aby nás rypouši nenapadli, byly velmi intenzivní. Rozhodně něco podobného v přítomnosti velkých savců zase někdy zkusím.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group