ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mantry v červeném

TEXT A FOTO: KATEŘINA MANDULOVÁ

 

Co na tom, že se hora Genyen dnes nachází v čínské provincii S-čchuan. Podle staré mapy jsme tu správně v odbojné provincii Kham ve východním Tibetu. A vyrážíme k hoře, na kterou je zakázáno i jen sáhnout.

Vyrazím z Kangdingu stopem do Litangu, kde na mě čeká Tom. Přehoupnu se na čínském náklaďáku přes první ze sedmi sedel, a rázem se ocitám na tibetském venkově. Pár stavení rozesetých po údolí, políčka kolem řeky, na stráních ty známé černé chumáčky pasoucích se jaků, mantry vyskládané z kamení a modlitební praporky prozrazují, že si můžu na chvíli odpočinout od čínské civilizační hrůzy.

Tak jako kdysi princezna Wen-čcheng na své cestě do Lhasy se zastavím v klášteře LhaKang na tatonských pastvinách a pokloním se bohu Shakyamunimu. Kolem čortenu, v němž bydlí velikánská myš, krouží Tibeťané s balvanem v náručí a konají kóru. Přidám se k nim. Z mraků se na chvíli vyloupne zasněžená hora Zhara a prozradí mi výjimečnost tohoto místa. K posvátné hoře Genyen to mám zatím ještě daleko, ale už tady mám pocit, že jsem Čínu nechala daleko za svými zády a přiblížila se cíli.

 

KO1011_Tibet_mantra

Ve východním Tibetu probíhá permanentní rebelie. V Litangu se zrodili dva dalajlamové a místní obyvatelé jsou na to patřičně hrdí. Snaží se za každou cenu uchovat si svou kulturu a náboženství. Překvapivě se nebojí vystavovat fotografie dalajlamy, s tím jsem se jinde v Tibetu nesetkala. Klášter je obrovský, ale dostal asi za kulturní revoluce pěkně zabrat. Nyní zde probíhá rozsáhlá rekonstrukce. Veliká socha Buddhy září novotou a dělníci mají plné ruce práce s výzdobou chrámu. Hned vedle buddhistického kláštera jsou kasárna, jak je v téhle zemi špatným zvykem. Čína se mi zase nemile připomíná. Na každém kroku je policie nebo armádní jednotka schopná operativně zasáhnout, kdykoli se v Litangu nebo v Tibetu něco šustne. Není divu, že odtud pochází nejvíce politických vězňů.

Posvátná hora Genyen se však pořád schovává za hradbou hor. Přiblížíme se k ní taxíkem, jak si Tomáš přál. Tři hodiny se natřásáme na prašné silnici až do poslední vesnice, jejíž název zůstává sporný. Buď Rako, nebo Camla, nikdo nám nedal spolehlivou odpověď. Odtud pak dál proti proudu potoka musíme jít dva dny po svých. Míjíme několik maní kamenů a míříme ke klášteru Lenggado na úpatí hory. Z protějšího břehu na nás mávají tibetské holčičky sbírající jačí trus na otop. Odvedou si mě za ruku domů do nedaleké vesnice. Mamina, když vidí, že jí vedou hosty, přinese mísu sušeného masa, jačí máslo, campu a připraví slaný čaj. Tom se trochu ošklíbá, ale já si pochutnávám a vylizuji mističku s campovou kašičkou do dna. Posilnění můžeme pokračovat k hoře. Tyrkysová voda potoka je neodolatelně krásná, jenže z ní kouká malér, neboť všude kolem se válí spousta jačích a koňských hoven. Můj žaludek naštěstí snese všechno, zato Tomáš si začíná stěžovat, že mu není dobře.

Za velkým čortenem se údolí zúží, pěšinka stoupá strmě nahoru voňavým lesem a křovím zbarveným do podzimu. Postupně se vyloupnou ledovce Genyenu a zub vedlejší hory Shahung. Pod nimi leží Lenggo gompa, obklopená malými kamennými domečky. V tichu se okolo pasou kamzíci a vůbec se nenechají rušit naším příchodem. Kdysi tady žilo 250 mnichů, teď jich zbývá s bídou deset. Toho odpoledne se lamové vyhřívají na zápraží a přívětivě nás zvou dál. Ujistí se, zda nemáme v plánu vylézt na vrchol. Na posvátnou horu Genyen by se totiž nemělo vůbec sahat. Horolezecká výprava italské expedice a film o ní z roku 2006 způsobila poprask. Mniši si od té doby měří cizince dosti podezíravým pohledem a bojí se, že se kvůli nim bohové rozlobí.

Užíváme si dva dny pohostinnosti lamů, hrajeme s nimi Člověče nezlob se a snažíme se najít společný jazyk. Mniši mají plno práce s modlením a obstaráváním gompy a tak jim tady způsobíme příjemné pozdvižení. V noci se hřejeme u malých kamínek čachstap, která dýmají do celé místnosti, až tečou slzy, a posloucháme šramocení myší v klášterní kuchyni. Ve dne se vydáváme na průzkum odlehlého údolí. Napadá mě, že bájná Šangri-La je možná právě tady. Ledovce severní stěny Genyenu se nám ukazují v plné kráse. Z protějšího svahu se sype červená kamenná moréna, mechy jsou růžové, keře červené, jako by se příroda dočista pomátla. Na zemi se válejí jačí lebky, na kamenech se začínají objevovat magické obrazce, narýsované černým uhlem a olepené voskem. Čert ví, co znamenají. Překvapivě i tady žijí lidé, pasou se tu kolem jaci, ale nikdo není doma. I malá gompa s poustevnickou jeskyňkou pod ledovcem je prázdná. Jen modlitební praporky tu vlají ve větru.

 

KO1011_Tibet_kora

Nazítří nás však čas vyhání pryč, a tak nezbývá, než dvakrát obejít dokola místní čorten a zamávat dobrým mnichům, kteří tady budou dál drmolit své mantry a hřát se na sluníčku do skonání světa. Ptala jsem se, co jim mám přivézt, až se sem příště vypravím, a oni na to, že by rádi hodinky. Proč touží zrovna oni tady v zapadlém klášteře po nových hodinkách, vrtá mi hlavou. Pelášíme kolem potoka, po loukách, po prašné cestě zpátky do doliny. Pozoruji ptáčka s červeným bříškem, co se usadil na suché větvi chvojky. Parádně se sem hodí, červené je tu totiž ledasco – mechy, keříky, kamení, lamové, hory zbarvené zapadajícím sluncem. Není kam spěchat, a tak se uvelebíme na rozkvetlé louce pod horami. Kolem každou chvíli profrčí frajeři na motocyklech a já si připadám jako na tibetském Divokém západě. Ti nejlepší mají sluneční brýle, kovbojský klobouk z plsti, řídítka omašlená kathakem a fáborky a rádio ohulené na plné kule vyhrávající tibetské prostonárodní písně. Ráno sjíždí všichni dolů do údolí, odpoledne je potkáváme znovu, když se vracejí.

Ve vesnici Lenggado nás zase odchytí mladá hospodyňka a odvede si nás k sobě na čaj. Tom se vzpouzí, že chleba, který nám nabídla, je plesnivý. No to je toho, podle mě trochu penicilínu doktorovi nemůže uškodit. Zjišťujeme, že tady ve vsi už zřejmě nikdo nepoužívá pro přípravu čaje dřevěný hmoždíř. Ani tahle panímáma nezaostává, jde s dobou a jačí mlíko s máslem míchá v mixéru. Rovněž stolek s horkou plotýnkou nemůže v její domácnosti chybět. Někdy na ní ohřívá konvici s vodou, někdy campové momo. Jó, kamínka čachstap pomalu vycházejí z módy a brzy půjdou do muzea. Děti z vesnice už nás znají, ale tentokrát jsou zaneprázdněny hrou typu zajíček v své jamce.

Přejdeme přes rozestavěný most. Nebude trvat dlouho a údolím budou jezdit jeepy s turisty až pod kopec. Silnice za hromadu peněz se už staví a nedivila bych se, kdyby tady byl příští rok zřízen národní park, aby se na něm dalo vyrýžovat. Zatím tady v horách kolem Genyenu vládne božský klid a svoboda vyznání, což je odměna za naše harcování. A mě zase jednou zamrzí, že nás odtud odvážejí pryč.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group