ikoktejl

Život v objetí

TEXT A FOTO: JIŘÍ SLADKÝ

 

V íránském Táleši najdeme to, co ve střední Evropě už patří do kategorie „kdysi“. Lesní krajinu, v níž lidé hospodaří skoro jako v neolitu, a také rozsáhlá rýžoviště v deštivých nížinách, kde tvrdě pracující ženy obstarávají obživu na celý rok.

Od Kaspického moře do hor to trvá dobrou hodinu. Nekonečné serpentiny hlubokým lesem, šofér občas zastaví, nabere chladnou horskou vodu z pramene, dolije z kýblu do kouřícího chladiče náklaďáku. Je to dýchavičný ruský výrobek, a k tomu veterán. Vystoupáme skoro dva tisíce metrů. Jsme na místě, les je pryč a do dálky se táhnou obydlené hřbety a svahy – íránské pohoří Táleš. Domovina etnika, které tu žije po tisíce let.

Talyšové se nepovažují za Peršany a nemluví perštinou ani gílánštinou jako většina obyvatel provincie. Talyština patří do skupiny íránských jazyků, podobá se perštině méně než polština češtině. Slovní zásoba svědčí o staletích vlivů, které v této oblasti měli Turci (Ázerbájdžánci) a Rusové. Několik set tisíc Talyšů převládá při kaspickém pobřeží na severozápadě Íránu a na jihu Ázerbájdžánu.

 

KO1011_Iran_AP01080101312

HORY TŘÍ JAZYKŮ

Sedlo je hranicí mezi přímořskými Peršany a turecky mluvícím etnikem ve vnitrozemí. Od pobřeží nahoru a dál míří dřevo, plné korby nařezaných větví, dolů neméně napěchované pickupy s náručemi sena z horských luk. „Tam už jsou Turci,“ ukáže Íránec přes hory, a míní ázerbájdžánské kraje, odnepaměti jiné, které jako by k jeho Persii ani nepatřily.

Vesnice Aghevlar. Na hřeben zbývá ještě patnáct kilometrů. Aghevlar? To přece nezní persky. Jsme mezi Talyši, ale hodně názvů je tureckých, vitálnější nomádská kultura přesáhla hřeben – podobně jako se do něj z opačné strany zakusují pirátské říčky. Pohyblivá hranice mezi Ázery a Talyšany se projevuje v názvech, v řeči, zvyklostech a řemeslech. Tureckým kmenům je kočování a pastevectví bližší, je to jejich rodová profese a jejich živel tlačí na domácí Talyšany. Ti se v mnohém přizpůsobují, koberce v horských domcích jsou ázerbájdžánské, zrovna tak kulaté stany a lidé žijí v turecky pojmenovaných sídlech a domluví se turecky.

V Íránu nemají národnostní menšiny ustláno na růžích. Etnický původ se oficiálně příliš nenosí. Jazyk se nevyučuje, na veřejnosti jako by neexistoval. V posledních letech ale mnohá etnika cítí odměk. Tálešové vydávají časopis, pořádají festivaly, spolky zažívají renesanci. Jakési malé národní obrození. Za tím, co z talyšské kultury zůstalo, musíme mnohem dál od moře. Hned za posledním rýžovištěm začíná divočina. Krajina horské doliny kolem vypadá, jakoby její kolonizace byla teprve v počátečním stadiu a postupovala jen sporadicky. Lidská sídla se zdají čerstvě vydobytá z divé přírody, po pár metrech nic než neschůdná spleť stromů, kamení a vod. Pohoří Táleš tak dodnes funguje jako spolehlivé refugium dávnověkosti. Každé údolí je útočištěm, kde se zachovaly krajové prvky architektury, řemesel a zvyků – i běžné šíitské svátky tu modifikují do svébytných slavností, jaké jinde v Íránu nenajdeme. V duchovním životě Talyšů se lze setkat s pozůstatky předislámských náboženství, s úctou ke stromům, lesům a pramenům. Přežívá víra v dobré síly a zlé duchy – nejnebezpečnější má jméno Alažen, „rudá žena“, ta připomíná naši polednici. Zjevuje se rodičkám a unáší novorozená nemluvňata. Pravými nomády Talyšové nikdy nebyli. I potom, co se usadili ve vesnicích při pobřeží, jejich život určuje pravidelný roční rytmus mezi horskými pastvinami (jejláq) a pobřežní půdou. Dnes už jen málo z nich pase ovce. Většina Talyšů vlastní několik krav a v nižších horských polohách je nechávají celé léto. Pasteveckou sezonu přeruší muži v srpnu, když dozrává rýže. Rýžoviště zabírají většinu ploch v nížině a po terasách šplhají do podhůří. Během žní jsou políčka plná lidí. Sklizeň je náročná na pracovní sílu – sbírá se s pomocí zvláštního srpu a rýže se nechává dosušit na polích. Jen zámožnější si zaplatí kombajn. Na podzim vrcholí ovčí trhy. V zimě ženy tkají a vážou koberce a kelimy (gilim) a hrubé vlněné přikrývky (džadžím).

Táleš je dvojjedinou krajinou. Dole moře, subtropy, rýže a velká vlhkost. Komáři a donedávna malárie. Jen pruh roviny a vzápětí náhle a prudce vzhůru. Každé přímořské místo má svůj letní protějšek, vesnici v horách uprostřed pastvin s desítkami až stovkami stanů a chalup. Nejdeštivější místo v Íránu prorvala spousta roklí, kudy často nevede ani pěšina. Všechna letní sídla byla dřív přístupná na koni, ne každá stezka se ale změnila v sjízdnou cestu, a tak do některých osad to dnes trvá oklikou i několik hodin.

 

KO1011_Iran_AP01080101321

DO HOR

Náklaďáky sjíždějí z jejláq. Všechny míří do Táleše na ovčí trh. Mužské osazenstvo. Chlapi v plstěné hučce, posledním zbytku kroje. Kalhoty, sako, minimum barev. To ženy dovedou být pestřejší, i když i jejich kroje dávno zmizely v truhlicích. Za necelou hodinu projede dvacítka pickupů naplněných do posledního místa na korbě. Opačným směrem, do hor, je to proti proudu času. Nejde to jinak než na otevřené zádi pickupu, něco jako veřejná doprava neexistuje. Jezdí tak všichni, nahoru pytle s moukou, dolů ovce a barely sýra. V zimě to ale musí být i pro otužilé horaly náročný podnik. Silnice dál kličkuje vysoko nad roklí. Tálešský les – každou korunu lze vysledovat a představit si ji zblízka – nemůže být hezčí a velebnější. Taková krajina je po celých třicet kilometrů. Co chvíli čajovna polidšťuje pralesní svět. Zastaví tu každý na cestě na jejláq – jako ve starých karavanserajích – dlouhé minuty u čaje uspávají, vylaďují tep a čas na ten místní. Cesta už trvá dvě hodiny s půlhodinovou přestávkou. To aby vychladl motor před dalším stoupáním po kamenech. Z Aqhevlar už musíme po svých. Auto ve vsi nemá nikdo. Ani by blátem nevyjelo. Když je třeba, poslouží motorka, silné pickupy a nejvýš vyjedou traktory.
„Zůstaňte na noc!“ vybízí děda z čajovny. „Do Táleše daleko – pět farsachů!“ Ach, jaké to jsou kraje. A jaký to v nich vlastně běží čas? Kdy se naposledy počítalo v Persii na farsachy (jeden farsach byl asi šest kilometrů), před stoletím? Sedíme tu půlhodiny, ale jako bychom byli staří známí. V čajovně neplatíme. Mehmúniše! Byli jste hosty.

TÁLEŠSKÉ LÉTO

Sale Jurdi je odedávna letní vesnice Talyšů. K původním proutěným tunelům (tradiční stanové přístřešky) postupně přirostly hrázděné domky podobné těm dole mezi rýžovišti, jen se šindelem místo došků. Jméno vsi je turecké – jurt znamená místo, kde stojí stany. Taky je uvidíme, ještě než přijdeme k prvním chalupám. Půlkulaté, nikoliv obvyklé tunely, dnes patří těm nejchudším. Kopule překryté celtou z kozí srsti anebo igelitem. Nevzhledné kupky, z nichž občas trčí roura od polních kamínek. Je uprostřed léta. Sotva narazíme na dospělé muže. Jen staří a děti. Všichni jsou dole – na rýžovištích nastal čas sklizně – anebo výš s ovčími stády. Dobytkářská letní ves. Drobné krávy čiperně šplhají na svazích za domy, ale ovce se pasou až tam, kde chybějí i ty nejmenší stromy a hřbety svahů se zaoblují.

Před bouřkou nás vezmou do starosvětské chaloupky. Cháredží! Cizinci! Zpráva se šíří osadou jako oheň po šindelových střechách. Déšť nedéšť. V malém příbytku se dvěma staroušky se vystřídají další hosté. „A bibli s sebou máte?“ ptá se dívčina. Bez šátku, zato v těžké bundě s kapucí, tak jak přišla z nečasu venku.

Chaloupku stavěli prastarou technikou. Obvodová kostra z mohutných kůlů, mezi nimi balvany, zbytek nabíjená hlína a dřevěný rošt, zvenku vše omazané blátem. V ještě vyšších polohách nad posledními stromy navíc obíjejí domy deskami, jakýmisi hrubými šindely. Šindelem je obložený i nový komín – donedávna talyšské domky neměly žádný a kouř vycházel štěrbinami ve střechách. I vstup vypadá archaicky – nízké vyřezávané dveře a stejně zdobené ostění. Místnost bez nábytku. Jen koberce, tkané kelimy a polštáře u stěn. Uprostřed kamínka, pomyslný střed jizby.

Nejpůvabnější je malá hliněná pec hned vedle kamen. Říkají jí kure. Dole je obloukový otvor kvůli tahu, tudy se taky přikládá. Pícku živí uhlíky, které žena vymete, vloží do hliněného těla a rozfouká. Co se dovnitř nevejde, zůstává před ní – od toho je pořádný důlek v podlaze, v němž občas řeřavé uhlíky pěkně zasvítí. Pícka je malá, ale nenahraditelná. Na ní paní domu nahřívá placky. Na pícce mléko nejen ohřívá, taky vaří na sýr. Na hliněné plotně se nepřipálí. Chleba ale tady nepeče. K tomu slouží velká pec u domu schovaná pod stříškou. Třikrát týdně, po dvanácti kusech zavoní „horské“ placky, barbarí mahali. Kulaté a nadýchané, kukuřičná mouka je barví dožluta. Tak vláčné a jemné, že je podávají jako buchtu.

Hoří oheň v kamnech. Záblesky uhlíků v pícce a v prohlubni přitahují oči. Život se odvíjí z tohoto místa. Všechno je tu dokonale sladěno, jako by měli chaloupku ušitou na míru. Dva lidé zvládnou celé hospodářství. Děd vypráví pomalu – zrovna tak tu jde čas, takže perským slovům rozumím. Hustě prší, ale léto zde je jinak nejsušší období. Zatímco v horách se převalují mraky, na úpatí hor sotva spadlo pár kapek a při pobřeží panuje nepříjemné dusno. Tady na jejláq žijí od půli května do října, než přijdou mrazy. Přes zimu je osada prázdná. To bývá i metr sněhu a k obydlím přicházejí vlci.

ZTRACENÁ KRAVKA

Zatímco muž večer odpočívá, žena se nezastaví. Ženský úděl – život stále v předklonu. Tak čistí stařenka cibuli, bere uhlíky, přináší jídlo, klade konvici na pícku, nalévá čaj. Ustavičně sehnutá. Hodiny tráví u máselnice. Není dřevěná, jakou známe z evropských muzeí, máslo stlouká v metrové hliněné amfoře. Nahoru dolů houpe po podlaze, jako by to byla kolébka. Stařík má své místo u okna, hned naproti ohni. Od pěti na nohou a stále venku. Poklízí u krav, dojí a vypustí na pastvu. Plstěný kuláh nesundá ani u kamen. Stejnou hučku nosil onen slavný talyšský loupežník. Co to? Jedna kravka se nevrátila? Však ona přijde, ozve se zpod kuláhu. Kravky tu mají houževnaté. V drsných podmínkách zvládnou to, co kozy. Samy ráno vycházejí a večer scházejí dolů. Ale strmé srázy plné sutě nevěstí nic dobrého, div, že tudy zvířata projdou. Když zaprší, ujíždějí proudy hlíny a kamení, celé svahy. Všechno, co nekryje les. Sesuvy a kamenité laviny přinesou občas i lidské oběti. Hodiny děd stále sedí, jako by se nic nedělo. Až za tmy se zvedne: Bouřka sílí. Déšť hnaný větrem buší do plechové střechy. V dešti hledat s petrolejkou, marnost nebo šílenství? Kráva je doma, hlásí ráno děd. Jako by to už dávno věděl. Přečkala noc pod stromem. Neuklouzla na ostré suti. Přišla sama a bez úhony. Co má svůj řád, nezneklidní. V horách jde vše po svém, starosvětsky. Na jejláq, na tálešských pastvinách, přežívají archaické časy, a je už jen málo takových míst v Íránu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group