ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Prales s vůní vanilky

TEXT A FOTO: PETRA JEŽKOVÁ

 

Totonakové jí říkali caxixánat, Mayové zizbic a Aztékové tlil-xochitl. Černý květ čili vanilka. Přestože je tato aromatická rostlina původem ze Střední Ameriky, tak dnes už v Mexiku zůstalo posledních šest farem. Do jedné z nich jsme se podívali.

Malý bílý náklaďák drnčí po děravé silnici. Tilman a Lucy mě měli vyzvednout v sedm ráno. Přijeli ale pozdě, jak je v Mexiku dobrým zvykem. Přesně řečeno později o dvě kávy a jednu krátkou procházku se psem (rozhodla jsem se nevzít si hodinky ani mobil, a tak měřím čas jinak). „Proč vanilka,“ ptám se Tilmana. „Je to po šafránu druhá nejdražší rostlina, která se ve světě pěstuje.“ Asi pěta¬padesátiletý Němec přišel do Mexika před mnoha lety studovat archeologii. Pracoval na vykopávkách v Yucatánu. Pak ztratil práci, rozvedl se a málem se vrátil do Německa. Ale to by podle něj bylo jen fracaso (totální prohra). Tilman je každým coulem Němec a vždy bude, i když jeho domov už je v Mexiku. Jeho přítelkyně Lucy zdědila pozemky (tedy spíše pořádný kus neprostupné džungle) v oblasti Huasteca Hidalgo, pár hodin severně od Ciudad de México. A odvážný archeolog se rozhodl, že zkusí něco úplně jiného. Zasadil vanilku.

 

KO1011_Mexiko_

VODY PO KRK

Po šesti hodinách konečně přijíždíme do malé vesnice Acuimantla. Každý dům tu má jen dvě místnosti. Hlavní třída je lemovaná černým obsidiánem (protože ho tu mají hodně), mezi domky rostou banánovníky a keře plné barevných květů a za hlavním náměstím se krčí malé vězení (tady zavírají na jednu noc ty, kteří to při místní „fiestě“ trochu přeženou s alkoholem). U řeky nás čeká Eduardo, malý, asi pětačtyřicetiletý rodák z vesnice. Jako jediný pomáhá Tilmanovi na farmě. Ostatní se prý do práce až tak moc nehrnou, vláda jim občas něco dá, a to jim stačí. Cesta k farmě za normálních okolností (v období sucha) vede korytem řeky. Dnes není ten den. Tilman a Eduardo se přesto rozhodnou to zkusit. Druhá varianta by totiž znamenala čtyřhodinovou svižnou procházku přes hory plné tropické vegetace. Řeka je rozvodněná, voda podivně bílo-zelená, proud silný. Musíme se brodit. Lucy neumí plavat, ale je statečná. Já sice plavat umím, ale nesu s sebou foťák a statečná rozhodně nejsem. Proud mi vzal sluneční brýle, které jsem měla ve výstřihu. Hladina mi sahá po prsa, což znamená, že našemu mexickému průvodci až po krk. Chvílemi musí Eduardo dokonce zaklonit trošku hlavu, aby mohl vůbec dýchat. Nechápu, jak to dělá, ale nakonec přenese můj bágl i s foťákem v rukou doslova nad hlavou, a to hned čtyřikrát.

Dál už to nejde a my se rozhodneme zbytek cesty absolvovat přes kopce. Přešplháme malou skálu (tady je naštěstí lano, kterým se můžeme trochu jistit), přejdeme několik malých vodopádů, na moment se před námi otevře zelená planina s palmami a neuvěřitelným výhledem na zelené hory obalené v bílých mracích a hned zas zmizíme v hustém porostu. Tráva nám sahá až po pás. Ve stínu stromů se tiše vznášejí velcí azurově modří motýli. Už se skoro stmívá, když Eduardo otevře malá vrátka na cestě a před námi se objeví zděný domek s terasou. Jsme tady. Tohle je Finca la Poza Verde, Tilmanova vanilková farma.

Jsme utahaní. Lucy rozdělá oheň v kuchyni, Tilman pověsí moskytiéry. Je tma. Sedíme při svíčkách a jíme housky s fazolemi a kuřetem. Na stěně se najednou objeví velký černý stín, škorpion. Tilman ho připlácne svou botou dřív než stačím vykřiknout: „Počkej, chci ho vyfotit!“ Škorpion spadne na zem, popoleze a nakonec zůstane nehybně ležet.„Neboj, budou další,“ odpoví mi tiše Němec a pak si jdeme všichni lehnout.

PAŘENIŠTĚ V PRALESE

Druhý den ráno mě probudí hluk a světlo. Netuším, kolik je hodin, a vlastně mě to ani nezajímá. Je čas vstávat. Na terase už sedí Eduardo a loupá pepř (pepřovníky tu rostou volně v okolí). Podobně jako třeba káva, papája, mango, banány, limetky, nopál (jedlý kaktus) anebo čili papričky. Obloha je zatažená a řeka má barvu kávy s mlékem. Přes noc pršelo. Nasnídáme se a vyrazíme do skleníků. Nejsou to vlastně skleníky, ale spíš místa potažená černou síťovinou, protože vanilka má ráda stín. Horko, vlhko a stín. „Skleník u řeky je nejúrodnější, nikdo neví proč,“ říká Tilman. „Skleníků“ je tady pět, velmi blízko sebe a přesto ve dvou z nich se vanilce zrovna moc nedaří. To je také důvod, proč se Tilman rozhodl odebrat z nich některé rostliny a nasadit je do neupraveného tropického porostu za farmou. Je to pokus. Tak jako všechno ohledně téhle záhadné rostliny, o jejímž pěstování se toho ví poměrně málo.
Vanilka je vlastně tak trochu parazit. Zelené dlouhé stonky nedokážou růst bez podpory ostatních stromů. Plazí se po nich, zavěšují se za ně a kradou jejich stín, ale jinak stromům neubližují. Vanilkové liány mají vlastní kořeny, kterými si berou živiny ze země. Tilman uchopí chuchvalec dlouhých zelených lusků: „Tyhle jsou správné. Abych vanilku dobře prodal, musí mít lusky minimálně osmnáct centimetrů.“ Tyhle mají více než dvacet. Pravdou ale je, že ne každá rostlina nějaké lusky vůbec má. Po sedmiletém úsilí je tu vanilky jako šafránu a na to, aby ji mohl Tilman vyvážet do zahraničí, potřebuje sklidit minimálně tři sta kilogramů ročně. Každý rok jí však sklízí jen třetinu. Nikdo z ostatních „velkých“ pěstitelů vanilky v Mexiku mu nedokáže (nebo nechce) poradit proč. Jasné ale je, že kdyby bylo pěstování vanilky jednoduché, neměla by takovou cenu.

ZABIJTE JI

„A je s tím hodně práce?“ ptám se. „Teď ani ne, ale když na jaře kvete, musíme ji opylovat ručně.“ Dříve v Mexiku opyloval květy jediný druh endemické včely a někteří kolibříci. Bylo jich málo a vanilky také. Ovšem od doby, kdy se začal tento proces dělat ručně, je možné ji pěstovat v tropickém klimatu kdekoliv na světě. Mezi absolutní favority dnes patří Madagaskar a Indonésie, kde se vypěstuje skoro osmdesát procent světové produkce.

„A za pár měsíců, až kolem prosince sklidíme, tak musíme vanilku zabít, zabalit do igelitu a nechat potit,“ říká Tilman. Přemýšlím, jestli stále mluvíme o vanilce. Vypadá to, že ano. Když se zelené lusky uříznou, je třeba je hodit do vařící vody a zabít je, jak se tady tomu říká. Potom se zabalí na chvíli do plastu. Kdybyste to tak neudělali, tak lusky (i když uříznuté) budou pokračovat ve vývoji, otevřou se a drahá semínka vypadají.

Když je vanilka dokonale mrtvá, je třeba ji nechat pěkně zpotit. To je celkem složitý proces a rozhodně se u toho zapotíte hlavně vy. Každé ráno, po dobu minimálně jednoho měsíce, je třeba ji vyndat na hodinu na slunce a pak, pěkně horkou, zabalit do látky. Vanilkové lusky hnědnou, vráskovatí, ale neschnou, potí se. Těm správným by mělo zůstat zhruba osmadvacet procent vlhkosti. Takové lusky se dají prodávat jako první třída, neboli gourmet, za nějakých 700 až 1000 pesos kilo (1050 až 1500 Kč). Ty nejhorší, takzvanou picaduru, raději rozdrobí do cukru a prodají, jako vanilkový cukr. Tady na Finca la Poza Verde pěstují navíc vanilku organickou. Máte-li zájem, můžete si ji objednat přímo od majitelů farmy nebo si sem pro ni zajet. A když náhodou přiložíte ruku k dílu, rozhodně se zlobit nebudou.

ČERNÝ KVĚT

Je večer, o tři dny později, jsem poštípaná od komárů, vlasy mám zacuchané. Tři dny jsem nepostrádala ani mobil, ani hodinky. Jsme daleko od reality světa, který znám. Sedíme opět v kuchyni, v tmavých korunách stromů poletují světlušky a po stěnách lezou škorpioni. Musím vás uklidnit, tihle černí alacráni, jak se jim tu říká, prý štípnou jen jako vosa. Eduardo poděkuje za tortily a chorizo, rozloučí se a zmizí ve tmě. Nezůstává přes noc. Buď se vrací do vesnice, kde má ženu a děti, nebo na vedlejší farmu s dobytkem, kde má další ženu a další děti. Takový místní zvyk. Tipuji, že takhle navečer ho vyhraje ta, co bydlí blíž. My zítra ráno také opustíme farmu. A jediný, kdo zůstane v přítmí džungle sám se svým tajemstvím, je černý květ.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group