ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Koljova babička

  PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER  

 

Chtěl jsem se s Lilian Malkinou, bravurní filmovou a divadelní herečkou, kterou většina Čechů zná z filmu Kolja, sejít už z kraje léta. Jenže odjela do Estonska, do své rodné země. Až po jejím vyprávění jsem pochopil, jak moc je s tímto kusem země spjatá. Čekal jsem na ni v literární kavárně a jako malý kluk jsem se těšil, až uvidím ten její odzbrojující úsměv s pověstnou mezerou mezi zuby. Nezklamala mě.

 

KO1011_rozhovor_

Jaké máte vzpomínky na dětství?

Jsou takový mix dobrého i zlého. Když mi byly tři roky, musela se naše rodina kvůli německé okupaci z Estonska vystěhovat. Jeli jsme nákladním vlakem na Ural, cesta trvala měsíc. Přežili jsme to jen díky tomu, že bylo léto. Ve vlaku jsem oslavila i své narozeniny, dostala jsem krabici sušenek, na jejich chuť nikdy nezapomenu. Pak přišla bída a hlad, naší specialitou byly zmrzlé brambory. Víte, že jsou sladké?

Doufám, že to nikdy nebudu muset poznat. Jak jste se po tak otřesné době vraceli zpět do normálního života?

Měli jsme štěstí v neštěstí. Když jsme se vrátili, z Tallinnu zbyly jen trosky, obyvatelné domy by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nějakým zázrakem jsme získali byt po německém důstojníkovi, který patrně opouštěl město velice narychlo. O jeho osudu jsme nic nevěděli, ale v bytě zanechal snad vše, co vlastnil. S největší pravděpodobností měl také malé děti, objevili jsme tam dva kufry hraček. Jedna z mých nejranějších příjemných vzpomínek z té doby je, jak sedím uprostřed místnosti obsypána panenkami.

Ani po válce jste si nadlouho neoddechli. Potom, co Stalin prohlásil, že se ho židovští lékaři pokusili otrávit, nastal hon na Židy. Váš otec, inženýr, byl odsouzen k deseti letům v gulagu. Prý jste po otci zdědila jeho nezdolný optimismus…

Můj tatínek se jmenoval Solomon, byl veselý člověk a se svým jménem mohl být jedině Žid. Jsem Lilian Solomonovna Malkina, takže je jasné, kde jsou mé kořeny. Když jsme byli na Urale, dědci a babky po nás koukali, protože jim někdo řekl, že Židi mají ocas. Celá moje rodina odešla do Izrae¬le, byla jsem tam mnohokrát, ale natrvalo bych tam nechtěla. Žijí tam lidé s příliš stejným smyslem pro humor, a navíc to horko je pro mě nesnesitelné. V Estonsku jsem se s otevřeným antisemitismem nesetkala, spíš v Rusku, ve filmech jsem nikdy nemohla hrát hlavní role.

Vy jste hodně bojovala, abyste se stala herečkou…

Z přijímacích zkoušek jsem měla hrůzu. Probíhaly v petrohradské, tehdy ještě leningradské akademii, a vybírala se jedna dívka z neuvěřitelného počtu tisíce zájemkyň. Já jsem v té době měla nadváhu a navíc také představy, že každá herečka musí být hubená. přes to všechno jsem na zkoušky šla a nakonec vyhrála. Možná se budete divit, ale porotu jsem zaujala právě svou postavou a také hlasem.

Máte za sebou řadu zajímavých rolí, točila jste v mnoha zemích světa, v Česku vás ale proslavila až role Koljovy babičky v oskarovém snímku Jana Svěráka. Vnímáte ji jako svůj největší úspěch?

Jsou role divadelní a filmové. Když jsem začínala v Divadle Na Fidlovačce, kde dodnes působím, byla mým největším divadelním úspěchem možnost hrát v muzikálu Šumař na střeše. Toto představení je stále na repertoáru. Co se týká filmu, tak ač jsem hrála různě po světě, je pro mě skutečně životní rolí postava Tamary Komarovové, tedy babičky malého Kolji. Po světovém úspěchu filmu jsem pro celý český národ nebyla Lilian Malkina, ale prostě Koljova babička. Dokonce mě tak i oslovovali na ulici. (úsměv)

To by mě asi rozčilovalo, vás ne?

Popravdě, z počátku mi to oslovení trošku vadilo, pak jsem si ale zvykla a dnes jsem za to ráda.

Jak vzpomínáte na Tallinn?

Své vzpomínky a zážitky stále doplňuji, do Tallinnu každoročně jezdím za přáteli. Mám ráda atmosféru, jaká tam panuje, je to velice kulturní město plné divadel a galerií. Ráda navštěvuji tallinnské nádraží, to je mým nejoblíbenějším zdejším místem. Je tam fontána s bronzovým jelenem, která se mi velice líbí, protože pro mě je jelen symbol svobody. Abych nezapomněla, je to tedy jen postřeh, ale Tallinn je pro mě taková malá Praha. Vždy, když se procházím Prahou, vyvstávají mi v hlavě obrázky z Tallinnu, všechna ta malebná zákoutí a tak. A také v Tallinnu seženete ty nejlepší šproty na světě a výborný likér Vana Tallin.

 

KO1011_Rozhovor_6

Takže samé klady?

To bohužel ne, problémy jsou všude. Jedním z nejhorších je patrně současná mládež. Víte, v roce 1989 bylo v Estonsku přibližně čtyřicet procent Rusů. Založili rodiny a poklidně tady žijí, nicméně problém začíná v jazyce. Mladí Rusové neovládají estonštinu a když nesloží jazykovou zkoušku, nejsou uznáni za Estonce. A Rusko se jich straní, protože nežijí na území Ruska. V podstatě se jich zříká Rusko i Estonsko a tihle mladí lidé pak propadají kriminalitě, drogám a vodce.

Do Estonska Češi příliš nejezdí, protože o této zemi mnoho nevědí. Můžete vypíchnout hlavní důvody, proč navštívit vaši rodnou zemi?

Estonsko je studnicí historických i přírodních pokladů. Určitě bych zmínila ostrovy Saaremaa, Muhu, Vormsi a Hiiumaa. Nejsou známé, ale o to jsou zajímavější. Například na Saaremaa měli kotviště estonští piráti a jsou zde důležitá archeologická naleziště. Za návštěvu také stojí druhé největší město Estonska Tartu, známé svou univerzitou, kterou založil švédský král Gustav II. Adolf roku 1632. Doporučuji prohlídku lázní Haapsalu na západním pobřeží. Lidé sem jezdí nejen za historií, ale také kvůli mořské vodě a léčivému bahnu.

Cítím z vás, že jste velmi hrdou Estonkou.

Samozřejmě, a také mě velice potěšila jedna celosvětová soutěž porovnávající zvukomalebnost jazyků. Estonština se v ní umístila na druhém místě s větou Ma lähen üle silla, což je v překladu „jdu přes most“. První tehdy byla italština.

Vedle Estonska, jaká jsou ještě místa vašeho srdce?

Moje nejoblíbenější města jsou Petrohrad, Praha a Paříž. Také mám ráda Řím a Jeruzalém, kde žije moje sestra s rodinou, to jsou pro mě taková mystická města s tajuplným nábojem. V Benátkách jsem se cítila, jako bych byla v pohádce nebo v divadle života. Ve Španělsku je mou hvězdou Barcelona pro svou živost. Jsou města, kde jdete a nic se kolem vás neděje, to jsou mrtvá města, ale tady to žije. A nejvíc mě z celé Barcelony zaujal trh, jelikož tady tepe život nejvíc.

Která zastávka pro vás byla naopak zklamáním?

Vídeň, ale musím říct proč. Miluji Johanna Strausse, znám zpaměti celou jeho tvorbu a tak je pochopitelné, že jsem snila o Vídni a toužila ji navštívit. Časem, když byla možnost a já se do Vídně dostala, tak jsem nešla nejdřív do Burgtheateru nebo Prateru, ale k pomníku mého oblíbeného autora. Bohužel při prvním pohledu na kýčovitý pomník, kde je zlatá soška obletovaná múzami, jsem byla zklamána natolik, že mě přešla i chuť na další prohlídku města.

Jaké byly vaše první cesty do ciziny?

K tomuto bych měla jednu úsměvnou vzpomínku. Chápejte, že v čase před revolucí bylo skoro nemyslitelné se z Ruska dostat do kapitalistického světa. V té době bylo u nás takové rčení „Pojedu na Kanárské ostrovy“, což znamenalo něco neuskutečnitelného nebo málo pravděpodobného. V Česku by se dalo asi říct, až vyhraji ve sportce. Tenkrát jsem volala domů z Lanzarote a znáte to. První říkám, hádej odkud ti volám, z Kanárů. A z druhé strany se akorát ozvalo, nedělej si legraci, kde jsi doopravdy? (smích)

Kdybyste nežila v Praze, dovedete si představit, že byste zapustila kořeny ještě někde jinde?

Určitě v Itálii. Přesněji v městečku Taormina na Sicílii. Mají tam úžasné antické divadlo. Ve svém věku už nejezdím po památkách, zajímá mě atmosféra daného místa. Pozoruji lidi, koukám se, jak se chovají. Tady, když je chuť, dáte si kávu, nikam se nespěchá. V Itálii jsou úžasní lidé. V Německu, Anglii nebo Francii se s vámi obvykle nebaví, pokud neovládáte jejich řeč, zde mi stačilo použít pár slov narychlo naučených ze slovníku. Když viděli mou snahu, rázem jsem byla jako jejich sestra.

Jste velice vitální, dokonce jsem četl, že pracujete dvacet hodin denně, jak doplňujete energii?

Prosím? Dvacet hodin? To zase někde napsali nějaký blábol. (smích) Ale energie do života i práce mám zatím dost. Zapomeňte ale, že vám dám nějaký recept na vitalitu. Veškeré dobíjení energie mi dává rodina. Vcelku všichni máme takzvaně tuhý kořínek, moje sestra je dokonce energičtější než já.

Je o vás známo, že jste výborná kuchařka. Máte recept na nějakou rychlou delikatesu, když vás překvapí nečekaná návštěva?

V poslední době jsem si oblíbila lilek na všechny možné způsoby, ale když potřebuji udělat něco dobrého a rychlého, sázím na ázerbájdžánskou marinádu. Zní to honosně, ale ve skutečnosti jenom rozmačkám několik granátových jablek, s nimi maso potřu a opeču.

Všiml jsem si, že jste zhubla, je to jídelníčkem, nebo na to máte nějaký speciální recept?

Nežeru.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group