ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Pod arktickým sluncem

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

 

„Tady se někde narodilo ticho!“ napadá mě, když stojím na přední palubě lodi Plancius a očima se snažím proniknout hustou mlhou. Jsou tři hodiny ráno a slunce vypadá jak rozmazané světýlko uprostřed velkého šedého NIC. Ledová kra se otře o bok lodi a vítr náhle odhrne záclonu mlhy. Nízko nad hladinou moře proletí buřňák. Arktický den právě končí. Nebo začíná?

Zvyknout si říkat „dobrou noc“, když máte půlnoční slunce nad hlavou, je zvláštní pocit. Už jen výraz „půlnoční slunce“ zní v našich zeměpisných šířkách jako science fiction. „Člověk si zvykne i na šibenici,“ říkává s úsměvem a nadsázkou můj táta. Tak si v rámci tohoto mírně děsivého přísloví zvykám na houpavý pohyb lodi i zvláštní rytmus života polárního dne. Když jsem v ospalém hornickém městečku Longyearbyen (dodnes si na tom názvu lámu jazyk) nastupoval na loď, abych absolvoval plavbu kolem souostroví Špicberky, nečekal jsem nic z toho, co mě během následujících dní potkalo. Ledovce, pustá arktická tundra, šedé hory a krajina téměř bez života. Arktida se ale mým představám vysmála. Ukázala se mi nádherně barevná a plná tvorů, kteří se naučili přežít v jejím drsném náručí.

 

KO1011_Svalbard_mroz

SKOČ A PŘEŽIJEŠ

Narodíte-li se na několik desítek metrů vysokém útesu, skrápěném ledovými vodami moře a bičovaném severními větry, ani vás nenapadne, že jsou i lepší místa pro život. Tedy pokud jste alkoun, pták obývající ty nejsevernější končiny planety. Na krátkých nohách, s tělem, které trochu připomíná tučňáka, sedíte na úzké skalní římse a čekáte, až vám rodiče přinesou váš denní příděl ryb. Dolů z útesu se raději nedíváte, ještě by se vám z té výšky zatočila hlava. A lítat? Lítat přece ještě neumíte. I dospělí se svými malými křidélky vypadají za letu dost legračně. Jenže jak rostete a potřebujete čím dál víc potravy, rodiče vás už nezvládají krmit. A pak to přijde. Alkouní zkouška z dospělosti. Skok do temných hlubokých vln...

Když jsme připlouvali k útesu, bylo krátce před půlnocí. Slunce dávalo útesům s hnízdícími ptáky zvláštní barevný nádech. V gumovém člunu zodiac jsme se přiblížili až těsně ke skalám, kolmo vyrůstajícím z moře. Neklidné moře v té chvíli vyžadovalo od lodivodů obrovské soustředění a znalosti ovládání člunu, aby nás vlny nezanesly až na skály. Plujeme pomalu kolem několikatisícové kolonie hnízdících alkounů. Když se chci podívat na vrchol útesu, musím se hodně zaklonit. Chytám se provazů ve člunu, abych neztratil rovnováhu. Slunce se ukrývá za mraky, které přivál sílící vítr. Světla rychle ubylo. Útesy celé potemní. Okraje temně fialových mraků jsou jasně oranžové. Všichni zvědavě pozorujeme příkrou skalní stěnu nad námi. „Skáče!“ snaží se průvodce překřičet zvuky ptačí kolonie. Od římsy pod vrcholem se oddělí malá černá tečka a vzápětí spadne do vln pár metrů od nás. Vynoří se z vody, otřepe se a už ji sameček postrkuje zobákem směrem k otevřenému moři. Už to není tečka, ale mládě alkouna tlustozobého, které složilo úspěšně svou zkoušku z dospělosti. Je to ale jen první z kroků do života. Ještě se musí naučit létat, potápět do hloubky až osmdesáti metrů a lovit ryby. Pak se vrátí na některou ze skalních říms, aby odchovalo další generaci malých skokanů.

POHLAĎTE SI MROŽE!

Mroži mají ve volné přírodě jen velmi málo nepřátel. Vlastně pouze dva, kosatku a ledního medvěda. Ale i tak obrovský predátor, jakým je lední medvěd, si většinou troufne jen na mláďata nebo vážně raněná zvířata. Medvědi někdy loví mrože tak, že v kolonii těchto zvířat vyvolají paniku. Mroži, snažící se uniknout do moře, mohou v panice poranit mláďata nebo slabší kusy. Postavit se dospělému samci, který může dosáhnout hmotnosti až dvou tun a s kly o délce až jednoho metru, si nedovolí ani největší suchozemská šelma světa. Tak musel přijít člověk se střelnou zbraní a začít vybíjet mrože pro tuk a kly. Dnes se k faktorům, ohrožujícím tohoto obrovského mořského savce, přidalo i masivní tání ledovců. Stovky těchto zvířat se pak objevují na místech, kde se předtím nevyskytovaly vůbec nebo ojediněle. Poslední zprávy o nových koloniích mrožů jsou například z Aljašky, kde se vláda pokouší odklonit některé letové trasy a zabránit hromadnému lovu těchto zvláštních tvorů.

Rozeznat jednotlivce, ležícího mezi kameny na pobřeží, není vůbec jednoduché. Jeho hnědé zbarvení dokonale splývá s okolím. Když jsme v gumových člunech pátrali kolem pobřeží po nějakých známkách života, objevil průvodce v hledáčku dalekohledu osamělého mrože. Namířil příď člunu směrem k odpočívajícímu zvířeti a pomalu se přibližoval. Na kratší vzdálenost jsme rozpoznali, že mrož není sám. Byla to matka s mládětem. Nedovolily nám se přiblížit a zmizely v moři. Viděli jsme jen dvě pomalu se vzdalující hlavy. Pak se stalo něco neočekávaného. Obě zvířata změnila směr a namířila si to přímo k nám. Mládě chvíli postrkované matkou, chvíli se vezoucí na jejich zádech se od ní oddělilo a plavalo přímo k našemu člunu. Snažil jsem fotografovat plavoucí mládě v úrovni hladiny, ale najednou bylo tak blízko, že jsem ho nebyl schopen snímat dlouhým objektivem. Rychle jsem sáhl to batohu pro druhý fotoaparát se širokoúhlým objektivem. V té chvíli se mládě dotýkalo člunu a zvědavě pozorovalo posádku. „Nejsi nějak moc blízko, kamaráde?“ napadlo mě, když se metr od člunu vynořila téměř tunová máma. Mládě si to ale zřejmě nemyslelo. Začalo se „sprchovat“ pod pramínkem teplé vody, vytékajícím ze závěsného motoru. Malý mrož se rozhodl, že tímto představení nekončí a že potěší i ostatní posádky z dalších člunů. Samice se ho několikrát pokoušela odtlačit jiným směrem, ale mláděti se ta hra zalíbila. Chvílemi to vypadalo, že se pokusí vylézt do některého ze člunů. Bylo úžasné sledovat rozesmáté a rozzářené tváře lidí ve člunech. A to nejen nás, arktických nováčků, ale i ostřílených průvodců, kteří za sebou mají mnoho roků strávených v těchto končinách. Zvláštní na té chvíli nebyla ani tak zvědavost mláděte, jako neuvěřitelně klidné chování matky, která tolerovala naši blízkost. Historek o mrožích, kteří se „zamilovali“ do zodiaku se vypráví mnoho. Ať už ho dlouhé hodiny následovali nebo se na něj přímo pokoušeli vylézt. O podobném chování samice ale nikdo neslyšel. Fotografování mrože ze vzdálenosti několika desítek centimetrů bylo nejsilnějším zážitkem, který jsem si z těchto končin odvezl. Mít velkého divokého tvora tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku, abyste ho mohli pohladit, je malý zázrak. Arktický zázrak.

 

KO1011_Svalbard_medved

UKRADENÝ TULEŇ

Když se plavíte v arktických končinách, jsou nejfrektovanějšími slovy na palubě „lední medvěd“. Všichni ho touží spatřit. Je symbolem těchto zeměpisných šířek, tulákem mrazivých dálek a největší žijící suchozemskou šelmou. Velikostí se mu vyrovnají jen největší jedinci poddruhu medvěda hnědého, žijící na ostrově Kodiak. Výborný plavec. Dokonalý lovec. Vše se zde řídí podle něj. Třikrát jsme kvůli medvědům vůbec nemohli přistát. Vyhladovělí a ve špatné kondici byli nebezpeční pro vše živé ve svém okolí. V místech, kde na počátku dvacátého století probíhaly záchranné akce ve snaze najít legendární červený stan, ve kterém se snažila přežít část posádky ztroskotané vzducholodi Italia, se na nás usmálo štěstí. Hlídka na můstku objevila ledního medvěda s kořistí. Samice v dokonalé kondici si pochutnávala na čerstvě uloveném tuleni. Naši přítomnost zcela ignorovala a dokonale to vyjádřila tím, že se k nám otočila zadkem. Nebyla ale jediným ledním medvědem v okolí. Na skalní římse, v uctivé vzdálenosti, ji bedlivě pozorovala menší samice s mládětem. Hladoví se několikrát pokusili přiblížit a zjistit, jestli z kořisti něco nezbylo. Strach z větší samice, která kořist neopouštěla, je ale vždy donutil k útěku. Celá scéna se několikrát opakovala. Je dost možné, že tuleň byl úlovkem menší medvědice a silnější samice ji od něj odehnala. Po několika hodinách pozorování medvědů jsme se museli vrátit na palubu Plancia. Rychlé jídlo, horký čaj a zpátky do člunů, všichni zvědaví, jak se situace u zabitého tuleně vyvíjí. Příroda se ale rozhodla jinak. Přihnaly se kry, které znemožnily gumovým člunům pohyb v moři. Se sílícím větrem přišla mlha. Severská divočina si pokračování tohoto příběhu nechala pro sebe. Neviděl jsem, jak to dopadlo s ukradeným tuleněm a s hladovou matkou s mládětem. Měl jsem ale mnoho dalších možností obdivovat tento drsný a nedotčený kout světa, pasoucí se soby s ledovcem v pozadí, drobné fialové kvítky v tundře, ledovce zbarvené nízkým sluncem do růžova. To vše mi Arktida na okamžik ukázala, aby to v zápětí zakryla cárem mlhy.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group