ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Pekelník Trenck

TEXT A FOTO: TOMÁŠ HÁJEK

 

Byl hrdinou stejně jako psancem své doby. Jako by se sám stal ztělesněním baroka, plného válek, násilí, vášně, přepjatosti, ale také zbožnosti. František, baron Trenck.

Brněnské ulice středu města kypí každodenním životem. Sestupujeme po točitém schodišti do hrobky, kde leží mnoho mrtvých těl. Mému průvodci, řeholníku řádu kapucínů Pavlu Uhříkovi, na ramena splývá hnědá kápě. Od kláštera je hrobka oddělena jen malou mříží. A hned v první místnosti leží ten, kterého jsem hledal. Vím, že moje otázky ale nejsou nijak originální. Stále stejně se na legendárního vůdce pandurů Trencka ptají tisíce návštěvníků místa jeho posledního odpočinku. Ale ani odborníci jim nedokážou ještě dát všechny odpovědi.

KO1011_Baron_Trenck_ObrazMemento mori. Jak se ale stalo, že mezi mnichy, kteří zasvětili svůj život Bohu, odpočívá i tento muž, jehož životní osud je lemován stovkami, ne-li tisíci mrtvých a zřejmě desítkami svedených a opuštěných žen? Patří vůbec sem mezi muže nejzbožnější ze zbožných? „Když byl v závěru svého života baron Trenck vězněn na Špilberku, tak v brněnském vězení sloužil jako kaplan právě jeden z kapucínů – jsme chudý řád, a proto jsme sloužívali v těch dobách často u armády a ve vězeních jako kaplani, protože se dokážeme zřeknout pohodlí. A právě mnich, který připravoval Trencka na smrt a udělil mu svátosti umírajících, o něm později o něm v naší kronice psal s velkým respektem,“ vypráví Pavel Uhřík. „Protože i když byl baron Trenck považován za démonického člověka, byl nazýván pekelníkem a ďáblem, náš bratr napsal, že dosud neviděl umírat vojáka v takové pokoře. A obě stránky barona Trencka jsou pravdivé,“ dodává Pavel Uhřík.

VZDĚLANÝ OBR

Život Františka Trencka je opředený legendami a podivnými okolnostmi od samého počátku. Narodil se na Nový rok roku 1711 v Regiu v Kalábrii (dnes území Itálie). Porodní bába, vyděšená z toho, že chlapeček špatně dýchá, zvolila poněkud neobvyklý, ale asi velmi účinný způsob resuscitace: strčila novorozeně do vína. A malý František ožil... Nakolik je tato, jakož i další příhody z jeho dětství a dospívání pravdivá, těžko říci. Tradovány dál a dál dotváří legendu kolem výjimečného muže, který prý už jako kluk přežil pád do ohně i do vody, když se pod ním prolomil led, stejně jako jen zázrakem ho minula kulka z otcovy pistole, s níž si hrál... Vyhnuly se mu neštovice, nezemřel ani při pádu kočáru do hluboké rokle.

Velmi brzy ho začalo také přitahovat druhé pohlaví. Podle některých informací už jako třináctiletý či čtrnáctiletý chlapec znásilnil podstatně starší ženy. Rodiče dbali na chlapcovo vzdělání a František Trenck byl hlava otevřená. Podle autora publikace, mapující Trenckův osud, a soudního antropologa Tomáše Dacíka se Trenckovi dostalo náležité výchovy v Uhrách u jezuitů v Šoproni a v chorvatské Požeze. Ve studiích pokračoval ve Vídni. Mluvil mnoha jazyky, byl odborník na angličtinu, na housle hrál jako virtuos. Jeho inteligence se naplno projevila, když se stal vojákem. Do té doby byla válka něco jako choreografie, ale Trenck do ní vnesl nové prvky.

Již v sedmnácti letech se stal důstojníkem a vstoupil do Pálffyho 8. pěšího pluku v rakouském vojsku. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. Pro nekázeň, problém s autoritami a nezvladatelnost musel za pár let, v roce 1731, vojenskou službu opustit. Doplatil především na svoji vášeň pro hru. Jako karbaník asi neměl daleko ke gamblerství, řečeno moderní terminologií, o sirky samozřejmě nehrál. A když mu při hře jednou komorník odmítl půjčit peníze, aby Trenck mohl pokračovat, baron se nerozmýšlel a jednou ranou mu šavlí rozťal hlavu vedví. Vzápětí pokračoval ve hře. Krvavá příhoda je svým způsobem potvrzením toho, že Trenck vynikal mimořádnou fyzickou silou. I pozdější antropologické výzkumy doložily, že šlo o statného, vysokého muže. Měřil více než 180 centimetrů, což byla na jeho dobu velmi úctyhodná výška. Se šavlí v ruce a na koni musel nutně nepřátelům nahánět strach... Useknout někomu hlavu pro něj asi nebyl žádný problém, traduje se dokonce, že uměl jedním švihem přeseknout i šíji vola... Jiná historka o jeho takřka nadpřirozených fyzických možnostech zase praví, že v zápalu boje, když sám dostal zásah kopím přímo do břicha, si je sám vytrhl ven, hodil s ním po útočníkovi a ujel.

Pro život v klidu a míru nebyl evidentně Trenck zrozen. I když se v této době na přání svého otce oženil, manželský život byl asi utrpením jak pro něj, tak především pro jeho ženu. Manželka zemřela velmi mladá a ani děti z toho oficiálního svazku se nedožily vysokého věku. „Dva synové zemřeli v kojeneckém věku a dcerka ani ne dvouletá,“ připomíná historik Jiří Vaněk. Žádnou rodinu tedy po sobě nezanechal.

LÉTA VÁLEČNÁ

Když v roce 1737 vypukla válka s Tureckem, Trenckovo srdce bojovníka využilo šanci. Nabídl své služby vrchnímu veliteli hraběti von Seckendorfovi s podmínkou, že ho nechá vytvořit sbor proti Turkovi o síle čtyř tisíc mužů. Hrabě odmítl. Dacík ale ve své publikaci upozorňuje na to, že může jít jen o další nepravdivou legendu. V té době měl totiž Trenck pykat ve vězení kvůli poměru s vdanou ženou.

Ale i kdyby, asi nezůstal ve vězení dlouho a na svobodě pak určitě zbytečně nezahálel. O rok později už sestavil ozbrojenou skupinu tří stovek mužů, vtrhl s nimi do Ruska a přidal se k vojsku bojujícímu proti Turkům. Se svým ne¬ohroženým velitelem se vrhali do bojové vřavy a protivníka nešetřili. Zasloužené úspěchy vynesly Trenckovi nepřízeň kolegů. Intrikami – zas tak moc se ale snažit nemuseli, protože Trenckův bezuzdný způsob života jim nabízel bezpočet záminek – dosáhli jeho obžaloby, vinící ho mimo jiné z velkých vojenských ztrát. Tentokrát to ale Trenck ustál, jeho zásluhy z bitevního pole mu kryly záda. Do chvíle, než se opět vzepřel autoritám nad sebou a striktnímu řádu. Nadřízeného, který mu nekázeň vytýkal, zfackoval tak, že se dotyčný musel léčit. A Trenck musel znovu k soudu, který ho tentokrát odsoudil k trestu smrti. Život mu zachránila furiantská sázka. Slíbil, že za milost srazí v další bitvě třem Turkům hlavu. U sedla pak přivezl přivázané rovnou čtyři.

Podobný scénář se ale opakoval. Statečné (a současné velmi nelítostné) chování Trencka v boji, nezvladatelné mimo něj. Trest stíhal trest, i když tomu nejvyššímu vždy o vlásek unikl. Po vyhoštění z Ruska pak neomylně znovu vytušil svou šanci po nástupu mladičké Marie Terezie. Učinil jí obdobnou nabídku, s jakou už jednou nepochodil. Panovnici se ale zalíbila jeho myšlenka na jednotku složenou z tisícovky všehoschopných vyzbrojených mužů z obyvatel jeho panství ve Slavonii, kteří si tam dokázali poradit s loupeživými tlupami tak dobře, že se lidé víc báli jich než lupičů. „Se svými pandury byl Trenck vlastně jakýmsi zakladatelem útvaru rychlého nasazení. Z té doby také pochází jejich renomé, že když se zařvalo Panduři!, vojáci na druhé straně zahazovali pušky a utíkali,“ podotýká Pavel Uhřík. (Mimochodem, možná osudová hříčka – součástí pandurské uniformy byly rudé pláště s kapucí. Pandurům se tak často přezdívalo rudí kapucíni...)

Pod ochranou Marie Terezie se další roky Trenckova života odvíjely podobně jako dřív. V bitvách nepřátele porážel hlava nehlava, v soukromém životě si je se stejnou kadencí vyráběl. Poslední bitva pro něj vzplála 30. září 1745 u vesnice Zárov (dnes Žďár) nedaleko Trutnova. Trenck byl obviněn, že se nechal podplatit, aby zvrátil výsledek bitvy. Před vojenskou komisí byl sice obvinění zbaven, ale pokutě neušel. Tu však odmítl zaplatit. Ani následná trestná opatření pro svoji zpupnost moc nedodržoval, a když ho údajně sama císařovna potkala v divadle v době, kdy měl sedět v domácím vězení, začaly se psát poslední kapitoly jeho příběhu. Pohár trpělivosti Marie Terezie přetekl. „K doživotnímu vězení na Špilberku byl Trenck odsouzen ve Vídni v srpnu 1748. Špilberk jako nejvýznamnější vojenská pevnost na Moravě sloužil totiž i k internaci významných vojenských osob, které se dostaly do nějakého konfliktu s panovnickým dvorem a vedením armády. Na Špilberk odjel Trenck z Vídně 30. srpna, dorazit mohl nejpozději následující den a setrval zde až do své smrti v den svátku svatého Františka 4. října 1749. Tedy rok, měsíc a asi čtyři dny,“ shrnuje Jiří Vaněk.

 

KO1011_Baron_Trenck_

Z PEKELNÍKA KAJÍCNÍKEM

„Vězení ho zlomilo ale spíš psychicky než fyzicky,“ domnívá se Pavel Uhřík. Přestože brněnská pevnost patřila k nejtěžším žalářům, otázkou je, jak vlastně tu Trenck opravdu strádal. Zda v izolaci tmavé kobky zpestřené občasnými návštěvami zpovědníka, nebo v prominentní cele, kde mu dozorci podstrojovali a dali se zlákat i na partičku, či zda mu dokonce občas nepřivedli nějakou dámskou návštěvu... Kdo ví. Jisté je, že možná tušil svůj brzký konec a hnulo se v něm trochu svědomí. Část svých peněz a majetku odkázal kapucínům s přáním, aby byl pochován v jejich hrobce. „Ke kapucínům měl blízký vztah už dříve. Vídeňští mu poskytli azyl už v roce 1740, kdy měl být trestně stíhán pro svévolné kruté potrestání lupičů na svém panství,“ připomíná Jiří Vaněk. Z odkázaných peněz ale na jeho přání vznikla také takzvaná Trenckova kaple na Špilberku. „Nejedná se vlastně o kapli, ale postranní výklenek s oltářem, vyhloubený v jižní zdi stávající hradní kaple. Byl dokončen roku 1753, kdy byla celá kaple znovu vysvěcena olomouckým biskupem kardinálem Troyerem,“ upřesňuje Jiří Vaněk. „Tisíce zlatých odkázal i na hospic a s penězi nezapomněl ani na jednoho ze svých odpůrců. „Ano, Trenck byl od mládí velmi divoký, ale měl i sebereflexi,“ zdůrazňuje Pavel Uhřík.

Stejně jako život i Trenckovu smrt však opřádají mýty. „Jeho přání, být pochován v kryptě kapucínů, bylo se souhlasem dvora vyhověno. Trenckovo tělo bylo ještě večer v úmrtní den sneseno z pevnosti a dopraveno do klášterní hrobky,“ shrnuje oficiální verzi historiků Jiří Vaněk. Jiné legendy jsou ale barvitější. Podle jedné z nich z nich plánoval Trenck vlastně útěk – omámen speciálním přípravkem měl být vynesen jako mrtvý. Velitel věznice jeho lest prohlédl, dal jeho tělo v hrobce hlídat a nikdo mu už nemohl pomoci, takže opravdu zemřel. Jiná verze zase tvrdí, že Trenckovu mrtvolu z hrobky někdo odnesl a tělo nahradil jiným. A další zase fabuluje, že Trenckovi měla být useknuta hlava, dopravena k Marii Terezii jako důkaz, že pekelník skutečně zemřel, a zase vrácena zpět. Jenže se cestou ztratila, takže mumii doplnila nejspíš hlava některého z kapucínů, aby tělo vypadalo kompletně.

ZATOULANÝ PALEC

Že hlava od těla oddělena byla prokázali i odborníci, kteří se Trenckovou mumií zabývali. Skleněné víko Trenckovy rakve sňal Tomáš Dacík v roce 1983, kdy také započal s odbornou analýzou jeho ostatků. Jednoznačně se prokázalo, že tělesné ostatky skutečně patří baronu Trenckovi, obávanému válečníkovi a veliteli pověstného pandurského sboru. „Už při započetí práce jsem si ale všiml některých pozoruhodných skutečností, jakože například hlava je pouze volně přiložena ke krku a chybí první i druhý krční obratel. To napovídalo tomu, že s hlavou bylo přece jen v minulosti manipulováno. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu,” míní soudní antropolog. Reálnější základ vysvětlení však možná bude mít verze, že si tak někdo chtěl pojistit, že muž spojovaný pro své schopnosti s ďáblem neožije.

Z Trenckových ostatků si samostatným životem prošel i údajný baronův palec. Ve sbírkách městského muzea se objevil už krátce po vzniku muzea v roce 1904 za neznámých okolností. „O existenci palce jsem se dozvěděl dodatečně, takže nebyl součástí první expertizy. Pozdější analýza přinesla jasnější kontury, ale podrobnosti zatím nebudu prozrazovat,” podotkl Tomáš Dacík, který hodlá své závěry teprve zveřejnit.

Ať je tomu jakkoliv, František, baron Trenck přitahuje i po stovkách let od své smrti. Hrobka na Kapucínském náměstí v moravské metropoli je sice magnetem pro turisty, skutečný význam této rozporuplné osobnosti ale ještě nebyl plně doceněn. „Jezdí sem Chorvati, Maďaři, Italové i Bavoři – v Bavorsku jsou dokonce tradiční slavnosti, kterými si Trencka každoročně připomínají. Ale sami Brňané o něm moc nevědí,“ zamýšlí se Pavel Uhřík, když zase pomalu vycházíme do města, kde jen shodou neuvěřitelných náhod zakončil svou impozantní životní pouť František baron Trenck. Kapucín se na chvíli zastaví před dveřmi: ,,Mám takový sen. Téma je přece tak silné, že by stálo za to natočit jeho příběh jako film. Jeden pokus tu už prý byl a Trencka měl hrát Juraj Kukura.“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group