ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kontakty s pavučinou

 

 

NAPSALA JANA MICHALCOVÁ

Zařízení a instituce, které se starají o narkomany, se u nás dají spočítat na prstech. Odborníci protidrogovou prevenci a ochranu rozdělují do tří stupňů. Za prvé jsou to přednášky a besedy o drogové problematice, které tvoří primární prevenci. Za druhé jsou to nízkoprahová zařízení, jako je například K-centrum, jež se soustřeďují i na narkomany, kteří drogu užívají déle. Má především zachytit feťáka na ulici prostřednictvím terénního programu, přitáhnout ho a zatraktivnit pro něj nějakým způsobem léčení. Patří do toho i kontroverzní výměny použitých stříkaček pro minimalizaci zdravotních i sociálních rizik. Za třetí jsou to léčebné a terapeutické komunity, které mají za úkol klienta resocializovat a naučit žít ve společnosti bez drogy. Jak je to tedy s naší protidrogovou scénou? Jak dalece se můžeme srovnávat se Západem, který má více zkušeností? 

V České republice je Drop-in, K-centrum v Praze, Ústí nad Labem, v Brně, v Olomouci a poradenské zařízení na Ostravsku. Dále je tu síť ordinací pro alkohol a toxikomanii na úrovni okresních měst. Často, jsou-li dobře vedena, mohou suplovat specializovaná zařízení, která ovšem nejsou nízkoprahová. Kromě této ambulantní péče máme několik psychiatrických léčeben, (šest specializovan ých programů v Bohnicích, Beřkovicích, na plzeňské klinice, v Opavě, v Brně - černovická psychiatrick á léčebna a ve Štenberku.) Pro delší péči jsou tu tři terapeutick é komunity - Němčice, Pastor Bonus v Jeseníkách a ještě jedna na Ostravsku. Dále pak azylový dům v Brně provozovaný křesťanskou nadací Podané ruce. „Je to málo,” říká Pavel Bém, nedávno odvolaný gener ální sekretář Meziresortní protidrogové komise při úřadu vlády. „Bylo by třeba v každé rizikové oblasti, kter ých je u nás zmapováno dvanáct, mít nízkoprahové centrum, specializovanou terapeutickou komunitu a zařízen í intermediální péče, což mohou být i krátkodobé pobyty v psychiatrických léčebnách. V každé takové oblasti by měla být i detoxikační jednotka. Ne jako dneska, kdy pacienti přichází do léčení a prožívají tam 14 dní „absťáku’ - detoxikace, čímž zabírají lůžka na jednotkách intenzivní péče a dalších odděleních nemocnic.”

 

ZPRÁVY ZE SVĚTA

Pokud se narkoman dopustí přestupku, například krádeže, aby měl na drogu, ve Švédsku nebo v Itálii, klidně ho seberou a zavřou bez ohledu na věk. Nechají ho pár týdnů ve vězení, kam za ním nenápadně přijde sociální pracovník a nabídne mu léčení, které začíná několikaměsíční stabilizující terapií. Pak má šanci vjet do systému, který nabízí chráněné dílny, výuční listy, vstup do škol, pořád se o něj někdo stará a hned tak ho nepustí. Člověk zachycený ve 14 je propouštěn někde kolem dvacátého roku. Pokud ovšem zklame (třeba uteče, nebo neabstinuje), vrací se zpátky do vězení. Je to takový kolotoč. Vědí, že mají jen určitou míru úspěšnosti, ale pořád ten kolotoč nabízejí. „Naše komunita říká - dvakrát zklameš a dost,” vysv ětluje Mgr. Ivo Škramovský, člen sdružení AZ Help pro prevenci a pomoc osobám ohroženým závislostí na návykových látkách a procesech. „Ale Švédi ho vezmou bez problémů, ovšem musí předstoupit a přesvědčit je, že ho mají vzít, sám musí předvést svou motivaci. O přijetí pak rozhoduje komunita, tedy i ostatní klienti. Narkomani jsou dokonale vytrénovaní v účelovém chování a ostatní to samozřejmě znají, takže se může stát, že žadatel je nepřesvědčí a je odmítnut - jdi do kriminálu, promysli si to pořádně a přijď za půl roku. Je to dost tvrdý a razantní systém.

 

NARKOMANI VYPADNĚTE

Módnost drogy je aktuální především v postkomunistických zemích, tedy i u nás. Například v Německu v rockových klubech a podobných zařízeních objevíte nápisy - narkomani vypadněte. Ve čtvrtmiliónových Cáchách, kde pan Škramovský působil, je několik institucí zabý- vajících se v nejrůznějších variant ách (od práce na ulici po terapeutické komunity) problémem drog vedle sebe. Nebo v oblasti Curychu jich existuje kolem sta. „Celý německý systém je proces hledání východisek,” říká Mgr. Škramovský, „snaží se řešit problémy tak, jak přicházejí. Německé instituce jsou z 50 % sice dotované, ale nedělá jim problém druhou část nákladů hradit z jiných zdrojů, od církve, sponzorů, což u nás vůbec nefunguje. Oni tím mají totiž automaticky zpětno vazbu, protože když ta instituce funguje dobře, sežene víc peněz a překročí rozpo čet, tak jim příští rok mají snahu dát opět 50 % z nákladů, které vytvořili. Dokazuje, že je životaschopná a že ji veřejnost přijímá a je ochotná podporovat. Když je ale k ničemu, zanikne. Obyčejně mají projekt na tři roky, aby měli šanci prokázat, jestli k něčemu jsou.

 

HOSTEM V KÁČKU

Co mi může vůbec takové nízkoprahové kontaktní zařízení nabídnout? Čistě hypoteticky - zaexperimentovala jsem s narkotiky, nebo - jsem závislá na droze, nebo - chci se své závislosti zbavit. Nejsem schopná uspokojit své sociální potřeby. Nemám odvahu jít na psychiatrii. Mohu tedy přijít do kontaktního centra, posadit se, dát si kafe a jen se rozkoukávat. Nikdo mě k ničemu nenutí, nic po mně nechce. Můžu si poslechnout hudbu, přečíst časopis, osprchovat se, vyprat si. Jindy je tu k dispozici i polévka nebo něco jiného k jídlu. Časem se dám třeba do řeči s kontaktním pracovníkem, začnu chodit pravidelně, zkusím terapii, léčení, podstoupím resocializační program, a když se to povede, přestanu. Začnu abstinovat. Základním cílem K-centra je minimalizace zdravotních a sociálních rizik, k čemuž na prvním místě patří prevence šíření infekce žloutenky a HIV. Snaží se dostat do terénu co nejvíc sterilního materiálu. Nejde to vždycky tak, aby se vyměnila použitá stříkačka za čistou, ale podle pracovníků pražského K-centra, se jim jich nejméně 80 % vrací, takže se neválejí po chodnících. To je také jasný a jednoznačně pozitivní fakt na obhajobu vůči odpůrcům výměnných programů. Bohužel, zhruba z deseti narkomanů přijde do centra jeden. Proto v Praze vyčlenili pracovníky „káčka“, kteří se snaží přímo v terénu vyměňovat čisté stříkačky a aktivně navazovat nové klienty. Kromě toho si může každý nechat udělat test na HIV.

 

UNIVERZÁLNÍ METODA

Řešení drogové problematiky neexistuje. Ani pouhá represe není k ničemu. Dealeři budou na ulici pořád, je třeba, aby samy ohrožené děti drogu odmítaly. Proto je třeba dát prostor všem variantám prevence, ale i péče, které dokážeme najít. Na Západě se právě z těchto důvodů nesnaží vytvořit jednotný koncept, ale jednotlivé iniciativy tvoří strukturu, která se o narkomany systematicky stará. První nízkoprahové zařízení pro drogově závislé Drop in vzniklo v Praze. Krátce na to, v roce 1993, bylo zřízeno i kontaktní centrum v Praze 7. Když je největší špička, vystřídá se tu 50 až 60 lidí. „U nás je přísná anonymita i v komunikaci s ostatními institucemi a policií, nepodáváme informace o klientech, pokud k tomu nedá sám souhlas,” říká Aleš Kuda, pracovník K-centra a student psychologie. „Ze začátku jsme měli problém vysvětlit policii, že neděláme práci proti nim, říká Pavel Bém, spoluzakladatel káčka, „když jdu zpátky, bylo několik velice dramatických nedorozumění s policií, která chtěla přímo v K-centru zatýkat, či nějaká osobní a zdravotní data. Já sám jsem v začátcích vysvětloval policistům, že jim žádná data poskytnou nemohu, protože to je proti lékařské etice a protizákonné a oni zas říkali, že když jim je neposkytnu, dopustím se protizákonné činnosti, protože zatajuji data o lidech, kteří se dopustili nějaké trestné činnosti. My jsme samozřejmě hájili svoje stanovisko, protože je to tak správné. Na druhou stranu - spolupráce s policií je naprosto klíčová a nutná. Jde hlavně o dohodnutí se na základních pravidlech fungování.” Většina klientů je v kontaktu denně nebo aspoň několikrát týdně. S nimi se nabalují noví, jejich známí, což je výhoda, protože na ně přenáší určitou důvěru, kterou už si získali a mají.

 

NA SEVERU

Nikde nejsou (kromě Prahy) takové problémy s drogově závislými jako v severních regionech, a to na severní Moravě, kde se o narkomany starají především křesťanská sdružení, a dále v oblasti Ústí nad Labem - Teplice. To souvisí jednak s velice různorodou skladbou obyvatelstva, s blízkostí bývalého východního Německa, střetávají se tu různé „drogové cesty”, a pak prostituce, která není nikde tak vyvinutá, jako právě v severních Čechách. „Obvykle se k nám na oddělení dostávají klienti, kteří spotřebují až 1,5 gramu heroinu denně, což představuje částku 1500 korun,” říká MUDr. Zdena Staňková, primářka psychiatrie Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, odkud vyšel popud ke vzniku K-centra v tomto městě. „Je to skutečně pověstná špička ledovce. Ti, co utratí méně, ty já neznám, ale bude jich asi strašně moc. Čím více se s nimi setkávám, tím těžší je odhadnout jejich počet. A to mluvím jenom o heroinu. Abuzéři LSD, pervitinu, extáze, kokainu či marihuany se k nám dostanou velice sporadicky. Tito narkomani nemají tendenci nás vyhledávat. Kontaktní centrum ano.” Za první pololetí roku 1995 jen ve státní ambulanci provedli lékaři 260 vyšetření heroinistů. Problém je i s hospitalizovanými klienty, kteří dostávají drogu zdarma, dealeři si vždycky najdou cestu, jak ji na oddělení dostat. Nejsmutnější je, že všichni mladí shodně vypovídají, že opatřit si drogu je velmi snadné.

 

DŮM NA PŮLI CESTY

Tak se říká ve světě zařízení, které letos otevírá sdružení AZ-HELP také v Praze. Mělo by mít především resocializační efekt, tedy třetí stupeň péče. Uvědomme si, že pokud dítě začne v 16, dneska častěji ve 14 letech brát drogu, chybí mu obrovské kvantum sociálních zkušeností, základní návyky. „Mluvil jsem s člověkem, který neuměl nakupovat,” říká Ivo Škramovský. „Na drogové scéně nejsou peníze, tam se nenakupuje, tam se krade, oni tomu říkají čóruje. No, a on napřed nakupoval s maminkou a pak už jen čóroval.” Takže se musí naučit i to, že existují peníze a za ty se nakupuje. Absolutně jim chybí zkušenosti, že mají určitý příjem a musí si spočítat, kolik věcí si za to mohou koupit. Podobně je to se základními hygienickými návyky, jsou natolik narušený drogovým životem, že nefungujou. Stane se třeba, že dva měsíce nesundají boty z nohy a vůbec jim to nepřijde. Nemluvě o tom, že jim naprosto chybí střízlivé kontakty s druhým pohlavím. Nejsou zvyklí žít přes den, protože se potloukají po nocích. Nejsou zvyklí pracovat atd. Nové pracoviště AZ-HELP tvoří tedy ambulance a denní stacionář, sloužící k terapeutickému ovlivňování těch, kteří mají problém se závislostí a nabízející jim dlouhodobé řešení. Na to budou právě navazovat doléčovací aktivity pro lidi, kteří přicházejí z léčebny, pro lidi abstinující a stabilizující se, u kterých je nebezpečí, že jejich sociální okolí nefunguje. „Ideální by bylo, kdyby státní správa vypsala konkurs na to, kdo se bude o narkomany starat, ale pak to celé zaplatila,” navrhuje Ivo Škramovský řešení drogové problematiky ve městech. „Nelze to nechat na těch „šílencích’, kteří třeba dva měsíce čekají na plat, to je jako kdyby koupili silnici, ale nedali na ni asfaltový koberec. S tím se váže i to, že za takových podmínek do toho nepůjdou odborníci a efekt se bude zhoršovat místo zlepšovat. Pak se paradoxně může stát, že si orgán řekne: dobře, tady jsme něco zkusili, nedopadlo to dobře, příště už do něčeho takového nebudeme dávat peníze.” Když bude ve městě takových zařízení několik, budou moci spolupracovat a činit si vzájemně nabídky služeb. Narkomani je s největší pravděpodobností budou obcházet dokola. Ale v každém tom zařízení mají šanci, že najdou někoho, kdo je z toho vyrazí, protože zachránit je může jen konkrétní člověk, který je osloví, najde správný poměr mezi razantností a liberálností a oni ho dokáží uslyšet.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group