ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Rak mezi nebem a zemí

 

 

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Jen co noha nohu mine, kráčím Jakubskou ulicí. Napravo jako hráz strmé stěny kostela, štíhlý prst svatojakubské věže se natahuje k nebi, jako by se chtěl, alespoň letmo, prchavě, dotknout hvězd. Historickou dlažbou Starého Města kráčí ke kostelu štíhlý muž; v očích má zřejmou touhu ujít v životě těch kroků ještě co nejvíc. Ve tváři husté vrstevnice vrásek, naskládány jednu vedle druhé, jakoby v obavě, aby se tam všechny stěsnaly. Jiří Ropek, jeden z nejproslulejších světových varhaníků, vejde do kostela, po schodech vystoupá na kůr. Jeho kroky končí kdesi mezi nebem a zemí. O chvíli později dunící příval tónů rozčísne jako ostrý nůž chrámové ticho, v němž i nepatrný vzdech zněl jako úder tympánů v Ravelově Boleru; tak hlasitě o sobě snad nedává slyšet ani Niagara myriadami svých vodních slz. Vodopád tónů z varhan se střelhbitě rozlévá chrámovou lodí, tříští se o strop, velebně klesá k zemi. Než dopadne, nejdřív se dotkne srdce. Je to kouzelný pocit: něco mezi nebem a zemí.

 

Když jsme byli ještě malí, ani ne holky, spíš kluci, brouzdali jsme Jakubskou ulicí s posvátnou úctou v duši a husí kůží po těle: hledali jsme Stínadla a stopy po Rychlých šípech, taktéž po nebohém Janu Tleskačovi, který vynalezl létající kolo a za svou genialitu musel zaplatit životem (inu, běžný příběh z naší historie). To se přihodilo, jak psal pan Foglar, právě v jakémsi jakubském kostele. Že by právě tady? Asi ano, neznali jsme jiný kostel téhož jména. Jednou jsem, puzen touhou objevit prachem pokryté tajemství, s vytřeštěnýma očima vlezl do kostela a hledal tajnou chodbu, taky schody na věž, ze které byl nebohý Tleskač svržen do bezedné hlubiny. Napravo jsem spatřil uschlou ruku. Dodnes visí v kostele vysoko na zdi, připevněná silným řetězem. Patřila zloději, který chtěl okrást sošku Bohorodičky na oltáři. Byl chycen, a protože se tak stalo ve středověku, kdy se ještě podvody a zlodějiny trestaly, dostal běžný trest: než bys řekl švec, přišel o ruku. „Co tu hledáš? Ozvalo se za mnou. Krve by se ve mně v té chvíli nikdo nedořezal. Otočil jsem se. Stál tam štíhlý muž. Pravda, ještě se mu v obličeji neusadily letokruhy času, ba i vrásky ještě čekaly na svůj čas, ale byl to on, muž, kterého jsem dnes zase potkal. Řekl jsem, že hledám tajemství. „To já hledám celý život! Usmál se. Vzal mě za ruku a vedl mě úzkými schody kamsi nahoru, mezi nebe a zemi. Na kůru usedl ke krásným varhanům, jaké jsem ještě neviděl. Vlastně jsem v životě ještě neviděl žádné, ale to jsem mu neříkal, abych nevypadal jako hlupák, který zná jen Rychlé šípy, a to ještě ne docela. Pak začal hrát. Panečku, to byla krása; jako by mě kdosi neviditelný hladil po těle a pofoukával po duši. Řeknete si, že kluk jako já měl na bolístky v duši času habaděj, ale není to tak: třeba ta záhada s Rychlými šípy, copak dala člověku spát? Varhany měly ještě původní historickou skříň z počátku osmnáctého století; přesně v roce 1701 je postavil Abrahám Štork z Lokte, takový náš varhanní Stradivari. Za války nástroj vyspravila firma Tuček z Kutné Hory, a po letech, dlouho po mé první návštěvě, ji jako Čapkovu Emílii Marty z Věci Makropulos na věky omladila slavná varhanní firma z Krnova. Zeptal jsem se tiše Jiřího Ropka, cože to hrál. „Bacha,? řekl. „Je největší ze všech. Tehdy jsem ještě nepobral rozum, abych si žádal bližší vysvětlení. Dnes si ho poslechnu. „Tíhnu k barokní polyfonii. Proto jsem citově vázán nadevše na Bacha. Polyfonie je život. V něm taky není jen jediná melodie, které se držíte. V životě je spousta disonance, štěstí není pořád nablízku, abys je uchopil.? Na chvíli se zamyslí, posléze tiše, jakoby váhavě, dodá: „Každý den se nesměju štěstím. Ale jsem šťastný, že žiju.? Ví, proč to říká: loni ho na chvíli, naštěstí prchavě, zradilo zdraví: malá mozková příhoda. Takové memento, dloubnutí pod žebra; hele, uvědom si, že nikdo tady není věčně! „Příčichl jsem si najednou k druhému břehu. Je to blbej pocit, jste z toho vyděšen. Doktor Bojar v Motole, bývalý ministr, mi vysvětlil, jak to přijde, že najednou ztratíte identitu, necítíte ruku, nemůžete mluvit. To se cesty myšlení zčistajasna začnou ubírat jinudy, normální směr je zatarasen, takže se jede objížďkou. Někdo občas ale nedojede? Já šel za týden domů. Tak snad mám ještě na nějaký čas úvěr, abych se dál pral se svým snem?? Moment, povídám, to je zajímavé. V životě musí jet kumštýř taky někdy objížďkou? Odbočit, dát se oklikou, aby vůbec někam došel? „Jo, povídá varhaník, kterému tleskají v celé Evropě, a ovace sklízel v Izraeli i v dalekém Mexiku. „Překážek je v kumštýřském životě každý den víc než na Velké pardubické. Ale nestěžuju si, jsem takové dítě boží. Důvod je nasnadě - dává promluvit tónům vysoko pod zemí, kam oko sotva dohlédne. V jakubském kostele má už skoro půl století své bohulibé pracoviště, a vůbec, odjakživa se traduje, že varhaníci jsou prý propojeni neviditelnou pupeční šňůrou s nebesy, která mají na dosah ruky. Netoliko, že Jiřího Ropka zná koncertní publikum ve světě, u nás se dostal i do křížovek. Známý varhaník: Ropek. Skromně praví, že má štěstí, protože jeho jméno nic neznačí, zatímco Suk může být v legendě vada dřeva, nikoli nutně známý houslista. Jo, povídám, štěstí ale přeje tomu, kdo mu popojde v ústrety. Kdo prostě něco umí. Jenže, shodneme se při bližším ohledání tohohle tématu, že v našich zeměpisných šířkách to nemusí vždycky platit. „Tahle profese není zlatý důl! Známe to z historie. Rožmitálský kantor Jakub Jan Ryba nás dodnes oblažuje Vánoce co Vánoce slavnou mší, které jinak neřekneme než „rybovka“, ale ranám osudu se za života neuměl vyhnout jinak, než smrtí: šel do lesa a stejně jako jeho milovaný Seneca si podřezal žíly. „Rybovku“ hrávám rok co rok na Štědrý den.

 

Ani se neptám, jestli si přitom připomíná skladatelův chmurný osud. Raději vzpomínáme, jak zkraje šedesátých let vždycky v ten den policie pořádala velkolepé manévry, svatojakubský chrám se stal bezmála bitevním polem, tisíce mladých lidí se vzdorně hrnuly na půlnoční, která se musela odbýt v podvečer, a přesto se stávala jakousi tichou demonstrací proti režimu. A do vrčení kamer a křiku policajtů, kdesi nahoře, nevzrušen a s tichým úsměvem na tváři, sesílal varhaník Ropek dolů lidem Rybovo a taky svoje poselství, a všichni těm dvěma dokonale rozuměli, i když nepadlo jediné slovo. Kdepak by ho napadlo, tehdy, když ho, rodilého Žižkováka, maminka učila hrát na klavír, že mu jednou bude tleskat obecenstvo v zemích, o jejichž existenci tehdy neměl ani ponětí; natož aby tušil, že mu slavná londýnská Royal College of Organists, královská varhanická kolej, udělí jako jedinému virtuosovi z Východu své čestné členství! Než by jako kluk meditoval o nějaké slávě, raději si šel s kluky zakopat. Hrával fotbal dobře, nehnal se za míčem jako blázen, s rozmyslem si počkal na vhodnou chvíli, pak vystřelil. Měl ránu přesnou a silnou. Dával hodně branek. „Ale nikdy jsem si nedal vlastní gól!“ pochlubí se. Vlastně jsem zapomněl: měl bych mu říkat pane doktore. Za války se na vysokou nedostal, azylem se mu stala konzervatoř, kde přišel do ruky profesorovi Wiedermannovi, slavnému varhaníkovi a komponistovi. Po válce se konečně zapsal na filozofii. V osmém semestru si někdo vzpomněl na jeho buržoazní původ a letěl jako namydlený blesk. Pro rehabilitační doktorát si šel s malým zpožděním: v roce 1991. Doktor filozofie má ovšem navíc diplom z AMU, kde i učil. Vlastně se chce učit pořád. Stále je ochoten tonout v úžasu před lidským umem a dokonalostí, kořit se kráse. „Jsem narozen jakožto permanentně se divící individuum. Pořád tonu před něčím v úžasu. Před génii padám na tvář do prachu.“ Jako bych slyšel antického klasika, který se ústy poraženého atleta ve starověké Olympii snaží dosáhnout mnohem cennějšího úspěchu, než je vítězná olivová ratolest - „nechť bohové mi dají sílu, abych, kleče v prachu u cesty, dokázal pozdravit vítěze, až půjde kolem!“ Dodnes se diví kumštu Beatles; schraňuje jejich nahrávky jako numismatik sbírku pražských grošů. Bez dechu poslouchá Barbru Streisandovou, smeká před dokonalou instrumentací jejích skladeb. Šel na procházkou ke Strahovu, aby si pod klenbou petřínských stromů poslechl Pink Floyd. Drahná léta komponuje varhanní i jinou muziku. Nevím, jak to stihne, i když už fotbal dávno nehraje a na žižkovské dětství si vzpomene jen tehdy, když v nedalekém Atriu v Čajkovského ulici dává koncert: tamhle jsme se honili, tam se odehrávaly líté řeže s Vinohraďáky. Ne, nečinnost nepatří do jeho výbavy. „Nečekám na smrt v židličce na zápraží. To nejde. Když mi někdo řekne, abych byl ve svém věku opatrný, mám jedinou odpověď to neznám.“ Utíká se pod ochranná křídla muziky: hraje a skládá. Dobrá skladba je víc než sebepodařenější koncert. Ten vychvěje do neznáma, noty zůstanou jako otisk filmové hvězdy v betonu před Graumanovým divadlemna Hollywoodském bulváru. „Nehledám nové cesty, jdu rovně po té, která už tady je. Jen na ni chci položit další dlažební kostku, aby se po té cestě šlo hezky.“ Dojetí se ho stále zmocňuje při poslechu těch, kteří už své kostky položili před ním. U fugy ze závěru Vánoční kant áty Arthura Honeggera. Při tónech prakticky neznámé, sotva pětiminutové kantáty Babel Igora Stravinského. Kdyby chtěl doložit své pocity navýsost odborně, asi by řekl, že je stržen koncentrátem harmonických nápadů. Místo toho odtuší: „Smekám a nevím proč. Dodnes těm velikánům a jejich dílně nerozumím. Jsem před nimi na kolenou. Chtěl bych otevřít dveře a vidět jim do kuchyně. Snad se mi to ještě povede. Vždyť je mi teprve třiasedmdesát.“ Jiří Ropek, varhaník od svatého Jakuba, skladatel, jeho ž díla vydávají renomovaná hudební nakladatelství v celém světě, má štěstí, i když je zrozen ve znamení Raka, a takovými lidmi prý zmítají poryvy pochybností. „Franz Kafka je taky Rak. Copak ve svém díle nepochybuje? Znáte jeho povídku Doupě? Jeden odstavec - nadšení. Druhý - skepse, deprese, kolísání.“

Lidé zrození ve znamení Raka se zmítají mezi přitakáváním skutečnosti a sžíravými pochybami. Ale řekl jsem, že varhaník má přece štěstí. Jaké? „Mám opěrnou hůl.“ Jakou? „Muziku.“ Právě mu vyšel kompaktní disk. Skladby Jiřího Ropka na něm hraje nejen autor, ale i přední světoví varhaníci; dalo by se říct, že ti nejslavnější, kteří jsou zároveň i jeho přáteli: James Kibble z michiganské univerzity, John Scott, regenschori z londýnské katedrály sv. Pavla, v níž jsou od nepaměti korunováni angličtí panovníci. Přizná se: nekomponuje lehce a rychle. Vydrží drahnou dobu trpělivě čekat, až se ho dotkne múza. Najednou mu doma z kláves klavíru vypadne téma jako šálek vroucí kávy z automatu. Pak uhněte skladbu myšlenkami stejně citlivými, jako byly Rodinovy prsty, vdechující život bronzovému Mysliteli. „Trvá to dlouho. I po roce se ke skladbě vracím, předělávám, čistím.“ Co čeká svatojakubského varhaníka v nejbližší době? „Schůzka s americkým nakladatelem. A koncert ve švýcarském Winterthuru.“ Nakladatel mu vydá už osmou skladbu. Do Winterthuru je už pozván poněkolikáté. A jeho sen, o který plaše zavadil na začátku? „Připadám si jako jistý francouzský malíř. Celý život maloval kohouta. Nic jiného, než kohouta. Já zase celý život komponuji mši, i když jsem tři nebo čtyři už napsal. Ale tahle bude mojí životní.“ Už ten kohout dokonale kokrhá? Má vybarvené peří? Uslyšíme jeho hlas, zakletý do barokního hlasu varhan? „Nikdy nebude perfektní. I kdybych byl génius, svému snu se jen nesměle přiblížím. Dál se nedostanu.“ Proč? zajímám se. „Protože jsem normální člověk,“ odtuší varhaník ze svého místa mezi nebem a zemí, neboť dobře ví, jak se vyplat í zůstat nohama pevně na zemi.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group