Archiv vydání magazínu Koktejl

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Jen co noha nohu mine, kráčím Jakubskou ulicí. Napravo jako hráz strmé stěny kostela, štíhlý prst svatojakubské věže se natahuje k nebi, jako by se chtěl, alespoň letmo, prchavě, dotknout hvězd. Historickou dlažbou Starého Města kráčí ke kostelu štíhlý muž; v očích má zřejmou touhu ujít v životě těch kroků ještě co nejvíc. Ve tváři husté vrstevnice vrásek, naskládány jednu vedle druhé, jakoby v obavě, aby se tam všechny stěsnaly. Jiří Ropek, jeden z nejproslulejších světových varhaníků, vejde do kostela, po schodech vystoupá na kůr. Jeho kroky končí kdesi mezi nebem a zemí. O chvíli později dunící příval tónů rozčísne jako ostrý nůž chrámové ticho, v němž i nepatrný vzdech zněl jako úder tympánů v Ravelově Boleru; tak hlasitě o sobě snad nedává slyšet ani Niagara myriadami svých vodních slz. Vodopád tónů z varhan se střelhbitě rozlévá chrámovou lodí, tříští se o strop, velebně klesá k zemi. Než dopadne, nejdřív se dotkne srdce. Je to kouzelný pocit: něco mezi nebem a zemí.

Ani se neptám, jestli si přitom připomíná skladatelův chmurný osud. Raději vzpomínáme, jak zkraje šedesátých let vždycky v ten den policie pořádala velkolepé manévry, svatojakubský chrám se stal bezmála bitevním polem, tisíce mladých lidí se vzdorně hrnuly na půlnoční, která se musela odbýt v podvečer, a přesto se stávala jakousi tichou demonstrací proti režimu. A do vrčení kamer a křiku policajtů, kdesi nahoře, nevzrušen a s tichým úsměvem na tváři, sesílal varhaník Ropek dolů lidem Rybovo a taky svoje poselství, a všichni těm dvěma dokonale rozuměli, i když nepadlo jediné slovo. Kdepak by ho napadlo, tehdy, když ho, rodilého Žižkováka, maminka učila hrát na klavír, že mu jednou bude tleskat obecenstvo v zemích, o jejichž existenci tehdy neměl ani ponětí; natož aby tušil, že mu slavná londýnská Royal College of Organists, královská varhanická kolej, udělí jako jedinému virtuosovi z Východu své čestné členství! Než by jako kluk meditoval o nějaké slávě, raději si šel s kluky zakopat. Hrával fotbal dobře, nehnal se za míčem jako blázen, s rozmyslem si počkal na vhodnou chvíli, pak vystřelil. Měl ránu přesnou a silnou. Dával hodně branek. „Ale nikdy jsem si nedal vlastní gól!“ pochlubí se. Vlastně jsem zapomněl: měl bych mu říkat pane doktore. Za války se na vysokou nedostal, azylem se mu stala konzervatoř, kde přišel do ruky profesorovi Wiedermannovi, slavnému varhaníkovi a komponistovi. Po válce se konečně zapsal na filozofii. V osmém semestru si někdo vzpomněl na jeho buržoazní původ a letěl jako namydlený blesk. Pro rehabilitační doktorát si šel s malým zpožděním: v roce 1991. Doktor filozofie má ovšem navíc diplom z AMU, kde i učil. Vlastně se chce učit pořád. Stále je ochoten tonout v úžasu před lidským umem a dokonalostí, kořit se kráse. „Jsem narozen jakožto permanentně se divící individuum. Pořád tonu před něčím v úžasu. Před génii padám na tvář do prachu.“ Jako bych slyšel antického klasika, který se ústy poraženého atleta ve starověké Olympii snaží dosáhnout mnohem cennějšího úspěchu, než je vítězná olivová ratolest - „nechť bohové mi dají sílu, abych, kleče v prachu u cesty, dokázal pozdravit vítěze, až půjde kolem!“ Dodnes se diví kumštu Beatles; schraňuje jejich nahrávky jako numismatik sbírku pražských grošů. Bez dechu poslouchá Barbru Streisandovou, smeká před dokonalou instrumentací jejích skladeb. Šel na procházkou ke Strahovu, aby si pod klenbou petřínských stromů poslechl Pink Floyd. Drahná léta komponuje varhanní i jinou muziku. Nevím, jak to stihne, i když už fotbal dávno nehraje a na žižkovské dětství si vzpomene jen tehdy, když v nedalekém Atriu v Čajkovského ulici dává koncert: tamhle jsme se honili, tam se odehrávaly líté řeže s Vinohraďáky. Ne, nečinnost nepatří do jeho výbavy. „Nečekám na smrt v židličce na zápraží. To nejde. Když mi někdo řekne, abych byl ve svém věku opatrný, mám jedinou odpověď to neznám.“ Utíká se pod ochranná křídla muziky: hraje a skládá. Dobrá skladba je víc než sebepodařenější koncert. Ten vychvěje do neznáma, noty zůstanou jako otisk filmové hvězdy v betonu před Graumanovým divadlemna Hollywoodském bulváru. „Nehledám nové cesty, jdu rovně po té, která už tady je. Jen na ni chci položit další dlažební kostku, aby se po té cestě šlo hezky.“ Dojetí se ho stále zmocňuje při poslechu těch, kteří už své kostky položili před ním. U fugy ze závěru Vánoční kant áty Arthura Honeggera. Při tónech prakticky neznámé, sotva pětiminutové kantáty Babel Igora Stravinského. Kdyby chtěl doložit své pocity navýsost odborně, asi by řekl, že je stržen koncentrátem harmonických nápadů. Místo toho odtuší: „Smekám a nevím proč. Dodnes těm velikánům a jejich dílně nerozumím. Jsem před nimi na kolenou. Chtěl bych otevřít dveře a vidět jim do kuchyně. Snad se mi to ještě povede. Vždyť je mi teprve třiasedmdesát.“ Jiří Ropek, varhaník od svatého Jakuba, skladatel, jeho ž díla vydávají renomovaná hudební nakladatelství v celém světě, má štěstí, i když je zrozen ve znamení Raka, a takovými lidmi prý zmítají poryvy pochybností. „Franz Kafka je taky Rak. Copak ve svém díle nepochybuje? Znáte jeho povídku Doupě? Jeden odstavec - nadšení. Druhý - skepse, deprese, kolísání.“

Lidé zrození ve znamení Raka se zmítají mezi přitakáváním skutečnosti a sžíravými pochybami. Ale řekl jsem, že varhaník má přece štěstí. Jaké? „Mám opěrnou hůl.“ Jakou? „Muziku.“ Právě mu vyšel kompaktní disk. Skladby Jiřího Ropka na něm hraje nejen autor, ale i přední světoví varhaníci; dalo by se říct, že ti nejslavnější, kteří jsou zároveň i jeho přáteli: James Kibble z michiganské univerzity, John Scott, regenschori z londýnské katedrály sv. Pavla, v níž jsou od nepaměti korunováni angličtí panovníci. Přizná se: nekomponuje lehce a rychle. Vydrží drahnou dobu trpělivě čekat, až se ho dotkne múza. Najednou mu doma z kláves klavíru vypadne téma jako šálek vroucí kávy z automatu. Pak uhněte skladbu myšlenkami stejně citlivými, jako byly Rodinovy prsty, vdechující život bronzovému Mysliteli. „Trvá to dlouho. I po roce se ke skladbě vracím, předělávám, čistím.“ Co čeká svatojakubského varhaníka v nejbližší době? „Schůzka s americkým nakladatelem. A koncert ve švýcarském Winterthuru.“ Nakladatel mu vydá už osmou skladbu. Do Winterthuru je už pozván poněkolikáté. A jeho sen, o který plaše zavadil na začátku? „Připadám si jako jistý francouzský malíř. Celý život maloval kohouta. Nic jiného, než kohouta. Já zase celý život komponuji mši, i když jsem tři nebo čtyři už napsal. Ale tahle bude mojí životní.“ Už ten kohout dokonale kokrhá? Má vybarvené peří? Uslyšíme jeho hlas, zakletý do barokního hlasu varhan? „Nikdy nebude perfektní. I kdybych byl génius, svému snu se jen nesměle přiblížím. Dál se nedostanu.“ Proč? zajímám se. „Protože jsem normální člověk,“ odtuší varhaník ze svého místa mezi nebem a zemí, neboť dobře ví, jak se vyplat í zůstat nohama pevně na zemi.