ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Čekání na vulkán

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL PETR VÁLEK

Když čtvrtého listopadu roku 1502 při své čtvrté (a poslední) cestě do Ameriky přistál Kryštof Kolumbus blízko dnešního Puerto Limon, všiml si, že někteří domorodci nosí zlaté ozdoby. Pojmenoval tuto zemi Costa Rica (bohaté pobřeží), neboť Evropané očekávali dále ve vnitrozemí bohatou říši. Tak tedy i mně se splnil dětský sen spatřit na vlastní oči tropickou přírodu, dostat se na opuštěná místa a zažít nějaké to dobrodružství. Přesouváme se k hranicím Národního parku Chirripó, do „městečka San Gerardo de Rival“, odkud chceme podniknout výstup na nejvyšší horu Kostariky, Cherro Chirripó vysokou 3819 m n. m. Nejdříve ale musíme do San Isidra, odkud jezdí dvakrát denně autobus do San Gerarda. Jen co opustíme San Isidro, cesta se postupně začíná z rozbité asfaltky měnit na polní. Navíc začíná opět pravidelný odpolední déšť, který ji proměňuje v blátivou bažinu. Na jedné straně se tyčí vysoké kopce, kdežto na druhé je strmý sráz. Najedno proti nám jede terénní automobil. Řidič našeho autobusu je tak galantní, že se začne vyhýbat směrem ke srázu. Ve chvíli, kdy je jedno kolo mimo pevný povrch, pár místních lidí padne na podlahu a začnou vyzývat svatou Marii. Asi to pomohlo, protože se vozy kolem sebe protáhly. Před námi se objevuje San Gerardo de Rivas. Prvně působí dojmem zablácené horské vesnice o ně- kolika domcích s jednou hliněnou cestou. Seznamujeme se tu s kanadským požárníkem, který tu vždy šest měsíců v roce žije. Odrazuje nás od výstupu na vrchol. Snad se chce vytáhnout, či dokázat, jaký to je „tvrďák“. Popisuje cestu vedouc í blátem, sahajícím do pasu, nepropustné porosty, padající kameny, indiány s otrávenými šípy a další podobné věci. Po hodině je nám jasné, že máme před sebou „barona Prášila“. Navíc nějak zapomněl na to, co nám napovídal, zapálil si cigaretu s marihuanou a v oblouznění se prořekl, že tam nahoru ještě nikdy nevylezl.

 

 

STOUPÁNÍ ZAČÍNÁ V PRALESE

Výstup začínáme s rozedněním ve výšce 1150 m n. m. a do večera musíme překonat převýšení 2500 metrů. Začátek je jednoduchý, široká cesta dovoluje dobr é tempo a slunce ještě tak moc nepálí. Křižujeme opět Rio Chirripo a po chvilce přicházíme k dřevěným zábranám značící začátek parku. Cesta se hadovitě vine do strmého kopce, porostlého tuhou trávou. Pastevci sem začínají vyhánět svůj dobytek na pastvu. Konečně přicházíme k prvním křovinám, poskytujících stín. Odtud se dá přehlédnout celé to nádherné údolí s městečkem San Gerardo de Rivas. Za chvíli nás pohltí stíny lesa. Není to ještě typický horský prales, ale jen křoví a malé stromky, vyrostlé tu po vykácení velkých stromů. Pokračujeme dále po úzké bahnité stezce, často kříženou kluzkými kořeny okolních stromů. Během výstupu je nádherné pozorovat, jak se mění ráz vegetace. Nyní již procházíme mlžnými horskými pralesy, zahalených do mlžného oparu. Vlhkost je tu velmi vysoká, milióny a milióny drobných kapiček jsou rozptýleny ve vzduchu, a tak tu prší, i když jsou okolní hory zalité sluncem. Spolu s rostlinstvem vytváří opar tajemnou atmosféru a snižuje viditelnost. Na mohutných stromech rostou po desítkách bromélie, tylancie, dlouhé cáry mechů se spouštějí k zemi. V korunách stromů slyšíme mnoho ptáků. První zastávka má být na Llano Bonito, ve výšce 2450 m n. m., kde je možné doplnit naše zásoby vody. Nevím proč, ale představuji si to místo jako holou planinu, kde roste jen pár stromů a sporá tráva, které je zahalené navíc ve studenou mlhu. Ve skutečnosti je všude kolem sytá zeleň, záplava květů, poletující motýli a barevní ptáci. Horší je to však s vodou. Z černé hadice místo pramínku vody vylézá jen krásná housenka. Zde nás také opouštějí první členové naší skupinky. Poprvé vidím člověka tak vyčerpaného, že nemůže pohnout rukama a nohama, jen lapá po dechu.

 

HORA BEZ VÝRY

Po krátkém odpočinku pokračujeme dál, ve zmenšené sestavě. Cestička stoupá vzhůru mezi mahagonovými duby vysokými až do nebe. Pod nimi roste v neprostupných houštinách bambus. Díky množství rostlin všude kolem je vzduch nasycen kyslíkem tak, že ani nevnímáme výšku a nebýt našich těžkých batohů, dýchá se nám jistě jako u moře. Vystupujeme na vrchol „Hory bez víry“. Takto ji pojmenovali zdejší lidé, když po zásahu bleskem shořelo veškeré rostlinstvo na jejím vrcholu. Z šedého oparu vystupují zčernalé pahýly stromů, porostlé oranžovými houbami. Panuje tu úplné ticho, rušené jen naším přerývaným dechem. Ve výšce kolem 3400 m n. m. se začíná obraz krajiny měnit. Mohutné stromy ustupují nižším křovinám, mezi kterými je mnoho hub, velmi připomínajících naše křemenáče. Zdá se, že místní kilometr je delší než tisíc metrů, protože dva kilometry podle směrníků jdeme více jak devadesát minut. S přibývající výškou stoupá i naše únava. Já osobně zastavuji snad každých deset metrů. Svádím to na focení a kochání se krajinou. Krev mi buší ve spáncích a dech se zrychluje. Mám sto chutí pověsit foťák na nějaký strom a vyzvednout si jej při sestupu. Konečně se hřeben láme a my se soumrakem sestupujeme do mírného údolí. Na noc táboříme v nocležně ve Valle de Leones, tedy v Údolí lvů, na oceánském rozvodí. Nežijí tu praví lvi, ale středoamerické pumy. Bohužel, jsme žádné nepotkali. Z morénových jezírek vytékají dvě řeky, z nichž jedna, jak je poznat podle jmen, Rio Chirripo Pacifico teče do Tichého oceánu a druhá, Rio Chirripo Atlantico zase do oceánu Atlantického. Ráno, ještě za tmy, kdy teplota je pouze 5°C, pokračujeme k vrcholu. Krajina nyní připomíná skotská vřesoviště a vše kolem se začíná postupně podobat Tatrám. Na posledním úseku si při lezení pomáháme i rukama. Konečně kolem osmé hodiny ranní, 13. listopadu roku 1994, stojím jako třetí na vrcholu. Ze třinácti nás vylezlo šest. Odtud je možné za pěkného počasí vidět dva oceány. Atlantický a Tichý. Bohužel nemáme tak ideální počasí, a tak vidíme jen Atlantik. Zato však můžeme pozorovat oblaka, která jako by nám proplouvala pod nohama. Je to nádherný pocit stát na nejvyšším místě oblasti a mít vlastně celý svět pod sebou.

 

NA HRANĚ KRÁTERU

Další cesta mne zavede do severní části země, k hranicím s Nikaraguou. Ale ještě dříve se vydáváme na vulkán Poás. Volíme pohodlnější dopravu mikrobusem, který nás zaveze do výšky 2700 m n. m., nějaké tři kilometry od kráteru. Vrchol sopky je zahalen v mracích. Dojdeme až k samé hraně kráteru, usadíme se a čekáme na vyjasnění. Po několika minutách se začíná bílá opona zvedat a otevírá se nám pohled na kráterovou lagunu s nádherně modrou vodou. Kolem jsou stromy porostlé epyfity, kvetoucí orchideje a mně neznámé kvetoucí křoviny. Nad tím vším se klene blankytně modrá obloha. Vydáváme se blíže k hlavnímu kráteru. V hloubce pod námi je jezírko tekuté síry a trhliny, ze kterých stoupá dým. Vítr k nám zanáší pach síry a jemný popel. Kráter je široký asi dva kilometry a spolu s okolní krajinou působí dojmem povrchového dolu. Okolní údolí jsou skryta pod oblaky, a tak se naskýtá pohled pouze na tuto nehostinnou krajinu se skrovnou vegetací vystupující z oblačného příkrovu.

 

ATRAKTIVNÍ VULKÁN

Směřujeme stále na sever, do oblasti jezera Arenal. Cílem je vesnička Fortuna. Zdejší obyvatelé vděčí za své příjmy další známé sopce, vulkánu Arenal. Ještě daleko před Fortunou nás informují poutače, že hotely ve Fortuně mají teplou vodu, termální lázně a výhled na opravdu činnou sopku. Když přijíždíme, sopečný kužel je skryt v mracích. Sopka nám však oznamuje svoji přítomnost dlouhým hřměním a mírným chvěním půdy. Nejprve se vydáváme ke zdejším vodopádům. Cesta je většinou Na noc táboříme v nocležně ve Valle de Leones, tedy v Údolí lvů, na oceánském rozvodí. Nežijí tu praví lvi, ale středoamerické pumy. Bohužel, jsme žádné nepotkali. Z morénových jezírek vytékají dvě řeky, z nichž jedna, jak je poznat podle jmen, Rio Chirripo Pacifico teče do Tichého oceánu a druhá, Rio Chirripo Atlantico zase do oceánu Atlantického. Ráno, ještě za tmy, kdy teplota je pouze 5°C, pokračujeme k vrcholu. Krajina nyní připomíná skotská vřesoviště a vše kolem se začíná postupně podobat Tatrám. Na posledním úseku si při lezení pomáháme i rukama. Konečně kolem osmé hodiny ranní, 13. listopadu roku 1994, stojím jako třetí na vrcholu. Ze třinácti nás vylezlo šest. Odtud je možné za pěkného počasí vidět dva oceány. Atlantický a Tichý. Bohužel nemáme tak ideální počasí, a tak vidíme jen Atlantik. Zato však můžeme pozorovat oblaka, která jako by nám proplouvala pod nohama. Je to nádherný pocit stát na nejvyšším místě oblasti a mít vlastně celý svět pod sebou.

 

NA HRANĚ KRÁTERU

Další cesta mne zavede do severní části země, k hranicím s Nikaraguou. Ale ještě dříve se vydáváme na vulkán Poás. Volíme pohodlnější dopravu mikrobusem, který nás zaveze do výšky 2700 m n. m., nějaké tři kilometry od kráteru. Vrchol sopky je zahalen v mracích. Dojdeme až k samé hraně kráteru, usadíme se a čekáme na vyjasnění. Po několika minutách se začíná bílá opona zvedat a otevírá se nám pohled na kráterovou lagunu s nádherně modrou vodou. Kolem jsou stromy porostlé epyfity, kvetoucí orchideje a mně neznámé kvetoucí křoviny. Nad tím vším se klene blankytně modrá obloha. Vydáváme se blíže k hlavnímu kráteru. V hloubce pod námi je jezírko tekuté síry a trhliny, ze kterých stoupá dým. Vítr k nám zanáší pach síry a jemný popel. Kráter je široký asi dva kilometry a spolu s okolní krajinou působí dojmem povrchového dolu. Okolní údolí jsou skryta pod oblaky, a tak se naskýtá pohled pouze na tuto nehostinnou krajinu se skrovnou vegetací vystupující z oblačného příkrovu.

 

ATRAKTIVNÍ VULKÁN

Směřujeme stále na sever, do oblasti jezera Arenal. Cílem je vesnička Fortuna. Zdejší obyvatelé vděčí za své příjmy další známé sopce, vulkánu Arenal. Ještě daleko před Fortunou nás informují poutače, že hotely ve Fortuně mají teplou vodu, termální lázně a výhled na opravdu činnou sopku. Když přijíždíme, sopečný kužel je skryt v mracích. Sopka nám však oznamuje svoji přítomnost dlouhým hřměním a mírným chvěním půdy. Nejprve se vydáváme ke zdejším vodopádům. Cesta je většinou pro pěší schůdná, ale pro auta nesjízdná. Po několika kilometrech chůze po ztvrdlém bahně v dusném ovzduší se dostáváme na okraj srázu. Na druhé straně z kolmé skály porostlé hustou vegetací padá voda do hlubiny. Pouštíme se na dno kaňonu. Při sestupu k vodopádu však musíme použít lano k překonání skalnatých úseků. Také přelézáme padlé stromy a uvolněné balvany. Konečně jsme dole u jezírka. Otevírá se nám úchvatný pohled na čtyřicet metrů vysoký vodopád, jehož vody se za hromového rachotu řítí dolů. Daří se nám dostat se i do jeskyně, skryté za padající vodní stěnou. Kolem nás visí kořeny popínavých rostlin. Panuje tu šero a závany větru sem vhánějí jemnou vodní tříšť. Kolem je patrná dávná vulkanická činnost. Dokladem toho je množství lávy ztuhlé do různých tvarů. Koupeme se v laguně pod vodopádem a připadáme si jako v ráji. Blíží se večer, a tak musíme myslet na výstup. Stany stavíme na planince v pralese, odkud vidíme téměř celý vodopád. V noci je slyšet hučení padající vody, skupina vřešťanů, hájících své území, bubnování pravidelného deště do stanového plátna a stále častěji se mohutným rachotem ohlašuje vulkán Arenal.

 

ERUPCE

Ráno se vracíme zpět do Fortuny. Máme zde domluven pronájem horských kol. Na nich se vydáváme co nejblíže k sopce. Dostáváme se až k úpatí hory. V okolí převládá barva šedohnědá. Z prasklin na úbočí vystupuje dým. Několik hodin čekáme na erupci lávy, ale sopka je dnes klidná, s výjimkou několika mohutných zahřmění, zachvění půdy a občasného výronu tmavého kouře. Zajímavá je návštěva seismologické observatoře na druhé straně vulkánu. Cesta tam je náročná a sjízdná pouze terénními vozy, nebo na horských kolech (ty ale spíše tlačíte). Observatoř je stejně vysoko jako kráter Arenalu. Na zdejším seismografu vidíme veškerou aktivitu sopky. Kronika zaznamenává den po dni počet a sílu erupcí. Cestou zpět se zastavujeme u termálních pramenů. Je to vlastně potok vytékající ze svahu Arenalu, jehož voda je ohřátá sopečnou aktivitou na příjemných třicet stupňů. Špatně odhadujeme rychlost soumraku. Ten nás zastihuje spolu s deštěm nějakých dvacet kilometrů od Fortuny. Zpět přijíždíme promočení a poškrábaní od rostlin právě včas, abychom se mohli vrátit stařičkým autobusem zpět k vulkánu, ale ani teď nemáme štěstí. Kromě silného větru ženoucího malé ostré kamínky vodorovně s povrchem a nádherných hvězd nad hlavou, se tu nic neděje. Až druhý den večer po setmění jsme odměněni nádhernou erupcí s výronem lávy. Zem se chvěje a ve vzduchu je cítit síra. Noc je prozářena barvou ohně. Tajemnou atmosféru doplňuje skučící vítr, ženoucí drobné ostré kamínky a přinášející k nám rachot zemských sil, dále pak hvězdy, chvilkami zakrývané kouřem z kráteru. Jsme od kráteru sotva tři kilometry, tak blízko, kam až nás pustili strážci parku. Tato nádhera se nedá slovy popsat, jako omámeni sledujeme toto přírodní divadlo. Je to jako obrázek z počátku existence našeho světa.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group