ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Trůny bohů

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA JANA PATKOVÁ

 

truny

Zdaleka ne všechny alpské výpravy končí takovou tragédií, která při výstupu centrálním pilířem Freney na Mont Blanc v roce 1961 stála čtyři Bonattiho přátele život. Dobývání vysokých hor - neopakovatelné výhledy, zima, vedro, námaha, nebezpečí, samota, opojení i strach, překonávání sebe sama;  to všechno je horolezectví. Alpinismus. Alpinismus od slova Alpy. Chamonix je malé městečko ve francouzských Alpách a místo proslulé jako východisko pro horolezecké a vysokohorské túry. Z výšky skoro pěti kilometrů bílý kužel Mont Blancu klidně shlíží na cinkání karabin, cepínů, maček a ešusů… Před více než dvěma sty lety byla v lidech vyvolána horečka, jejíž následky se projevují tím, že člověk opouští svůj teplý domov a žene se na horu. Ten bacil se jmenoval Horace Bénédict de Saussure, švýcarský vědec, jemuž pohled na bílou horu učaroval. Celý život byl posedlý touhou stanout na vrcholku tohoto alpského velikánu. Vypsal odměnu pro toho, komu se jako prvnímu podaří Mt. Blanc pokořit - a začala se psát historie alpinismu. Pokusů nebylo málo, ovšem hora dlouho vítězila. Odvážlivci teprve poznávali, jak se pohybovat po ledovci, do té doby strašidelném království ledu, hlubokých a rozšklebených trhlin, s tajuplným praskotem padajících serakových věží a hrůzu nahánějícím hukotem lavin. Až 7. srpna 1786 začal výstup mladého lékaře z Chamonix Michela Paccarda a lovce kamzíků Jacqua Balmata. Bez nejzákladnějších horolezeckých pomůcek, jako je lano, mačky či cepín zdolávali jeden výškový metr za druhým místy, kde nikdy předtím člověk neprošel. O den později stáli vyčerpaní, omrzlí a těžce dýchající muži na nejvyšším vrcholu Evropy, na vrcholu hrdého Mont Blancu. Na svoji touhu nezapomněl ani De Saussure a o rok později se mu spolu s osmnácti horskými vůdci jeho sen splňuje. Kromě potravin, přikrývek a vědeckých přístrojů s sebou nesli také koš s lahvemi vína na oslavu vítězství. Zpráva o dalším pokoření Mt. Blancu se rychle rozšířila a probudila v tehdejší společnosti onu nemoc, která mnohým Sausserovým následovníkům připravila nejkrásnější chvíle v životě a mnohé zahubila. Když v roce 1854 vystoupil Alfred Willsa na Wetterhorn (3707 m) a své pocity velmi dramaticky popsal, vzbudil takový zájem, že mohlo začít období, nazývané zlatý věk horolezectví: „Když jsem udělal poslední krok… levé rameno se dotýkalo hrany ledového výklenku, zatímco zprava ledovec prudce padal do neznámé, strašné propasti… Ještě krok, a překročil jsem hřeben Wetterhornu!”

 

Je slunečné ráno v Chamonix, což nás nijak nepřekvapuje, protože na domě Horské služby visí družicové snímky s přesnými předpověďmi počasí. Balíme své lehké a teplé spacáky, množství karabin a ledovcových skob, sušené potraviny a iontové nápoje. Jsme moderní Sausserové, jdeme na Mt. Blanc. Tramvaj nás vyveze, stejně jako množství výletníků, až do sedla pod Dome du Gouter, odkud už musíme po svých. Vysoko nad námi stojí chata, kde budeme dnes nocovat. V sypavém žlabu si oblékneme helmy a skalní žebírko vylézáme navázaní. Zkouším zažít pocit dobrodružství, ovšem s davy supějících horolezců za zády mám spíš pocit trochu strmého Václaváku.

 

Zlatý věk trval pouze od roku 1854 do roku 1865, ovšem toto desetiletí bylo přímo žní skvělých horolezeckých výkonů. Na jeho konci pak neexistoval skutečně žádný významnější alpský vrchol, který by nebyl alespoň jednou zlezen. Nejvíce se o to zasloužili překvapivě Angličané, v jejichž zemi také vzniklo první horolezecké sdružení na světě - v roce 1857 Britský alpský klub. Stále větší význam začínali mít horalé, které si cizinci najímali jako horské průvodce. Jedním z nejlepších a nejznámějších švýcarských vůdců byl Christian Almer, který se zúčastnil mnoha slavných prvovýstupů, mezi jinými na Grandes Jorasses (4206 m) a na Eiger (3970 m). Svou zlatou svatbu oslavil se svou ženou výstupem na Wetterhorn, v té době mu bylo sedmdesát a jeho ženě dvaasedmdesát let! Konec zlatého desetiletí znamenala tragická výprava Edwarda Whympera na Matterhorn (4478 m). Mladému dřevorytci Matterhorn neobyčejně učaroval a všechno jeho snažení směřovalo k tomu, aby na jeho vrcholu stanul jako první. Sedm neúspěšných pokusů předcházelo Whymperově tragickému vítězství. Už sestavení členů expedice nebylo jednoduché, osudovou chybou se ukázalo přijetí devatenáctiletého lezce - nováčka, Douglase Hadowa. Túra začal ráno 13. června 1865 a lezci přenocovali asi 1000 metrů pod vrcholem. Později Whymper napsal: „Dlouho po setmění zněla ve skalách ozvěna našeho smíchu a písniček našich vůdců, protože jsme byli veselí a netušili jsme nic zlého.” Druhý den po poledni stanuli na vrcholu, kde vztyčili vlajku a téměř hodinu odpočívali. Ovšem sestup začali už dost vyčerpaní a navíc opojení vítězstvím, takže katastrofa je zastihla nedaleko vrcholu: zdolávali právě skalní rameno a Hadowovi při sestupu musel jeho druh pomáhat, přesto právě on uklouzl a spadl na spolulezce pod ním. Strhli ještě další dva horolezce a jejich přátelé se pevně zapřeli, aby pád na laně zadrželi - lano se sice napnulo, za zlomek vteřiny se ale přetrhlo a čtyři muži se zřítili do tisícimetrové hloubky vstříc jisté smrti. Tragédie veřejností otřásla natolik, že královna Viktorie dokonce přemýšlela o postavení horolezectví mimo zákon. Každopádně zlatý věk horolezectví skončil.

 

Jsou dvě hodiny po půlnoci a v mrazivém vzduchu nezvykle jasně svítí hvězdy. Chata ožívá, movitější horolezci dostávají snídani, Češi vybalují svoje lanšmíty a všichni si nazouvají mačky, oblékají se do péřovek a vyrážejí do noci. Jako bludičky vypadají lidé s čelními svítilnami přilepení na prudkém svahu hory. Když poprvé zaseknu cepín, zdá se mi, že dobytí Mt. Blancu bude hračka. Brzy ovšem začínám mít potíže s dechem. Všechno se automatizuje, zabodnout cepín, jeden krok nahoru, vytáhnout cepín a znovu. Svítá a Chamonix se svými civilizačními výdobytky je nepředstavitelně hluboko pod námi. Konečně odpočinek - docházíme k Vallotově chatě v sedle Mt. Blancu. Malá plechová bouda se čtyřmi kavalci a vysílačkou zachránila už tolik lidských životů, jako žádné jiné stavení. Z Vallotky na vrchol je to čím dál těžší, Petr je vždy několik metrů přede mnou a jen občas se ohlédne a houkne na mě: „Deš?” Zasípám: „Jo.” A snažím se pořád kontrolovat tátu, který je se svými prokouřenými plícemi beznadějně vzadu. Zatahuje se, na uzounkém vrcholovém hřebenu Bosses fučí vítr a mě se rozklepou kolena, že mě to sfoukne. Nenavazujeme se, stejně to není odkud jistit. Strach a únava, díky níž bych nakonec vrchol přešla - a najednou to už do kopce nejde.

 

Alpy byly prozkoumány, zlezeny a horolezectví stálo před otázkou, co dál. Jedni se vydávali do jiných světadílů, druzí hledali na již dobyté vrcholy nové výstupové cesty. Hledání co nejtěžších cest považovali lezci minulé generace za šílenství. Průkopníky tohoto šílenství se stali Angličan A. W. Moore, který v roce 1865 vystoupil na Mt. Blanc přes ledový hřeben Brenva, a Clinton Dent, pokořitel Grand Dru. Oba lezci ovládali lezení ve skále, jemuž se jejich předchůdci zdaleka vyhýbali. Horolezectví konce minulého století objevilo cepín, skalní skoby a nakonec nylonové lano, jehož vlastnosti jsou nesrovnatelné s konopným - je lehčí, nenasákne vodou a tudíž ve výškách nezamrzá a je elastické. Na co si první dobyvatelé netroufali ani pomyslet, se stávalo skutečností. Na počátku třicátých let zůstávaly už jen tři alpské stěny, které nikdo nezlezl: severní stěna Matterhornu, severní stěna Eigeru a severní stěna Grandes Jorasses. Na posledně jmenovanou se podařil prvovýstup v roce 1953 Martinu Meirovi a Rudolfu Petersovi. Severní stěna Eigeru je dodnes lezeckým snem a strašákem mnohým horolezců - stěna začíná asi sto metrů pod vrcholem a spadá téměř kolmo do hloubky 1800 metrů, kromě ledu a technicky úžasněA náročných úseků číhá na lezce nebezpečí neustálých lavin, padajícího kamení a tekoucí vody, která v několika okamžicích může proměnit skálu ve skleněnou stěnu. Než se v roce 1938 podařil prvovýstup německé výpravě, vyžádala si stěna osm lidských životů. Z toho čtyři horolezci zahynuli při výstupu v roce 1936: Dva dny lezci zdolávali stěnu a třetího dne ráno byli od cíle vzdáleni 300 metrů, když se rapidně zhoršilo počasí. Zrcadlově hladká stěna donutila lezce k ústupu, jehož realizace se ukázala nad lidské síly. Horolezci se ocitli v pasti, nemohli tam ani zpátky. Celou rodící se tragédii sledovali dalekohledem zachránci, kteří se tunelem jungfrauské železnice dostali sto metrů pod bezmocné kolegy. Tam na ně třiadvacetiletý Toni Kurz zoufale křičel, že zůstal na živu jen on - Rainer zmrzl, Hinterstoisser se zabil pádem a Angerera smrtelně zranil tah lana při kamarádově pádu. Ani Kurze se nakonec zachránit nepodařilo - zemřel vysílením několik metrů od zachránců, k nimž se podle jejich pokynů spouštěl. Poslední z trojice proslulých stěn, severní stěna Matterhornu, podlehla v roce 1931 Francovi a Tonimu Schmidovým. Udivujícím sólovýstupem touto 1200 metrů vysokou lámavou stěnou bez stupňů a říms zdolal Matterhorn v roce 1953 Ital Walter Bonatti, jeden z nejslavnějších alpských lezců.

 

Stojím na tom vršku, blaženě se usmívám. Už mi je úplně fuk, že na Mt. Blanc dnes s námi vylezly dvě desítky jiných horolezců, zase to zafungovalo, i když jsme měli nejmodernější technikou výstup usnadněný, nakonec člověk je stejně s horou a se sebou úplně sám. I na stokrát pokořené hoře člověk může zažít to, o čem je alpinismus. Alpinismus od slova Alpy.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group