ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Byl jednou jeden výtvarník, aneb osud člověka

 

NAPSALA
JANA MICHALCOVÁ
NAPSALA: JANA MICHALCOVÁ

 

osud

„Milý Václave, k napsání tohoto dopisu mě nenutí okolnosti,“ píše v roce 1985 výtvarník Rudolf Wölfel krajskému tajemníku KSČ v Ústí nad Labem Václavu Šípkovi, „ale skutečnost. Před časem, v červenci 1985, jsem ti napsal krátký dopis, nabízel jsem zdejší- mu KV portrét komunisty Valčáka. Jistě jsi pochopil dopis správně, a věděl jsi, že jde o dar, ale také o záminku, abych se s tebou osobně setkal. Po několika telefonických urgencích jsem se dočkal trapné a nemotorné rozmluvy s ideologickým šéfem KV. Taktická nebo neúmyslná chyba? Za mě- síc po této laskavé audienci přišla na půdu KNV ověřovací komise v podobě dvou individuí, zosobňuj ících pomocníky Josefa K. z Kafkova Zámku. Byli stejně tak impertinentní, a snad to měl být jeden z jejich příslovečných žertíků, když ohledávali TEN DAR z rozkošné vzdálenosti pěti metrů.

 

 

V době napsání tohoto dopisu svému bývalému redakčnímu kolegovi byl talentovaný, ale nesmysln ě pronásledovaný výtvarn ík, žák národního umělce Vincence Makovského, spolupracovník režiséra Karla Zemana, sochař a fotoreportér Rudolf Wölfel patnáct let prakticky bez práce. Od lopaty ho vyhodili, aby vedoucí nepřišel kvůli němu o místo, mýt autobusy taky nesměl, aby neděla ČSAD ostudu. Restauroval levně obrazy, sochy, kostely, pod pseudonymy Kostka, Krčmář, Havelka, či Kudrov á (skutečná jména jeho známých v důchodovém věku - pozn. autora), publikoval ve Vlastě, Tribuně a Tvorbě. Pracoval jako dělník, přidava č, korektor, brigádník. A proč? Důvodem byl Máj. Tedy přesněji fejeton Máj, za který byl v roce 1970 na hodinu vyhozen z krajského Průboje. V té chvíli mu to možná připadalo hloupé a směšné. Netušil však, jak nekompromisně jej tento fakt bude provázet zbytkem života jako Kainovo znamení.

 

POPELKA BYL CHLAPEC

Ve čtrnácti letech odchází Rudolf definitivně z domova, je odkázán sám na sebe. Studuje sochařství na UMPRUM v Uherském Hradišti a má štěstí, neboť jeho učiteli jsou Vincenc Makovský, Jiří Jaška a Jan Habarta. Aby se vůbec uživil, dává kondice na klavír, kromě toho hraje ještě na housle a violoncello, učí se jazyky, zabývá se literaturou. Odch ází z JAMU, protože mu není dovoleno studovat dvě vysoké školy zároveň, ale ani studia na Pedagogick é fakultě Univerzity J. E. Purkyn ě nedokončuje pro nevyhovující státní zkoušku z marxismu-leninismu. V roce 1960 vyhlašují Filmové ateliéry ve Zlíně konkurs na místo výtvarníka, kterého se zúčastnilo kolem osmdesáti uchazečů. „Měl jsem tehdy to štěstí,“ píše Rudolf Wölfel o dvacet let později v již zmiňovaném dopise, „a poctu spolupracovat s Karlem Zemanem.“ Realizuje s ním dnes už legendární snímky naší kinematografie, v kterých se s nádherou snoubí výkony herců s triky, loutkami a výtvarnými dekoracemi, jako je Baron Prášil, Vyn ález zkázy či Cesta do pravěku. Po svatbě se snaží svou rodinu zajistit, a protože sám bydlí jen v ateliéru, odchází do severních Čech. Jenže chyba lávky - loutková scéna teplického divadla, kde měl nastoupit jako výtvarník, se ruší, a tak přijímá místo redaktora a fotoreport éra v krajském deníku Průboj.

 

BYL PRVNÍ MÁJ

Začal znovu - bez přátel, bez ateli éru, bez prostředků. Ale velice rychle získal své čtenáře pro osobitý a citliv ý pohled na skutečnost. Ani jako umělec se nezapřel ve svých fotografi ích. „Ovšem vlastní tvorba, to byl zat ím stále nesplnitelný sen, a jeho umělecký život byl tvořen jen nadějí - až jednou,“ napsala později jeho manželka. Pak přišel náhlý zlom. V dubnu 1970 píše májový fejeton, za který je nejprve sice odmě- něn 50 korunami, ale za dvě hodiny vyhozen z redakce. Proč? „Než jsem si vyklidil stůl, dověděl jsem se, že odborní znalci provedli na pitevním stole perfektní rozbor větný,“ píše s hořkostí o pár let později. Není doba lyriky, je doba čistek, a tak není těžké za „papírovou loďku, která nedoplula k oceánu“ vidět depeši Ameri čanů, za „vůní šeříků, kterou nemožno spálit“ snahu zapomenout, že nás osvobodila Rudá armáda, či za „rozkvetlým kouskem objevené krajiny, kterou má každý člověk pro sebe,“ návrat k nacionalismu a soukrom ému podnikání. Přestože nedostal písemný zákaz, nesměl nikde publikovat.

 

MĚL BODYGUARDA PROTI VLASTNÍ VULI

Skrýval se za jmény Kostka, Krčmář, Havelka či Kudrová, dokonce i na ústecké půdě mu bylo doporučeno používat pseudonym ů, například u ilustrací program ů divadla nebo teplické Revue, kde se jeho jméno též nesmělo objevit. Poslal dopis na ÚV KSČ, odsud byl odeslán krajským kolegům v Ústí a odsud do koše na papíry. Dohodl se s Wintrem-Nepraktou (i jinými výtvarníky) a realizoval v jejich stylu za poloviční honorář několik kreseb a plakátů, aby si zajistil aspoň existenční minimum. Ilustroval povídky a romány v časopisech, tvořil plastiky, restauroval například v bohosudovském kostele, dělal všechno možné, ale stále za ním stál jeho stín minulosti, jeho bodyguard, který si jej pěstoval jako vlastní černou ovci. Všichni umělci jsou ješitní, proto bylo každému obyčejnému mozku nepochopitelné, proč zrovna výtvarník má tolik pseudonymů. Navíc jej jeho bývalí kolegové považovali za flákače, který bůhví z čeho žije, nic od něj nevidíme, kdoví jestli vůbec něco umí. Nebyl disident ani nic podobného. Chtěl jenom tvořit. Když ovšem někde hledali výtvarníka, nechtěli vidět jeho práce, „jsou-li kvalitní a umělecké,“ napsal v dopise V. Šípkovi, „chtěli vidět posudek z Průboje před 15 lety.

 

CAUSA VALČÁK

Náš příběh se chýlí ke konci. Nebyl by to ale žádný pořádný příběh, kdyby se v závěru nerozehrála pořádně absurdní scénka: Když za živořícím umělcem Rudolfem Wölflem přišla dcera zasloužilého komunisty Valčáka, že by chtěla pro budoucnost zachovat bustu svého otce, byl umělec rád. Jenže devadesátiletý zasloužilý komunista Valčák záhy zemřel a své pečlivě schovávané peníze rodině neodkázal. Valčákova dcera pak už tedy o plastiku nestála. Ale co teď s ní? Umělec se rozhodl, že ji zdarma věnuje KV KSČ. To ovšem netušil, jaké absurdní martyrium jej čeká. Na ohledání plastiky byli posláni dva pomocníci. Není to divné, že nekomunista dělá sochu komunisty? Není divné, že nám ji chce dát zdarma? Není v ní ukryta bomba? Z uctivé vzdálenosti dvou metrů ji obcházeli. A je vůbec ten Wölfel sochař? Tak proč není ve Svazu? A podle logiky: Kdo není ve Svazu umělců, není umělec. Jen zasloužilý či národní umělec vytváří dílo vysokých kvalit. Členové svazu jsou elitou umění. A když to není umělecké dílo potvrzené vládní komisí, tak si to nevemem a basta. V osmdesátých letech se poměry poněkud stabilizovaly a Rudolf Wölfel mohl zase pracovat pod svým jménem. V té době ve skromných poměrech vznikaly v krátkém sledu vlastně všechny plastiky, jako například portréty sólistek ústeckého divadla: „Jednou mě požádala přítelkyně, zda bych neseděla modele sochaři Wölflovi,“ píše zpěvačka Ludmila Škorpilová. „Překvapilo mě, v jakých hrozných podmínkách měl tehdy ateliér… Měl tam řadu bust - třeba mou kolegyni Karlu Janečkovou (dnes zpívá v Národním divadle - pozn. autora), Jožku Mikulu, měl tam spoustu grafik. Udivilo mě, že tak dobrý kumštýř musí dělat v takových podmínkách…” Vedl amatérské výtvarníky, pro které vydal skripta, živil se grafickými úpravami novin a časopisů, přivydělával si jako korektor cizích jazyků, pracoval na katalogu pro Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, roku 1988 se dokonce zúčastnil konkursu na výzdobu Lichtenštejnského paláce v Praze - s plastikou Mládí. Podzimu 1989 se však už nedočkal. „Nebudu už psát žádné dopisy. Nebudu nic chtít, nic dávat, nebudu nikoho poslouchat, nikdo nebude poslouchat mě, nebudu nikomu na obtíž, budu sám sebou a vytvořím si ty světy, které potřebuji k dýchání,“ napsal na závěr svého dopisu tento prostý výtvarník, jehož jméno se díky nepřízni osudu roztříštilo do desítek jiných. „Nehraji si na mučedníka a nepochopeného génia. Jsem příliš střízlivý.“ V loňském roce by se dožil 60 let.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group