ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Tuším, co ubližuje duším

due

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

 

Vybavily se mi zážitky z porodu. Nic moc, žádná světoborná událost, uvážímli, že šlo o můj vlastní porod. Bylo mi horko, těsno, úzko, trpěl jsem závratí. Ne, nevím v této chvíli, že vzpomínám na klaustrofobické chvíle, které kaž- dý prožije - aspoň si to myslíme - jen jedinkrát v životě. Dozvím se to až za chvíli. Řekne mi to psychoterapeut, jemuž jsem na chvíli propůjčil svoji duši, aniž bych tu dohodu musel stvrzovat krví jako Faust. Abreakce (slůvko jako vyjmuté ze vzorníků kouzelnických zaklínadel), je výraz užívaný v psychologii pro odreagování nep říjemných zážitků z minulosti. Terapeut mě dovede nejen k prahu zrození, ale případně i dál, tak, abychom dosáhli zmíně- né abreakce. Projdeme si porod, ale to ještě není konec. „Je nějak á časnější událost?“ zeptá se šetrně inženýr Andrej Dragomirecký z Českého vysokého učení technického v Praze. Nořím se do hlubin abreaktivní psychoterapie. Když vše půjde dobře, třeba se dozv ím „sám od sebe“, že občasné bolesti žaludku a ramene mají prapůvod v úplně jiné době, neřkuli těle.Člověk je od přírody tvor váhavý, nedůvěřivý, podvědomě se bránící víře ve vše, co nevidí, nemůže osahat, procítit a prožít. Uznává jen jevy poznané a popsané, hmatatelné, stvrzené razítky autorit. Vše ostatní, byť naše tušení už nese znaky pravděpodobnosti hraničící s jistotou, necháváme čekat na prahu, nepustíme si k tělu. Ing. Andrej Dragomirecký se mnoho let zabývá hlubinnou abreaktivn í psychoterapií, jednou z odnoží alternativní terapie: vlivem podvědomí na lidský život. Logicky se zeptáme „proč?“ K čemu je to dobré? Jak nám to pom ůže? Není klient sedící v křesle naproti terapeutovi jen něčím jako náhodný divák, kterého si jasnovidec Hanussen vybere z publika a ukazuje na něm své hypnotické kejkle? Hanussen byl ovšem šejdíř a my nejsme v pouťové boudě, ale na vážené akademické půdě. Takže ještě jednou - „proč?“ „Víme, co nám brání v dosažení životních cílů? Známe, z čeho pramen í stresy, nespavost, úzkost, nerozhodnost, mindráky, zhoršená schopnost komunikace? Co asi vězí za našimi psychosomatickými potížemi? Proč trpíme žaludečními vředy, různými bolestmi, jejíž původ si nedokážeme logicky vysvětlit? A leckdy to nedokáže ani lékař!“ A přece existuje způsob, jak překážky, odstranit a zbavit naše podvědomí nežádoucích vlivů. „Je to právě hlubinná abreaktivní psychoterapie.“ Lékař, který zkoumá náš organismus, se tváří v tvář třeba obyčejné migréně jen málokdy zeptá, ani na to nemá čas, na stav naší duše. „Duše...“ Co je to vlastně? Jak vypadá, jakou má tvář, tvar? Vždyť ji přece ještě nikdo nikdy neviděl! „Existuje?“ Věda má už drahná století k ruce mikroskopy, jimiž nahlíží do našeho nitra. Ruku na srdce - vidí dočista všechno? Umí nám odhalit tušené závady, pomoci opravit mechanismus „duše“, aby bezchybně pracoval dál k naší spokojenosti? „Rozhodnutí, zda klienta přijmeme, závisí na tom, zda naše choroba je somatického nebo psychického rázu. A podle toho volíme druh záchranného pásu.“ Dalo by se říci: mám-li na duši smutek, musí ji terapie nejprve najít, pak teprve vyoperovat zran ění, zahladit jizvy. Věda není dogma. Dogmata patří k rozličným církvím a svérázným politickým ideologiím a mytologi ím. Tvrzení, že naše „fyzické“ potíže může způsobovat „psychika“, je ještě dnes pro ucho mnohého lé- kaře přímo rouháním. A přece tomu tak je. Co jiného je třeba „fantomová“ bolest?! „Všechny jevy kolem vás se ukládají do paměti, i to, co jste prožil třeba ve třech měsících, nebo v bezvědomí při havárii, či v anestézii na operačním stole. Je to ve vás, někde hluboko ve spodní zásuvce, a vy o tom nemáte tušení. Ale existují techniky, jak ty zážitky z vašeho trezoru vyvolat. Fantomová bolest je známa třeba z amputací končetin. Po havárii vám uříznou nohu. A paměťové záznamy po amputaci vyvolají vjemy bolesti z okamžiku havárie a noha bolí dál, i když ji už nemáte.“ Pamětní schránky v duši jsou bezedné. Když mě při návštěvě terapeuta začne bolet zub, upřu pozornost na svou bolest a nebudu vnímat, co mi právě inženýr Dragomirecký povídá. Nicméně vše, každé jeho slovo, se mi ukládá v paměti a zůstává v ní do chvíle, kdy tento záznam nevyvolá abreaktivní psychoterapie. „Fungujete na principu zapnutého magnetofonu. Neustále jste v provozu. Vyjel jste si autem na výlet, na náledí dostanete smyk, leknete se, obestře vás hrůza. Vedle sedící manželka vykřikne ,proboha, ty nás zabiješ!´ Tahle věta se vám zapíše do podvědomí. Nic se neděje, smyk jste zvládl, klidně jste jeli dál. Za rok ale jedete zase autem, někdo vám vkročí do cesty, přibrzdíte, nic se nestane, ale ve vašem podvědomí se restimuluje pocit, že se zabijete. Vybavíte si tu někdejší manželčinu větu, začnete trpět fobiemi, umanete si, že budete jezdit jen krokem... Ta původní udá- lost ve vás vyvolala stres. A to je stav zúženého vědomí! Nebo přijdu do místnosti, která mi nějakým detailem připomíná jiné prostředí, kde jsem před mnoha lety zažil něco nepříjemného. V tu chvíli se mi ta událost vybav í.” Pohodlně si sednu do křesla. Uchopím dva kovové válce. Vypadaj í jako plechovky od koly. Táhnou se z nich hádky kabelů. Končí v plochém měřícím přístroji se dvě- ma indikátory a ručičkami, čekají- cími, až jim klientovy pocity zavelí k tanci. Sundám prsten. Kov by mí- chal měřenými údaji jako falešný hráč v kasinu. Ještě než začneme, zeptá se „auditor” na věk, co rodina, zaměstnání, máte rodiče, nebyl jste v kriminále, neberete prášky, nejste v péči psychiatra? Ženu by navíc obmyslil dotazem, zda není gravidní... „Vzpomínky na stresové udá- losti by mohly poškodit plod. Lidé užívající prášky jaksi nefungují, ani ti, kteří se léčí u psychiatra. Samozřejm ě nelze odstranit potíže, které nemaj í s psychikou nic společného. Když budete mít střepinu v hlavě, pošlu vás za neurochirurgem.” Zdá se, že ve všech bodech vyhovuji. Můžeme začít. Ještě usly- ším, že vzpomínky nemusí nutně končit útlým dětstvím, ani ne porodem. Sluší se s nevolí opáčit, že něčemu takovému se zdráhám uvě- řit. Copak si mohu vzpomenout na dobu, kdy jsem si ještě hrál v uhláku na horníka, nebo si vů- bec nehrál, protože jsem ještě „nebyl?“ Psychoterapeut nic nevnucuje, nevyvrací, chce „jen” klienta zbavit potíží. Vlídně upozorní: „Doma si klidně meditujte o tom, jestli existuje reinkarnace, minulé životy, nebo ne. Tady je podstatné to, aby vás žaludek přestal bolet.” Inženýr, psycholog, terapeut, auditor, který si pochvaluje, že ho studium elektroinženýrství naučilo logickému myšlení, dál nic nevysvětluje, nenavádí, neklade sugestivní dotazy, nezvídá jako pavlačová drbna: člověk v křesle musí na své tajemstv í přijít dočista sám. Terapeut podává jen pomocnou ruku. Zavřu oči. Držím se elektrod jako pilotních pák, které se mnou zaletí do minulosti. Co by na to řekl pan Verne? Nebo Matěj Brouček? To ale byla literatura, fikce, tohle naopak skutečnost nejskutečnější. „Co žaludek? Bolí?“ slyším zpovzdálí. „Ano.“ „Kdy naposled?“ „Včera.“ „Jak dlouho?“ „Asi hodinu.“ Mám vyprávět o svých pocitech. Několikrát. A znovu. Kdy to bolelo předtím? „Před měsícem.“ Je to divné, vzpomínám si na nejmenší detaily. Proč ale ne, nebylo to tak dávno. Co je to jeden měsíc... „Je nějaká časnější událost?” ptá se psycholog. „Asi před rokem a kousek. Ve špitále na pozorování. Něco příjemn ého? Ano, krásná laborantka. Nep říjemného? Jistě, doktor, že prý to budou vředy a chce to operaci. Stop! Ručička indikátoru (jak se posléze dozvím) prudce zakmitá, jako by zešílela. A máme to! Tady je příčina potíží! Stres, strach z operace, neschopnost čelit pří- padné bolesti. To je vše. „Třeba migrénu můžeme mnohdy odstranit tím, že si klient projde ve vzpomínkách vlastní porod. Samozřejmě ho na případnou spojitost vleklých migrén s okamžikem zrození nijak neupozorním, vůbec se o tom nezmíním. Musí na to přijít sám, vlastními silami se dostat k prapůvodní příčině. Nedávno tu takov ý klient byl. Pak jsem se dozvěděl, že jeho porod byl velmi složitý, těžký, trval velmi dlouho...” Klienta léta pobolívá hlava. Při sezení docestuje zpět, ocit á se v době, kdy mu je půl roku. „Tehdy jsem vypadl z kočárku...“ Natloukl si hlavičku. Jenže ručičky indikátoru se ještě nevychyluj í tak , jak by měly, když doraz íme k prapůvodní příčině. „Je nějaká časnější událost?” Klient by zřejmě reptal. Jaká- pak časnější historka? Co je to za pitomost? Copak si můžu vzpomenout na něco, co bylo předtím? Neudělá to, protože by sezení naboural: předem je upozorněn, aby se i při zdánlivě sebehloupější otázce necukal a snažil se vyhovět. Tak se dostanou k porodu, ale to klient neví. Vypráví jen o horku a úzkosti, ale o žádném klepnut í do hlavičky. Takže opět: je nějaká časnější událost? „Vidím lidi na koních.“ „Jaké máte pocity?“ „Brní mě hlava.” Terapeut nenápadně vrací klienta několikrát na začátek „události“ , párkrát mu ji nechá projít od začátku do konce, posléze nenápadně získá z klientovy paměti přesnější údaje, orientuje ho na „časové stopě“. „Je tam nějaká bitva.“ „Kdy to bylo?“ „Asi sedmnácté století.“ „Jak dlouho to trvalo?“ „Asi dvě hodiny.“ „Bylo to později než v roce 1650?“ „Dřív.“ „1630?“ „Dřív.“ „Později než v roce 1620?“ „1620!“ Klient postupně událost časově lokalizuje. Když porovnáme data, je nabíledni, že náš dnešní klient v minulém životě dostal palašem do hlavy v bitvě na Bílé hoře! Zbaví se bolestí, které mu způsobuje stres, uchovávaný kdesi v hlubinách duše. „Když se podaří původní traumatizující událost několikrát za sebou důkladně projít a uvědomit si všechny okolnosti, které ji provázely, potí- že zmizí. A to je celý psychoterapeutický efekt: není na mně, abych někomu něco vysvětloval, k něčemu ho nutil. Dbám jen šetrně na to, aby si klient vše vybavil. A potom negativní důsledky zmizí!” Přišel člověk se zvláštní fobií. Odjakživa trpí panickou hrůzou, když si má sáhnout na kamna, třeba i studená. Psychoterapeut ho přivedl po „časové stopě“ zpět do věku tří měsíců. Ano, tehdy se spálil. Vůbec to nevěděl, nikdo z rodiny mu za celá léta o té nehodě neřekl ani slovo. Nyní si tu dávnou příhodu, uzamčenou ve zdánlivě nedobytném trezoru podvědomí, vybavil. Odešel domů s klidem, po fobii ani památky, jako by ji hodil do rozpálených kamen... Přibelhal se muž s neustálými bolestmi kolena. Docela případný kandidát na francouzské hole. Při sezení se rozpomněl na velkou bitvu, k níž se hotovil ve velkém stanu. Když zazněla polnice a vojska se střetla, utrpěl zranění. Samozřejmě, do kolena! Dnes odchází uklidněn, bez holí a bez potíží, křepce jako baletní mistr, vyléčen hlubinnou sondou duše. „Mám známého lékaře na klinice popálenin,” praví inženýr Dragomirecký. „S některými pacienty zpracoval metodou abreaktivní psychoterapie trauma jejich popálenin. S údivem pak zjistil, že doba léčby se u nich zkrátila až na třetinu předpokládané doby a jizvy jsou sotva znatelné!“ Zázrak? Nic jiného, než uvolnění stavidel, jimiž jsme umožnili, aby se pacientova psychika postarala o zraněné místo. „Ale ten člověk to neví! To pracuje jeho duše.“ Pošilhávám po cívkách, po křesle. Připomínám, že mě pobolívá rameno. Ale na to se podíváme příště. Kdoví, třeba mi pouť po „časové stopě“ vybaví vzpomínky, dejme tomu, na bitvu u Lipan, kde jsem v lité řeži bojoval sudlicí. Na čí straně jsem ale bojoval, to mi už duše neřekne, inu, paměť lidská bývá děravá, jeden život to bezmála nestačí spravit.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group