ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kde není žalobce, není soudce

NAPSALA: TAMARA WÖLFELOVÁ

kdeneni

"Milá maminko, předem svého posledního dopisu vás všechny pozdravuji a přeji vám do dalších let mnoho úspěchů a dobrých přátel. Tento dopis píši proto, protože bych se s vámi všemi chtěl rozloučit. Chtěl bych toho napsat mnoho, ale budu psát raději stručně..." Těmito slovy začíná dopis na rozloučenou a zároveň končí životní příběh Patrika, osmnáctiletého chlapce, který před dvěma lety spáchal sebevraždu oběšením. "... Především bych ti chtěl poděkovat za to, že jsi mi vždycky všechno dopřála. Měl jsem opravdu krásné dětství a vím, že takové nemá každý..." Patrik byl velmi milý a pozorný, můžu říci, že náš vztah byl spíš přátelský: Od dětství měl hodně zájmů, ale jeho největším koníčkem byl počítač. V osmi letech si začal psát svůj životopis a psal ho podrobně celých deset let. Pak nastoupil na učiliště, bydlel přes týden na internátě, na víkendy jezdil domů. Když přijel, vždycky si chválil internát, kluky, stravu i ve škole se mu líbilo a učení mu šlo téměř samo - byl premiantem třídy. Nechodil na diskotéky, ani na pivo, ani v době volných vycházek z internátu neodcházel - spíš se snažil organizovat různé turnaje. Víkendové volno trávil u počítače, často se mnou jezdil na poznávací zájezdy do zahraničí. Po nástupu do třetího ročníku se do poloviny roku takřka nic nezměnilo. Na rodičovských schůzkách ho chválili jak učitelé, tak vychovatelé. Ovšem od února začal o sobotách a nedělích odcházet kolem šesté večer a vracel se až kolem desáté večer. Když jsem se ptala, kde byl, tak odpověděl, že na automatech a na otázku, kde na to bere peníze, řekl: „Vyhrávám - jde mi to. Hrozně mě to zajímá - má to mnohem lepší vlastnosti než počítač a už v tom mám velkou zručnost.“ Hubaj bylo všechno v pořádku - doma se nic nezměnilo. Před prázdninami jsem chtěla odjet s Patrikem do Španělska a potřebovala jsem se domluvit s ředitelství školy, aby ho pustili o deset minut dříve. Na rodičovském sdružení před koncem roku jsem nebyla - odjela jsem na služební cestu a navíc - vždyť si Patrika učitelé na všech schůzkách chválili... Počítala jsem s tím, že ve škole nebudou dělat problémy. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když pár dní předtím za mnou do práce přišli dva jeho učitelé: „...Jdeme za vámi s velmi nepříjemnou věcí - s Patrikem se něco děje: občas nechodí do školy a zhoršil se mu prospěch natolik, že ho nemůžeme pustit do čtvrtého ročníku.“ Protočili se mi panenky: „To myslíte vážně? Mluvíte skutečně o Patrikovi? Doma je všechno v pořádku - vůbec jsem si nevšimla, že se s ním něco děje. V poslední době jsme jen mluvili o tom, že by rád přešel na jinou školu, teď když se učiliště ruší, a má být průmyslovkou. Chtěl by jít raději na jazyky nebo na hotelovou školu. Já jsem navrhla, aby odmaturoval tady a pak si může vybrat něco jiného...“ Na domluvenou schůzku s ředitelem učiliště jsme jeli spolu s Patrikem. Po cestě autobusem mě Patrik úpěnlivě prosil: „Maminko, prosím tě, podplať nějak učitele, udělám si teď rychle rozdílovky a všechno napravím - uvidíš. Celou výplatu z prázdninové brigády ti na to dám. Jen je prosím tě podplať...“ V ředitelně jsem o tom všem mluvila. Oni stále tvrdili, že se s ním něco zásadního stalo, že to nebyl vůbec on. Odcházela jsem s tím, že jsme se domluvili na těch zkouškách. Patrik mě vesele uklidňoval: „Mami, to bude hračka - to pro mě nic není. Udělám to levou rukou - uvidíš!“ Jen mi bylo divné, proč chce tak najednou zůstat. Odjeli jsme do Španělska a prožili jsme tam skutečně krásnou dovolenou. Vzpomínám si, že se tam prodávaly krásné kožené bundy. Koupila jsem jí staršímu synovi a chtěla jsem jí vzít i Patrikovi, ale on se hrozně bránil a nechtěl jí: „Já to nosit nebudu mami, fakt mě jí nekupuj!“ prostě už věděl, že jí na podzim nosit nebude... Po návratu z dovolené nastoupil Patrik na brigádu. Po práci chodil na koupaliště a večer kolem osmé odcházel na automaty. Pak přišel s tím, že by rád jel s klukama ze třídy na čundr. Později vypověděli, že Patrik jim tam řekl, že se s nimi loučí, že po prázdninách nenastoupí. Ale já jsem měla za to, že půjde na ty rozdílovky a zajímala jsem se o to, jestli se připravuje. On mě pokaždé zvesela ubezpečoval, že to zvládne... Všechno probíhalo v úplné pohodě. Blížil se den zkoušek a já jsem Patrikovi nabídla přezkoušení, kolega z práce slíbil, že by to s ním probral. Den před zkouškami jsme šli s Patrikem do města. Začátek roku tu byl co nevidět a chtěla jsem mu koupit pár drobností do školy. Košili jsme koupili, ale nic jiného nechtěl, prý později. Vzal jí domů a já jsem se vrátila do zaměstnání. Když jsem odpoledne přišla, Patrik mě volal z obýváku: „Mamko, půjčil jsem bezvadnou kazetu - pojď se se mnou dívat!” Posadila sem se na gauč a on mi dal hlavu do klína, skrčil nohy - to bylo jeho - a podívali jsme se na nějakou komedii. Už jsem chtěla chystat večeři, když Patrik navrhl, abychom šli do obchodu koupit nějaké pití. Po cestě do obchodu mě přemlouval: „Mami, ty nemáš v lednici vůbec žádný alkohol - co kdyby někdo přišel? Mami, kup si něco...“ Přitom alkohol nesnášel a nechtěl, abych ho návštěvám nab ízela... Pak vzal tašku, dal mi ruku kolem ramen, jako vždycky, a vedl mě domů. Bylo něco po páté, tak jsem navrhla, že večeři připravím na šestou hodinu. Patrik mě prosil, jestli bych s večeří půl hodiny nepočkala, že musí ještě za kamarádem a chtěl, abych k číně místo rýže uvařila špagety. Sedl si na kolo a odjel... Bylo půl sedmé, večeře byla připravená. Patrik byl dochvilný - vždycky přišel přesně... Ale už bylo třičtvrtě, pak sedm, osm... To už jsem byla nervózní: druhý den měl jít na zkoušky, to se bojí? Co se stalo? Jela jsem do té restaurace, kam chodil na automaty a za kamarádem, co tam dělal číšníka? „Byl tu jen chvilku, mluvil o tom, že musí domů, že máte špagety s čínou. Popřál jsem mu hodně štěstí na zkouškách a on odjel.” Vrátila jsem se domů a protože jsem byla po noční a padla na mě únava, brzy jsem usnula. Probudila jsem se až ráno. Šla jsem do pokoje a viděla jsem, že postel zůstala nerozestlaná. Volala jsem babičce a bratrovi, jestli tam není. Pak jsem volala na učiliště, že Patrik má asi strach, že nepřijde - oni byli ochotní, řekli, že to nevadí, že může přijít do konce týdne. Tak jsem se trochu uklidnila a v duchu jsem si říkala: „Počkej, ty opičáku, až přijdeš, na ty zkoušky stejně půjdeš!“ Nebyla jsem na něco takového zvyklá a neuměla jsem tyhle situace řešit, snad proto jsem byla nazlobená... S maminkou a bratrem jsme se pak radili, že bude nejlepší jít na policii. Tam se mnou sepsali protokol a řekli, že mladistvé nehledají, je to prý věk, kdy mlad í lidé odcházejí z domova a pak se zase vracejí. Řekli mi také, že kdyby ho našli, tak ho jenom vyšetří a pošlou domů. Namítla jsem, že si myslím, že by pak ze strachu nedošel domů: „Kdyby nepřišel, můžete po měsíci zažádat, abychom po něm pátrali dál.“ Večer co večer jsem pak obcházela všechny restaurace, kde jsou automaty a hledala jsem ho. Až později jsem si všimla, že na počítači zůstala občanka, pak a klíče... Jednoho dne zavolal na policii vojín z kasáren, že našel v lese mrtvolu muže. Policie jela až druhý den ráno pro mého staršího syna. Pracoval v podniku mé přítelkyně, a ta zprávu hned rozšířila, pak jeli k mému bratrovi a k mamince. Celé město už to vědělo i všichni mí kolegové. Když bylo už odpoledne, starší syn ke mě přistoupil a jen řekl: „Maminko, Patrik se oběsil.“ K tomu nebylo co dodat. Okamžitě jsme jeli domů - seděli jsme proti sobě u stolu, neplakali jsme, ani nemluvili, jen jsme se na sebe dívali... „Proč?“ Patrik měl u sebe dopis na rozloučenou, když jsem ho dostala do ruky, plakala jsem tak, že jsem ho celý rozmazala. V tom dopise mi mimo jiné poděkoval za to, že jsem mu všechno dopřála a že ví kolik mě to stálo peněz, že by mi chtěl vrátit alespoň jednu tisícinu. Psal, že v pokladničce najdu peníze na pohřeb, zjistil si kolik to stojí, že to vyjde na těch sedm tisíc. Měl to našetřeno z automatů a z brigády. Byla tam ještě obálka se 4 000 korunami, na které bylo napsáno: MAMINKO, TO JE PRO TEBE - KUP SI DÁREK (nejraději hodinky). V obálce s dopisem na rozloučenou byl přilo žený lístek na vyzvednutí fotografií na pomník, byl na ní oblečený do té košile, kterou jsme spolu koupili... O tom, proč se rozhodl ukončit svůj život, napsal Patrik jen tolik, že nechtěl, abych se trápila, že se nechce vrátit do školy, aby tam znovu prožil takovou hrůzu a strach, že už psychicky neunesl to, co zažil od učitele XX. Smrt, že je pro něj vysvobozením. Psychiatr, který posuzoval dopis na rozloučenou konstatoval, že Patrik byl naprosto vyrovnaný se smrtí, psal souvisle, místy i vtipně a nejevil sebemenší známky psychické nerovnováhy. Motivem sebevraždy, důkladně několik měsíců připravované, byl tedy strach z učitele, který poslední půlrok Patrikova života proměnil v peklo. Stal se snad obětí jeho tyranie? Vydírání? Sexuálního zneužívání? Žádný ze spolužáků se k tomu nevyjádřil, jen jeden naznačil, že jmenovaného učitele se všichni báli. Ale proč? Policie se tímto „detailem“ příliš nezabývala, ani poté, co ve stejnou dobu objevila tělo dalšího oběšeného chlapce, osmnáctiletého Milana. Patrik i Milan byli ze stejného učiliště, ze stejné třídy. Sebevraždu oba dlouho připravovali a stejným způsobem dokonali. Oba týden před začátkem školního roku. Pro oba byla smrt vysvobozením. Vysvobozením z pekla, o kterém neměl žádný z nich ani sílu se podrobně rozepisovat...?

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group